HK - kapitola 67

Kapitola 67 – S vděčností (závěrečná kapitola)

Vrátili jsme se po dlouhé době, ve vzdálených zemích teď bylo léto. Teď už se ženy z vesnice musely snažit při sbírání bobulí.

Bylo to dlouhé dvoudenní cestování, ale skončilo bez problémů.

„Sieg, určitě jsi unavená.”

„Ne, jsem v pořádku.”

„To rád slyším.”

Moje žena byla spolehlivá jako vždycky. Můj novorozený syn také neplakal kromě chvilek, když chtěl mléko nebo vyměnit plenky.

Můj syn Arno ležel v klidu v mém náručí. Jeho pevný a lesklý pohled byl na dítě bystrý. Vskutku to bylo dítě Karmínového orla. Oči, co se mu otevřely zhruba týden po narození, měl modré jako já. S těma modrýma očima se na nás díval.

„Arno, ve vesnici na tebe čekají děda a babička~”

Bylo příjemné si představovat, jak moje rodiče zareagují, až spatří svého vnuka.

Kočár zastavil před pevností a kočí otevřel dveře.

„Zavazadla přesuneme do vily.”

„Děkuji.”

Jelikož se ta brašna zlata obtížně přesouvala, požádal jsem sluhu, aby nás doprovodil v kočáře. Byl to člověk z markýzova území, takže jsme mu věřili.

Zatímco jsem měl Arna v náručí, šli jsme do pevnosti.

„Ach, můj pane?!”

Na recepci byl relativně mladý voják. Po tomto jeho výkřiku jako signál se zpoza něj vyvalili lidé.

„Och, jeho lordstvo se vrátilo!”

„Prosím, řekněte, že nás teď neopustíte?!”

„Čekali jsme na vás~~”

Kvůli jejich záhadnému pozdravení jsme se Sieg a já podívali jeden na druhého a naklonili hlavy ke straně.

„Aa, dlouho jsme se neviděli.”

Chvíli po těch neurvalých vojácích přišel kapitán Artonen.

„Jů, jak roztomilé.”

Kapitán Artonen zíral na Arna a usmíval se, jako kdyby se rozpouštěl. Pak se podíval na Sieg a zeptal se s vážným výrazem: „Holčička?”

„Chlapec. Jmenuje se Arno.”

„Ach, aha. Ach, ne, prostě vypadal úplně jako paní hraběnka.”

Arno se nihilisticky usmíval, jako kdyby chtěl kapitána Artonena utěšit. Nebo spíš co je to s tímhle úsměvem, co se k dítěti vůbec nehodil. Když jsem se na to zeptal Sieg, řekla, že nevěděla, jak naučit lidi usmívat, zatímco se usmívala podobně jako náš syn.

„Jen tak mimochodem, jak je na tom vesnice?”

„Ech?! Ach, ehm, správně. Poklidně.”

Co je tohle. Co je tohle za hlášení, co čpí neúplností.

„Ehm, není to náhodou tak, že otec něco provedl?”

„Jeho panstvo dělalo svou práci dokonale.”

„Vážně?”

„...V-vážně,” odpověděl kapitán, aniž by se na mě podíval.

„Ritzi, pojďme už. Rušíme je při práci.”

„Ach, správně.”

Jak to kapitán Artonen zaslechl, s vyděšeným pohledem nabídl: „Nechcete čaj?” Ale já ho zdvořile odmítl a řekl jsem, že rodiče čekají. Vyšli jsme z pevnosti a šli k městu.

Jak mou pozornost upoutala vesnice v obklopení zeleně, narazili jsme na místního.

„Ach!”

„?”

Mladý muž, co se se mnou střetl očima, zakřičel: „Pán je zpět——!”

„Cože?!”

Okamžitě jsme byli v obklíčení vesničanů a vřele nás přijali. Dokonce mezi nimi byli i staří lidé. S radostí se koukali na Arna.

„Můj pane, budete tu dál pánem, ano?!”

„Pán je zpět, díky bohu~”

„Prosím, zase rychle buďte lordem!”

Možná to bylo tím, že jsem měl dítě. Zdálo se mi to trochu moc.

„Ehm, udělal otec něco?”

Když jsem se zeptal na tohle, všichni se zatvářili pochmurně. Když Sieg řekla, že na nás čekají rodiče, lidé se rychle rozešli.

Co se jen stalo. Byl jsem zvědavý, takže jsem zašel za paní z obchodu, abych se dozvěděl, co se stalo.




„Jéé~ Haru, Sieglinde, vítejte zpě~t.”

Dotyčný člověk uvolněně črtal rostliny v předzahrádce. Jak to matka zaslechla, také vyšla ven.

„Ale, vítejte zpět, Ritchane, Linde~!”

To Linde samozřejmě patřilo Sieg. Když se otec podíval na Arna, řekl, že je tak roztomilý~, zatímco matka měla slzy v očích.

„Otče, vysvětlíš, co se stalo?”

„Prosím?”

Otázal jsem se svého otce, co přestal črtat rostliny a zrovna chtěl začít črtat Arna. Matka prozatím navrhla, abychom šli dovnitř, takže jsme se přesunuli do obýváku.

„Takže?”

Sieg, otec a já. My tři jsme spolu hovořili. Arna jsem nechal na starost matce.

„Žádné takže. Proč ses choval, jak se ti zachtělo?”

Otec naklonil hlavu na stranu. Zdálo se, že nevěděl, proč jsem mu huboval. Od paní z obchodu jsem se dozvěděl o otcově tyranii. Nenarušil náboženství jako dědeček, ale rozkázal vesničanům hlásit veškeré podrobnosti o tom, kolik čeho ulovili, ke starším lidem, co neměli rádi cizince, se choval nevlídně a nutil lidi, aby se účastnili jarních prací na poli.

„Ale neudělal jsem nic špatného.”

„...”

Samozřejmě je třeba sledovat počet zvířat v lese. Pokud se rovnováha zhroutí, některá zvířata by mohla vyhynout. Ale vesničané věděli, počty kterých zvířat se snižovaly a kterých se zase navyšovaly. A tak jsme si sami kontrolovali, co jsme lovili.

Nechat starší lidi na pokoji. Tak jsem se rozhodl, když jsem se stal lenním pánem. Napravit jejich xenofobii by samozřejmě mohlo být dobré pro ostatní lidi z cizích zemí a Sieg. Ale takhle je děsit je příliš.

Práce na polích, co se provádí jako alternativa k daním, není nucená. To proto, že ne v každé rodině byl pracující muž.

Mnoho lidí se změnám vzpíralo, takže jsem své povinnosti vykonával s myšlenkou, že malé změny jsou lepší. Ale otec, podobně jako dědeček, se nestaral o okolnosti nebo pocity vesničanů.

„No, jsi příliš měkký a byly kvůli tomu problémy, takže to není všechno pro dobro věci?”

„Vážně?”

„Vážně. A navíc nebude snazší pracovat po vládě zlého pána?”

„!”

No ano, staří lidé byli z mého návratu nadšení. Pravděpodobně to nebylo jen díky Arnovi.

„Otče, není to náhodou tak, že jsi to udělal schválně?”

„Ne~ Jen to tak nakonec dopadlo~”

„...”

Od dědečka jsem slyšel, že je otec mazaný, ale choval se jako obvykle. Napadlo mě, že byl možná chladnokrevný, ale brzy jsem litoval, že jsem si to pomyslel.




Od té doby nás pět poklidně žilo spolu. Já chodil lovit, zatímco Sieg pracovala doma. Otec se oddal svému výzkumu a matka se vesele starala o Arna.

Za měsíc dorazil dopis od dědečka, ve kterém se dožadoval, aby otec přijel. Zdálo se, že dokonce i odměřený otec měl Arna rád, takže začal mumlat, že nechce odjet. Ale další měsíc dorazil hrozivý sluha z markýzského území a odvlekl ho. Myslel jsem si, že ho matka bude samozřejmě následovat, ale zamávala otci se slovy: „Musím se postarat o Archana~”

Jak otec odcházel, vypadal sklíčeně.

Takže jsme byli čtyři, ale ten uvolněný, vřelý život se nezměnil.

Když jsem se se Sieg naobědoval, vzal jsem si od matky Arna a nechal jsem ji také najíst.

Arno každý den řádně pil mléko, každý den dobře spal, brečel a žil energicky a teď z něj bylo pohledné miminko. Tvářičky měl baculaté a vypadaly chutně. Když jsem k němu natáhl prst, pevně mi ho stiskl. Dokonce i ten chabý úchop byl rozkošný.

Sieg, co seděla vedle mě, se také upřeně dívala na Arna.

„Hele.”

„Copak?”

„Jak mám vyjádřit pocity vděčnosti.”

Bez ohledu na to, kolikrát jsem řekl děkuji, měl jsem pocit, že to nestačilo. Nedokázal jsem tuhle radost vyjádřit slovy.

„Ritzi, neustále děláš tuhle jednu věc, ne?”

„Prosím?”

Na vyjádření vděčnosti, co jsem to naposledy udělal.

„Copak to bylo?”

„...Když jsme spolu poprvé lovili divoké soby, když jsem ti dala náramek, co jsem vyrobila, a když jsem přijala sňatek... pořád nevíš?”

„Ach!”

Vzpomněl jsem si, že když jsem byl bez sebe radostí a celý natěšený, políbil jsem ji na tvář. Dotkl jsem se rty Sieginy tváře a také jsem s pocitem vděčnosti políbil Arna na čele. Srdce mi naplnil vřelý pocit.

Arno se znovu nihilisticky usmál, takže jsme se Sieg a já nakonec rozesmáli.




V následujících letech se po Arnovi narodily další čtyři děti. Nejstarší syn Arno byl po Sieg, co se vzhledu týče i jeho osobnosti, a vyrostl z něj upřímný a čestný chlapec.

Nejstarší dcera Veronika byla po obou rodičích a vyrostla z ní uvolněná dívka.

Druhý syn Ulrich byl poddajný a rád četl.

Druhá dcera Krimhilda byla divoká a plná energie.

Třetí syn Erenfried byl rozmazlený a miloval Sieg a moji matku.

Arno se podobal Sieg, ale ostatní čtyři vypadaly úplně jako já. Než jsem se nadál, měl jsem ve vesnici nejvíc dětí. Vesnice se pomalu měnila, ale bylo to pořád pokojné. Bylo tu víc trvalých rezidentů z cizích zemí.

Moje rodiče byli pořád stejní, děti byly zdravé a Sieglinde pořád pilně pracovala. Vážně jsem byl požehnaný, to jsem cítil každý den.

A tento radostný život pokračoval každý den.
--------------------------------------------------

~ Takže tohle je závěr dodatku k hlavnímu příběhu. A teď už nás vážně čekají jenom bonusové kapitoly zasazené v různých časových obdobích a z pohledu různých lidí. ~

<Předchozí>...<Následující>