DM - kapitola 117

Kapitola 117 – Nepokoj ve městě Gururian

Tady Satou. Když se ze mě stal pracující dospělý, jedl jsem hodně sladkostí z večerky jako zásobu cukru pro mozek. Když jsem byl vysokoškolák, měl jsem pocit, že jsem jedl jenom japonské sladkosti kvůli vlivu mého seniora.



„Až se dostaneš do města Gururian, nezapomeň si dát kuličku pasty z rudých fazolí! Ačkoli jelikož jedna stojí jeden velký měďák, není snadné ji ochutnat. Takovému mladému kupci by se obchodní partneři smáli, kdybys ji nikdy neochutnal.”

„Co to je za sladkost?”

„Ehm~ to se udělá bílá hrudka a kolem toho se dá sladká černá hrudka.”

Sestry, co s námi tábořily před městem Gururian, mluvily o uznávané sladkosti ve městě. Tak nějak jsem si to podle toho vysvětlení dokázal představit, ale přesto to bylo zavádějící.

„Ani tys ho ještě neochutnala, co? Tahle holka se o to začala zajímat, když se tím vychloubal jeden kupec u nás ve vesnici.”

„Fu. Až dostanu svůj učednický plat. Tak si ho dám jako první.”

„Plat, říkáš, to bude trvat léta.”

Co jsem pochopil, ty dvě sestry přišly z nedaleké vesnice, aby se staly učednicemi v kupeckém obchodě ve městě Gururian. Byl jim přislíben přístřešek a jídlo, ale dokud se nevyučí, nedostanou žádný plat. Bylo to jako v éře Edo.

Taková metoda zaměstnání byla možná nečekaně levnější než koupě pracovních otroků.

„Pane, zdá se, že kupci odjíždí.”

„Tak bychom měli jet taky.”

Přišla za mnou, co lelkoval, Liza.

Vypadalo to, že kupci, co s námi byli v tábořišti, odjížděli. Byly tu tři skupiny kupců. Když jsem jim včera večer nabídl pivo a rybu, vyslechl jsem si od nich spoustu historek.

Nejvíce starostí mi dělala historka: „Na vzdáleném místě hluboko v horách bylo celou noc vidět rudé světlo a bylo slyšet bouchání kladiva.” Taková duchařská historka. Vážně mi to přišlo jako něco, co jsem sám dělal.

Díky své noční práci, z které se stala duchařská historka, jsem úspěšně pročistil a odlil spoustu cínu a zinku. Vytvořil jsem stěny z hlíny, abych zabránil zvuku se rozlehnout, ale zdálo se, že to nestačilo.

Jelikož vozem jsme mohli do města Gururian dojet před polednem, pozval jsem ty dvě sestry, aby jely s námi.

„Juchů!”

„Moc děkujeme. Nevadí to?”

„Nevadí, stejně jedeme stejným směrem.”

Ty sestry byly zbrklé, když šly do města Gururian po svých. Zdálo se, že jejich vesnice byla od města Gururian vzdálená dva dny chůze, bylo dobře, že je po cestě nenapadla zvířata. Včera v noci s námi spaly ve stanu, ale kdybychom tam nebyli, jejich neposkvrněnost mohla být v ohrožení.

Náš vůz se přidal k vozům ostatních kupců.

Na otevřeném prostranství před městem Gururian se shromáždila skupina podezřelých mladých šlechticů, takže jsem se rozhodl nejít jako první a vmísit se mezi ostatní kupce.




„Kupci, co jedou do města Gururian! Máme zájem o magické meče. Slibujeme, že lidem, co nám dají magické meče, dáme v budoucnu právo výhradního dodavatele!”

Muž po dvacítce v rytířském oděvu žadonil kupce, co se řadili, aby mohli vjet do města. Přirozeně nikdo neodpověděl.

Ve vesnici trpaslíků byl podobný šlechtic, pravděpodobně to bylo to samé.

Lizino magické kopí jsem uložil do Magické brašny, neboť to vypadalo, že by nás to dostalo do maléru. Když jsme přijeli do města Muno, byl z toho problém, takže jsem ho schoval předem. Zrovna teď visel Lize u pasu normální meč.

„Hele, hele, ten pan šlechtic támhle řekl, že z tebe udělá výhradního dodavatele, když mu dáš magický meč! To je úžasné, ne, sestři.”

„To jo. Ale takové drahé věci jako magické meče s námi nemají co dělat.”

„Holky, takhle vás ve městě někdo oklame, víte?” vložila se do toho Arisa ustaraně. „Tohle znamená: [Nemáme peníze. Ale chceme magické meče. Dejte nám ho zadarmo. Co se týče odměny, pokud v budoucnu uspějeme, prokážeme vám laskavost. Nestěžujte si, i kdybychom neuspěli.] Praktické jenom pro ně, takový nesmysl, ne?”

„Jé, takže takhle to je. To jsem nevěděla.”

„Ariso, i když jsi tak malá, jsi chytrá.”

Dvě sestry seskočily z vozu s Naninou pomocí. Stouply si do fronty pro lidi, neboť fronta pro vozy byla jiná.

„Pane Satou, děkujeme~”

„Moc děkujeme. Kromě toho, žes nás nechal spát s vámi, dokonce jsi nám dal jídlo.”

„Tím se netrapte.”

„To nepůjde, budeme pracovat v potřebách do domácnosti jménem Midoriya, takže pokud tam budeš něco potřebovat, rozhodně zajdi. Slevu ti nebudu moct dát, ale připravím pro tebe to nejlepší zboží.”

Myslím, že budou mít na starost jenom podřadné práce, ale přijal jsem jejich dobrou vůli a poděkoval jim.

Zdálo se, že šlechtici a jejich sluhové postupně vyjednávali s kupci, co stáli v řadě před městem. Dostanu se do města, než se oni dostanou sem.

Jeli jsme k bráně, aniž bychom se stavěli do řady. Nana a Liza si u strážného potvrdily, že šlechta může vjet jako první. I když to nebylo bez prohlídky jako u autonomního území trpaslíků, zkontrolovali nás jenom formálně.

Zezadu jsem slyšel „ech” a „takže to je pan šlechtic”. Tak mě tak napadá, že jsem jim neřekl své rodové jméno.




Během posledních několika dnů jsem vyráběl meče pro Pochi a Tamu – takové, co se vyrovnaly Lizině magickému kopí – ale nebyl jsem schopen vyrobit uspokojivý výsledek.

Mohl jsem jim dát magické meče z inventáře, ale ty byly příliš velké pro všechny kromě Nany, takže jsem se snažil vyrobit nějaké sám.

Bylo pět typů magických mečů.

První typ obsahoval magický okruh z Trazayuyova výzkumu svatého meče. Bylo spoustu dobrých magických mečů tohoto typu. Ale obtížnost výroby byl abnormálně vysoký.

Zlatý a stříbrný magický meč ze dřeva byly oba tohoto typu.

Druhý typ byl magický meč jako ten, co vyrobil starší Dohar. Byl to typ meče, co dokázal přijmout magickou moc bez zvláštního magického okruhu, neboť to byla charakteristika magických kovů jako mitril nebo adamantin. Bylo těžké získat materiál, ale jejich výhodou byla jejich stabilita.

Třetí typ byly zbraně vyrobené z částí netvorů jako Lizino magické kopí. Jejich výkon je podobný druhému typu, ale jednotlivé rozdíly byly příliš velké. Zbraně vyrobené ze stejných částí netvora se mohly velmi lišit. Měl jsem spoustu chabých.

Čtvrtý typ byly prokleté zbraně. Ačkoli měly natrvalo udělenou magii, v podstatě ubližovaly svému uživateli, takže tento typ používalo jen pár. Momentálně jsem neviděl nikoho, kdo by takovou zbraň používal. Kromě staršího Dohara.

Pátý typ byl ten, kdy se čepel a magický okruh vyrobí odděleně a pak se spojí a vznikne z toho magický meč. Všiml jsem si toho, když jsem rozložil magický meč z inventáře. Čepel byla obyčejná, ale v jílci byl vyrytý magický okruh. Když jste do něj vlili magickou moc, aktivovaly se účinky [Posílení] a [Mrštnost]. Dokonce to zvýšilo i rychlost tasení meče.

Dá se udělat čepel a samostatně magický okruh na jílci, tohle bylo snazší než vyrýt magický okruh do čepele.

A já jsem zkoušel vyrobit první a třetí typ.

Co se týče metody z Trazayuyova dokumentu, zkoušel jsem vytvořit okruh během procesu odlévání meče. Ale jelikož byla okruhová tekutina náchylná k horku, v půlce se vypařila. Meč zhruba dokázal přijmout magickou moc, ale cirkulovaná magická moc byla zdeformovaná, takže to nemělo žádné praktické využití.

Dál jsem vyrobil čepele obroušením krovek z broukových netvorů a kostí z tvrdých čolků a nechal je nasáknout okruhovou tekutinou, abych zlepšil vedení magie. Projednou jsem dokončil skutečné magické meče, ale co se týče síly, nedaly se s Liziným magickým kopím srovnávat, takže jsem je dal jako zálohu.

Když jsem ořezával kosti, získal jsem [Opracování kostí], ačkoli mi přišlo, že to bylo užitečné jen trochu.




Jakmile jsme vstoupili do města, ucítili jsme sladkou vůni. Vonělo to jako japonské sladkosti nebo spíš jako anko, pasta z adzuki.

„Kuu, to je ale pěkná vůně!”

„To jsou japonské sladkosti.”

Arisa a já jsme začínali být natěšení, zatímco ostatní se na nás zvědavě dívali.

„Mladý kavalíre, co takhle trochu výborných kuliček z pasty z rudých fazolí?”

Dívka zhruba ve věku středoškolačky prodávala, zatímco si jídlo nesla na podnose na krku. Byl to styl prodavačů bento v éře Showa. Bohužel na sobě měla normální oděv vesnické dívky a ne japonské oblečení. Kolem pasu měla uvázanou krátkou zástěru.

Koupil jsem několik kuliček z fazolové pasty a rozdal jsem je všem dívkám. Mia vypadala trochu neochotně, ale když jsem jí řekl, že to je sladkost z obilovin a fazolí, bojácně si ji vložila do úst.

„Myslím, že to potřebuje trochu víc cukru.”

Arisa měla menší stížnost, ale všechny už dojedly.

„Fu, tohle je, správně.”

„Hm, to, co?”

Ano, bylo to Ohagi. Náplň bochánku nebyla z lepkavé rýže, ale z granulované sladké rýže. I fazolová pasta byla hrubá, přišlo mi to jako Ohagi z dávných dob.

„Takže to je vážně pravda, jméno tohoto města.”

„Přemýšlím, jestli to byl špatný žert.”

Když lidé neznali japonštinu, nevěděli, že to byl špatný žertík. Takže to nikomu neřeknu, ale tento [Gururian]. Člověk, co tohle město pojmenoval, byl rozhodně Japonec, co měl rád špatné žertíky. (Pozn.: Gururi = kulatý, An = pasta z fazolí).




Nákupem sladkostí jsme promrhali trochu času. Nejdřív jsem musel jít za místním lordem a předat mu Ninin dopis.

Slečna Karina a její družina služebných byla na lodi, co zrovna vplouvala do přístavu, ale s největší pravděpodobností zůstanou na lodi, až dokud nedopluje do hlavního města. Jelikož Raka by nás tady neměl být schopen objevit, pravděpodobně se není čeho bát.

Zdálo se, že sem tam se ve veřejných parcích v tomto městě pořádaly První kvalifikační souboje. Kvůli tomu názvu „První” se mi chtělo brečet.

Vypadalo to, že na důkaz účasti jste na radnici museli zaplatit tři měďáky. A když se sešlo 10 lidí, mohlo začít první kvalifikační kolo.

K souboji došlo pokaždé, když se sešli dva lidé, a když shromáždili 32 lidí, co vyhráli souboj, kvalifikační souboje byly u konce. A zdálo se, že začal Druhý. Lidé, co vyhráli čtyři první kvalifikační souboje, se mohli účastnit druhého kvalifikačního kola.

Aha, hádám, že každé město muselo mít nejlepší čtyřku. Začalo to před týdnem a už měli 20 lidí, co prošli prvním kolem.

V parku nedaleko hlavní cesty se pořádal kvalifikační souboj. Jelikož Pochi a Tama byly neklidné, kdykoli se z parku ozvalo jásání, rozhodl jsem se chvilku dívat. Bystrozraká lasičkovitá dívka se mi snažila prodat sázkový lístek, ale odmítl jsem.

Když jsem se Pochi zeptal, proč tak silně potahovala, zdálo se, že ucítila vůni yakitori. Požádal jsem Nanu, aby to koupila. Zdálo se, že tu nebyl žádný hlupák, co by se snažil Nanu sbalit. Byla totiž v brnění od hlavy až po paty.

Rozdal jsem yakitori a mleté rybí maso na špejlích, co Nana koupila. Dokonce i Mia si potají koupila ovocnou šťávu.

Lidé, co se účastnili kvalifikačního souboje, byli různí. Většinou v levelu 3~7, ale bylo tam pár vzácných, co přesáhlo level 10. Ti dva, co zrovna teď bojovali, byli oba v levelu 15+. Oba měli kožené brnění, jednoruční meče a štíty a byli to dlouhodobí žoldáci. Jejich level se od levelu Lizy a ostatních nelišil, ale byli pomalí. A během jejich potýkání prováděli spoustu zbytečných pohybů. Řekl bych, že zvířecí dívky by ani proti jednomu z nich neprohrály. A to nebyla moje zaujatost.

Vítěz tohoto souboje bude evidentně způsobilý účastnit se prvního kvalifikačního kola, takže se povzbuzovalo celkem horečnatě. Ale sledovat zápas takhle během pracovního dne, přemýšlel jsem, co tohle publikum provedlo se svou prací?

Pravděpodobně s tím moje zbytečná starost neměla co dělat, ale v nedalekém parku bylo slyšet rozruch.

„To je strašné! Ve městě se objevili netvoři!”

To bylo strašné.

Podíval jsem se do mapy, ale v celém městě bylo překvapivě mnoho netvorů. Vypadalo to, že to byli obrnění netvoři jménem Běžící draci. Zdálo se, že většina byla jízdní zvířata osobní stráže místokrále.

Ve směru, odkud se ozval ten hlas předtím, nebyl žádný netvor.

Tam byl démon—

Navíc v blízkosti byla otravná osoba.
-----------------------------------------------

~ Takhle začne jeden z akčnějších bloků této knihy. A Satou se spřátelí s další "otravnou" osobou. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>