DM - kapitola 119

Kapitola 119 – Nepokoj ve městě Gururian (3)

Tady Satou. Někteří lidé tvrdí, že lidská historie je historie válek. Vzpomínám si, že když jsem sledoval video s mapou světa a diagramem vypuknutí válek po světě, měl jsem pocit, že to je pravda.

Ani na jiném světě se lidské počínání nemění.



„Za to, že jste porazil démona, co zaútočil na město, vám místokrál města Gururian uděluje tuto medaili.”

Plešatý úředník, co stál vedle mladého místokrále, nahlas četl ocenění. Byli jsme v přijímacím sále na hradě ve městě Gururian. Sál byl zhruba jen asi čtvrtka z toho ve městě Muno, ale na obou stranách bylo seřazeno dvacet vojáků v těžkém brnění a s halapartnami.

V té chvíli jsem měl ledabylý dojem, že je pěkné, když to vážně vypadá jako na hradě. Ale později mi Arisa řekla, že místokrálova stráž byla takhle vyzbrojená jako bezpečnostní opatření proti mně.

V přijímacím sálu jsem byl jenom já. Ostatní členové mé družiny čekali v jiné místnosti. Nebyl jsem ozbrojený, protože jsem dal elfí meč a krátkou hůlku Arise.

A pak setkání s vícekrálem skončilo bez problémů a já se stáhl.

Místokrál nakonec řekl jenom: „Bylo to náročné.”




Když jsem odešel z přijímacího sálu, služebná mě zavedla do jiné místnosti, kde byla Arisa a ostatní. Uvnitř byl i ten plešatý úředník před chvílí. To byl konzul města Gururian.

„Sire Pendragone, nemůžu vám za vaši asistenci dostatečně poděkovat. Vaše pomoc byla znamenitá.”

„I když jsem jen šlechtic nejnižšího řádu, pořád jsem šlechtic z království Shiga. Jen jsem plnil svou povinnost.”

Po běžném pozdravu jsme šli rovnou k věci.

Mluvil jsem o démonovi, co zaútočil na město Muno, a o velikosti jeho armády. Ačkoli znali podrobnosti od vévody, bylo lepší si to znovu potvrdit. Dál jsme to porovnali s démonem, co zaútočil na město Gururian.

„Nechápu to. Nedokážu odhadnout, co měl ten démon v úmyslu.”

„To je pravda, bylo by to něco jiného, kdyby si řádně připravil armádu jako při útoku na město Muno, ale takhle běsnit ve městě nemělo žádný smysl.”

Jelikož jsem našel ten předmět Krátký roh, možná to byla jenom zástěrka. O tomhle magickém nástroji jsem jim nic neřekl. Jelikož jsem nevěděl, jakou povahu a schopnosti místokrál má, neřeknu mu o takhle nebezpečném předmětu.

Kdyby se taková informace neopatrně rozšířila, bylo by děsivé, kdyby tím začal hon na čarodějnice. Arisa byla taky proti, abych to místokrálovi řekl.

„Sire Pendragone, nepodělíte se o svůj názor?”

„Možná jen chtěli odvést pozornost nebo možná jen chtěli mezi lidmi zasít strach.”

Konzul moji odpověď pravděpodobně čekal. Ve vší vážnosti přikyvoval.

Vlastně když jsem během čekání na slyšení pátral v mapě, démoni s krátkými rohy se objevili i v jiných městech. Nezjistil jsem, jestli je pobili, ale během tohoto období před turnajem bojového umění by ve městech měli být lidé, kteří byli schopní je porazit.

Když jsme si vyměnili své názory, ukončili jsme náš hovor.

Když jsem odcházel, komorník místokrále mi předal pozvánku na hostinu.

I když jsem měl v úmyslu vzít Pochi a ostatní děvčata na putování po gugurianském jídle. Bylo otravné dělat společnost šlechtě.




Když jsem se vrátil do salónku, neuvítala mě jenom Arisa a ostatní děvčata. Čekal jsem slečnu Karinu a její služebné, ale také tam byly nějaké neznámé ženy. Jelikož na sobě měly nuzné oblečení, pravděpodobně to nebyly místokrálovy služebné. Když jsem zkontroloval jejich statistiku, zobrazilo se tam [Bez pána].

„Rytíři Pedragone, omlouvám se za svou drzost, když jsme se potkali. Děkuji vám, že jste mě zachránil během útoku démona.”

Kdopak to je? Nevzpomínal jsem si, že bych jí pomohl.

„Na místě boje spadl vůz s otroky, ne, řekla, že byla v něm.”

Aha. Ale drzost— správně, nebyla v té skupině, co po mě ve městě Bolhart chtěla, abych jim vydal svůj mitrilový meč. Ale proč z ní byla otrokyně?

Když jsem se jí na to zeptal, rozmrzele odpověděla: „Vlastně nás toho dne podvedl příslušník lasičkovité rasy.”

Její řeč nebyla k věci, ale... „Když nám ti lasičkovití lidé řekli, že mají magické meče, následovali jsme je”, „chtěli za magický meč 30 zlatých”, „jelikož jsme měli jenom 5 zlatých, souhlasili jsme, že jim za ten meč podepíšeme dluhopis, dokud turnaj neskončí”. Zdálo se, že to bylo takhle, ale kde byl potom ten podvod?

„Na to došlo potom. Šli jsme rovnou do města Daregan, ale zaútočili na nás loupežníci z tygřího a lvího lidu a ten magický meč nám ukradli.”

„Byli to skuteční loupežníci?”

„Pokud byli skuteční, pak by mě a mého pána zabili. Když jsme se vrátili do města Bolhart, setkali jsme se s tím lasičkovitým člověkem, co nám magický meč půjčil. Zjistil, že nám ho ukradli. Když o tom teď znovu přemýšlím, očividně věděl, že jsme ten magický meč neměli.”

Nebyla to jenom paranoia?

Tomu lasičkovitému člověku se stačilo podívat na jejich potrhané oblečení a věděl, že na ně zaútočili loupežníci. A možná že existovali takoví ti čestní loupežníci, co své oběti nezabíjeli.

„To, víš.”

Arisa dodala, že ve stejném voze byly i další ženy, co vyprávěly podobnou historku. Co se týkalo mladých šlechticů, ty prodali do hornického města v nedalekém malém království.

Ty ženy sem přivedla slečna Karina, co se obrátila přímo na místokrále, nebo spíš jeho konzula. Řekla něco jako: „Staly se z nich otrokyně a neví, jestli jejich páni, které odvedli do hornického města, zemřeli nebo ne. Není vám jich líto?”

„Pokud to je pravda, tohle neskončí jen chycením toho lasičkovitého člověka. Mohlo by to vést k válce s královstvím lasičkovitých lidí, ne?”

Ne, počkat, ty lasičky možná provokovali ostatní, aby jim vyhlásil válku. Zdálo se, že měli svou válečnou frakci.

Podle historky, co jsem včera v noci slyšel nad sklenicí piva od kupců, to už bylo 15 let, co lasičkovití kupci přišli do vévodství.

Zhruba před 18 lety bylo na hranicích vévodství 7~9 království a za těmi královstvími byly knížectví ještěrčího lidu a knížectví tygřího lidu. Lasičkovitý lid tato území pololidí pohltil a rozšířil si vlastní území a dokonce i teď svou říši rozšiřují.

Zdálo se, že se s lidskými zeměmi do křížku nikdy nepustili, ale loni naprosto vyhladili jednu z těch malých zemí a dostali se až na hranice vévodství.

No, doufejme, že i kdyby vypukla válka, že se nedostane až na území Muno.

Neměli žádné vojáky, co by mohli vyslat, Nina by to měla být schopná dobře posoudit.

Tenhle problém nechám na starost patřičným lidem. Zazvonil jsem zvonkem, co byl na stole, abych přivolal služebnou, co stála venku před dveřmi, a předal jí dopis pro konzula. Bylo těžké osobně vylíčit obsah dopisu. Bylo na konzulovi, jestli se s tou ženou setká nebo ne.




„Nicméně tohle je vážně svět s mnoha problémy.”

„Fantastický svět je takový, víš?”

Zrovna teď jsem byl s Arisou ve šperkařství nedaleko místokrálova hradu. Samozřejmě to bylo kvůli té dnešní hostině. Arisa řekla, že můj oděv už vypadal urozeně, ale že jsem neměl dostatek ozdob. Takže jsme šli koupit nějaké šperky. Ve svém původním světě jsem měl jenom náramkové hodinky, protože jsem měl rád věci prosté. Nevěděl jsem, co bych si měl vybrat, a tak jsem s sebou vzal Arisu.

Na tu hostinu dneska večer půjdu já a slečna Karina. Nemůžu s sebou vzít otroky nebo pololidi, takže ze svých společníků jsem mohl vzít jenom Nanu. Ale jelikož místokrálova manželka měla techniku Kontrola stavu, požádal jsem místo toho slečnu Karinu. Místokrálova manželka byla jenom v levelu 4, takže i level techniky měla nízký, ale nebylo třeba riskovat. Rychle jsem se musel naučit přírodní magii [Falešná záplata].

Prohlédl jsem si šperky, co vybrala Arisa a prodavačky, ale nic z toho se mi nezamlouvalo. Šperky na tomto světě byly v podstatě hrubé. Většina zboží byla jen o tom najít limit, kolik drahokamů nebo zlata se na něj vejde.

Kdyby ta hostina nebyla dneska, vyrobil bych si nějaký sám.

Ignoroval jsem konverzaci Arisy a prodavaček a zkontroloval jsem tržní cenu. Opracované zboží bylo přece jenom dražší. Když jsem náhodou objevil rudné žíly, nastřádal jsem spoustu surového jantaru, korundu a zirkonu. Také jsem měl jiné nerosty jako nefrit a křišťál. Chtěl jsem vyrobit magický nástroj na leštění nebo se naučit horskou magii [Leštění].

Nakonec jsem si vybral „něco, co mě neztrapní, ani kdybych se setkal s místokrálem”. Těch 30 zlatých za to byla vážně škoda.




Když jsem přišel do salónku, co mi místokrál připravil, čekala na mě služebná a řekla, že mám návštěvu.

Byla to ta princezna s růžovými vlasy a její společníci. Původně jsem měl v úmyslu se s ní setkat, takže to bylo příhodné. Řekl jsem služebné, že se s nimi setkám, a šel jsem za nimi s Arisou. Už jsem jí předem řekl všechny informace o princezně a jejích společnících.

„Sire Pendragone, při této příležitosti ti chci poděkovat, že jsi mě zachránil z nebezpečné situace.”

Menea Rumooku byla princezna z jednoho malého království, co hraničilo s vévodstvím. Bylo jí 16 let. Level 9, magická technika povolávání. Bylo to celkem vzácné. Měla zvlněné růžové vlasy do pasu a smaragdově zelené oči ve tváři s ne tak hlubokými rysy. Byla vysoká asi jenom 150 cm, ale měla útlý pas a velká prsa. Byly to košíčky C na hranici s D. Kdybychom neměli tak odlišné postavení, za 2~3 roky bych se této nádherné dívce chtěl dvořit.

Původně bylo naplánováno, že se ona jako třetí princezna provdá za prince malého království, ale to království zničili lasičkovití lidé a princ zemřel. A tak aby se setkala se svým dalším partnerem k sňatku, bude studovat na místě, kde bylo mnoho šlechticů z království Shiga, na královské akademii Kayou. Tato akademie se samozřejmě nacházela v královském hlavním městě.

Půlka jejích rytířů a podřízených, co ji sem doprovázeli, zemřela při tom démonově útoku a zbývající tři si léčili vážná zranění v Tenionově chrámu.

Zdálo se, že ta moudře vyhlížející žena po dvacítce v úřednickém oděvu, co stála za princeznou, byla její služebná. Jmenovala se Poni. Byla v levelu 7 a měla techniky [Vyjednávání], [Špeh] a [Etiketa].

Ta technika [Špeh] byla až příliš podezřelá.

Do teď to bylo dobré, problémem bylo její černovlasé služebnictvo.

Nejdřív se představil chlapec. I když to byl chlapec, měl delší vlasy, tak nějak velké černé oči a bylo mu 10 let. Byl v levelu 1. Jeho jedinou technikou byla [Matematika]. Měřil 132 cm. Byl to slabý podprůměr. Byl to ten takzvaný [Dívčí chlapec]. Když jste se mu podívali do tváře, viděli jste jenom dívku.

Taky byl oblečený jako dívka.

Arisa to nemohla nechat jen tak, takže to určitě byl chlapec. Vlastně si pro sebe mumlala: „To není špatné, bylo by pěkné, kdyby měl kratší vlasy.”

„Já jsem Aoi Haruka. Díky za pomoc.”

Tak to byl Aoi Ryo nebo Aoi Haruka?

„Já jsem Yui Akasaki. Pracuju jako idol. Poznáváš mě?”

Yui Akasaki? Měla černé vlasy po ramena a černé oči, bylo jí 13. Byla v levelu 2. Její jediná technika bylo [Hraní]. Neměla žádnou techniku jako Zpěv nebo Tanec? Měřila 149 cm. Prsa měla tak B. Na její věk to pravděpodobně bylo hodně. Ale i když řekla, že je idol, nikdy jsem ji neviděl. Podíval jsem se na Arisu, vypadalo to, že ani ona ji neznala.

„Yui, jsi k panu rytíři hrubá. Mluv pořádně,” pokárala ji Poni, ale nevypadalo to, že by Yui hodlala začít mluvit jinak.

Díky technice Odezírání ze rtů jsem viděl, že celou dobu mluvila japonsky, ale já slyšel řeč království Shiga. Poni mi později řekla, že díky tlumočnickému prstenu, co nosila, se její řeč překládala do řeči království Shiga.

Z jejich jmen se dalo odvodit, že to byli Japonci – měli by to být transportovaní lidé, ale neměli ani techniku [Vlastní status], co Arisa tvrdila, že by reinkarnovaný nebo transportovaný člověk měl mít. O nějaké jedinečné technice ani nemluvě. Byla tu možnost, že to skrývali jako já, ale možná byli ten dosud neviděný čtvrtý druh.

„Takže z kterého Japonska pocházíš? Je to jako Japonsko tohoto dítěte, Velká bohatá japonská říše? Nebo jako moje Jižní japonská federace? Nemůžeš být ze Severní japonské republiky, že ne?”

Aha, takže došlo na tohle.

Pokerová tvář i dneska odváděla skvělou práci.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>