HK - kapitola 68

Kapitola 68 – Hlášení Lukase Salonen Levantreta

~ Z pohledu Ritzhardova otce. ~

Když jsem se vrátil do své domoviny, čekalo tam na mě otcovo přijetí.

„Kukuku, ha~hahaha!!”

„...”

Otec se nahlas smál a ukazoval na mě.

„Hej, co kdyby ses uklidnil?”

„Ha, ha, jako kdybych se tomu nemohl smát! Fu, fuhaha!”

„...”

Co se týče toho, proč byl tak šťastný, pobavil ho pohled na mé deprimované já přicházející bez manželky.

„Pche. Zasloužil sis to. Dostalo se ti trestu za to, že jsi trápil svého syna.”

„No, o tom nic nevím?”

„Zase jsi tak lehkovážný, vážně v sobě nemáš ani kousek rozkošnosti!”

Otec Ritzharda slepě miloval odedávna, tak to říkal jeho sluha. Měl i jiné vnuky, ale možná nebyli tak roztomilí jako můj syn.

„Jako výzkumník jsem si myslel, že bych zvyky a kulturu vesnice neměl příliš přeměňovat.”

„Takže sis myslel, že bys svému synovi neměl pomáhat?”

„Správně.”

„Tak jsi prostě rodič na houby!”

„To nepopírám.”

„Doufám, že tvoje rodina odhalila tvou skutečnou povahu, ty zlovolný muži!”

„Ale všichni mě rozvážně přijmou.”

„Jdi k čertu!”

Otec nespokojeně mlaskl a odešel z místnosti. Byl jsem rád, že měl pevné zdraví. A pak mě překvapilo, že jsem si to pomyslel.

Lidé se mění.




Před pár desítky let jsem začal cestovat po světě.

Když svět konečně uznal můj výzkum, co jsem prováděl mnoho let, můj kolega řekl, že musím být šťastný. Ale já řekl, že ne, což ho překvapilo. To byl možná ten motiv.

Chyběly mi emoce. To mi otec vždycky říkal.

Myslel jsem si, že to nevadilo, když jsem s tím byl já v pohodě. Ale bylo mi řečeno, že jsem zlovolný muž.

Pak jsem si vzpomněl na jednu řádku z hlášení o výzkumu jednoho člověka, co mě trápila. „Cítil jsem radost ze života a jak je důležité, aby lidé měli jeden druhého.”

Radost ze života, důležitost setkávat se s lidmi, nikdy jsem to necítil. Ale neměl jsem kvůli tomu žádné těžkosti. Ale byl jsem zvědavý na tento pocit ve mně, co jsem neměl.

Pokud budu cestovat kolem světa, možná budu schopen zakusit tuto záhadnou věc. Lidé kolem mě se mě snažili zadržet, ale já jsem se přece jenom vydal na cesty. Cestovat po světě stojí hodně peněz. Pokud jsem chtěl cestovat bezpečně, bude to stát ještě víc.

Rychle jsem utratil svoje úspory a dokonce jsem musel použít kapesné od otce.

Znovu jsem četl cestopisy napsané jistým mužem. Když jsem jel do zemí a vesnic, co v nich byly popsané, dostalo se mi vřelého uvítání jen proto, že jsem byl člověk jako on. Z jejich slov jsem se také dozvěděl o jeho laskavé povaze.

Ne všechno bylo samozřejmě dobré.

Jednou mě oklamal tlumočník a přišel jsem o všechny svoje peníze. Když jsem cestoval vozem, přepadli mě loupežníci. Dokonce jsem strávil noc ve vězení.

Ale i tak jsem nedokázal přestat cestovat. Mnohem větší než strach, že o něco přijdu, byla touha naučit se něco o světě.

A také jsem se trápil.

V jedné vesnici mi jedna stará paní, které jsem dlužil laskavost, řekla: „Někde na zemi máš poklad, který nemůžeš nahradit. Pokud ho najdeš, rozhodně budeš šťastný.”

Nevysvětlila mi, co to je za poklad. Něco, co pro mě bylo nenahraditelné, nedokázal jsem si to představit. Něco nenahraditelně cenné. Mohl jsem akorát naklonit hlavu ke straně. Důležité je zdravé tělo a peníze na živobytí, dokážu s jistotou říct, že tohle nejsou poklady.

Bez jasné odpovědi jsem pokračoval v cestování. Cestopisy se ve svém vyprávění přesunuly k arktickým oblastem. Tam žili zajímaví lidé.

Inuité. Velmi mě zaujali tito lidé, co jedli syrové maso. Inuité žili na sever od polárního hranice. Žili v polárním kruhu. A dokonce i z té oblasti popisovali to místo, kde Inuité žili, jako „nejhorší možné prostředí pro lidské přežití”.

V cestopisu se psalo i o tom, na co bych si měl dávat pozor.

Zaprvé to byly „kurděje”. Jednoduše řečeno kurděje byly způsobeny nedostatkem ve vodě rozpustných vitamínů, co se nacházely v ovoci a zelenině, a byla to smrtelná nemoc, co vedla ke smrti na ztrátu krve. Za celou dobu historie bylo o kurdějích mnoho knih. Tímto trpěli také námořníci ve Věku objevování a vojáci ve válce.

Vitamíny rozpustné ve vodě se teplem ničí. A v syrovém masu bylo spoustu ve vodě rozpustných vitamínů. Inuité jedli syrové maso jako prevenci kurdějím.

Navíc do země Inuitů nikdy nikdo nevpadl. Protože ta oblast neměla žádnou cenu, tak se to psalo v cestopisu.

Proč tam žijí. Byl jsem na to zvědavý, a tak jsem zamířil na sever. Ale když jsem tam dorazil, nebyli tam žádní Inuité. V cestopisu se psalo, že Inuité jsou mongoloidní, ale ta žena přede mnou byla bezpochyby bílé rasy. Když jsem se otočil na svého průvodce, už byl pryč.

„Ale, návštěvník~”

„...”

Mluvila finsky. Nemyslel jsem si, že mi pomůže předmět, co jsem si na univerzitě přibral jen tak z rozmaru. Když jsem se podíval na pas, co jsem dostal od průvodce, vydali ho někde jinde. Zase mě oklamali. Svěsil jsem hlavu.

„Stalo se něco? Máš hlad?”

Všiml jsem si, že žena přede mnou na mě stále mluvila.

„Ehm, kde to jsem?”

„Tohle je vesnice lidu Sami.”

„Sami.”

Bílé vlasy, bílá kůže. Ta žena, co vypadala jako víla, se usmála, zatímco v ruce držela zkrvaveného zajíce.

To místo, kam mě můj průvodce zavedl, byla relativně mírná vesnice, kde žil lid jménem „Sami”. V porovnání s Inuity, o kterých se říkalo, že měli vřelou povahu, Sami byli drsní, jak příslušelo k extrémnímu počasí.

Ale když jsem si vyslechl jejich příběh, jak je sužovali cizí lidé, přišlo mi přirozené, že budou k ostatním chladní. Čím víc jsem toho viděl, slyšel a naučil, tím víc jsem cítil nevlídnost Samiů.

Ale dcera lenního pána Richelle byla jiná. Měla otevřenou mysl a ke všem byla laskavá. Netrvalo dlouho a začal jsem ji mít rád. Oženil jsem se s Richelle a měl jsem s ní dítě. A pak jsem se dozvěděl, co byl ten poklad.

Chtěl jsem poděkovat té staré paní, co mi dala cíl mého cestování. Ale trvalo mi celkem dlouho se do té vesnice vrátit. Když jsem ji za pár let znovu navštívil, už na tomto světě nebyla. Byl tam jenom její hrob, ale nicméně jsem jí s Richelle poděkoval, že jsem svůj poklad našel.

Vážně jsem se nekál z toho, že jsem svého syna zanedbával, protože jsem měl důvěru v to, že bude dobrý lenní pán.




Adekvátně jsem uspořádal svůj výzkum a pár let ho přednášel a pak jsem se vrátil domů. Když jsem se vrátil, pozdravila mě moje rodina.

Už jsem měl pět vnoučat. Rozhodlo se, že tento starý muž, co neměl žádné nadání na lov, bude hlídat děti.

Byla to země nesmírného chladu, a přesto jsem cítil vřelost. Vesnice přetékala poklady.

Poděkoval jsem Bohu za tento zázrak a přísahal si, že si tento život užiju.
--------------------------------------------------

~ První ze spoustu bonusových kapitol. ~

<Předchozí>...<Následující>