HK - kapitola 71

Kapitola 71 – S tchánem!

~ Tento příběh je z období, kdy žili v Siegině rodném domě před narozením Arna. ~
Ráno. Vzbudil jsem se kvůli křiklavému ptačímu zpěvu. Slunce ještě nevyšlo. Dneska jsem hodlal vypomoct tchánovi na ranči, takže to byla dokonalá doba vstát? Ale přemýšlel jsem, že jsem nebyl vděčný, že mě vzbudili. Stěžoval jsem si ptákům, že by měli čvrlikat harmoničtěji.

Sieg pořád spala. Zašeptal jsem „já jdu”, pohladil ji po vlasech a políbil ji na čelo. Taky jsem řekl dítěti v jejím břiše, aby bylo hodné.

Převlékl jsem se do pracovního oděvu, umyl si tvář, vyčistil zuby a zamířil ven.

„Dobré ráno!”

„Ach, ránko.”

A přesto tu byl tchán zase přede mnou.

„Dneska můžeme?”

„Ano! Mám svolení jak od tchyně, tak od Sieglinde!”

Tchán přikývl a vydal ze sebe „hm, hm”. Spravovat ranč byl tchánův koníček, takže tchyně vážně nechtěla, abych tam pracoval. A tak jsem mohl pomoct jen dvakrát nebo třikrát týdně a zbytek týdne jsem na rozkaz tchyně žil jako šlechtic.

Jeli jsme na koních a mířili na ranč, bylo to trochu dál od hraběcí vily.

Když jsme dorazili na ranč, nakrmil jsem zvířata. Krávy, koně, ovce, prasata, kuřata a další. Nebylo tu zase tolik zvířat, ale ani tu nebylo tolik lidí, takže práce byla tvrdá. Pro koně, krávy a ovce krmivo sestávalo ze sušených rostlin a mnoho různých obilovin. Pro prasata a kuřata to bylo mleté obilí a rostliny. Jelikož po ránu měla zvířata prázdný žaludek, byla kvůli jídlu velmi drsná. A tak jsem jim řekl: „Počkejte chvilku.” Ukázal jsem jim pokorné chování a snažil jsem se s nimi navázat co možná nejvíce kontaktu.

Když jsem tohle dodělal, na chvilku jsme se vzdálili z ranče. Byl čas na snídani.

„Tcháne, je skoro čas na snídani.”

„To už je takhle pozdě!”

Nasedli jsme na koně a spěchali zpět domů. Pokud bychom se zpozdili ke snídani, tchyně by nám vyhubovala.

Jeli jsme úzkou stezkou z ranče do vily. Zeleň kolem nás se jemně míhala ve slabém vánku.

„Vítr v tomhle období je příjemný.”

„Vážně?”

Když přešlo chladné období, teplé a svěží větry vanuly kolem tváře. Jaro v cizí zemi bylo takhle teplé. Překvapilo mě to. Dokázal jsem pochopit, proč zdejší lidé říkali: „Nemůžu se dočkat jara.” Můj vztah s koněm, co jsem tady potkal, byl celkem dobrý. Od tchána jsem se naučil, jak na něm jet. Nehoupalo to tak moc jako na saních a byl to dobrý pocit. Koně, co byli zvyklí na lidi, nás poslušně poslouchali. Bylo to roztomilé.

„Když jsem byl mladý, jezdívali jsme s manželkou na kopec kousek odtud. V tomhle období jsou pučící stromy velmi nádherné.”

„Hee~”

Tchyně byla samozřejmě také voják. Když jsem se zeptal, jestli chrabře jela na koni sama, tchán mi řekl, že ano.

„Ačkoli si nevybavuju, že bych ji poslední dobou viděl jezdit na koni.”

„Ach, nebyla na koni zhruba třicet let. Po dětech nemohla.”

Takže takhle to bylo, pomyslel jsem si. Vzpomněl jsem si, že mě, co se příliš soustředil na ranč, tchyně řekla kousavou poznámku: „Tohle je jediné období, kdy se o tebe žena může ještě starat.”

„Tcháne, proč si na ten kopec nezajedeme?”

„Jen ty a já?”

„Nepůjde to?”

„Ne, to není problém.”

„?”

„...No, bojím se, že by mi Sieg vyhubovala.”

Před nějakou dobou mi Sieg řekla, že není vtipné vidět mě, jak se tak přátelím s tchánem.

Sieg a tchyně budou brzy pořádat čajový dýchánek, pozvou ostatní dámy, takže jsem navrhl ten den.

„Jít společně ven je celkem těžké.”

„Promiň, mé postavení v rodině je celkem nízké.”

„To nic.”

Když jsme si už skoro domluvili datum naší vyjížďky, dorazili jsme do vily. Zavedli jsme koně do stájí a zadním vchodem prošli do koupelny, abychom se umyli.

Po snídani jsme znovu zamířili na ranč. Podojili jsme krávy a ovce a vyčistili jim chlívky.

„Dneska porazíme ovci.”

Tchán se rozhodl porazit ovci, co už nedávala tolik mléka.

„Ritzharde, už jsi někdy ochutnal ovčí maso?”

„Ne, nikdy.”

Bohužel jsme u nás doma neměli žádné ovce. Slyšel jsem, že historie domestikace ovcí kvůli vlně nebo mléku se táhne nějakých 11 tisíc let dozadu. Navíc se zdálo, že oblast, kde žili divoké ovce, byla celkem omezená.

Když jsem se naučil, jak se poráželi, nebylo to tak odlišné od toho, co jsem normálně dělal, a tak jsem jim pomohl.

Nejdřív jsme krkem nechali vykapat krev a pověsili ji za zadní nohy. Část u pupku se rozřízla a ovce se zbavila vnitřností. Nakonec se naporcuje maso z kýty.

„Ovce zraje zhruba deset dní. No, nevím, jestli bude maso dobré, jelikož tenhle druh se chová na mléko.”

Byly ovce chované na vlnu, ovce na maso a krátkosrsté ovce z tropických oblastí. Zdálo se, že dřív nebylo moc plemen na mléko. Takže ta chuť je záhada.

„V téhle oblasti máte ovčí maso často?”

„Ne, ne moc často.”

U ovčího masa byl výraz jehněčí, co poukazoval na maso z ovce v prvním roce života, a skopové, což bylo maso z ovce po druhém roce. Skopové mělo intenzivní chuť a dobrou texturu, ale silně páchlo. Normálně se povídalo, že skopové není dobré, ale možná to bylo tím, že lidé obvykle jí skopové, co se řádně neuchovalo.

„Tahle byla stará dva a půl roku, takže to je skopové.”

„Hee~ Ale možná to bude dobré, protože to byla samice!”

„Správně, samice jsou chutné!”

Tchán a já jsme byli natěšení z podivného faktu.

Šli jsme do chladírny nechat čerstvé maso vyzrát a také si vzít maso, co už bylo hotové.

„Ach, tohle vypadá dobře.”

„Takže tohle je ovce...!”

Plecko, žebírka, přední žebra, roštěná, kýta, hřbet, hrudí, bylo spoustu dílů.

„Ochutnáme?”

„Dobrý nápad.”

Když jsme se rozhodli, jednali jsme rychle. Na cihly jsme položili sud rozseknutý napůl a navrch jsme dali grilovací rošt. Pak jsme zapálili oheň.

„Co takhle plecko?”

Ačkoli řekl, že je to jenom na ochutnávku, vybral kousek s celkem dost libového masa. Pak ho nakrájel na tenko a opekl s bylinkami, neboť to mělo silný pach.

Na rozpálený gril jsme položili skopovou plec. Jak se na ohni zahřálo, bílé části se pomalu roztavily a tuk se začal vařit. Ačkoli se říkalo, že skopové páchlo, já cítil jenom něco výborného. Možná to bylo kvůli tomu pachu kouře nebo kvůli bylinkám.

„Tcháne, vypadá to skvěle!”

„Ještě chvilku, počkej.”

Jak jsme čekali před soudkem, pravděpodobně jsme vůbec nevypadali jako šlechtici. Tchyně řekla, že šlechta by se vždycky měla chovat elegantně, ale tentokrát nám to odpusť.

„Teď to vypadá jako správná chvilka.”

„!”

Grilované maso jsme nabodli na jehlu ořezanou z nedaleké spadlé větve. Zakousl jsem se do masa, z kterého kapal tuk.

„Jé, výborné!”

Ovčí maso chutnalo překvapivě čistě. Ta chuť byla napůl cesty mezi vepřovým a hovězím z jalovice. Nedokázal jsem přijít s adekvátním popisem. Nesmrdělo to. No, možná to bylo tím, že jsem byl zvyklý jíst zvěřinu. Tchán měl trochu potíže. Takže ani tchyni by to nechutnalo. Dědeček měl rád sobí maso, takže by možná nebyl špatný nápad mu trochu skopového vzít jako dárek.

„Myslím, že i Sieg to bude chutnat.”

„Tak si můžeš vzít víc. Skopové maso má spoustu živin.”

Ovčí maso nemělo moc zvířecího tuku a člověk po něm moc neztloustne, i když ho sní hodně. Také má spoustu železa, které těhotným ženám chybí, takže to pro Sieg bylo dokonalé.

Co se týkalo skopového, co jsme měli na večeři, tchyni nechutnalo, jak jsem čekal. A jak jsem čekal, Sieg se zamlouvalo.

Tchyně řekla, že víc nechce, ale když tchán řekl, že se po něm snižovala váha, najednou se začala víc vyptávat.

Později se ten čajový dýchánek změnil na dýchánek se skopovým masem.



Autorova poznámka:

Ve skopovém mase jsou paraziti, takže by možná bylo lepší, aby si ho těhotné ženy nedávaly. (Ačkoli se teplem zabíjí.)
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>