HK - kapitola 69

Kapitola 69 – Dovětek

Můj pokoj mi zabral otec a byl zahlcený knihami. Měl je dokonce i na posteli. Neměl jsem slov. Mezi nimi jsem našel starou a opotřebovanou knihu. Bylo to něco jako cestopis od nějakého dobrodruha. Šel na mnohá místa a setkal se s mnoha lidmi. Nejvíce mě zaujal lid lovců jménem Inuité, co také žili v nesmírně chladných oblastech jako my.

Jako tato vesnice žili za polárním kruhem, ale psalo se tam, že žili ještě na chladnějším místě. Lovili zvířata žijící pod ledem. Hlavní zdroj jejich jídla, tuleni, byli vykreslení jako dlouhá a útlá zvířata. Tuleni byli savci a dýchali plícemi. Když se potřebují nadechnout, vyplouvají nad led, takže je lovili v tomto okamžiku.

Kromě toho lovili narvaly, neboli delfíny s rohy (přesněji řečeno to byl zub, co čouhal z čela). Také je lovili ve chvíli, kdy vyplavali nad led, aby se nadechli. V závislosti na oblasti mohli lovit lední medvědy, zajíce nebo soby.

Co se týče kultury, v některých aspektech jsme se podobali, ale v některých ne. Zdálo se, že vážit si dětí bylo na celém světě stejné. Nejvíc mě překvapil jejich smysl pro čest.

Když odcházejí na dlouhou dobu na lov, nechávají své děti a manželky na starosti ostatním mužům. A pokud se manžel z lovu nevrátí, manželka a děti zůstanou u toho muže. Lovit znamená samozřejmě riskovat život, ale jen stěží jsem věřil, že taková kultura existovala. Bylo to celkem překvapivé, ale také se tam psalo, že nebylo žádným překvapením, aby se manžel vrátil domů a přivítala ho těhotná manželka. Zdálo se, že něco takového nebyl zase až takový problém. Takový zvyk vzešel z myšlenky, že děti jsou pokladem celého kmene.

„Nebo tak jsem to četl.”

„Když si pomyslím, že existuje chladnější místo než tato vesnice.”

„Překvapivé, co?”

Před večeří jsem si se Sieg povídal o Inuitech. Arno byl možná spokojený po kojení a vzhlížel ke mně.

„Ačkoli si nemyslím, že bych tě chtěl s Arnem nechat někomu jinému.”

„No, svět je velký.”

„Ale i tak.”

„No, není snadné přijmout kulturní rozdíly.”

„Sieg, i pro tebe to bylo těžké?”

„Ne, když tak o tom přemýšlím, ani ne.”

Bál jsem se, že v sobě dusila spoustu věcí, ale ulevilo se mi, že to nebyla pravda.

Zatímco jsme si povídali, večeře byla na stole.

„Omlouvám se za zdržení~”

Matka servírovala jídlo. Ve dnech, kdy tu Ruruporon nebyla, matka připravovala večeři. Když jsme se jí se Sieg snažili pomoct, řekla, abychom to nechali na ní, a vyhnala nás. Zdá se, že to nebyla jenom Ruruporon, ani ostatní lidé neměli rádi, když se jim někdo pletl do vaření.

Uložil jsem Arna ke spánku do jeho kolébky a posadil jsem se.

Matka se naučila jídla z celého světa a vychutnávala si naše reakce. I ženy z vesnice měly zájem o cizokrajné metody vaření, takže jednou do týdne měla hodiny vaření.

Dneska jsme měli k jídlu jenom chody, co jsem viděl poprvé.

Matka to s radostí začala vysvětlovat.

„Dneska máme Pastevecký salát~”

To byl osvěžující salát z velkého množství letní zeleniny se zálivkou z bylinek, oleje, pepře a citrónové šťávy. Zdá se, že ho tak pojmenovali, protože ho jedli pastevci.

„Pak máme~ selskou polévku z červených fazolí a obalované sobí maso s houbami!”

Polévka z červených fazolí měla prostou chuť. Bylo to dobré, protože fazole byly samy o sobě mírně nasládlé. To obalované jídlo bylo prvotřídní, vyrobené z tenkého těstíčka z mouky, vody a bylinek. Do toho se zabalilo sobí maso a houby a opeklo se to. Když jsem to nařízl, snadno jsem to překrojil. Když jsem se zeptal, jak to sobí maso tak změklo, odpověděla mi, že to maso dala do jogurtu, což byl fermentovaný mléčný výrobek. Tato metoda se evidentně často používala v cizích zemích. Jogurt použila i na omáčku. Mělo to nakyslou chuť a prohloubilo to chuť masa. Byla to osvěžující omáčka, co jsem ještě nikdy nejedl.

„Matko, co je tohle?” zeptal jsem se, jak jsem si natřel černou pastu z nádoby. Mělo to exotickou chuť, ale celkem se mi zamlouvala ta textura. Byl jsem zvědavý, co to bylo, a tak jsem se na to zeptal matky.

„To je konopná pomazánka~”

„?!”

Odpověděla, když jsem polykal, a z těch jejích slov jsem se zakuckal.

„Ritzi, tohle se vyrábí ze semínek. Ne z listů nebo stonků. Není v tom žádný jed.”

„A-aha. To je ale překvapení!”

Zdálo se, že konopí se v Siegině zemi běžně používalo.

„Ritchane, nechutná ti to?”

„Ne, je to dobré.”

Narovnal jsem se a pokračoval v jídle.

Jako zákusek jsme měli maliny, co Sieg nasbírala v lese. Byly sladkokyselé.

Bylinkový čaj, co matka připravila z rostlin z lesa, byl domácí, ale byl podivně hořký. Snesl jsem to s myšlenkou, že to bylo zdravé.

„Matko, dneska to bylo zase výborné.”

„Dobře, dobře~ Jsem ráda, že ti to chutná, Linde!”

Trochu jsem se bál bydlet spolu s matkou, ale zdálo se, že to nebyl problém. Zdálo se, že se kamarádila i se Sieg.

Po večeři jsem vykoupal Arna.

Nejdřív jsem umyl sebe a pak jsem požádal Sieg o malou vaničku pro Arna. Koupel pro dítě měla dokonalou teplotu. Připravila ji Miruporon.

Nejdřív jsem si dal na klín ručník a na něj Arna. Začal jsem od vlasů, pak jsem mu umyl tělo, ruce, nohy a záda. Lechtá to~? Když jsem se na to zeptal, zahihňal se. Když jsem ho nakonec vložil do vaničky, vypadal tak pohodlně a spokojeně, že mě to obrodilo.

Vypadalo to, že se dostatečně zahřál, pomyslel jsem si a vytáhl ho. Pořádně jsem ho usušil ručníkem a oblékl jsem ho do oblečení, které jsme předem nahřáli.

„Zahřáté dítě, je hned tu!”

„Dobrá práce.”

Předal jsem Arna Sieg a ta ho odnesla do jeho pokojíčku.

Když jsem vyšel z koupelny, Sieg mi předala ručník.

„Sieg.”

Sieg a matka se už vykoupaly. Teď už zbývalo jít jenom spát. Převlékl jsem se do pyžama a zamířil do svého pokoje.

„Ach, Ar už spí,” řekla matka s radostí, zatímco Arna poplácávala, aby usnul.

„Aha.”

Matka řekla, že se chce o Arna starat i v noci, ale neměla mléko, takže nemohla. Už teď jsem jí byl velmi vděčný, že pomáhala během dne.

Zklamaně odešla od Arnovy postýlky. Popřála nám dobrou noc a odešla z místnosti. Poté přišla Sieg. Když viděla svého syna tak pokojně spát, mírně se usmála a vlezla do postele.

Jakmile se Sieg přetočila ke mně, objal jsem ji.

„Konečně jsme sami.”

„Jo.”

Před matkou jsme se vážně nemohli chovat zamilovaně, takže jsem se mohl Sieg dotknout akorát v noci. No, přemýšlel jsem, že bych měl s tímhle chováním přestat, protože jsem teď otec, ale v noci byla ta radost dvojnásobná, protože jsem se ve dne držel zpátky. Takže předpokládám, že to nevadilo.

„Myslím, že Arno bude brzy spát až do rána.”

„Vážně?”

Kojila ho alespoň desetkrát denně. Bylo to snadné počítat, protože když měl hlad, brečel. Nezáleželo na tom, jestli byl den nebo noc. Takže matka obvykle trpěla nedostatkem spánku. Já jsem se aspoň vzbudil, když Arno plakal kvůli plenkám.

„Je těžké vychovávat dítě.”

„Ale je na tom něco velmi naplňujícího.”

To ano. Miminka byla roztomilá a také bylo zábavné sledovat, jak rostl.

„Možná budeme mít tak ještě čtyři další děti.”

„A už je to tu zase~”

Nedokázal jsem si představit, že bych byl někdy v blízké době v obklopení pěti dětí.

Nedá se říct, co se v životě stane.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>