HK - kapitola 70

Kapitola 70 – Hlášení Arna Salonen Levantreta

~ Tento příběh je po 10+ letech od hlavního příběhu. ~
Ráno ve vzdálené vesnici začíná před úsvitem.

Vyčistil jsem psí boudu a ohradu pro soby a nakrmil je. Zkontroloval jsem, kolik jsme měli ještě dřeva na otop. Nebylo ho moc, takže jsem naštípal trochu sekyrou.

Zatímco jsem pracoval, někdo na mě zezadu promluvil: „Bratře, je čas na snídani~”

Ten člověk stojící za mnou byla moje mladší sestra Veronika, co byla o dva roky mladší než já. Necítil jsem, že by ke mně přišla, takže mě to překvapilo.

„Copak?”

„To~”

Vypadala trochu utrápeně. To proto, že se jí nepodařilo vzbudit malého brášku Ulricha. Možná se zase zahrabal v dědečkově studovně a zůstal celou noc vzhůru.

Když jsem šel dovnitř, nezamířil jsem do jídelny, ale do Ulrichova pokoje. Byl stočený pod přikrývkou, takže jsem ji z něj stáhl a silně s ním zatřásl, abych ho probudil.

„Ulrichu, už se vzbuď!”

„H~m.”

Po ránu slabý a moc dobře se nebudil, v tomhle ohledu se podobal otci. Ale tento souboj s napůl probuzeným Ulrichem se dal snadno vyřídit, když jste mu sebrali polštář.

„Umyj si tvář a přijď do jídelny.”

„...Dobře.”

Vzal jsem Ulricha k lavoru na mytí a dal jsem mu hořký prášek na čištění zubů, co vyráběla babička. Teď by měl být vzhůru. Myslel jsem si, že teď už to bude v pořádku, ale z nedalekého pokoje jsem zaslechl hlasitou ránu.

„Krimhildo?!”

Ten hluk přišel z pokoje mé mladší sestry Krimhildy. Měl jsem z toho jenom špatný pocit, ale nemohl jsem přece předstírat, že jsem to neslyšel, a tak jsem zamířil tam.

„Rim, jdu dovnitř!”

Byl to pokoj slečny, takže jsem před vstupem zaklepal. Ačkoli jí bylo jenom sedm, pořád to byla řádná dáma.

„W-waa! Bratře, dobré ráno~ Dneska jsi zase vzhůru brzy~....”

„...”

Viděl jsem roztrženou krajkovou záclonu a moje sestra ležela na zemi, jako kdyby elegantně přistála na polštáři na sezení.

„Hej, jak se tohle stalo?!”

„No~ visela jsem ze záclony, hrála jsem si.”

„Ty hlupačko!”

Krimhilda byla dívka, ale ze všech mých sourozenců měla nejvíce energie a byla uličnice. Lámal jsem si hlavu, jak k tomuhle došlo. Ulrich a Krimhilda byli navíc dvojčata, ale podivné bylo, že měli naprosto opačnou povahu.

„Bratře, mám žádost!”

„Zamítá se!”

„Ech, t-to snad ne, to si děláš legraci?!”

„Tentokrát se musíš omluvit.”

„Ne~! Řekni mi, že si děláš legraci~~”

Předtím vylezla na strom a natrhla si sukni. Strašně brečela, protože si myslela, že jí matka přísně vyhubuje, a tak jsem sehnal látku stejné barvy a potají jí sukni zašil. Ale nevěřil jsem si, že bych dokázal udělat něco krajkového, a tak jsem ji tentokrát odmítl.

„Jak kruté~”

„Není to kruté. Způsobila sis to sama.”

„Ale i tak~ nemusíš to říkat s tak děsivou tváří~”

„S touhle tváří jsem se narodil!”

Takhle bude moje mladší sestra dál kňourat. Vzal jsem ji na ruce a odnesl ji za matkou. Krimhilda se válela po podlaze, takže jsem musel zkontrolovat, jestli neměla nějaké modřiny. Když jsem ji předal matce, konečně jsem mohl jít do jídelny.

„Arno, ránko.”

„Ránko, tati.”

Otec vstal a přišel sem s ospalýma očima a políbil mě na tvář. Byl to obvyklý každodenní pozdrav, ale poslední dobou to začalo být trochu trapné. Ale kdybych to odmítl, otec by se zatvářil smutně, takže jsem to v tichosti přijímal.

Zanedlouho poté přišla do jídelny celá rodina. Matka přišla poslední s nejmladším Erenfriedem a uslzenou Krimhildou. Vypadalo to, že mladší sestra dostala velmi vyhubováno. Měla by si při hraní dávat trochu pozor nebo se ošklivě poraní. A navíc to byla dívka, takže bych si přál, kdyby se chovala trochu klidněji.

Když se všichni sešli, Miruporon nám do misek naservírovala polévku. Byla to polévka ze zelí a sobího masa. Měl jsem rád jak kvašené zelí, co se dělalo v létě, tak tu zvláštní polévku, co se tak dlouho vařila. Na tenký plátek žitného chleba jsem si dal nasoleného sledě a snědl to. Osvěžující chuť bylinek a kyselá chuť ryby se k chlebu velmi hodila.

Když byly polévkové misky prázdné, Miruporon je odnesla. Vděčně jsem se uklonil.

„Hej, Miru, jsi vážně v pořádku~?”

„Ano, už jsem v pořádku.”

„Aha. Ale dávej na sebe pozor.”

„Děkuju.”

To řekla babička, zatímco se ustaraně dívala na Miruporon.

Miruporon před pár měsíci porodila, ale před pár dny se vrátila do práce. I když jsme ji viděli tak čile pracovat, všichni jsme se o ni báli. Zdálo se, že se o dítě starala Ruruporon. Zdálo se, že Teoporon z toho byl celý natěšený a chtěl to dítě vychovat jako válečníka nebo tak něco. Ten obvykle energický manžel byl doma vážně plachý. Nevěděl jsem, jestli bych ho měl litovat nebo se tím bavit.

Po snídani si všichni šli po své práci. Babička se s Miruporon pustila do domácích prací, zatímco Veronika, Ulrich a Krimhilda šli studovat s dědečkem. Já jsem hodlal jít na lov s matkou. Otec měl s Erenfriedem dávat pozor na dům. No, sice jsem řekl dávat pozor na dům, ale pořád měli něco na práci.

„Jdi~!”

Erenfried hodil provaz s okem na větev stromu, co byla vyřezaná do podoby sobího paroží. To bylo to první, co se dítě v této vesnici naučilo. Pokud tohle nezvládne, je těžké ovládat soba, takže to byla důležitá technika.

Překvapivý byl v tomhle ale otec.

„Eren! Takhle nedohodíš až na sobí paroží! Hoď to s větší silou!”

„Muuuuu! Ej~!”

Otec byl obvykle měkký, ale když někoho něco učil, byl hodně přísný. Byl nelítostný dokonce i na tříletého Erenfrieda, kterého obvykle tak slepě miloval. Když začali trénovat, myslel jsem si, že rozmazlený Erenfried začne brečet s tím, že je táta děsivý nebo něco takového, ale navzdory slzám se každý den snažil ze všech sil. Když se mu to povede, pochválí ho otec, matka nebo prarodiče, takže se upřímně snaží.

Jak jsem sledoval vášnivé učení otce a mladšího bratra, matka přišla se psy a puškami. Šli jsme ven, zatímco nás ti dva doma vyprovázeli.

Po cestě matka řekla, že musí zajít do obchodu, a tak jsem čekal venku. Při čekání jsem viděl, jak se dveře obchodu napříč ode mě otevřely. Zevnitř vyšla dívka, co byla o tři roky mladší než já. Byla to Airi, dcera Ainy, co vedla obchod se šperky a krejčovství.

Psi začali dovádět a snažili se k Airi dostat, takže jsem je potichu zklidnil. Airi neměla ráda psy, ale stejně k nám přišla, i když se u toho šklíbila.

„Promiň. Jsi v pořádku?”

„A-ano.”

„...?”

„...”

Myslel jsem si, že mi chtěla něco říct, ale Airi se jenom ošívala a nic neřekla.

„Budeš dneska pomáhat v obchodě?”

„To s tebou nemá co dělat.”

„Aha.”

Airi nebyla moc upřímná, jako vždycky. Dle její matky to byla nemoc, co se samovolně vyléčila s věkem, takže mě požádala, abych s ní trpělivě kamarádil. No, s porovnání s mými mladšími bratry a sestrami to bylo roztomilé. A pak jak odcházela, mi v tichosti předala papírovou tašku. Uvnitř jsem cítil něco sladkého.

„Airi, tohle je... Ach!”

Když jsem jí chtěl poděkovat, Airi utekla. Když jsem jednou utíkal za ní, vynadala mi, takže jsem ji v tichosti vyprovázel pohledem. Bude nejlepší, když napíšu dopis a položím jí ho na okno od pokoje, jako obvykle.

O chvilku později matka vyšla z obchodu.

„Nechala jsem tě čekat, Arno. Pojďme.”

Když jsem se podíval na nebe, jasné slunce zářilo na zasněžené pláně.

Do polárních nocí, kdy slunce nevychází, jsme si z lesa museli zajistit jídlo. Lov v tomto období byl velmi důležitý.

Před nějakou dobou když otec řekl, že letošní lov nechá na mě, byl jsem vážně šťastný. Odhodlal jsem se, že nalovím dost, abych naplnil břicha všech v rodině.

A takhle pokračoval lovecký život můj a mé rodiny.
--------------------------------------------------

~ Vypadá to, že Arno zdědil po Ritzhardovi i ty gurmánské poznámky ^_^ ~

<Předchozí>...<Následující>