DM - kapitola 121

Kapitola 121 – Noc ve městě Gururian

Tady Satou. Během období ekonomické bubliny se zdá, že bylo normální svého partnera pozvat každé výročí na několika chodové jídlo. Nemyslím si, že mám štěstí, že jsem vyrůstal během recese, ale vypadá to, že lidé z dobrých časů mají taky svoje vlastní problémy.



„Takže dámy a pánové, užijte si speciality Gugurianu,” řekl místokrál na znamení zahájení hostiny.

Lidé v této jídelně byli místokrál, jeho manželka a jeho vazalové, dámy a pánové – kteří byli samozřejmě členové titulované šlechty. Mezi hosty byli princezna Menea a Poni jako její doprovod a také slečna Karina a já. Vlivné lidi z města zvali, jenom když to byl bufetový večírek.

Jen tak mimochodem, účastnit se hostiny a oslavy se mohou jenom dospělí, jejich děti ne.

Jídelní stoly byly zdobené květinami a každého hosta doprovázely dvě služebné. Příbory byly stříbrné lžíce, vidličky a nože. Kromě nože, co vypadal jako nesmírně obyčejné dýka, byly lžíce a vidlička stejné jako ty, co se používaly v minulém světě. U každého talíře byl jenom jeden příbor, ale zdálo se, že když jste dojedli jeden chod, vyměnili vám je.

Sál byl osvětlený magickým světlem. Nebyly to magické nástroje, ale jeden mág vypouštěl světelné koule. Aspoň by to tak mělo být, protože se v rohu místnosti občas objevovaly magické koule.

Do sklenic nalévali alkohol podobný vínu. Tohle bylo poprvé, co jsem přišel na tento svět, co jsem tu viděl sklenice. Zdálo se, že to byl známý výrobek vévodství jménem Dubové sklo. Podle toho, co mi povídala slečna Karina, v ženském salónku bylo skleněné zrcadlo v životní velikosti.

Šaty slečny Kariny vypadaly tak úchvatně, že by vás nenapadlo, že je ušili narychlo. Platil jsem za ně já, ale bylo děsivé se na ten účet podívat. Měly hluboký výstřih a démonická— ehm zdůrazňovaly prsa. Byly zdobené nejenom stříbrnými a zlatými nitěmi, ale důležitá místa byla také vykládaná drahokamy. Pravděpodobně nebylo vhodné, aby měl host příliš křiklavý oděv, ale mělo by to být v pořádku, protože místokrálova manželka měla šaty ještě křiklavější. Jelikož téma smyslu pro krásu by mohlo být kontroverzní, nechtělo se mi o tom mluvit. Ale na tomto světě je také 'Páv', co? Prostě to nechám u toho.

První chod, o kterém jsem se domníval, že je studený, byla lehká zelená polévka. Byla dobrá, i když byla studená, trochu jako bramboračka.

Potom nám donášeli různé chody jako masový nákyp, vařený pstruh, něco na způsob pilafu, pečený bažant a steaky z filetovaného masa. Nebylo tu příliš mnoho chodů?

Co se týkalo hlavního chodu, přílohy jako zelenina a moučníky se podávaly na talířích samostatně. Chléb se servíroval v ošatkách, tohle bylo poprvé, co jsem viděl jiný chléb než černý žitný. Nebyl horký, ale už to bylo dlouho, co jsem měl bílý chléb.

Když jsem jedl pstruha, chtěl jsem použít hůlky, ale zdálo se, že okolní šlechta byla zvyklá jíst příborem. Rozdělili pstruha a bez problému ho snědli.

Ale té půlce šlechty, co to nezvládala dobře, asistovaly služebné za nimi a oddělily jim bílé maso od kostí. Pilné služebné byly prostě úžasné. Samozřejmě jsem také požádal o pomoc.

Evidentně to byla nezkušená služebná. Zezadu jsem slyšel mírně legrační výkřiky jako „ach” a „K-kostičko, neutahuj si ze mě”. Jelikož to říkala tiše, hosté bez techniky Špicování uší to pravděpodobně neslyšeli. Nemyslel jsem si, že budu tak moc rád, že tu techniku mám.

Rád bych Lizu nechal ochutnat ten bažantí chod. Koupím bažanta na trhu a uvařím jí ho. Musím kuchařům později poděkovat za dobré jídlo a přimět je, aby mě ten recept naučili!

Celkový objem jídla byl trochu moc, ačkoli to nebylo tak, že jsem to nemohl všechno sníst. Ale jelikož se zdálo, že bylo normální nedojíst všechno, ulevilo se mi. Nemyslím si, že bych kdy v nenasytném Japonsku nechal tolik jídla. Nenasytná slečna Karina snědla všechno.

Během hostiny si lidé kolem mě povídali a jedli pomalu. Pro lidi, co neuměli jíst pomalu, to bylo nečekané obtížné.

Slečna Karina navíc byla tak pohroužená do jídla, že měla sklony zapomínat na konverzace, a měla problém sledovat nit. Jelikož s tímto postavením neměla zkušenosti, nedalo se nic dělat. Kdybych se nedržel Arisiných rad a kdyby mě dobře informovaná služebná předem nenaučila etiketu, možná bych také ukázal nějaké to ostudné chování.

Arisa a ostatní byly na gurmánské cestě po městě Gugurian, jak bylo naplánováno. S nadšením jsem očekával jejich výsledky, neboť rozhodně najdou podniky s výbornou vařenou rýží.

Poslední zákusek nebyl gugurian (ohagi), ale slazené kaštany. Říkalo se jim zlatý cukr a zdálo se, že to byla propagovaná sladkost Gugurianu. Bylo to vážně dobré.

Po večeři jsme se přesunuli do jiného sálu, abychom si mohli příjemně popovídat. Muži a ženy byli v oddělených sálech. Hovory byly upřímné, protože tam bylo jenom stejné pohlaví.

Jelikož mluvil kavalír v rozpuku, co tvrdil, že je dávným přítelem barona Muna, nenechali mě stát stranou. Baron byl přece takový odedávna.

Když se téma změnilo na hrdinu se stříbrnou maskou, co se ukázal ve městech Seryuu a Muno, začalo mi být nepříjemně. Ale dojmy byly obecně příznivé. Velmi rozšířená byla teorie: „Možná to je ve skutečnosti někdo, co sloužil předchozímu hrdinovi z říše Saga.” Pokud to byl kamarád předchozího hrdiny, nemělo by mu být tedy kolem 70~90 let? Chtěl jsem takhle namítnout, ale zdržel jsem se toho.

Jelikož jsem chtěl změnit téma, zkusil jsem načít příběh těch mladých šlechticů z města trpaslíků.

Atmosféra trochu ztěžkla, protože to vážně nebylo dobré téma k hovoru, ale dostal jsem pár informací. Jenom ve vévodství byly stovky šlechtických rodin a každý rok více než 100 mladých šlechticů nezdědilo svůj dům a stali se prostým lidem. Neexistovalo žádné přísné pravidlo, že by šlechtici měli padnout a stát se prostými lidmi, ale pokud jeden z jejich sourozenců zdědí dům, pak musí odejít. Pokud byli nezletilí, pak stále zůstávají v péči rodičů a v domě.

Zdálo se, že pátrání po magických mečích byla marná snaha mladých šlechticů, co se nechtěli stát prostým lidem. I když to jejich rodina zakazovala, vždycky se našel někdo, kdo to porušil.

Zdálo se, že vstoupit do vévodovy čestné stráže byla celkem čest. A během služby se brali jako dočasní šlechtici a jejich pád do prostého lidu byl pozdržen. Nadaný člověk mohl získat medaili a stát se čestným rytířem.




Když jsme se vrátili zpět na hostinu, místokrálův syn pozval mě a slečnu Karinu na šálek čaje. Vlastně to nebyl místokrálův legitimní syn, takže by nebyl problém, ani kdybych ho odmítl. Ale něco mě na tom zaujalo, takže jsem se rozhodl pozvánku přijmout.

Slečna Karina mě také doprovázela. Pročpak asi? Dneska byla na rozdíl od svého obvyklého chování pokorná a tichá. Jediný rozdíl byl v tom, že dneska s sebou neměla Raku, co? Kdyby byla vždycky taková, nevyhýbal bych se jí.

„Rád vás poznávám, sire Pendragone. Velmi vám děkuji, že jste přijal mou náhlou pozvánku.”

„Děkuji za pozvání. Místokrálova dcera je proslulá svými širokými znalostmi. Chtěl jsem se s ní alespoň jednou setkat.”

Po mé odpovědi dívka a dva chlapci, co ji následovali, ztuhli. Přece jenom na sobě měla chlapecké oblečení a slušelo jí, takže vážně vypadala jako zženštilý chlapec.

„J-jak jsi to věděl?”

„Poznal jsem to z postavy. Mezi muži a ženami jsou různé rozdíly. Jak je od sebe rozlišit je tajemství mého domu, takže mi láme srdce, že ti musím říct, že ti to nemůžu ukázat.”

Měl jsem za to, že jí uvolněná řeč svědčila víc, i když jsem si nemyslel, že takhle normálně mluvila. O tom blufu s postavou jsem četl na internetu.

Byla to ta samá dívka a chlapci ve stejných uniformách, co v poledne sledovali ten boj s démonem. Ti chlapci byli děti místokrálových vazalů. Vypadalo to, že to byly děti šlechticů z hostiny.

Jejich pozvánku jsem nepřijal proto, že to byla mocná šlechta. Ale proto, že studovali v mladé divizi na královské akademii Oritsu. Zdálo se, že princezna Menea, s kterou jsem se setkal včera, studovala v pokročilé divizi.

Jednou na akademii Oritsu pravděpodobně zavítám, abych tam získal informace, takže si tady zkusím udělat pár konexí.

„Pane Satou, jsi úžasný, i když jsi tak mladý. Jak to, že jsi tak schopný v šermu a magii?”

Místokrálova dcera se představila jako Ririna a zapáleně mluvila o tom, jak byl můj boj s démonem úžasný. Na začátku mě oslovovala jako „rytíři Pendragone” nebo „sire Pendragone”, ale nějak se to změnilo na „rytíři Satou” a pak na „pane Satou”.

Když se její způsob oslovení změnil, pohledy slečny Kariny a chlapců, co Ririnu následovali, začaly být nebezpečné. Když jsem pominul slečnu Karinu, neměl jsem v plánu, aby mě její následovníci nenáviděli, takže jsem si dával pozor, abych si od slečny Ririny udržoval odstup.

Když jsem jim slovně slíbil, že je jednou naučím základy magie, jejich přístup se rychle změnil. Nevěděl jsem, kdy to jednou bude, takže jsem si napsal poznámku, abych na to nezapomněl.

Místokrál měl vládní období obvykle jenom na pět let, ale jelikož byl její otec schopný, rozhodlo se, že až mu vyprší, přesune se do města Kwoka.




„Pane Satou, slíbil jsi mi, že mě budeš učit magii! Vzbuď se, prosím.”

Před slečnou Ririnou, co bez zaklepání vešla do místnosti, se rozkládal pohled na nás, jak jsme spali pospolu. Všechny navíc měly pyžamo, co Arisa ušila pro sedm lidí. Zdálo se, že to zdejším lidem připadalo jako spodní prádlo.

„Pane Satou, a-au, j-jak sprosté!!”

Zdálo se, že to pro třináctiletou dívku bylo příliš.

A pak dovnitř přišla služebná, co jí sloužila, a omluvila se za její nezdvořilost. Pak za sebou zase zavřela.

„Co to bylo?”

„Místokrálova dcera, slečna Ririna, 13 let. Je to nadaná dívka, co chodí do mladé divize na královské akademii Oritsu.”

Arisin hlas byl bezvýrazný. Mia, co obvykle spala dlouho, se na mě přísně dívala a vyhlížela přitom ospale. Liza se otočila a lhostejně pokračovala ve spaní.

Pochi a Tama sebou házely na posteli. Jejich rozkošnost mě porazila, a tak jsem je v leže poplácal po bříškách. Ty dvě ze sebe vydávaly příjemné zvuky.

„Hej ty tam, přestaň flirtovat.”

„Nn, na kolena.”

Arisa a Mia také zaujaly formální posed na kolenou a dívaly se mi přímo do tváře.

Copak to asi bylo? Tahle scéna jako vystřižená z historky o manželovi, kterého obvinili z nevěry?

„Neudělal jsem nic ostudného, víš? Poznal jsem ji, když mě spolu se slečnou Karinou pozvala na čaj. Slíbil jsem jí, že jí jednou naučím magii, copak to akorát nechtěla udělat hned?”

„Gunununu.”

„Mwu.”

I Lulu se tímhle směrem dívala uslzenýma očima, ale zdálo se, že ji to přesvědčilo.

Po snídani začala být nálada divná, protože přišly otravovat slečna Ririna a princezna Menea, ale akorát jsem to musel přetrpět.

Dal jsem prioritu vyučování magie slečně Ririně a jejím následovníkům a princezna přátelsky svolila. Arisa řekla, že žádný blázen by si neudělal nepřátele z vlivných šlechticů z velké země. Vypadalo to, že místokrálové byli úžasní.

I když jsem řekl, že je budu „učit magii”, akorát jsem je požádal, aby mi každý předvedl magii, já ji prozkoumal magickým cítěním a vypíchl jejich slabosti a sílu. Na základě znalostí z knih magické teorie. Tak nějak mi velmi poděkovali, ale měl jsem pocit, že tohle by zvládl každý. Pravděpodobně byli šťastní, protože to přišlo od [Mága, co porazil démona].




Jelikož princezna Menea byla pryč, když jsem za ní po vyučování přišel, šel jsem do města s Arisou a ostatními. Nedokázal jsem odolat kouzlu vařené bílé rýže a grilované ryby.

„Fufuhn, dokonale jsme zvládli způsob, jak uvařit bílou rýži! Tedy Lulu!”

Zdálo se, že ji to naučil kuchař z restaurace, kam včera zašly.

„Ochotně tě to naučili, hm?”

„Bylo to něco za něco! Vyměnila jsem to za recept na tempuru!”

Aha, za nějakou dobu až zase přijedeme do tohoto města, si budeme moct dát tempuru. Dobrá práce, Ariso.

Slíbili jsme si s Lulu, že mě později naučí, jak vařit bílou rýži.

Samozřejmě jsem měl v úmyslu, že ji nejdřív uvaří Lulu. To aby Lulina snaha nepřišla vniveč. Ale přece jenom by každý toužil po čerstvě uvařené bílé rýži z rukou nádherné dívky, ne?

Z magického obchodu jsem koupil svitek [Bóje]. Ostatní svitky jsem nekoupil, protože jsem je už měl.

Když jsme se vrátili do místokrálovy vily, služebná nám řekla, že nám zarezervovali místa na lodi, co zítra vyplouvá do hlavního města vévodství.

Dorazil vůz s pěti pytli rýže a jedním pytlem lepkavé rýže, co Arisa objednala. Taky tam byl pytel fazolí adzuki. Koupilas toho příliš, Ariso.

Když jsme se připravovali k odjezdu, přišla princezna Menea.

Myslel jsem si, že bude pokračovat v tom včerejším hovoru o hrdinech, ale akorát si potvrdila mou kontaktní adresu. Řekl jsem jí, že zrovna cestujeme do Labyrintového města, a slíbil jsem jí, že až se rozhodneme, kde tam zůstaneme, pošlu jí dopis na královskou akademii Oritsu adresovaný princezně Menee.

Tohle bylo poprvé, co si budu dopisovat s nádhernou dívkou— Ne, počkat, to už jsem si slíbil se Zenou. Měl bych poslat dopis Zeně.

A jako poslední jsem se přeptal na jednu věc, na kterou jsem včera zapomněl.

Kdy toho osmého člověka unesli?

„Více než před měsícem. Vzpomínáš si na ten den, kdy z nebe spadlo spoustu meteoritů? Bylo to den předtím.”

Ten unesený člověk jsem nebyl já, že ne? Že ne?
-----------------------------------------------

~ Už jsem to sice četla, ale znovu mi při té odpovědi přeběhl mráz po zádech. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>