KNM - kapitola 95

Kapitola 95 - Sázka

~ Chybičky hlásit do komentářů, aby se mohly opravit! ~

„Stát! Všichni!”

Liola stál Baolilongovi na hřbetě a prodchl svůj hlas Ki. Kousl se do rtu. Takovéhle místo bez náznaku úsměvu nechtěl vidět.

Ale všichni byli v zápalu bitvy, takže by nikdy neuznali křik nahodilého člověka. Na bitevním poli stále vládl chaos a nikdo se nezastavil.

Jak to Liola viděl, zamračil se a hlubším hlasem ještě jednou řekl: „Já jsem následník Dračího císaře, Stříbrný Měsíc. Všichni rytíři z Dračí říše poslechněte můj rozkaz, okamžitě přestaňte.”

Jeho výsost následník?

Teď rytíři z Dračí říše nemohli tento rozkaz ignorovat. Rytíři, co neměli tak napilno, se otočili a jako první spatřili sněhově bílého Posvátného bílého draka. Jediný člověk žijící na tomto světě s posvátným bílým drakem nebyl nikdo jiný než následník.

Rytíři z Dračí říše v šoku zakřičeli: „To je posvátný bílý drak.” Někteří rytíři dokonce následníka poznali a zaječeli: „Vážně to je následník!”

Rytíři z Dračí říše okamžitě poslechli rozkaz přestat bojovat a rytíři z Aklanu byli více než šťastní je nechat jít. Ani jedna strana nebažila po boji a brzy ustali.

„Pokračujte v boji, nikomu není dovoleno přestat!”

Bylo slyšet jiný hlas. Všechny to šokovalo a podívali se ke zdroji tohoto hlasu. A udivilo je, když spatřili samotného Dračího císaře oděného ve své fialové róbě! Dračí císař vypadal rozzuřeně a když se podíval na Liolu, oči měl prakticky plné nepřátelství.

Rytíři se podívali k následníkovi a pak zpět na Dračího císaře. Oba dva dali naprosto protichůdný rozkaz a rytíři neměli ponětí, co by měli dělat. Měli bojovat nebo ne?

„Já jsem Dračí císař a teď všichni rytíři poslechněte můj rozkaz a zaútočte na tu základnu!” zakřičel Dračí císař naštvaně a kvůli tomu zvuku rytíři zpanikařili. Spěšně pozvedli svoje zbraně, jak měli v plánu poslechnout rozkaz a zaútočit...

„Ne!” zakřičel Liola nahlas.

Rytíři pozvedli zbraně, ale nedokázali se rozhodnout, jestli by měli pokračovat v útoku. Mohli akorát tak bezmocně stát a dívat se, jak jejich dva nadřízení rozkazovali pravý opak.

Dračí císař věděl, že pokud to takhle půjde dál, bude po boji. Chvíli byl zticha a pak se nekompromisním tónem zeptal: „Synu, vážně máš v plánu jít proti svému otci?”

Liola zvedl hlavu a podíval se na Dračího císaře odhodlaným pohledem. „Ano! Nikdy nedopustím, aby tahle zbytečná válka pokračovala.”

„Zbytečná?” Dračího císaře to najednou rozzuřilo. „Ty se odvažuješ říct, že je tahle válka zbytečná? Tahle válka je pro čest naší Dračí říše! A ty jako člen císařské rodiny se ji odvažuješ nazývat zbytečnou! Nemáš ve svém srdci ani špetku cti! Nejsi hoden být následníkem a tímto odvolám tvůj titul následníka!”

Liola byl zticha. Otočil se na Feira, co byl vedle něj, který přikývl s odhodlaným a loajálním pohledem.

„Nepřijmu tvé odvolání,” odpověděl Liola klidně.

Jak to Dračí císař zaslechl, jeho výraz se drasticky změnil, ale rychle se uklidnil. Jeho elegantní tvář teď byla bezvýrazná. „Tak co chceš?”

„Já...” Liola stáhl obočí. „...chci být Dračím císařem!”

(V tomto okamžiku Kaiserovi na základně spadla brada k hrudi!)

Uchvácení! Rytíři z Dračí říše konečně pochopili situaci a začali se uvolňovat... Uchvácení trůnu bylo v Dračí říši tak běžné, že se rytíři ani trochu nebáli.

„Aha.” Dračí císař se mírně usmál. „Ale co chceš udělat, abys mi vzal trůn? Můj drahý synu, veškerou tvou moc jsem ti dal já a jedinou větou si ji můžu vzít zase zpátky. Vážně máš v plánu si celou říší vzít sám?”

„Tak to není. Všichni za mnou přísahali věrnost Stříbrnému Měsíci.” Feir se usmál a připomněl Dračímu císaři, že si ty rytíře nemá plést jako lidi, co omylem stáli na špatné straně.

Dračí císař se svýma fialovýma očima podíval na rytíře za Liolou a bez zájmu odpověděl: „Jenom pár stovek rytířů.”

„A já,” dodal Feir klidně.

„Ty?” Dračí císař přimhouřil oči a na rtech se mu objevil přezíravý úsměv. „Ty jsi jenom jeden stříbrný rytíř.”

„Nejsem Stříbrnému Měsíci věrný jako rytíř,” objasnil Feir. „Jsem synem rudé velitelky Obchodní aliance a jsem také budoucím vůdcem Obchodní aliance. S touto totožností podporuji Stříbrného Měsíce na post Dračího císaře.”

„A my!” Najednou bylo slyšet Kaiserův hlas. Zapnul rozhlas na maximum a zaječel svým hlasitým hlasem. Opravdu to upoutalo pozornost všech... a taky to byl důvod, proč všem zvonilo v uších.

„My, představující aklanského premiéra... jeho syna Meinana. Rozhodně podporujeme Li... Stříbrného Měsíce jako Dračího císaře.”

Situace se najednou změnila. Liolova podpora se najednou rozšířila: byla tu Obchodní aliance, Aklanská republika a dokonce se k němu odklonilo dvě stě rytířů ze samotné Dračí říše.

„Skvělé! Tak si vem svou moc a vyraž do paláce. Vytvoř si krvavou stezku ke svému království!” Dračí císař viděl, že všechno teď bylo skutečné. A jelikož neměl jinou možnost, takhle naštvaně zakřičel.

„Ne!” zakřičel Liola najednou. „Nechci válku.”

„Nechceš válku?” Dračí císař se krutě usmál. „Synu, už jsme ve válce.”

„Musí existovat způsob, jak se vyhnout zabíjení,” odpověděl Liola klidně a pak se zeptal: „Přece si nepřeješ kvůli tomuto uchvácení přijít o své rytíře, ne?”

Srdce Dračího císaře v tichosti přemýšlelo. No ano, aby naplnil svůj plán o dobytí světa, přijít o své rytíře bylo to poslední, co chtěl. V budoucnu se na ty rytíře musel pořád spolehnout, že mu vyhrají svět. A navíc Liolovo tělo bylo stále jeho nejlepším kandidátem a nechtěl v tom boji zakusit žádné nehody.

„Uzavřeme sázku,” řekl Liola klidně.

Dračí císař se zmateně zeptal: „Sázku?”

„Ano, sázku, risk, a podstatou sázky je trůn Dračího císaře,” vysvětlil Liola zlehka.

Dračí císař vybuchl smíchy. Tohle bylo až příliš směšné; nikdy ho ani nenapadlo, že by mu někdo navrhl takovou sázku. Zvědavě se zeptal: „Čeho se ta sázka týká?”

„Dokud nepůjdeme do války, je to na tobě,” odpověděl Liola bez váhání.

(Křup! Kaiserovi spadla čelist od hrudi k bokům.)

„Jsi si jistý?” Když Dračí císař viděl, že Liola přikývl, usmál se. „Pokud vyhraješ, dám ti trůn Dračího císaře, ale co z toho budu mít já, když vyhraju?”

Liola zůstal chvíli zticha a odpověděl: „Sním Srdce Dračího císaře.” Řekl to klidně, jako kdyby to Srdce bylo jen další srdíčko pečeného prasete.

(Bum! Kaiserova čelist teď byla na zemi.)

„Dobře, dobře. Vsadím se s tebou!” Zdálo se, že se touha Dračího císaře hrát zvýšila. O takovou sázku měl zájem a kromě toho měl moc rozhodnout o pravidlech hry. To pro něj bylo velmi výhodné.

„Tahle sázka by byla příliš nudná, kdyby se jednalo jen o tebe a o mě.” Dračí císař se usmál. „Co kdybys přivedl svoje čtyři společníky? Mizerui mi řekl, že jste známí jako Aklanský tým potížistů?” Prostě mě nech vás chytit jedním vrzem. Když tvoji společníci přestanou existovat, bude pro Srdce snadné převzít kontrolu nad tvým tělem.

Liola přikývl.

„Jelikož se chováš tak svobodně a snadno, nemám co jiného říct. Všichni rytíři, složte zbraně a jděte zpět chránit Aklanské hlavní město!”

Dračí císař vydal rozkaz a rytíři se potají podívali na následníka. Když viděli, že neřekl nic protichůdného, v klidu složili svoje zbraně a rychle odletěli z tajné základny. Všichni se začali dohadovat; přejde Dračí říše do další dynastie nebo následník uboze selže?

„Co se týká pravidel hry, dej mi trochu času o nich popřemýšlet. Přece jenom je to skutečný hazard, co rozhodne o osudu země. Haha... hahahaha!”

Dračí císař se choval, jako kdyby měl vítězství pevně v hrsti, a začal se smát. V tom okamžiku se také otevřely magické dveře. Jak Dračí císař vstoupil do Idojinových dveří, pořád se smál. Zároveň s tím zmizel i Mizerui, co to celé pozoroval z výšky. Černý dračí král Miluo, co použil svůj poslední tah, také naprosto zmizel.

Liola dál v tichosti stál, dokud magické dveře pomalu nezmizely.

„Jak tě mohlo napadnout něco tak absurdního?” Feir cítil slabost v údech. „A nechal jsi Dračího císaře vymyslet všechna pravidla. Prakticky jsi mu to vítězství naservíroval na zlatém podnose...”

V té chvíli i Kaiser naštvaně vyrazil ze základny. Než vůbec dorazil, donesl se k nim jeho hlasitý hlas.

„Ty idiote!” Kaiser letěl vedle Baolilonga, zatímco s sebou táhl Daylighta, co neuměl létat a dočasně neměl žádné zvíře na létání.

„Kaisere.” Liola se mírně usmál. „Dlouho jsme se neviděli.”

„Prý dlouho jsme se neviděli! To ty jsi mě nechtěl vidět, ne já!” zařval Kaiser podrážděně. „Hele, udělat takovej~~ velkej problém, jen co jsme se potkali. Vlastně jsem si myslel, že jsi pořád Stříbrný Měsíc! Ale jen co jsem viděl, jakou přihlouplou sázku jsi s Dračím císařem udělal, věděl jsem, že nejsi nikdo jiný než Liola!”

Když Liola slyšel, co Kaiser řekl, váhavě odpověděl: „Jsem Stříbrný Měsíc a jsem taky Liola.”

„O čem to mluvíš?” zeptal se Kaiser zmateně.

Liola ztuhl, nebyl si jistý, jak tu současnou situaci vysvětlit.

„Zdravím, bratře Feire.” Daylight, co visel ve vzduchu, se usmál a pozdravil Feira.

Feir mu kývl, ale nemohl si pomoct a usmál se. „Daylighte, když jste s Kaiserem odešli, Anežku a Meinana to naštvalo. Až je příště uvidíte, možná byste měli dávat pozor. Když jsem s Anežkou mluvil naposled, zněla, jako kdyby z tebe chtěla sedřít kůži.”

„Ach...” Daylight se hořce usmál. „Tak bych se měl jít radši omluvit.”

Feira něco napadlo. „Kup Anežce aklanskou specialitu, pečené kaštany. Slibuju, že bude o půl méně naštvaná. Je to jedno z jejích oblíbených jídel. Když se na mě naštvala naposledy, pár jsem jí koupil, ale Kaiser je snědl. Byla tak naštvaná, že Kaiserovi do jídla potají nasypala sůl, ale Kaiser to stejně celé zhltl...”

„No jo, přemýšlel jsem, proč se mi tehdá to jídlo zdálo tak kořeněné, ale po chvilce bylo zase mdlé jako obvykle.” Kaiser si nemohl pomoct a okomentoval to.

Co sis navykl jíst sůl, jako by to byla rýže... pomyslel si Feir. Viděl, jak Anežka do toho jídla hodila celou hrst soli.

„Když už mluvíme o aklanské specialitě pečených kaštanech.” Kaiser našpulil rty a pak promluvil: „Na tajné základně jich máme celkem dost... Co kdybychom připravili čaj, dali si pár pečených kaštanů a navzájem si řekli, co jsme dělali?”

Pohledy všech zamířily k Liolovi. Jelikož na něj všichni zírali, neměl na výběr a musel souhlasit. „Hm.”




Ačkoli ty kusy kovu a cementu byly kdysi součástí budovy, teď to byl odpad, co se povaloval na zemi. Nicméně když takové trosky odklidili, všichni se v klidu posadili na zem, aby si vychutnali svůj odpolední čaj. Možná bylo trochu velkolepé pořádat odpolední čaj s pár tisíci lidmi, ale něco tak malého se prozatím dalo ignorovat.

Když Kaiser usrkl voňavý čaj, popadl hrst pečených kaštanů a pak si spokojeně užíval svoji odpolední čajovou siestu...

„To je Baolilongovo!” Baolilong vyskočil a sápal se po Kaiserovi, jak se snažil uzmout si „své” pečené kaštany.

Kaiser si honem nacpal všechno jídlo do pusy, ale stejně byl schopen říct: „Vždyť to nemáš podepsané.”

Bohužel zapomněl, že Baolilong už nebyl to malé dítě, co mu stěží sahalo do pasu, a že teď z něj byl mladý dospělý, co mu sahal k bradě. Baolilong ho naštvaně popadl za obě tváře a táhl do stran.

„Au, AUU! Strašný Liolo, řekni svýmu dítěti, aby mě pustilo!” Kaiser se zoufale snažil stáhnout svou tvář zpět, ale Baolilong už dávno neměl sílu jako dítě. Kaiser měl pocit, že mu užuž stáhne kůži z tváří, ale stejně se nedokázal odtáhnout.

„Baolilongu, netrhej Kaiserovi tvář,” řekl Liola, když se v klidu podíval na bitvu mezi člověkem a drakem. Pak svou pozornost obrátil zpět na tajnou základnu. Celé dny odolávala útokům tří tisíců rytířů včetně toho ničivého posledního tahu Černého dračího krále, ale pořád stála. To bylo skoro neuvěřitelné a viděl, kolik úsilí Quisi do toho místa vložil.

„Quisi.” Liola si najednou vzpomněl, že Quisiho zranil a že byl pořád v bezvědomí.

Když Kaiser zaslechl, jak Liola utrousil tohle jméno, popadl další hrst pečených kaštanů a nacpal je do pusy Baolilongovi, takže se konečně dostal ze spárů jeho „Tvář tahajícího Kung-fu”. Vysvětlil Liolovi: „Je v Obchodní alianci. Myslím, že bys ho měl pravděpodobně vyléčit, než se pustíme do té sázky.”

Liola odpověděl: „Hm.”

Kaiser se zamračil a řekl, aniž by se držel zpátky: „Ty, je na tobě něco divného, ale zároveň to není tak divné. Je to skoro jako Baolilongova... proměna, když vyrostl. Ale kolik ti přesně je? Jak jsi mohl za tak krátkou dobu vyrůst? Hej! Řekni mi, co se stalo, jinak možná z přílišné zvědavosti zemřu!”

Liola pevně stiskl rty k sobě a dlouho čekal, než řekl: „Zabil jsem bratra Mochu.”

Kaiser původně v poklidu pil čaj, jak čekal na Liolovu odpověď, ale jakmile to zaslechl, všechen čaj v ústech „daroval” Daylightovi, co seděl naproti. Daylight také ztuhl a teprve když ten čaj stekl z jeho vlasů na stůl, se ho začal snažit ustaraně konejšit: „Liolo, nebuď smutný, neudělal jsi to naschvál. Neobviňuj se z toho.”

„Vždyť ani nic neřekl!” odsekl Kaiser a přerušil ho a pak oba upřeli pohled na Liolu.

„Ten den mě Lancelot a Krvavý vlk vylákali magií. Chtěli mě zachránit, ale tehdy jsem...” Liola se zhluboka nadechl, než mohl pokračovat, „...ovládal mě Dračí císař.”

„Bojoval jsem s nimi. Nakonec jsem si z Lanski udělal rukojmí a vyhrožoval jim, aby mě nechali jít.” Liola se odmlčel, jako kdyby nevěděl, jak pokračovat.

„A pak?” zeptal se Kaiser zmateně. „Nezmínil ses o Mochovi? Copak ten den nezemřel?”

Liola se na Kaisera podíval deprimovaným pohledem. „Ten den zemřel. Lanski, ona... ne, měl bych říct, že jsem ji chtěl zabít, ale najednou se tam objevil bratr Mocha a ochránil ji vlastním tělem.”

„Počkat!” zakřičel Kaiser. „Celkem dost jsi toho přeskočil. Proč bys chtěl zabít Lanski?”

Liola byl dlouho zticha. Kaiser a Daylight se po sobě opakovaně dívali, nebyli si jistí, co by měli dělat. Až Liola nakonec bez kontextu promluvil: „Nechtěla mě oslovit jako Stříbrného Měsíce, takže jsem se naštval.”

„Ha?” odpověděli Kaiser a Daylight instinktivně.

„Proč by tě rozčílilo, že tě nechtěla oslovit jako Stříbrného Měsíce?” zamračil se Kaiser.

„Já...” Liola působil trochu bázlivě. Nebyl si jistý, jestli se jim odváží říct, že nebyl prostě „Liola”, ale že byl částečně „Stříbrný Měsíc”.

„Cože!” Kaiser se po něm podíval. „Čeho se bojíš? Myslíš si, že jsme ještě neudělali dost potíží? Já ti něco řeknu, už není nic, co bych já, Kaiser, nedokázal přijmout! Nepřekvapilo by mě, ani kdybys mi řekl, že se ty a svět zítra zničíte!”

Liola si nemohl pomoct a vybuchl smíchy a ta nervozita, co cítil, byla naprosto pryč.

„Zatraceně! Zatraceně! Ty se směješ! Ty ses vlastně zasmál! Je po mě. Zítra rozhodně podlehneš sebedestrukci a mě zabiješ při vlastním výbuchu,” začal Kaiser ječet, popadl další jídlo a začal jíst jako smyslů zbavený. (Baolilong naštvaně zařval: „To je Baolilongovo!”). Dokonce i při jídle mluvil, zatímco mu z úst padaly drobky: „Rychle se najez, aspoň nezemřeme s prázdným žaludkem.”

„Nehodlám podlehnout sebedestrukci.” Liola se usmál a zakroutil hlavou.

„Tak mi řekni, co přesně by mohlo být tak vážného, že se nám to bojíš říct?”

„Nejsem jenom Liola; jsem taky Stříbrný Měsíc,” promluvil Liola rychle a pak si uvědomil, že to vážně dokázal vyslovit.

Kaiser a Daylight se oba odmlčeli, nebyli si jistí, co tím Liola myslel. Věděli akorát to, že ten člověk před nimi byl opravdu trochu jiný než dřívější Liola.

„Předtím byl Stříbrný Měsíc... někdo, koho si Liola vytvořil, aby unikl před bolestí,” řekl Liola a pak se rychle podíval po těch dvou, jestli to pochopili.

Daylight měl na tváři pořád zmatený výraz, ale Kaiser byl nyní tak hluboce zamyšlený, že měl celou tvář nakrčenou. „Aha, to proto, že Gleův trénink byl příliš přísný a Liola to nezvládl, takže sis vytvořil druhou osobnost: chladného, bezcitného Stříbrného Měsíce, abys přežil ten bláznivý trénink, kterému tě Gle podrobil... V tom případě bychom Stříbrnému Měsíci měli vlastně poděkovat. Jinak by Liola ten trénink ani nevydržel a dávno by zaklapal bačkorama.”

„Takže tak to je. Chápu, jak se zrodil Stříbrný Měsíc. Možná jsem ho špatně pochopil; myslel jsem si, že jeho bezcitnost je vlastně špatná.” Daylight silně potřásl hlavou.

Liola na svoje dva společníky šokovaně zíral. Proč mu přišlo... že se nezdáli tak moc překvapení?

„Dobrá, nedívej se na mě tak překvapeně. Jsme překvapenější než ty.” Kaiser zamával rukou a zmateně řekl: „Předtím bys nehnul brvou, ani kdyby z nebe začali padat tučňáci; ale teď jsi vážně jiný. Ale je to divné, proč z kombinace Lioly s kamennou tváří a ledové kostky Stříbrného Měsíce vzešel chlápek, co se uměl usmívat a být překvapený?”

„Když už jsme u toho, možná by sis měl změnit jméno,” pomyslel si Kaiser a založil si ruce na hrudi. „Co si myslíš, že je lepší. Stříbrola nebo Lioměsíc?”

Liola se hořce usmál a odpověděl: „Oboje zní divně, prostě mi říkej Liola.”

Kaiser se na Liolu úkosem podíval. „Hej! Dokážeš říct, že něco zní divně. To je ale zlepšení. Vážně je z tebe dospělý.”

Liola se lehce usmál. Vypadalo to, že vážně podcenil schopnost jeho společníků jej přijmout.

„Správně, takže proč se chceš stát Dračím císařem? Copak se ti ten nápad dřív neprotivil?” vzpomněl si najednou Kaiser. To kvůli téhle záležitosti mu brada spadla až k zemi.

Liola popsal všechno, co se stalo během jeho pobytu v malém městě na jihu.

Když si to Daylight vyslechl, tak přetékal emocemi, že neovladatelně vykřikl: „To je skvělé. Naplnit svět úsměvy, tohle přání je prostě příliš skvělé. Liolo, přísahám, že ti pomůžu se stát Dračím císařem.”

Kaiser na Daylighta uraženě protočil oči. „To není tak jednoduché. Nezapomeň, že Liola Dračímu císaři slíbil tu zatracenou sázku! A ani nevíme, o čem ta sázka je.”

„Když už jsme u toho...” Kaiser se otočil a přimhouřil na Liolu oči. „Předtím ses vždycky tvářil aspoň trochu provinile, pak ses omluvil a řekl, že to všechno půjdeš vyřešit sám... a teď když Dračí císař řekl, abys nás vzal s sebou, proč jsi tak snadno souhlasil”

„Protože...” Liola se vřele usmál. „Ať udělám cokoli, všichni půjdete se mnou.”

Daylight vybuchl smíchy a pak přikývl. Naopak Kaiser se bezmocně poškrábal na tváři. „To je jedno, aspoň to je lepší, než kdybys odběhl sám a my pak museli marnit čas tvým hledáním a chytáním.”

„Připozdívá se, jdi brzy spát.” Kaiser vstal, ruce si založil za hlavu a měl v plánu vrátit se do svého pokoje a spát. „Od zítřka budeme muset udělat spoustu věcí; musíme jít probudit Quisiho, říct Anežce a Meinanovi o té sázce... Správně, kam se poděl Barbalis a Gladiolus? Řekli, že se musí o něco postarat, ale teď se po nich slehla zem. Ach jo, musím najít způsob, jak před tou sázkou zjistit, jestli jsou pořád naživu. Nechci vidět, jak se z mojí sestry stane vdova ještě před svatbou...”

„Kaisere, Daylighte,” zavolal na ně Liola. A když se na něj ti dva otočili, s úsměvem řekl: „Oběma vám děkuju.”

Daylight se usmál a přikývl, ale Kaiser se neotočil. Místo toho zamumlal: „Tohle je uším mnohem příjemnější než to promiň...”
-----------------------------------------------------

~ Po dlouhé době zase kapitola Lioly... do konce celé série zbývá ani ne deset kapitol, takže to snad do konce roku zvládnu. Prostě trpím Syndromem pomalého konce. ~

<Předchozí>...<Následující>