DM - kapitola 90

Kapitola 90 – Bitva ve městě Muno (2)

Tady Satou. Jeden můj přítel mi kdysi řekl, že moe zachrání svět. Obdiv k roztomilým věcem tě zhojí, a to je pravda na jakémkoli světě.

Moe možná nečekaně zachrání svět.



Z mapy jsem věděl, že je baronův hrad rozlehlý, ale když jsem doopravdy vešel dovnitř, bylo to rozlehlejší, než jsem si představoval. Byl tam les a velké jezero, co zabíralo třikrát větší oblast než hrad.

Lidé obývali jenom pár procent celé plochy, přemýšlel jsem, jestli údržba nebyla složitá?

S Hayunou a ostatními jsme se rozdělili, protože se nezapletli do těch potíží.

Mířili jsme k čtyřpatrové velké vile na kopci ve stejné oblasti, ne na hrad. Nebyl s tím žádný problém, protože tam byli baron, Hayuna a ostatní.

Samozřejmě i falešný hrdina byl blízko barona.

Bylo tam i štěpné tělo démona, ale k baronovi se nepřibližovalo. Skutečné tělo bylo v lese jako obvykle. Zdálo se, že se bitvy neúčastnil a nechal to na goblinech. Jestlipak ho baví, že se navzájem zabíjí?

Zatímco jsem takhle přemýšlel, kočár vjel na točnu před vilou. Ačkoli tam nebyl žádný červený koberec, seřadilo se tam po obou stranách asi 20 služebných, aby nás uvítalo. Ačkoli jsem řekl, že to jsou služebné, neměly zástěry nebo bílé lemy, ale jen prosté šaty v námořní modré. Pravděpodobně to byla uniforma, protože všechny měly to samé.

Cítil jsem, jak se Pochi za mnou neklidně rozhlížela, i když jsem ji neviděl. Nechal jsem to na Arise, co ji tiše varovala.

„Vítejte, jsme rádi, že vás tu máme. Vážený mágu Satou a dámy,” pozdravil nás jediný muž v komornické uniformě.

Také jsem poděkoval za velkolepé přijetí.

Chtěl jsem se ho zeptat, proč mě nazval mágem a ne kupcem.

„Pokud máte nějaká zavazadla, dovolte mi vám je vzít.”

Jelikož to komorník řekl, předal jsem mu brašnu, nůž a krátkou hůlku zpoza pasu. Tento nůž byl jenom dekorativní, co se mi hodil k oděvu, působil silným dojmem. Komorník převzal akorát brašnu a nůž a krátkou hůlku mi vrátil.

„Pane Satou, dýku a hůlku si můžete vzít pro vlastní ochranu.”

„Není hrubé přinést před barona zbraně?”

Prozatím jsem se na to přeptal, ale komorník pomalu zakroutil hlavou a popřel to.

„Není se třeba bát. Je to konzulův rozkaz. Navíc má baron po boku vskutku spolehlivého člověka. Pan baron nedojde zranění, pokud na něj nebude útočit sám démonický lord.”

„Hoo, to je úžasné. Rozhodně se s tím člověkem chci setkat.”

„Určitě budete překvapený. Těšte se na to.”

Ten člověk, o kterém komorník mluvil, byl určitě falešný hrdina. Ale aby návštěvám dovolili přinést si meč, myslím, že tomu falešnému hrdinovi věří až moc.

Nebo možná měl ten démon v úmyslu někoho zranit?

Následovali jsme komorníka, co nás vedl. Za námi šly dvě služebné.

Myslel jsem si, že to jsou možná rytířky, co nás budou monitorovat, ale když jsem se podíval na jejich level a techniky, byly to skutečné služebné.

Ale copak byla ta nepatrná neshoda, co jsem cítil?




Pod komorníkovým vedením jsme dorazili před baronovu místnost, Arisa pevně zaťala pěsti. Trápila se kvůli tomu snu?

Jakmile jsme vstoupili do místnosti, Arisa spatřila barona a uvolnila se. Vypadala, že se jí ulevilo. Zdálo se, že tímhle si potvrdila, že ten sen nebyl věštecký.

Díky tomu, že se jí ulevilo, jsem se i já trochu uklidnil. Kvůli tomu případu „udeř a uteč” před nějakou dobou jsem měl mysl plnou zlověstných myšlenek o tom, jak barona konfrontovat.

Než si udělám vlastní úsudek, potvrdím si to.

„Hej, konečně jste tady. Vážený bratranče, dovol mi ti je představit. Pan Satou je mág a slečna Arisa kupec. Ehm, ta dívka tímhle je asi mladší sestra slečny Arisy.”

Když jsme vstoupili do místnosti, Toruma, co byl na dohled, nás představil baronovi.

Tak mě tak napadá, že jsem nikdy neřekl, že je Arisa otrokyně, co? I obojek měla schovaný pod oblečením, tenhle nepatřičný chlápek neměl jak si to uvědomit.

Ale stejně, z jeho úhlu pohledu byla Arisa kupec, co...

Ale chtěl bych ho pochválit za to, že neignoroval Pochi.

„Rád vás poznávám, jsem nezkušený mág a kupec Satou.”

Byl jsem trochu ztracený, ale rozhodl jsem se zdůraznit to kupec.

Arisa udělala pukrle, aniž by zmínila své jméno. Pochi také udělala pukrle, jak Arisu napodobila, a nervózně se rozhlížela kolem.

V místnosti kromě Chlápkovy rodiny byli tři další muži a žena.

V rohu místnosti byly dvě služebné, ale ty jsem nepočítal.

Jako první muž, co vypadal jako baron. Byl to oplácaný muž s černými vlasy a knírkem. Čekal jsem, že to bude takový ten typicky ohavný chlápek, co arogantně sedí s nataženýma nohama, ale místo toho seděl s úsměvem na tváři.

Druhá byla černovlasá žena, kolem které se vznášela uklidňující atmosféra, vypadala jako jeho dcera. Ačkoli měla černé vlasy, její rysy nevypadaly asijsky, ale spíš odněkud z Řecka. Kdybych se musel vyjádřit, pak byla nádherná, ale neměla žádné jedinečné rysy kromě pihy pod koutkem oka. Z našeho místa jsem neviděl, jakou měla postavu.

A poslední byl nabušený chlápek, co seděl na pohovce, zatímco se opíral o ženu. Byl to pohledný mladík s černými vlasy a černýma očima. Tenhle mladík byl samozřejmě falešný hrdina. Od pohledu působil jako neotřelý mladík. Na svém bílém rytířském oděvu měl rovný meč s modrou pochvou. Navenek to byl dostatečný hrdina, jasné?

Jeho společníci byli v jiné budově společně se štěpným tělem.

„Aha, takže ty jsi ten mladý mág, co velí silným pololidským otrokům. Děkuji ti, že jsi Torumovi zachránil život. Ať to zopakuji, kolikrát chci, nikdy to nebude stačit. Tohle léno je jenom rozlehlé a nedá se nazvat prosperujícím, ale byl bych rád, aby sis tu poklidně odpočinul. Rmoutí mě, že ti nemohu poskytnout významné služby, ale uvítám tě tu, jak dlouho jen budeš chtít.”

Baron výslovně vstal a přišel ke mně, aby mi poděkoval.

Tohle bylo divné.

Normálně jsou šlechtici arogantní, ale tenhle byl příšerně přátelský.

Ta přátelskost byla naopak až příliš podezřelá. Jestlipak tenhle člověk není také falešný? Podíval jsem se na AR, ale byl to bezpochyby pravý baron. Taky neměl žádný abnormální stav.

„Otče, vím, že jsi natěšený, že ses setkal se statečným mladým mužem, ale mohl by ses aspoň posadit? Lituju těch maličkých.”

Tentokrát to byla baronova dcera, co ho vyplísnila. Její tón byl stejně klidný, jak naznačovalo její vzezření. Hlas měla dětinský, nehodil se k jejímu věku.

Takhle se ti lidé obvykle chovali? A když území vládnou tak realističtí lidé, proč si potom území procházelo tak obtížnou dobou? Ne, přece jen je to šlechta, možná to jenom hráli. Možná existovala technika, co něco takového umožnila. Ačkoli je to jen málo pravděpodobné, prozatím zůstanu obezřetný.



„Ale, to jsou rozkošné dívenky.”

Dcera vstala, zatímco jí falešný hrdina nabídl rámě, a přišla k Arise a Pochi.

Tayun. (Pozn.: Citoslovce, když se něco zhoupne.)

Ano, neexistuje na to lepší vyjádření. Zrak jsem nesoustředil na barona, co přede mnou přátelsky mluvil, ale k tomu zhoupnutí, když se jeho dcera zvedla.

Velká— Ne, obrovská prsa v reálném životě. Baronova dcera pomalu postoupila kupředu a v rytmu její chůze se to houpalo a natřásalo, naprosto mě to upoutalo.

Bylo to vskutku umění. Podprsenky nebyly na tomto světě moc rozšířené, takže jakpak asi zvládaly takovou masu. Neříkejte mi, že to je magie? Musí to být magie!

Au.

Zatímco jsem přemýšlel o hloupostech, Arisa mě kopla do nohy. Zezdola na mě zahlížela.

„Zdravím, malá slečno. Já jsem Soruna, jakpak říkají tobě?”

Baronova dcera se sklonila, aby byla na úrovni Pochiných a Arisiných očí, a začala mluvit hlasem, u kterého se zdálo, že na konci zazněl trylek.

Arisa mi celým svým tělem zabránila v pohledu na to údolí.

No, ne, myslím, že zrovna teď je důležitější, abychom té mladé dámě zabránily se jen tak dotknout Pochi.

„Pochi nanodesu!”

„Roztomilé! Takovouhle holčičku chci!”

Pochi se představila ve své obvyklé póze. Mladá dáma to možná už nedokázala vydržet a najednou Pochi objala.

Arisa se pokusila Pochi stáhnout stranou, ale nestihla to včas. Já jsem mohl zareagovat rychleji, ale jelikož mi přišlo, že bych skončil v situaci, kdy bych jen stěží vymýšlel nějakou výmluvu, zaváhal jsem.

I kdybych to stihl včas, rukou by prošla tou iluzí a odhalila by ji.

Pochi, kterou ta mladá dáma objímala, naklonila hlavu na stranu. Vesele jí to objetí oplatila a na tváři měla stále bezvýrazný výraz iluze.

„Ale? Je to jiný pocit, než jak vypadá?”

Mladá dáma rukama prošla iluzí. Tady žádné výmluvy nezaberou. Využijme této příležitosti, abychom spatřili pravou povahu baronovy rodiny.

Požádal jsem Arisu, aby tu Pochinu iluzi rozpustila.

„Ale, ta dívenka se proměnila na psí dívku! Jak rozkošné, vypadá jako vycpané zvířátko!”

Baronova dcera, co spatřila Pochinu siluetu, ji bez náznaku znechucení objala. Ne, počkat, vypadalo to, že Pochi přišla ta natlačená prsa zajímavá, bavila se tím, že do nich zezdola opakovaně strkala.

Jak záviděníhodné— Ne, jaká drzost!

„Hej, hej, Soruno, na těch svých drahých šatech budeš mít spoustu chlupů. Navíc co budeš dělat, když budeš páchnout po zvířatech?”

„Strýčku, nesnáším, když říkáš něco takového.”

Chlápek ze sebe zase vydal drzou hlášku jako obvykle, ale slečna Soruna ho odměřeně odbyla. Spíš dětinsky než chladně.

Chlápek se dožadoval podpory od barona, ale...

„Tohle je... jak rozkošné dítko. To její dosavadní vzezření byla magie?” zeptal se baron zlehka a Chlápka odignoroval. V jeho slovech nezaznívalo žádné obviňování. Spíš to podivně znělo ryze. Chlápka jsem nechal na starosti Hayuně a soustředil jsem se na barona.

„Velmi se omlouvám. Hodně jsem toho slyšel, jak šlechta považuje příslušníky zvířecí rasy za nepříjemné, takže mě napadlo, že to aspoň udělám tak, aby vypadala lidsky.”

I když to byla moje vlastní výmluva, bylo to nesmírně tolerantní. Normálně byste ji ani nevzali s sebou, natož aby vás napadlo, že ji přestrojíte magií.

„Je mi líto, že jsi musel myslet na něco takového. Ale nevěděl jsem, že jsou psí lidé takhle rozkošní. Viděl jsem je jenom v královském hlavním městě a v aréně a tam vypadali hrůzostrašně jako divoká zvířata. Budu muset opravit svůj názor.”

Baron měl oči upřené na Pochi, s kterou se mazlila jeho dcera.

„Jen tak mimochodem, pane Satou.”

„Copak?”

„Také si chci tu psí dívenku pohladit, můžu?”

Pochi přikývla, i když ji pořád objímala baronova dcera. Po Pochině svolení jsem na to baronovi kývl.

„Och, jestlipak to není kypré! Má tak jemné vlasy.”

„Kromě toho vážně pěkně voní. To je ovocná vůně? Takový přírodní parfém neznám.”

Hmm? Ovocná vůně?

Tiše jsem se na to zeptal Arisy, co byla vedle mě.

„Mia naplnila váčky ovocnou kůrou a dala nám je do oděvů.”

Aha, moc o tom nevím, ale asi to bude něco jako potpourri.

Věděl jsem, že Mia sbírala ovocnou kůru, ale rozhodně jsem si myslel, že to je jako půlnoční svačina, kdyby dostala hlad. Musím si dávat pozor, abych to neřekl nahlas. Jinak bych musel zase předvádět prostrace.

Naše setkání s baronovou rodinou skončilo nečekaně srdečně, ale v té době docházelo v lese k rapidnímu vývoji.

I když měla mít baronova armáda výhodu, najednou na jejich straně vzrostl počet obětí. To samé se dělo u goblinů. Navíc dokonce i lidé, co se ještě nesetkali s nepřáteli, se začali hroutit. To nepřítel od samého začátku nastražil pasti?

Když bych měl zmínit něco divného, pak se nedaleko hlavního démonova těla objevilo 10 jeho štěpů a začaly bezcílně poletovat nad oběma armádami.

Napadlo mě, že možná používali jed, ale když jsem zkontroloval jejich stav, pochopil jsem to. Velká většina vojáků trpěla abnormálními stavy Zmatek a Zuřivost.

Aha, teď už chápu, proč Arisa dřív zmínila, že lidé nesnáší magii mysli.

Ve hře to je standardní magie, ale pravděpodobně existuje jen pár druhů magie, které by se daly srovnávat s magií, proti které se nedá bránit. A přesto je proti skupinám nepřátel velmi efektivní.

Tuhle metodu určitě použijí i na vyhlazení té velké loupežnické bandy.
-----------------------------------------------

~ Tomu se říká multitasking. Satou na audienci u barona. Satou podezírající baronovu skutečnou povahu. Satou dohlížející na vývoj bitvy za městem... ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>