DM - kapitola 89

Kapitola 89 – Mladá dáma a rytířský zloděj

„Otče, sestro, klamou vás desuwa.”

Kolikrát jsem jim to už řekla. A přesto to nikdo nepochopil. A teď se ti sprostí násilníci promenádovali na hradě, jako kdyby jim to tady patřilo.

Možná proto. Mám pocit, jako kdyby mě něco volalo, a já se zatoulala ke staré, zbořené budově uvnitř hradu. Byla to stará budova, co tu byla i za markýze Muno před 20 lety.

Už to bylo 15 let, co můj otec získal toto léno. Má matka, sestra a já jsme na tento hrad dorazily před 16 lety a od té doby jsme ho ani jednou neopustily. Nejzábavnější chvilky mého dětství byly, když přijel strýček Toruma a hrál si se mnou.

I když se tady tomu říká hrad, na jeho pozemcích byl malý lesík a jezírko. Možná to bylo proto, aby se vychloubali markýzovou mocí. Takže mi tady vážně nebylo zase až tak těsno.

Prohledala jsem celý interiér hradu, ale tohle bylo poprvé, co jsem byla tady. Služebná mě obvykle ven nepustí s tím, že je to nebezpečné.

Přemýšlela jsem, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem se dostala na neznámé místo. Myslím, že ten poletující prach ozářený slunečním světlem byl nádherný, bylo mi příjemně. Přišlo mi, že kdybych si nezakryla pusu kapesníkem, určitě bych se rozkašlala.

V téhle místnosti byl trůn, jestlipak to byla přijímací síň markýze. Z rozpadlé střechy dovnitř dopadalo světlo a vytvářelo dojem, že je tohle místo posvátné.

A pak jsem tam potkala svůj osud.




„Ach děvče, toužíš po moci?”

„Ano,” odpověděla jsem na ta slova, co najednou přišla od trůnu.

I když jsem o tom popřemýšlela, trvám si na tom, že svého tehdejšího zbrklého rozhodnutí nelituji.

„Velmi dobře! Tak ti ji dám!”

Zahalilo mě stříbrné světlo, co se objevilo na trůně. Měla jsem pocit, jako by se mi ovinulo kolem vlasů a těla. Když se do mě pustila nervozita, na obou zápěstích se mi objevily elegantní náramky spletené ze stříbrných nití. Na kotnících jsem ucítila něco divného a když jsem se podívala, měla jsem tam nákotníčky se stejným vzorem jako náramky.

„Ach děvče, úmluvu jsme stvrdili. Moudrost a statečnost jsou tvé.”

„Kde pro všechno na světě jsi? Navíc nemohl bys mi laskavě říct, co jsou ty šperky zač?”

I když jsem ho slyšela blízko, neviděla jsem ho. Zoufale jsem se snažila udržet klid a mluvit s tím neviditelným kavalírem.

„Za tím závěsem je velké zrcadlo. Tam bys měla vidět.”

Dle rady toho hlasu jsem se vydala k zrcadlu. Bez mého vědomí se mi na hlavě objevila čelenka.

„Šperky na tvé hlavě, rukou a nohách je moje podoba. Běžel jsem se svým pánem na bojišti a konečně jsem si splnil své dávní přání. Můj pán mě tu zanechal a řekl: Pomoz člověku, co si přeje rozdrtit absurdní moc.”

„Ale, to je nádherné. To je ale šlechetný člověk.”

Kdopak je asi pánem této čelenky. Nikdy jsem neviděla mluvící magický nástroj, to akorát v pohádkách.

„Pane Čelenko, nevadí, když ti tak budu říkat?”

„Můj předchozí pán mi říkal Raka. Bylo to jméno spojené s nejslavnějším znalým magickým nástrojem Inteligentním předmětem, co se objevoval v historkách jeho domoviny. Pokud nemáš žádné jméno, které bys mi chtěla dát, byl bych rád, abys mi říkala Raka.”

„Rozumím, pane Rako. Co se mě týče, říkej mi prosím Karina.”

„To je příjemné. Slečno Karino, u magického nástroje nemusíš používat zdvořilého pane. Nevadí, když mě budeš oslovovat jenom jménem.”

„Takže Rako. Chci si od tebe půjčit moc.”

„Je to nevyhnutelné. Budu ti pomáhat, ať je tvým protivníkem hrdina nebo démonický lord.”

„Ale, taková spolehlivost, naším protivníkem je hrdina.”

Když Raka mluvil, čelenka zářila modře, ale to teď neměl slov? Ta modrá záře ustala.

„Děje se něco?”

„Ne, to jenom, že jsem si pomyslel, že můj nynější pán je neústupný, to je výborné. Obzvláště to tvé představení. Ehm, slečno Karino.”

„Ano.”

„Jelikož je naším protivníkem hrdina, máš nějaké zkušenosti s magií a šermem?”

„Ne, vynikám ve vyšívání a poezii. Boj nechávám na rytířích.”

„Hm, takhle to tedy je. Můj předchozí pán byl hrdina.”

„Jak se jmenoval!”

Provedla jsem něco ostudného. Bezděky jsem narazila do zrcadla. I tohle jsem podědila po otci. O hrdinech mi vyprávěl od dětství, takže jsem se o ně taky začala zajímat.

„Promiň, nevzpomínám si na triviality jako jména nebo vzhled. Tasil svatý meč a přesekl tisíce démonů, jeho šermířství bylo fantastické. Ačkoli nedokázal použít magii, dokázal přeseknout magii démonického lorda a podmanit si ho. Byla to absurdní existence.”

„Správně, hrdina takový musí být!”

Bezděky jsem zašermovala pěstí. Hrdina musí být ještě silnější, než co káže selský rozum, jinak by to nebyl hrdina.

Ten samozvaný hrdina, co si získal náklonnost otce a sestry, jen o vlásek porazil slabého rytíře. Důkazem bylo, že se vždycky vyhýbal boji proti nejsilnějšímu rytíři na hradě, siru Zotorovi.

„Slečno Karino, trápí mě, že to říkám, ale dokážu akorát posílit moc svého pána. Já sám mám moc číst myšlenky a umím použít jednoduché magické umění, ale abych jej použil, musím použít magickou moc svého pána.”

„Takže stále nic nedokážu?”

„No, budeš moct zvítězit nad průměrnými rytíři a já ti mohu dát fyzickou schopnost dost velkou, abys přeskočila střechu. Pokud bude protivníkem někdo jako loupežník, pak je porazíš, pokud budeš mít magickou moc.”

„Ale, to je úžasné.”

To je ale úžasné. Jako galantní záhadný zloděj Sharururuun.

„Ale to jenom pokud je protivník normální.”

Jak jsem zaslechla Rakova slova, mé plesající srdce zatvrdlo.

„Nepůjde to?”

„I kdybych dokázal moc svého pána navýšit stokrát, pokud je moc mého pána 1, pak to bude akorát 100. Existenci známou jako hrdina není přehnané nazývat absurdní existencí.”

„Copak tvůj předchozí pán nebojoval proti absurdní moci?”

Modré světlo problikávalo a Raka promluvil, jako kdyby přišel na nějaký průlom: „To ano. Aby mě pokáralo dítě, toto je vskutku dobrý den.”

„Ale, já jsem i ve svém věku dospělá.”

Trochu jsem sama sebe šokovala. Než jsem se nadála, byla jsem ve věku, kdy se mohu účastnit společenských událostí. Sestra možná nečekaně věděla, že je ten hrdina podvodník. Ten hrdina vypadal jako hrdina jenom navenek.




„Ten muž je hrdina.”

„Hm, jsi si jistá?”

„Ano.”

Tak nějak jsem měla pocit, že to modré světlo od Raky problikávalo.

Jeho další slova byla šokující: „To je podvodník.”

I když jsem o tom taky uvažovala, někde hluboko v srdci jsem možná věřila, že je hrdina. Tak potom co je zač ten meč, z kterého sálá modré světlo jako ze svatého meče.

Vyšla jsem ze svého úkrytu, abych ho usvědčila, ale Raka mě zadržel.

„Počkej, slečno Karino, kdo je ten muž za falešným hrdinou?”

„To mluvíš o konzulovi?”

„Ten muž je démon. S největší pravděpodobností je mnohem silnější než ten falešný hrdina. Nemůžeme proti němu vyhrát.”

T-to snad ne! Šokovalo mě, když jsem se dozvěděla, že je ten samozvaný hrdina falešný, ale ještě strašnější bylo slyšet, že se démon vydával za konzula.

Démoni jsou existence, na které se musí útočit celou armádou. Proti démonovi může vyhrát jen pár jednotlivců, a to skutečný hrdina.

„Ra-rako. C-co budeme dělat?”

„Uklidni se, slečno Karino. Pokud je má poslední vzpomínka správná, pak je toto území markýze Muna, že?”

„Teď je to baron, ale ano, máš pravdu.”

„Pak by v hloubi nedalekého lesa mělo být společenství dřevěných obrů. Pokud budeš se mnou, mohli bychom získat jejich pomoc. Ale nemůžu svolit, aby se žena vydala do lesa bez doprovodu.”

Nelíbí se mi, že si musím zamazat šaty, ale skutečný hrdina by neváhal.

„Dokážou ti obři proti démonovi vyhrát?”

„Hm, nejsou tak silní jako hrdina, ale proti běžnému démonovi by neměli zaostávat.”

„Tak pojďme.”

„Je uklidňující vidět, jak se svižně rozhoduješ. Slečno Karino, mohla bys být skvělou podporou hrdiny.”

Snažila jsem se zůstat co nejklidnější, i když mi srdce po těch Rakových slovech zaplesalo. Zamířila jsem k lesu.





Pod Rakovým vedením jsem přeskočila hradní nádvoří a půjčila si ze stájí koně a pak zamířila k lesu.

Když jsem se snažila zachránit jednorožce, kterého chytili loupežníci, místo toho chytili oni mě. Ale znovu jsem se tam setkala s někým nečekaným.

„Milady, co děláte na takovém místě?”

„Sire Zotore, co ty tu děláš.”

Nemyslela jsem si, že se nejsilnější rytíř tohoto léna, co před několika lety utekl, stal loupežníkem. Navíc podle toho, co řekl, se loupežníci vzbouří proti otci. Když mě Raka pobídl, svěřila jsem se mu o falešném hrdinovi a konzulu démonovi.

„To, myslel jsem si, že je podezřelý, ale aby byl démon.”

„Je to pravda. Přísahám na čest svého předchozího pána, že nelžu.”

Myslela jsem si, že po mé promluvě pravděpodobně bude mít spoustu otázek. Ale nečekaně to prostě jen tak přijal.

„Cítím se provinile vůči vůdci loupežníků, když mě přijal, ale odejdu odtud. Slečno Karino, dovol mi tě doprovodit k obrům.”

„Uděluje se, rytíři Zotore.”

Tohle je úžasné. Je to jako v pohádce.

Jela jsem na jednorožcově hřbetu a spolu s rytířem Zotorem jsme jeli do vesnice dřevěných obrů hluboko v lese.

Nevím, jestli si získám jejich podporu.

Ne, to ne.

Získám si jejich podporu za každou cenu.

Ať už vyhrožováním nebo poskvrněním tohoto těla toho cíle dosáhnu. To je můj šlechtický závazek.

Mám meč sira Zotora a také moudrost Raky, co prožil dlouhá léta.

Ano, zrovna teď mám společníky.

„Teď se ničeho nebojím.”

Takhle jsem se povzbudila a vykročila jsem k bráně do vesnice dřevěných obrů.
-----------------------------------------------

~ Jak už z absence "Tady Satou..." vyplynulo, tohle je extra kapitola z pohledu baronovy mladší dcery, slečny Kariny. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>