DM - kapitola 83

Kapitola 83 – Lidé z území barona Muna (8)

Tady Satou. Během svého zaměstnání jsem vyhrál mnoho argumentů, když jsme se rozcházeli v požadovaném zdroji, ale teď když žiju poklidným životem na tomto světě, trochu jsem otupěl.

Ale přemýšlím, jestli pro lidi, co žijí na tomto brutálním světě, nebyl humánní život nic než iluze.



„Tady jsou zavazadla, co jsme získali od loupežníků.”

„Ale, nejenom že jste nám pomohli, ale dokonce jste získali i náš majetek,” poděkovala Hayuna, jak si zavazadlo převzala.

Toruma nakoukl dovnitř a po chvilce váhání se zeptal: „Neviděli jste uvnitř dýku?”

„Tohle bylo to jediné v loupežnické skrýši. Ale loupežníkům jsme vzali spoustu dýk.”

„Je to dýka s bílou koženou pochvou...”

„Tak tuhle měl ten vousatý chlápek, co vypadal jako vůdce. Počkejte chvilku.”

Jak jsem to řekl, vytáhl jsem z bedny na nářadí na kraji vozu dýku. Samozřejmě jsem ji vytáhl z inventáře. Pochva dýky byla relativně prostá, ale byl na ní nádherný rodový erb, bylo to celkem módní. Ta čepel nebyla magický nástroj, ale vykovali ji trpaslíci, a to z mitrilu.

„Je to ona?”

„Ano, je!”

Toruma, co chtěl tu dýku přijmout, se zarazil kvůli tomu, co řekla Arisa.

„Počkat, to je naše řádná odměna za vymýcení loupežníků. Dokonce jsme získali svolení od rytířů. Pokud ji chceš, musíš to vyvážit něčím stejné hodnoty.”

„Na té dýce je erb mé rodiny. Nemůžu ji vydat jiným.”

„A co? Hej, vím, že jsi dojatý z toho znovu shledání, ale ani jsi nám nepoděkoval za záchranu, ne? A navíc máš tu drzost nárokovat si majetek jiných lidí?”

„K dospělým musíš být zdvořilejší.”

„Promiň, ale to až bude vyjednávání u konce. Během vyjednávání budu mluvit rovnocenně, i kdyby byl mým protivníkem král. To je můj styl.”

Vážně to vypadalo, že bude takovým tónem mluvit i s králem.

Toruma nedokázal na Arisina příkrá slova namítnout.

Hayuna, co to nemohla dál sledovat, se za Torumu přimluvila: „Drahý, nejdřív jim prosím poděkuj. Tenhle člověk použil drahý magický lektvar, aby tě zachránil před smrtí. Navíc mě zachránil před rytíři a loupežníky, zachránil mi život. A navíc se proplížili do nebezpečného úkrytu loupežníků a dokonce zachránili Mayunu. Takže teď jim řekni slovo díků.”

„Máš pravdu, Hayuno. Mýlil jsem se. Pane kupče, tento Toruma je nesmírně vděčný za vaši laskavost.”

Toruma a Hayuna se společně uklonili.

„Ale byl bych rád, abyste mi tu dýku za každou cenu vrátil. Samozřejmě vám dám cokoli, co budu moct.”

Zdálo se, že uznal, že majetnické právo patří mě, ale stejně řekl „vrať mi to” a ne „prosím, dej mi to”.

„Může to být cokoli?”

„M-moje dcera a žena ne.”

Toruma horečnatě zakryl svou ženu a dceru. Myslel jsem si, že bylo drzé, že mi dokonce zakryl výhled. Možná si myslel, že jsem muž bez cti.

Ačkoli hádám, že se nedá nic dělat, když si něco takového myslí o člověku, co cestuje se sedmi dívkami různých typů.

„Takže nemáš peníze ani šperky, že?”

„Hm, všechno nám vzali loupežníci.”

„Co takhle magické nástroje?”

„Ty nám taky vzali loupežníci.”

Arisa přehnaně pokrčila rameny. Pravděpodobně si toho byla vědoma od samého začátku, ale ví o jeho poutu k vévodovi – jinými slovy to byl synovec velkého šlechtice, takže se pravděpodobně snažila vymámit odměnu z jeho rodného domu.

„Zrovna teď to je nemožné, ale pokud se dostaneme do vévodství... ne, zaplatím, pokud nás necháte jet s vámi až do hradu barona Muna.”

„Cože? Znáš se s baronem?”

„Jo, je to druhý bratranec z otcovy strany. Ty, nedokážu skousnout tvoje oslovování, projev mu trochu víc úcty.”

Arisa Torumova slova prostě ignorovala. „Takže jakou má tahle dýka hodnotu?”

„Je to důležité dědictví, takže jsme ji nikdy neocenili. Jako symbol díku vám dám 5 zlatých.”

Arisa se podívala mým směrem a vyměnili jsme si pohled.

Jen tak mimochodem, tržní hodnota té dýky je 30 zlatých. Ta cena byla mezi nemagickými nástroji výjimečná. Prozatím tu informaci, co jsem získal z AR, přeženu.

„Torumo, já jsem tu dýku před chviličkou zhodnotil. Při té pěkně zdobené pochvě a té nádherné čepeli, co vyrobil známý trpasličí řemeslník Dohar, má cenu ne menší než 30 zlatých.”

„Kdybychom ji zanesli za nějakým vévodou, co se vyzná, nebo za jinými šlechtici, co se předhání se zájmy, mohlo by to být ještě dražší, ne?”

Arisa mluvila o celkem krutém počinu.

„T-to by bylo nepříjemné. Ale dokonce i šlechta by měla problém sehnat takovou velkou sumu zlatých.”

„Správně~ jelikož náš pán nemá finanční problémy, mohl bys zaplatit naturáliemi.”

„Utekli jsme z domu, takže i kdybych se vrátil ke svým rodičům, nemám žádný skvělý předmět, co bych vám mohl dát.”

„Ach, správně, slyšela jsem od tvé ženy, že jsi použil nějaký svitek na obranu před loupežníky, že?”

„Jo, moji rodiče spravují svitkařskou dílnu. Když jsem odcházel z domu, dostal jsem mnoho svitků na vlastní obranu.”

„Hoo, svitkařská dílna, co? Rád bych se do ní podíval.”

„Ano, pokud zajedete do hlavního města vévodství, do města Oyugock, navštivte nás.”

Bezděky jsem jim do toho hovoru skočil a Arisa se po mě dívala, jako kdyby chtěla říct: „Nepleť se mi do vyjednávání.”

Ale stejně svitkařská dílna, co? Kdybych se naučil, jak je vyrábět, mohl bych je sám vyrábět ve velkém. Pravděpodobně v tom je spoustu tajemství, takže normálně by návštěvu odmítli. Mám štěstí.

Když se Arisa zeptala na cenu svitku, přišla jí odpověď 3~5 stříbrných.

„Náš pán je sběratel svitků. Zaříkávání k magii dokáže odříkat sám, takže když se vrátíme zpět domů, vysvětluje sloužícím, z které doby pochází tenhle svitek nebo z které dílny je tamten svitek.”

Arisa byla celkem dobrá řečnice, co? Pokud jsem mág, pak nemám využití pro svitky na aktivaci magie. A pokud jsem sběratel, pak je pravděpodobně neprodám. Navíc mi nedá jenom svitky stejného druhu.

„Ach, já si myslel, že jste kupec, a vy jste zatím mág.”

„Pořád jsem jenom amatér, co dokáže použít jen pár magických umění. Spíš jsem aktivnější jako kupec.”

„Distribuci svitků usměrňuje zákon, takže pokud byste je chtěl dál prodávat, nemůžu vám je prodat. Ale pokud jste mág, tak to není problém. Tohle říkám, jen aby bylo jasno, ale dle dekretu od armády není možné prodat svitky s mírně pokročilou magií.”

„Ano, stačí začátečnický řád. Ale jelikož jsem sběratel, nepotěšilo by mě, kdybyste mi dal stejné typy svitků, takže bych preferoval různé druhy.”

„Možná bude obtížné najít neduplikované svitky v hodnotě 30 zlatých, neboť obvykle vyrábíme zhruba 20 nejprodávanějších typů. Možná se budu muset podívat ve skladu.”

„Ale, mohli bychom požádat lidi v dílně, aby nám udělali svitek požadovaného kouzla, ne?”

„Ach, to je pravda. To by samozřejmě trvalo několik dnů. Pane Satou, nevadilo by vám to?”

„Ne, takže jsme se domluvili.”

Kývl jsem Torumovi a chtěl jsem mu dát dýku, když nás Arisa znovu zadržela.

„Ústní domluva je k ničemu. Udělám psanou smlouvu, podepiš to a otiskni do vosku pečeť z jílce na dýce.”

Arisa Torumovi podala psanou smlouvu. Bylo tam napsáno: „Jako odškodnění za dýku dám já, Toruma, Satouovi svitky v hodnotě 30 zlatých. Cena svitků se bude držet maloobchodních cen. Svitky nemohou být dva od stejného druhu. Pokud nebude dostatek druhů, Satou si zvolí začátečnická kouzla, pro které se vyrobí svitky. V případě, že se svitek bude muset vyrobit, Toruma pokryje náklady na objednávku.” A jako poslední: „V případě porušení úmluvy bude Toruma a jeho rodina sloužit Satouovi 30 let jako otroci.”

„Mohla bys ten poslední dodatek umáznout?”

Toruma se zatvářil zahořkle, ale Arisa si na tom trvala.

„Ne, ale dobrá. Nynější hlava tvého rodného domu je vikomt? Nebo baron?”

„Vikomt. Vikomt Shimen.”

„Tak co takhle: v případě porušení úmluvy zaplatí Toruma jménem vikomta Shimena 90 zlatých?”

„90 zlatých?! To je příliš.”

„Ale ale. To je jenom co kdyby. Když tu úmluvu splníš a dáš nám 30-40 svitků, tím to končí. Hodláš se té dýky vzdát?”

Arisa se velmi ošklivě usmívala. Vážně si to užívala. Arisa je určitě S. Bezpochyby.

„Nedá se nic dělat, tak to druhé prosím.”

Toruma po nějakém tom bručení Arisinu úmluvu nakonec podepsal. Arisa si dokonce připravila označenou kopii. Přemýšlím, jestli ve svém minulém životě pracovala v právní firmě.




„Ptáci~”

„Kořisti je málo nodesu.”

Pochi a Tama přinesly do tábora dva ptáky zhruba velikosti holubů a pět malých vajíček. Také v brašně donesly bukvice, divokou trávu a jedlé divoké rostliny. Přemýšlel jsem, jestli se něco naučily od starých lidí a dětí, co jsme potkali, protože přinesly širší škálu divokých travin. Vyjádřil jsem jim svůj dík, protože měly svěšená ramena, že nedokázaly najít lepší kořist. Ty vajíčka uvařím a každému dám půlku.

„Všichni vaši otroci vypadají silně.”

„Ano, podle vojáka z města Seryuu jsou srovnatelné s rytíři seniory.”

„To je úžasné. Ale pokud je to takhle, pak dokážu pochopit, jak jste dokázali porazit tolik loupežníků.”

„To proto, že s námi byli dva skuteční rytíři.”

„Ti rytíři! Jsou to vaši známí?”

Jak se dalo čekat, dokonce i mírný nebo spíš slabošský člověk přijde o klid, když se zmíní lidé, co ho málem zabili.

„Ne, to jsme se setkali poprvé. Zdá se, že to byli rytíři barona Muna.”

„Cože, takže to byli rytíři pana bratrance, co? Ani v těch nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že rytíř vyrazí po člověku zezadu.”

„To ano, také skoro zabili vaši manželku.”

„Je to pravda?”

„Ano, bylo dobře, že jsem to stihl.”

Zatímco jsme si takhle povídali, jídlo bylo hotové. K jídlu jsme se rozesadili jako obvykle. Neměli jsme společný talíř. Na dnešním menu bylo smažené ptačí maso se zeleninou v miskách pro každého, bramborová polévka v hrnkách a dvě vařené brambory pro každého.

„Hoo, to je ale hostina.” Toruma si olízl rty a uvolnil tváře, ale zdálo se, že ho nepotěšil počet talířů. „Hm? To otroky a služebné necháte jíst s panstvem?”

„Ano, jsou to moji společníci na cestách. Svou soudržnost jsme prohloubili u společných jídel. Copak to takhle nechodí i v armádě?”

„Ale co když chytneme nějakou nemoc, když budeme jíst s otroky?”

„Drahý, ty děti jsou celkem čisté. To my páchneme potem.”

Ale já v armádě nikdy nebyl.

Toruma vypadal nespokojeně, ale Hayuna ho přesvědčila. Nenapadlo mě to, protože Zena se chovala normálně. Ale člověk s šlechtickým rodokmenem přece jenom nebude chtít jíst s otroky, co?

Ale stejně, říct něco takového, jako že chytíme nějakou nemoc, když se s nimi najíme, je hrubé.

Rozdělil jsem místa na dvě. Spíš než pro Torumu jsem to udělal pro naše dívky, protože se zdálo, že si takhle jídlo neužijí.

Jelikož by ode mě jako od hostitele bylo hrubé, kdybych Torumu a jeho ženu izoloval, spolu s Nanou jsem si k nim přisedl.
-----------------------------------------------

~ Toruma je pěkně nepříjemný chlapík. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>