překlady od Tadomi: KY

Kapitola 100 – Úspěšný příhoz a přerušení

Loren chvíli přihlížel a začal si myslet, že měli štěstí, že na cvičiště nechodilo mnoho lidí.

To proto, že přihazování mezi Klausem a Ivy začalo být celkem žhavé.

Lorena nezajímalo, jaké budou výsledky. Ale pro přihazující to bylo něco jiného. Ten, co nabídku nedokáže přeplatit, bude ve velmi nepříznivé pozici, takže to brali tak moc vážně.

Co začalo na měďácích, se brzy přesunulo ke stříbrňákům. A i to množství stříbrňáků rapidně rostlo.

Loren si myslel, že by to pokračovalo dál, ale jelikož to Lapis omezila na to, co měli soupeřící v měšcích, vyhraje ten, kdo má více peněz. A tak Ivy úspěšně přihodila dvacet stříbrňáků.

„Měla jsem ohledně dneška špatný pocit...” řekla Ivy se zhrublým dechem, jako kdyby z ní vzrušení ještě nevyprchalo. A koutkem oka se podívala na Klause, který svěsil ramena.

„Dobře že jsem věřila svým instinktům a vzala si víc peněz než obvykle.”

Loren si upřímně myslel, že měla štěstí.

To proto, že si Loren myslel, že i když bylo mnoho lidí, co pocítilo nějakou intuici, jen pár by se toho drželo a uspělo.

„Pokud toho máš dost, nesázej tak snadno klíče od svého pokoje.”

„Máš zájem, Lorene? O klíče do mého pokoje?” zeptala se ho Ivy, jako kdyby toho neměla dost.

A Loren mohl akorát nepatrně pokrčit rameny.

Ivy si uvědomila, že na ni Lapis velmi chladně zahlížela, a tak rychle ustoupila.

„Lorene, asi nemám na výběr a musím tě zmlátit, abych její klíče dostal.”

„Ani ty se nevzdáváš, co...” povzdechl si Loren, když Klaus s nově nalezeným odhodláním pozvedl svůj dřevěný meč, co se používal při cvičných soubojích.

Tak přímočaře brát své touhy vážně bylo něco, co se dalo respektovat, ale jeho motivace byla až příliš nečistá.

„Dobrá, začněme!”

„Asi... ale co moje zbraň?” zeptal se Loren Ivy a ta se zatvářila poplašeně.

Jelikož byli na cvičišti, samozřejmě tu byl výběr zbraní, co se dal použít ke cvičným soubojům.

Byly tu meče mnoha různých tvarů a velikostí a také věci jako palice a hole.

Také tu byly různé druhy luků s šípy s tupými konci.

Ale nebyly tu žádné velké meče, co by Loren mohl použít.

Lorenova zbraň byla tak velká a těžká, že ji obyčejní lidé nedokázali použít. A tak nebylo možné, aby někdo chtěl ke cvičnému souboji něco takového.

„Nebude Loren v nevýhodě?” zeptala se Lapis a Ivy se zatvářila ztrápeně.

Byli dobrodruzi, co používali jedinečné zbraně.

V takovém případě jim obvykle bylo dovoleno zakrýt čepel, aby se utlumila ostrost.

Pokud šlo o tupé zbraně, bylo dovoleno je použít. A pokud by došlo k těžkým zraněním, gilda by je ošetřila. Ale Lorenova zbraň byla tak smrtící, že se toho nedalo zbavit jen tím, že by se něčím zakryla.

Ale pokud by Loren použil něco jiného, skládal by zkoušku se zbraní, s kterou nebyl obeznámený, takže by byl v rovnocenně nepříznivé pozici.

„Takže znamenalo by to, že to přesuneme na někdy jindy, až to nějak vymyslíme?”

Ivy zůstala zticha a stále se tvářila nesnadně, a tak Klaus sklonil svou zbraň, neboť si myslel, že nebylo jak to udělat.

Dokonce i Lapis si myslela, že by to celé zrušili, a vrátili se k tomu, až budou mít podmínky, které budou pro Lorena příznivější. Ale Loren si ze zad sundal svůj velký meč, opřel jej o zeď a nenuceně si vzal dřevěný dvouruční meč, co tam visel.

„V tomhle nemám takové sebevědomí, ale asi se nedá nic dělat.”

Zdálo se, že Loren se Klausovi postaví s tamtím mečem.

„Jsi si jistý?” zeptala se ho Ivy, bála se, že by to pro něj bylo příliš obtížné. Zvlášť když uvážila, že Klaus byl na dlouhé meče zvyklý z každodenního používání. A také to byl celkem zkušený železný dobrodruh. Ale Loren přikývl.

„Stejně bude těžké najít za Klause náhradu, takže se podmínky moc nezmění, ať už to bude teď nebo později.”

„To mě trochu podceňuješ, když mě vyzýváš se zbraní, s kterou nejsi obeznámený?”

Pro šermíře jako Klaus to znamenalo, že si Loren myslel, že na někoho takového jako on s tím stačil. A tak se mu do toho jeho pošetilého výrazu přimísilo trochu příkrosti.

Naopak Loren vyzkoušel meč tím, že jím párkrát zlehka máchl, otočil se tváří ke Klausovi a řekl mu: „Tvoje šance na výhru se zvýšila, víš?”

„Lorene, chtěl bych ti poděkovat za tvoji laskavost.”

Zatímco Klausův přístup se okamžitě změnil, Lapis a Ivy poklesla ramena.

To znamenalo, že klíče od dívčího pokoje mu přišly důležitější než jeho hrdost šermíře. Ale jelikož se mu to tak moc podobalo, ani neměly pocit, že by si měly stěžovat.

„Tak dobrá, začněte a skončete to.”

„No, vypadá to, že jsi to na ně prostě celé hodila.”

Lapis jim to více méně nechala celé na starosti, jako kdyby ji to už nezajímalo. A Ivy jim pokynula, aby začali.

Zatímco přihlížely, Klaus jednou rukou pozvedl svůj meč, ale Loren udělal něco podivného.

Ačkoli držel meč normálně, najednou ho otočil vzhůru nohama, namířil hrotem k zemi a ruce na jílci meče přitlačil proti své hrudi.

„Co to je?”

„Tím se netrap. Naučil jsem se to od osoby, co mě naučila, jak používat meč. Pomáhá to zklidňovat mysl,” odpověděl Loren.

Poté se zase rychle chopil svého meče normálně a namířil jím na svého protivníka.

„Začínáme?”

„Jo. Jen do toho. Nechám tě začít.”

Protože byl Loren v nižším řádu a také používal neznámou zbraň, Klaus znovu pozvedl svou zbraň a řekl mu, aby začal.

Nezdálo se, že by to Lorena nějak rozrušilo. Místo toho pozvedl meč nad hlavu a máchl jím dolů přímo ke Klausovi.

Loren byl člověk, co používal velmi těžkou zbraň.

Tíha dřevěného meče v porovnání s jeho velkým mečem nic nebyla, a tak ho zvedl a snesl dolů nesrovnatelně rychleji.

Ale stejně to byl přímý úder shora dolů.

Pro Klause to bylo až příliš viditelné, neboť to vykryl svým mečem úhlopříčně a nechal to proklouznout kolem.

Klaus se pokusil úder okamžitě oplatit, ale tělo se mu nepohnulo vpřed. A tak místo toho uskočil vzad ve snaze získat si trochu té vzdálenosti.

Loren jej pronásledoval a máchl svým mečem úhlopříčně nahoru. Když Klaus pocítil vítr, co to způsobilo, přeběhl mu po zádech mráz a on zaťal zuby. Věděl, že to byl dřevěný meč.

„To jsi vlastně s tímhle druhem meče také zkušený?”

„Ne. Do nejlepší formy mám daleko.”

Klausovi mezi rty unikl slabý smích, když slyšel, že i při takové rychlosti měl do nejlepší formy daleko.

Kdyby k němu přistoupil nepřipravený, Lorenův meč by jej zachytil přímo. A ačkoli byl dřevěný, nedokázal by se pohnout.

Ačkoli Lorenovy útoky nebyly tak ostré, jako když máchal svým velkým mečem, jeho pohyby byly pohyby člověka, co s mečem trénoval dostatečně dlouho. A tak se Klaus začal mít na pozoru.

„Pořád mě necháš útočit?” popichoval Loren Klause, co ještě ani jednou nezaútočil.

„Ne. Teď jsem na řadě já!” Klaus nepatrně zakroutil hlavou a hned poté udělal ostrý krok k Lorenovi spolu s tím máchl svým mečem.

Lorenův meč se dal používat buď jednou, nebo oběma rukama. A ačkoli byl menší než velký meč, byl delší a širší než jednoruční meč, co používal Klaus.

Nemohl jím tedy zostra manévrovat, a tak se používal jako velký meč. Přesně jako to Loren udělal předtím.

Loren si ho s největší pravděpodobností vybral s tím, že to bylo to nejbližší jeho normální zbrani, co tu mohl použít. Ale i když Klausův meč tratil na moci, jeho rychlost a manévrování by mělo být rychlejší.

Klaus této výhody využil a útočil na Lorena, zatímco se soustředil na rychlost. Ale Loren jeho útoky v klidu vykrýval a vyhýbal se jim. A to s nejmenšími možnými pohyby.

„Asi to je opravdu jiné, než na co je zvyklý,” řekla Lapis, zatímco sledovala boj mezi Lorenem a Klausem.

Lorenův obvyklý styl boje bylo uštědřovat jeden úder za druhým, využívat tíhy své zbraně spolu se svou silou a ignorovat obranu protivníka. Ale jelikož jeho nynější zbraň byla dřevěná, nedokázal se dostat skrz Klausovu obranu.

Naopak Klaus se pohyboval rychleji a proplétal se mezi Lorenovými útoky, opakovaně uštědřoval útok za útokem.

Ale nedokázal se dostat skrz Lorenovu zručnou obranu, takže souboj dál pokračoval. Ani jeden z nich nedokázal toho druhého ani jednou zasáhnout.

„Ale pokud by používali skutečné meče, Klaus už by párkrát zemřel.”

„Loren je neuvěřitelný.”

Lapisino zhodnocení na Ivy udělalo dojem, ale po jejích dalších slovech jí tvář ztuhla.

„Kdyby mohl Loren použít svůj velký meč, myslím, že Klaus už by zemřel v dvojciferném čísle.”

„Nechme je ještě chvíli pokračovat a pokud ani jeden nenajde příležitost, zastavíme to.”

Klaus se nedokázal dostat přes Lorenovu obranu. Ale i když Loren někdy útočil, Klaus jeho útoky vykryl nebo se jim vyhnul, což přerušilo jeho řetězec útoků a poskytlo Klausovi příležitost útok oplatit.

Ačkoli si Ivy nemyslela, že by to bylo beznadějné, chápala, že by to nikam nevedlo, i kdyby to dál pokračovalo.

„Myslím, že to bude nejlepší... Hmm?” souhlasila Lapis s Iviným návrhem, ale pak přimhouřila oči, jako kdyby si něčeho všimla.

Zatímco Ivy přemýšlela, čeho si všimla, v další chvíli spatřila, jak mezi Lorena a Klause, co si vyměňovali úder za úderem, vběhl malý stín. Zakřičela: „Ne!”

Ten stín mezi ně vběhl zrovna ve chvíli, kdy Loren i Klaus zrovna útočili.

Pokud by se někdo dostal mezi ně, utržil by oba útoky naráz.

Ten stín byl také malý, s největší pravděpodobností dítě. A bylo těžké uvěřit, že by dítě dokázalo přežít Lorenův i Klausův útok naráz.

Ale nedošlo k výsledku, který Ivy očekávala.

Loren a Klaus se zarazili s dokončeným máchnutím.

Dřevěné meče v jejich rukách neměly čepel a blízko rukojetím byly ozubené značky. A o chviličku později se čepele zatočily jim nad hlavami a dopadly na zem. Pravděpodobně se zlomily.

„Cože?!” Klause ten zlomený meč v jeho ruce překvapil.

„Co to děláš?” zeptal se Loren bytosti, co je přerušila, zatímco odhodil ten meč k ničemu na zem.

„No, dělali jste něco, co vypadalo jako zábava, takže mě napadlo, že se do toho vmísím. Vy dva jste dobrodruzi, ne?” promluvilo to stvoření nepatrně arogantně. Založilo si ruce v bok. Byla to dívka, co byla mnohem menší než Loren nebo Klaus.

Oděv měla z kvalitního materiálu a také byl dobře ušitý. Bylo to jako oděv pro šlechtu. A nebylo to něco, co by si člověk vzal, když se šel vmísit do boje dvou dobrodruhů. A ani nedržela žádnou zbraň.

Měla dlouhé blonďaté vlasy a měla je čisté a lesklé, takže bylo očividné, že se o ně celkem dobře starala. A dokonale se k ní hodilo slovo princezna.

Ale také bylo jasné, že nějak zlomila oba meče, Lorenův i Klausův. A ani jeden nevěděl, co udělala, kvůli čemuž se před ní měli na pozoru.

Dívka je všechny obkroužila a na všechny se podívala. Jako kdyby si jejich obezřetnosti nevšimla.

„Přišla jsem požádat o dokončení zakázky. Vyslechněte mě.”

Při tom jejím impozantním chování Loren i ostatní bez rozmyslu přikývli.

-----------------------------------------------

~ A máme tu jubilejní 100. kapitolu. Takže, co přesně je ta princezna zač? ~

Hlavní stránka novely