středa 14. března 2018

DM - kapitola 55


Kapitola 55 – Trazayuyovo bludiště


Tady Satou. Když jsem byl na základní škole, miloval jsem volný čas na hraní během školního atletického festivalu.

Když jsem dospěl, čas od času jsem šel do fitklubu, abych se protáhl, ale přemýšlím, jestli na tomto světě existují zařízení, kde by člověk mohl bezpečně zlepšovat své tělo?





Zrovna teď padám.

Když se ty dveře vedle trůnu otvíraly, připravil jsem se na nepřátele, ale místo nich přišla nádherná žena, co vypadala přesně jako ta, co se starala o Miu. A když jsem se tím nechal rozptýlit, aktivovali skutečný mechanismus k mému vyloučení z velitelské místnosti.

Celá podlaha zmizela. Z celé místnosti udělali skrytou jámu, dokonce i smrtelné pasti by měly mít svůj limit. Ne, technika na odhalení pastí se neaktivovala, takže to možná byla improvizovaná past.

Nemyslím, že při nynější rychlosti pádu zemřu, ale nesnášel bych, kdybych se zarazil do země tak hluboko, že bych neměl jak se dostat na povrch. Možná bych měl něco zapíchnout do zdi, abych snížil svou rychlost, jak se to často děje v manze.

Vytáhl jsem z inventáře perlík a silně se od něj odrazil, díky tomu jsem se srazil se zdí na opačné straně. Ta stěna byla měkká a hladká, nebylo tam kde se zachytit.

Vytáhl jsem z inventáře velký černý železný meč a zabodl jej do stěny. Se skřípěním se rychlost mého pádu postupně snížila. Trochu mě bolelo zápěstí. Když jsem se dostal na určitou rychlost, velký meč zdánlivě dosáhl svého limitu a rozbil se.

Spadl jsem do vody na dně jámy, než jsem mohl vytáhnout další velký meč.

Zakusil jsem jen malý otřes, neboť jsem natáhl nohy, abych padl přímo. Potopil jsem se celkem hluboko, ale jelikož jsem snížil svou rychlost, nedopadl jsem až na dno.

Při plavání nahoru k hladině jsem aktivoval magii [Průzkum celé mapy]. Na mapě se zobrazilo Trazayuyovo bludiště. Bludiště sestávalo z 20 podlaží, přičemž každé mělo 500 metrů v průměru. V porovnání s labyrintem v Labyrintovém městě je celkem malé. Co jsem tak v knížce četl, v labyrintu prozkoumali minimálně 200 podlaží a byla tam další. Navíc každé podlaží bylo několik kilometrů široké, takže tohle bludiště je očividně menší.

Navíc většina chodeb byla systematicky kolmá. Je to přesně bludiště.

Zatímco démonův labyrint mi přišel tak nějak biologický, z tohohle bludiště mám pocit, že je systematické, nebo spíš uměle vytvořené.

Konečně jsem vynořil tvář z vody.

Místo, kam jsem spadl, bylo zatarasené kamennými stěnami. Na nich jsem viděl trochu toho lišejníku. Podle mapy je 20. podlaží 300 metrů nahoru.

Vypadá to, že tohle podlaží je na stejné úrovni jako vnějšek.

Podle toho, co vidím na mapě, tu není žádný nepřítel.

Východ je dva kilometry na západ. Trochu dál na východ je tajná místnost zvaná [Trazayuyova místnost]. Podle toho jména bych řekl, že to je pravděpodobně místo, kde spí tajemství tohoto bludiště. Ačkoli vzhledem k tomu, že už cestu znám, pravděpodobně to není třeba.

...Ne, nesmím se oklamat.

Vážně chci Miu zachránit co nejdřív, ale také jsem zvědavý na tu Trazayuyovu místnost. Možná to je jen prostá intuice, ale mám pocit, že tam musím zajít.

V duchu jsem se Mie omluvil a vyrazil jsem k tajným dveřím. V oblečení se plave těžko. Obzvláště v botách, těžce se mi kvůli nim šlapala voda. Jelikož mě nikdo nevidí, uložil jsem si oblečení do inventáře. Zjistil jsem, že to, co mám na sobě, můžu dát přímo do inventáře.




Tajné dveře byly chráněné stejným hlavolamem jako dveře v démonově labyrintu v městě Seryuu, ale díky technice Rozluštění jsem to snadno překonal.

Z tajných dveří vycházel pach plesniviny. Stěny a podlaha nebyly z kamene, ale z materiálu podobnému pryskyřici.

Tohle vypadá jako něčí laboratoř. Byla plně vybavená jídelnou, koupelnou a ložnicí. Podle nahromaděného prachu sem mág Zen pravděpodobně nikdy nezašel.

Fascinovala mě vana v koupelně, ale teď nejsem v situaci, kdy bych se mohl jen tak naložit do vany.

V této laboratoři bylo mnoho knih a poznámek. Nevím, jak dlouho tady ty knihy byly, ale většina kromě magických knih vážně dost zetlela, takže jsem je uložil do menu, abych si je přečetl tam.

Už jsem to odhadl z názvu bludiště, ale píše se tam, že tvůrce tohoto bludiště se jmenuje Trazayuya. Je to elf. Navíc se zdá, že pochází ze stejného města jako Mia.

Všechny knihy byly psané v elfštině. Kdybych ji nezískal od rudé helmy, vůbec bych je nedokázal přečíst.

Na některých místech byl inkoust rozpitý, ale zhruba jsem to dokázal přečíst. Zdá se, že tohle bludiště vytvořil Trazayuya a další elfové kvůli „bezpečí” a napodobovalo funkce labyrintu. V poznámce se psalo o mukách toho chlápka nebo spíš o jeho přehnané starostlivosti o svůj kmen.

My elfové máme slabé pouto k životu. Když čelíme zoufalé situaci, v porovnání s jinými kmeny tolik nebojujeme. Kvůli tomu mnoho našich lidí z mladších generací v labyrintu zemřelo. Tohle bludiště jsem vytvořil jako naprostou nezbytnost pro situace, kdy elfové budou muset utéct od nebezpečí do bezpečí.

V ostatních detailech se zmiňoval o tom, jak má bludiště něco jako Jádro bludiště, co bylo podobné Jádru labyrintu. Ačkoli nedokázalo růst jako labyrint, nasávalo ze svého okolí magickou moc a měnilo ho na magická jádra jako v labyrintu.

A pak jsem našel pár znepokojivých slov.

Dokončili jsme zařízení na výrobu umělých netvorů procesem v podpůrných nádržích vložením magických jader do existujících stvoření.

Netvoři jsou původně normální stvoření?

No ano, všichni netvoři, s kterými jsem dosud bojoval, vypadali jako deformovaná normální stvoření. Jelikož Wagahai-kun byl démon (ze Seryuu), tahle kategorie je pravděpodobně úplně jiná.

Když jsem o tom popřemýšlel, trochu jsem se zdráhal pít lektvary, co jsou vyrobené z magických jader.

Ale zpátky k tématu. O tomhle budu přemýšlet později.

Trazayuya vyrobil tři prototypové zařízení. Zařízení na chování netvorů. Zařízení na výrobu golemů. A zařízení na tvorbu panenek, co budou sloužit lidem. Ale jelikož získal spolupráci komunity krysích lidí nedaleko, toho posledního se vzdal.

Najednou mě začalo zajímat, co jí netvoři, co tu žijí. Přemýšlím, jestli se požírají navzájem jako kanibalové nebo jestli se tu někde vyrábí krmivo pro netvory.

Dokonce ani po dokončení bludiště sem elfové nepřišli.

Na konci poznámky byla ještě jedna věc.

Nikdo na mé selhání nezapomene za pouhých 100 let. Můj život brzy skončí. Tohle bludiště bude zapečetěné, až dokud jej mí krajani nebudou v budoucnu potřebovat. Věřím, že jednou přijde den, kdy elfové znovu povedou svět. --Trazayuya Borenan.

Aha, tak proto je Miy zapotřebí. Ale ten mág je vážně dobrý, že věděl, jak tu pečeť rozlepit, aniž by si přečetl tuhle poznámku.

Získal jsem různé informace, ale nezjistil jsem způsob, jak zachránit Miu.

Trošku mě trápí ty škrábanice „Exploze jsou romantika!”, ale pravděpodobně neexistují žádní hlupáci, co by do zařízení vytvořeného pro bezpečí nainstalovali sebezničující mechanismus.

Jelikož se nezdá, že by na tomto podlaží byla přímá cesta, jak se dostat do hlavní místnosti, rozhodl jsem se vylézt z bludiště na jednom konci a pátrat po hlavním vchodu.

Pokračoval jsem cestou od podzemního jezera, kam jsem spadl, k východu. Nemůžu utíkat, protože je to úzká chodba a tu a tam tu jsou stalaktity. Z nich stéká voda z podzemního jezera.

Zatímco jsem si dával pozor, abych nešlápl na vodní živočichy, co vypadali jako mlokové, pokračoval jsem dál k východu.





Východ byl na kolmém útesu 5 metrů nad zemí. Zkusil jsem si potvrdit svou lokaci na mapě, ale jelikož jsem byl v neprozkoumané oblasti, aktivoval jsem magii Průzkum celé mapy.

Bylo to Knížectví popelových krys. Bylo to za pěti horami od cesty, po které jsme cestovali. Zdá se, že zhruba za jednou horou tu byla komunita krysích lidí. I když se tomu říkalo knížectví, vesnice měla jenom kolem 1.000 lidí.

Vchod do bludiště se nacházel nedaleko vrcholku této hory. Jelikož je trochu tma, vytáhl jsem Světelnou kapku, abych si osvětlil okolí. Nedokázal jsem najít žádné slušné vzpěry. Nedá se nic dělat, skočil jsem pět metrů na zem.

Když jsem se rozhlédl kolem, měl jsem pocit, že je na tom něco špatně. Myslel jsem si, že to bylo proto, že je brzká zima, ale je příliš divné, že jsem neslyšel ani zvuk hmyzu. Většina stromů měla listí opadané a dokonce většina tech listů byla uschlá. Já jsem ty stromy vždycky nazýval stromy z jiného světa, ale na AR se zobrazil název stromy Shiiya. Dokonce i stálezeleným stromům může opadat listí.

Trápí mě to, ale zrovna teď je mojí největší prioritou dostat se ke vchodu do bludiště.





Běžel jsem nahoru. Jelikož podrost uschl, po cestě nebylo mnoho překážek. Po cestě jsem na radaru zachytil velký strom rostoucí na horském svahu. Neměl rudé označení, ale byl to příslušník kmene vil v levelu 20. Jestlipak je to trent?

Pokud poběžím po téhle trase, přiblížím se k němu, ale jelikož jsem mohl uniknout, i kdyby vůči mě začal být nepřátelský, pokračoval jsem dál.

Když jsem běžel kolem toho stromu, v protokolu se zobrazilo [Odoláno účinku okouzlení]. U kořenů toho stromu... byla prsatá starší slečna v oděvu pro zdravotní sestřičky.

No, ne, mám rád uniformy zdravotních sestřiček. Ale i když jsi iluze, přemýšlej o momentálním prostředí.

„Promiňte, mladý kavalíre.”

Navíc její mluva byla jako z historického dramatu.

Na AR se zobrazilo, že to je Dryáda. Level 21. Je to rasa s technikami okouzlení a iluze.

„Musíš uprostřed noci tak spěchat? Kdyby ti to nevadilo, co takhle šálek saké?”

Dívka ukázala na rudý stůl a židle, co se jen tak objevily, a na něm bylo plno jídla a saké. Mám pocit, jako by mě neklamala dryáda, ale liška.

Dryáda se ke mně přiblížila a jak jsem byl rozptýlený tím stolkem, vzala mě za paži. Na paži cítím něco měkkého. Skoro jsem v pokušení užít si při pití to poyonpoyon, ale nesmím zapomenout na Miu.

„Promiň, ale nemám čas ti dělat společnost. Pokud máš se mnou co do činění, můžeš mi to rychle říct?”

Jak jsem to řekl, ta iluze se rozplynula a objevila se nahá dívka se zelenými vlasy, co jí sahaly až k chodidlům. Vypadá, že je jí tak kolem 12~13 let? Takže i ten předešlý pocit byl iluze, její skutečná postava byla celkem skromná.

Jelikož mě to nedokáže vzrušit, byl bych rád, kdyby ses zakryla. Buď trochu cudnější.

Její výraz se z okouzlujícího změnil na přísný. Je to tvář dítěte, co není zvyklé se hněvat, takže v tom není žádná síla.

„Buď můj, člověče!”

„Promiň, ale co takhle kdybys mi to navrhla znovu za 7~8 let?”

„Ne, staň se mou potravou!”

Dívka řekla, že už několik měsíců vymíraly všechny možné stromy, takže zvířata zmizela. Navíc nedávno něco přetnulo i zemskou žílu na hoře, takže také umírala.

S největší pravděpodobností to je vina Trazayuyova bludiště.

„Tohle je kvůli tomu, že jste vy lidé vysáli výživu hory.”

„Mohl bych ti dát trochu svého HP a magie, ale nemůžu dovolit, abys mě snědla.”

Zdá se, že jsem změkl, protože můj protivník vypadal jako dítě.

„Když mi dáš svou magii, sním ji.”

„Dobře.”

Nechal jsem ji mi vysát MP. Myslel jsem si, že to bude jako u upírů z krku, ale dopadlo to tak, že to je přímo z úst. Upřímně řečeno to je polibek.

Polibek od malé nahé holky, rozhodně nemůžu dopustit, aby to mí známí viděli.

Dívka byla spokojená, jakmile mi vysála 300 MP.

Potom jsem bez dalších konkrétních problémů dorazil ke vchodu do bludiště.
-----------------------------------------------

8 komentářů:

  1. ďakujem, 3 kapitoly, činila si sa.

    OdpovědětVymazat
  2. Někdo chytil překladatelskou horečku. Děkuju

    OdpovědětVymazat
  3. Ty jsi se teda rozjela. :D Moc pěkný čtení a doufám, že si udržíš nové tempo. :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To v žádném případě, mnohem proveditelnější by bylo sehnat modré z nebe! lol

      Vymazat
  4. děkuji za překlad :-) 3 části jsem ani ve snu nečekal :D

    OdpovědětVymazat