HK - kapitola 46

Kapitola 46 – Manžel milovaný dravčí manželkou

Když Sieg zaslechla mé náhlé vyznání, zatvářila se překvapeně.

„...”

„...”

Ehm, totiž, podělal jsem to.

V takovýhle chvílích musím mít oči na stejné úrovni jako ona, ale já si zvolil tu nešťastnou metodu, kdy jsem klečel na zemi a vzhlížel jsem do tváře své manželky, abych jí vyznal lásku.

Kromě toho Sieg vypadala snad nejutrápeněji za celou dobu.

Ta vždy impozantní Sieg se tvářila záhadně. Vážně jsem jí neměl vyznávat lásku.

Špatně jsem si její city vyložil. Přijímala mé objetí a polibky jen proto, že jí bylo líto osamělého muže ze sněžné země. Jen se snažila, aby ostatní nezjistili, že jsme jen dočasný pár.

Pro Sieg jsem byl jen jako nezávislý mladší bratr.

Její lásku ke mně byla láska rodinná. Nebyly to romantické pocity.

„...Sieg, ehm, promiň. Neměl jsem v úmyslu tě trápit. Řekla si, že si mám na tvojí odpověď počkat, ale nedokázal jsem to.”

Jak jsem to říkal, nechtěl jsem vidět utrápenou Sieg, a tak jsem si ovinul paže kolem hlavy. Jsem zchudlý a nemám vlastnosti řádného lenního pána. Takže své ženě nedokážu poskytnout poklidný život.

Nemám právo být milován tak laskavou, vážnou a roztomilou ženou jako Sieg.

Jelikož jsem takhle zůstat nemohl, vzhlédl jsem k Sieg.

Abychom ten zbývající čas strávili šťastně, snažil jsem se to setřít smíchem. Ale ten obvyklý úsměv se nedostavil. Nepodařilo se mi to zahladit.

Co ze mě vyšlo, byla bláhová slova slabocha: „Prosím, zapomeň na to.”

„Co tím myslíš?”

„Protože chci, abychom zůstali manželé, aspoň dokud ta úmluva nevyprší.”

Je to v pořádku. Až se vyspím, všechno bude normální. Rychle jsem vstal a popřál jí dobrou noc a pak se rychle otočil k odchodu.

„Počkej.”

„!”

Tělo se mi zastavilo bez ohledu na vůli. Byl jsem jako řádně vycvičený pes.

„Podívej se sem.”

„...”

Otočil jsem se s očima stále upřenýma na podlahu.

„Ritzi, mýlíš se.”

Mýlka, kdepak asi? Snažil jsem se o tom pořádně přemýšlet, ale moje hlava nespolupracovala.

„Myslel sis, že jsem tak poddajná žena, že bych nechala každého mě políbit na tvář?”

„...”

„Myslel sis, že jsem tu náušnici nosila, aniž bych věděla, co to znamená?”

Sieg mě má možná ráda. Tolikrát jsem tu myšlenku odmítl.

Lidské pocity jsou zahalené v tolika věcech jako lítost, smilování a lži. Čím víc o tom člověk přemýšlí, tím je ta záhada hlubší.

„Aha.”

„?”

„Takže tomu neuvěříš, dokud to neřeknu přímo nebo ti to neukážu svými činy.”

„Ech, Sieg, co...?!”

Sieg přišla za mnou a pevně mě objala.

Z jejího náhlého počínání jsem neměl slov.

Uplynula nějaká doba a ona mě pořád objímala.

A pak Sieg to ticho prolomila:

„Ritzharde Salonen Levantrete. —Miluju tě.”

„?!”

„Prosím, přijmi mě jako svou manželku.”

Nevěřil jsem vlastním uším.

Myslel jsem si, že to byl sen. Ale její teplo kolem mých ramen a její třesoucí se prsty mi řekly, že to je všechno skutečné.

Položil jsem své ochablé paže kolem Sieg a objal ji.

„...Děkuju. Jsem šťastný.”

„Když už to víš, dobře.”

Stál jsem bez hnutí, ve spojení s ní, ale cítil jsem, že je na tom něco divného.

„Sieg, můžu se tě na něco zeptat?”

„Co?”

Vždycky mě to trápilo, takže jsem sebral odvahu a zeptal se. Zeptal jsem se, proč byla její prsa vždycky tak tuhá, když jsem ji objal.

„Máš na sobě něco dalšího?”

„Aa, koženou zbroj.”

„...”

Byl to zvyk z doby, co byla u armády. Vždycky pod oblečením nosila zbroj. Její stehna byla tak příjemná a měkká, takže mi přišlo divné, že její prsa nebyla taky taková.

A pak jsem se zeptal na něco dalšího: „Ha, i když spíš?”

„Ne, v noci spím nahá.”

„?!”

Z nějakého důvodu jsem byl dojatý, když se mi dostalo té nečekané informace. Byl to také okamžik, kdy se jedna její záhada vyřešila.

„Půjdeme teď spát?”

„Dobře.”

Nebudu zacházet do detailů, co se stalo pak.




Ačkoli Sieg a já jsme teď měli vztah řádné manželky a manžela, náš život se tak moc nezměnil.

„Ránko, Sieglinde.”

„Dobré ráno.”

Sieg šla jako obvykle na svou ranní procházku a než jsem se vzbudil, namlela kávu. Když se kolem mě vznášela vůně pražených kávových zrn, moje ospalost zmizela, než jsem se nadál.

Dal jsem jí ranní políbení na tvář. Ačkoli jsem to dělal už několik měsíců, pořád se tvářila rozpačitě.

„Nelíbí se ti to?”

„...Ne, ne že by se mi to nelíbilo.”

Jak jsem to zaslechl, sebral jsem ještě víc odvahy a políbil ji na rty. Ale seděla u stolu, takže k ničemu dalšímu nedošlo.

Zatímco jsem se kolem ní proplížil, dorazila snídaně.

„Jdu pomoct s renovací domu.”

„Aha.”

Dneska jsme jednali odděleně.

Co se mě týkalo, zítra měl přijet Emmerich, takže mě napadlo, že se půjdu podívat na dům, co mu mám půjčit. Už to bylo nějakou dobu, co jsem Aině dal klíče, ale nemyslím si, že tam dojde k nějaké velké změně.

Navíc i když se Emmerichovi podařilo získat dovolenou, cestováním sem a tam stráví čtyři dny a tady zůstane jenom jeden. Musím říct, že to je podivný výlet.

Na uvítanou jsem mu sehnal pár bot a čepici z králičí kožky a tradiční oděv, který mi vyrobil řemeslník. Také mě napadlo, že mu dám koberec, ale když jsem si o tom promluvil se Sieg, rozhodli jsme se, že bychom nejdřív měli zjistit, co se mu líbí.

Dal jsem zabalené dárky do kožené brašny a zamířil k domu na okraji vesnice.

Krvavě rudé záclony, které byly jedním z důvodů, proč se ten dům považoval za dům hrůzy, byly pryč. Místo nich tam byly modré záclony s rozkošným bílým květinovým vzorkem.

Náhradním klíčem jsem se dostal dovnitř a ta změna mě udivila. Tak zaprvé z té špinavé vázy s uvadlými květinami vznikla zářící váza s čerstvými květinami. Pod vázou byla také čtvercová látka s květinovým vzorem. Zaprášené chodby a pokoje byly čisté a vhodné k bydlení.

A v obýváku byly látky s rozkošným vyšíváním. Na stole byla látka na záclony, ubrus a podsedáky. Spolu s látkou na židlích byl ten obývací pokoj v modrých a bílých barvách a vypadal jako dům lesních víl.

Překvapilo mě, že to Aina všechno udělala. A pak tu bude bydlet Emmerich. Sám.

Když jsem přišel k zásuvkám v ložnici, objevil jsem povlečení na polštáře a deku, všechno nádherně vyšívané.

V tom okamžiku jsem si to uvědomil. Nebyl to dům víl. Byl to dům novomanželů.

...Pojďme zpět.

Předstíral jsem, že jsem nic z toho neviděl, a odešel z místnosti. Když jsem dorazil ke vchodu, všiml jsem si, že se klika pohnula.

Ta tvář, co jsem spatřil, byla naprosto nečekaná.

„JSI TO TYYYYY——!!”

„?!”

Myslel jsem si, že to bude Aina, ale by to starý muž, co na mě mířil puškou.

Byl to Ainin dědeček a nejlepší lovec ve vesnici. Vedle něj byla Aina a křičela, aby přestal.

——N-není tohle náhodou nedorozumění?
--------------------------------------------------
~ Příště bude dramaaa! ~

<Předchozí>...<Následující>