HK - kapitola 50

Kapitola 50 – Miruporonino hlášení

Naše rodina žije ve vesnici, kde z nebe padá bílý chladný led.

Mou každodenní prací je poskytnout 'velkému králi' příjemné prostředí. Můj otec se stará o kořist, co král uloví, a udržuje nástroje a moje matka vaří. Já se starám o zvířata a štípu dříví. Domácí práce jsme si rozdělily s matkou.

O volných dnech jsem chodila lovit. Otec mě naučil, jak používat luk.

Dneska jsem chytila zajíce. Když se napíchne na rožeň a opeče, chutná skvěle. Jelikož jsem si zapomněla vzít koženou brašnu, nesla jsem ho za krk.

Opatrně jsem našlapovala na zmrzlé cestě. Kolemjdoucí předstírali, že mě neviděli. Tak to bylo vždycky, takže mi to ani trochu nevadilo.

Matka řekla, že se zdá, že lidé z této vesnice nemají rádi cizince. Stará domovina mých rodičů byla také uzavřená společnost, co cizince nevítala. Pravděpodobně to bylo to samé.

Ale 'velký král' a jeho královna byli jiní. Každý den nás vítali s jemným úsměvem.

Ale i tak byla ve vesnici jedna výjimka.

„Hej, obřice, dneska jenom jeden?!”

Tenhle muž, jehož jméno jsem ani neznala, se mnou každý den mluvil. Měl bílé vlasy, co se leskly jako sníh, jasně modré oči a čistou bílou tvář. Z dálky jsem ho nedokázala rozeznat od jiných vesničanů. Ale jeho pohrdavý výraz, jeho zlomyslný tón a oči, co se mu vytáčely vzhůru, jako kdyby mi chtěly napovědět, jak je ničemný, mi řekly, že to je on.

Byl o hlavu menší než já, takže jsem na něj nakonec shlížela. Zrudl a zakřičel na mě: „Jsi jenom zbytečně vysoká, protože jíš medvědy!! Dobře se podívej, v budoucnu budu mnohem vyšší než ty!!”

Znovu na mě s povýšeným postojem něco zakřičel a odběhl.

Vrátila jsem se domů a připravila večeři. Jelikož čerstvě ulovené maso je tuhé a těžko se jí, udělala jsem polévku a rožněnou z medvědího masa, co ulovil otec.

Medvědí maso mělo silný pach. Proto jsme museli použít rozmělněné bylinky, abychom se toho pachu zbavili.

Když slunce zapadlo, vrátili se rodiče. Společně jsme se najedli, vykoupali se a pak šli spát.

Podobný život jsem vedla i ve dny, kdy jsem pracovala.

A pak se to změnilo, když jsem se setkala s jednou dívkou.

„Hej, ty.”

„?”

Promluvila na mě malá dívka, tedy z mého pohledu. Ale na dívku z vesnice byla celkem vysoká. Neměla žádné jiné význačné rysy, měla obvyklé bílé vlasy a modré oči.

„Ty pracuješ u lenního pána, že?”

„?”

„Není to náhodou tak, že pořád neznáš místní jazyk?!”

Dívka mi něco řekla, ale já nic nechápala.

„Pojď sem!!”

„?”

Zavolala mě k malému domku. Vytáhla židli a pobídla mě, abych se posadila.

„Já jsem Aina.”

„?”

„Aina! Jméno!”

„Aina?”

„Ano!”

Ukázala na sebe a řekla Aina. Aina je možná její jméno. Nápodobně jsem ukázala na sebe a řekla: „Miruporon.”

„Hmm, takže ti říkají Miruporon.”

„...?”

„Hele, Miruporon. Snažíš se naučit místní slova, že jo?”

„?”

Od toho dne začala má výměna s Ainou.




Aina se objevila potají a odtáhla mě k sobě domů. Překvapivě mě učila jazyk této vesnice.

„Hele, co děláš na večeři?”

„...Maso.”

„Ha? Rozveď to!”

„?”

Po nějaké době jsem se naučila mnoho slov, ale pořád jsem nedokázala dobře konverzovat. Když Aina začala povídat, bylo nemožné jednotlivá slova pochytit.

Neřekla jsem králi a královně, že se učím jazyk. Chtěla jsem je překvapit.

„Miruporon, děkuju. Vážně jsi mi pomohla.”

„!”

Když jsem teď rozuměla jeho slovům, chápala jsem, že 'velký král' byl vřelý a laskavý člověk, jak jeho vzezření napovídalo.

„Miruporon, je pozdě, takže můžeš jít domů.”

Také jsem chápala laskavé ohledy královny.

Jelikož jsem teď rozuměla řeči, dál se navyšovaly chvíle, kdy jsem byla dojata slovy „děkuju”. Rychle jsem chtěla říct svoje „děkuju”. Ale až do teď jsem se styděla za svoji chabou řeč.

Začala jsem za Ainou do vesnice chodit častěji.

„Hej, obrovská ženo, co tak vesele skáčeš!”

„...”

Rozumět řeči nebylo vždycky příjemné. Také jsem chápala ta příkrá slova, co po mě vrhal ten muž.

„Těšíš se, že tě vyzvedne nějaký muž, nebo něco? No, zrovna je turistická sezóna.”

„...”

„Bohužel nikdo nechce tak velkou ženu jako ty!”

„...”

Velmi dobře jsem věděla, že v porovnání s ostatními ženami jsem byla horší. Ženy v této vesnici byly všechny malé a rozkošné. Vždycky se usmívaly a pohled na ně zotavoval srdce. Muži měli za manželky takové ženy.

Čekala jsem, až ten muž odejde, zatímco jsem si držela lem sukně. Tu jasně modrou sukni, co jsem měla na sobě, mi udělala Aina. Pravděpodobně se ke mně moc nehodila, protože jsem neměla světlou pleť. Bylo mi smutno a cítila jsem se ošklivě. Ještě o něco víc.

„Hej, posloucháš mě?!”

„!”

Trhla jsem sebou, jak mě popadl za ramena. Pak jsem si toho všimla. Že jsem se dívala do očí toho muže.

„Ach!”

„Ech?!”

Protože jsem ze sebe najednou vydala hlasitý zvuk, tomu muži se rozšířily oči. Tak mě tak napadá, že je to možná poprvé, co jsem před ním promluvila.

„Co to bylo, překvapila jsi mě, když jsi tak najednou promluvila!”

„Ty, výška, dorosteš.”

„Ha?!”

„Vysoký, vyrosteš.”

„!”

Ten muž udělal pár kroků vzad.

Už to bylo pár let, co jsem se s ním setkala. Jeho první reakce byla tak neotřelá. Taky se ve mně nahromadila frustrace, že na mě křičel.

„Jak to, že, se mnou, mluvíš?”

„Z-zmlkni!”

„Důvod, řekni mi.”

„Na něčem takovém nezáleží!”

„Nahlas, ne.”

„To ty máš hlasitý hlas!”

„Ne, ty. Miruporon.”

„!”

Pak jsem si vzpomněla, že jsem ještě neznala jeho jméno.

„Jméno, řekni mi.”

„Kdo jsi, že se na mě díváš spatra.”

„Díváš Spatra, jméno?”

„Špatně!”

Od toho dne jsem začala s protiútokem. Když jsem toho muže spatřila, přikradla jsem se k němu.

„Najít tě!”

„Co tím myslíš najít!! Říká se našla jsem tě.”

Naštvaně mě opravoval. Kvůli takovým věcem se moje jazykové schopnosti rychle zlepšovaly.




Dneska jsem zase štípala dřevo.

Ráda jsem štípala dřevo. Ten pocit, jak čistě štípu dřevo sekerou, mi přinášel nepopsatelné potěšení. Zatímco jsem štípala dřevo, někdo mi přišel za záda.

„Ránko, Miruporon. Dneska jsi zase vstala brzy.”

Když jsem se otočila, byl to laskavý král. Dobré ráno, ranní pozdrav. Naše rodina dlouho žila, aniž by o něčem takovém věděla.

„Tady, odměna.”

Dal mi do ruky teplý chléb.

„Upekl jsem to, protože jsem měl trochu volného času. Uvnitř je sýr. Pokud chceš, tady máš~”

„D-děkuju.”

Jeho modré oči se doširoka otevřely. „Ech, Miruporon, zrovna teď jsi řekla děkuju?!”

Zdálo se, že moje první děkuju bylo řádně pochopeno.




„Ach~ vážně!” Aina odhodila luk do sněhu. „Tohle nejde!”

„Všichni, takhle, začínají.”

„To lžeš!”

Posledních pár dní jsem Aině pomáhala s jejím tréninkem lukostřelby. Pravděpodobně chtěla svou rodinu překvapit tím, že by sama ulovila malé zvíře. Nejdřív mě naučila jazyk, protože se chtěla naučit střílet z luku.

„Neboj, dokud, ti to, nepůjde, přijdu.”

„Samozřejmě že musíš! Jsme kamarádky, ne?”

„!”

Kamarád. Aina byla moje první kamarádka. Později jsem zjistila, že i já jsem její první kamarádka. Na druhou stranu náš vztah s velkým králem se mírně změnil.

„Prosím, přijmi tuto úlitbu, medvěda.”

„Můj pane, otec říká, tenhle medvěd, pro tebe.”

„Aha. Děkuju, Teoporone.”

Mohla jsem jim tlumočit. Poslední dobou se i otec a matka snažili naučit jazyk.

Muž, co mě mnoho let otravoval, Luca se taky nechoval jako obvykle.

„Luco, našla jsem tě!”

„?!”

Dál jsem pokračovala v protiútocích.

„N-nelekej mě tak!”

Aina tvrdila, že mě otravoval, protože si chtěl získat moji pozornost. Jakmile jsem to věděla, přišla mi jeho hrubá mluva roztomilá a vůbec mi to nevadilo.

Díky Aině a Lucovi se můj život měnil.

Každý den byl zábavný.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>