Náš druhý den u pana Kadokury v domě byl už z půlky pryč.
Towako měla v plánu jít domů následující den. Ani ne tak moc kvůli povinnostem v obchodě, ale z větší části kvůli tomu, že nedokázala vystát, když měla Relikvie půjčovat. Já musel chodit do školy, takže jsem také nemohl zůstat donekonečna.
Ale v sázce byl lidský život. Bylo z obliga odejít, aniž bychom našli nějaké vodítko.
„Kurusu, mohl bys mi věnovat okamžik?” zastavil mě pan Kadokura, když na mě narazil, jak jsem se procházel kolem budovy. „Rád bych tě požádal o laskavost.”
„Ano?”
„Mohl bys prosím toto doručit,” řekl a předal mi tašku se třemi CD. „Na jednom CD je moje nová skladba a ty další dvě jsou odkazové materiály, co jsem použil. Rád bych, abys to doručil mému klientovi.”
„Máte hotovo?”
„Z větší části. Ale chtěl jsem, aby mi dneska dali nějakou odezvu, protože zítra musím vrátit Zrcadlo poklidu. Pokud se klientovi ta skladba nebude líbit, budu ji muset předělat.”
Předpokládal jsem, že by to pro něj bylo otravné, kdyby tu skladbu musel předělávat bez zrcadla.
„Už teď mám novou zakázku, s kterou se musím vypořádat. Je mi vážně líto, že tě obtěžuju, ale můžu tě požádat o tuto laskavost? Samozřejmě to nebude zadarmo!”
Upřímně řečeno, ta odměna byla velmi atraktivní, ale neměl jsem čas na takovou pochůzku. Na druhou stranu jelikož jsme na použití zrcadla uvalili časový limit my, bylo těžké ho odmítnout.
„Jak dlouho trvá cesta tam a zpět?”
„Asi dvě hodiny.”
Dvě hodiny... To nebylo tak dlouho. Myslím, že na slečnu Mei může mezitím dohlédnout Saki.
„Dobře, zanesu to tam.”
„Děkuju. Zařídím ti auto, aby tě dovezli na stanici. Mei! Mei, jsi tu?”
„Ehm... řídit bude náhodou slečna Mei?”
„Jo, ale neboj se. Věř tomu nebo ne, má řidičský průkaz!”
Samozřejmě že ano. Nečekal jsem, že by rozkázal člověku bez řidičáku, aby mě odvezl. Zeptal jsem se na to, protože jsem se děsil jejího řízení. Myslel jsem si, že zavolá taxi, neboť to udělal, když jsme dorazili.
V duchu už jsem slečnu Mei viděl, jak se omlouvala, že způsobila dopravní nehodu.
Alespoň to nebyla Vize.
Jakmile se slečna Mei chopila volantu, stal se z ní jiný člověk. Doufal jsem, že to dopadne lépe, ale zůstala beze změny. Tohle bylo prostě až příliš děsivé. Kdyby byla najednou přehnaně opatrná jako jiný člověk, pořád by to bylo lepší než tohle!
„Vážně se omlouvám, že nám najednou musíte takhle pomáhat,” omluvila se mi, jak jsem seděl na sedadle spolujezdce.
Původně by tuhle pochůzku zařizovala ona, ale pan Kadokura evidentně usoudil, že by bylo nevhodné, aby několik hodin nechal své hosty bez obsluhy.
„No, vážně mi to nevadí...”
Ta žena vedle mě na místě řidiče nejevila žádné známky napětí. Navzdory tomu, že jsem byl pasažér, byl jsem mnohem napjatější než ona.
„Děje se něco?”
„Uch? Ach, ehm, převlékla jste se, že?” Na místě jsem si vymyslel nějakou lež, protože jsem se nemohl přiznat, že jsem byl strachy bez sebe z jejího řízení. To, že se převlékla, nebyla lež – služebnickou uniformu vyměnila za civilní oděv: žluté šaty s propínacím svetrem.
„Ano, můj služebnický úbor není zrovna vhodný na vycházky.”
Tak mě tak napadá, když jsme se poprvé setkali v obchodě, také na sobě měla obyčejné oblečení.
V této chvíli jsem si znovu vybavil scénu, co mi Vize ukázala.
Pozornost jsem upíral na tu nevšední místnost, kde se Mei zhroutila, ale ve skutečnosti tam bylo další nezvyklé vodítko – její oděv. Ten nařasený oděv, co měla na sobě, byla služebnická uniforma.
„Ehm, vždycky se převlékáte, když jdete ven?”
„Samozřejmě! Tu uniformu nosím jenom doma.”
Jenom doma? To znamenalo, že i zemře doma?
„Ale v naší městské rezidenci takhle také nemůžu chodit.”
„Ech? Co tím myslíte?”
„Vila tady je jenom na práci, ale ve městě má ještě byt. Ale hluk z ostatních bytů ho tak moc obtěžuje, že vždycky pracuje jenom tady nebo ve studiu.”
„Jak vypadá ten byt?”
„Ech?”
„Ehm, víte, přemýšlel jsem, jak vypadá obytný prostor hudebního skladatele. Možná jako pokoj z jedné té módní rezidence od nějakého architekta? Možná že všude po stěnách a dveřích budou excentrické vzory?”
„Ale já bych neřekla, že by to bylo něco zvláštního... Ach, možná jste četl ten nedávno vydaný rozhovor,” vložila se do toho slečna Mei. „Něco takového udělal jenom jednou, dávno!”
„Cože?”
„He? Nemluvil jste o tom incidentu, kdy přišel s dobrým nápadem na skladbu, ale nedokázal najít žádný papír, na který by ji zaznamenal? Ten příběh o tom, kdy nakonec zaznamenával noty na stěny, když na ně nakreslil linky?”
„Ach, a-ano! Přesně! To jsem tím myslel.” Aha. Ty linky v mé Vizi mohl nakreslit pan Kadokura jako náhradu za notový papír.
„Bylo strašné to potom umýt, věřte mi!” Suše se usmívala a najednou zabrzdila. Auto se s trhnutím zastavilo.
„Hm? Co se děje?” zeptal jsem se.
Dívala se na mě s komplikovaným výrazem a odpověděla: „...Promiňte. Vypadá to, že jsem se zasekla v příkopu.”
Bylo to strašné.
Protože se kola zasekla ve strouze, musel jsem zezadu tlačit auto, zatímco slečna Mei zůstala za volantem a šlapala na plyn. Vlastně nebylo tak těžké dostat auto ze strouhy, ale na oplátku jsem dostal plnohodnotnou bahenní sprchu. V puse mi doslova skřípal písek.
Dostat se na stanici nám trvalo déle, než jsme čekali, ale pořád jsem tu schůzku měl stihnout, neboť mi vlak zrovna přijížděl.
Za ty dvě hodiny práce jsem měl dostat 10 tisíc yenů, což bylo celkem dobré. Teď už zbývalo akorát předat CDčka a vrátit se do vily. Po cestě zpět mě slečna Mei měla vyzvednout na stanici.
Když jsem dorazil do firmy klienta a vysvětlil jsem recepční, proč jsem přišel, zavedla mě do zasedací místnosti. Po chvilce někdo zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Byl to muž v obleku a bylo mu kolem třiceti let. Kvůli tomu, že pracoval v neděli, mi ho bylo líto.
„Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat. Pan Kadokura mě o té záležitosti informoval.”
„Ach, ano. Tohle jsem měl doručit.”
Otevřel jsem tašku a vytáhl jsem CDčka. Ale...
„He?”
V tašce byly jenom dvě CDčka. Položil jsem je na stůl a ještě tašku prohlédl. Ale nebylo tam nic jiného.
„Ty dvě CDčka jsme panu Kadokurovi dali my. Vážně nebylo třeba je vracet, ale beru to tak, že vám zapomněl dát CDčko, na kterém záleží? No není to od něj nešikovné? Nebo pochybila ta dívka, co mu vypomáhá? No jo, do uzávěrky je pořád chvilka času, takže přijďte zase někdy jindy. Zkontaktuju pana Kadokuru a dám mu vědět. Teď pokud mě omluvíte, pořád mám ještě nějakou práci.” Poplácal mě po rameni a odešel z místnosti.
'Tohle nemůže být pravda. Když jsem tu tašku převzal, překontroloval jsem obsah. CDčko tam bylo. Co se to dělo...?'
„Ach!” vykřikl jsem.
V tašce byla díra.
Než jsem se vrátil, padla noc.
'Té díry jsem si nevšiml. To jsem to CD někde vytrousil? Ale nic jsem neslyšel. Prostě jsem si toho nevšiml?'
CD nebylo ve ztrátách a nálezech na stanici. Také jsem několikrát pěšky prohledal trasu od stanice do klientovy firmy, ale neměl jsem štěstí. Zkontroloval jsem cestu mezi stanicí a vilou, ale ani tam jsem nic nenašel. Došlo mi— přece jen jsem byl v autě. Ale na ten prostý fakt jsem si nevzpomněl, dokud jsem nebyl znovu ve vile— dokonce jsem zapomněl, že mě slečna Mei měla na stanici vyzvednout.
Pan Kadokura na mě čekal a jakmile jsem se vrátil, zavedl mě do sklepení.
„Zavolal mi klient a informoval mě o tom. Mohl bys to vysvětlit?” zamumlal tiše, ale s jasným náznakem hněvu v hlase.
„Víte, v tašce byla díra...”
„Vytrousil jsi to.”
„...Evidentně.”
Chtěl jsem to popřít, ale neměl jsem nic, čím bych se mohl ohánět. Nebyla moje chyba, že v tašce byla díra. Ale jakmile jsem přijal tu donášku, měl jsem si to zkontrolovat.
„Jak mi tohle vynahradíš?!”
„Omlouvám se. Znovu to CD zanesu zítra. Požádám Towako, aby vám zrcadlo ještě na jeden den půjčila.”
„Něco ti uniká!” Intenzivně potřásl hlavou. „To byla jediná kopie. Žádná další není!”
„Cože...?”
„Moje chyba to není! Nebyl čas. To ty jsi mě poháněl. Řekl jsi mi, že mám čas jenom do zítřka, a tak jsem se podle toho zařídil. Kdo mohl čekat, že ztratíš jedinou kopii?”
„Nemůžete to ještě jednou složit?”
Ta otázka mu nadzvedla mandle.
„Nejsi ty ale celkem génius, co? Říkáš udělat to samé ještě jednou? Myslíš si, že to jde, když už jsem to jednou složil, ale to není tak jednoduché. Skladba je přesně vymezená, jakmile je složena. Je nemožné dokonale zopakovat stejnou skladbu!”
„...Omlouvám se.”
„Myslíš si, že se to všechno spraví jen omluvou? Kromě toho, co když to CD někdo sebere a prodá ho jako vlastní výtvor? Pokud tu skladbu znovu vytvořím, mohli by mě v takovém případě nazývat imitátorem. Uvědomuješ si, co to znamená? Ta skladba bude na nic!” S rozzuřeným výrazem mi strčil hlavu do tváře. „Jak mi tohle vynahradíš?”
„...Co chcete?”
„Copak by si student jako ty mohl dovolit peněžní výlohy?”
Ani ve snu bych nedokázal zaplatit tu sumu, co vyřkl.
'Ale pokud je to jediný způsob...'
„Ale můžeme se domluvit na obchodu, pokud chceš?”
„Ech?”
„Obchod. Už tak jsem bohatý, takže peněžní vyrovnání by mě nenaplnilo.”
„A jaký by to byl obchod?”
V té chvíli jsem byl tak vyvedený z rovnováhy, že jsem neměl ani tušení, co se to děje.
„Zrcadlo!” Jeho hněv najednou pominul. „Dej mi Zrcadlo poklidu. V tom případě nad tímto incidentem přimhouřím oko.”
„...!”
Oklamal mě.
Ta donáška, o kterou mě požádal. Díra v tašce. CD bez kopií.
Naschvál naaranžoval celý scénář. Všechno se stalo dle jeho plánu, jak získat Zrcadlo poklidu.
„Co ty na to? Stejně pro to zrcadlo nemáš využití, ne? Není to skvělý obchod?”
„...Najdu to.”
„Cos to řekl?”
„Půjdu to CD najít.”
„Chlapče...”
„Jak už jsme vám opakovaně řekli, nemáme v úmyslu vám ho dát. Towako to tak řekla a já se toho musím držet.”
„Ale ne, vážně neumíš prohrávat. Nevadí mi, když ho půjdeš hledat, ale radši ho najdi před uzávěrkou. A pokud ne...”
„Pokud ho nenajdu, uhradím škodu! I kdyby to mělo trvat celý život!”
„Dobře řečeno, Tokiyo.”
Otočili jsme se po hlase, co přišel od dveří. Byla to Towako, následovaná Saki a slečnou Mei, co se je snažila zastavit.
„Paní Settsu, poslouchejte, ztratil...”
„Hned přestaňte. Nejsem tady, abych poslouchala vaši lacinou historku.” Přišla ke mně a šťouchla mě do hlavy. „Ach jo, nebuď takový nekňuba.”
„Omlouvám se. Věř mi, určitě to najdu...”
„Nemá to cenu. Nenajdeš ho. Pokud to je celé trik, aby získal zrcadlo, to CD se nebude někde povalovat.”
„Nejste trochu moc neomalená?” řekl, jak na ni zahlížel.
„Tomuhle já říkám nestydatý zloděj. Ale dobrá.”
Towako přišla k Zrcadlu poklidu a ledabyle mu ho hodila. Pan Kadokura, dychtivý ho chytit, aby nespadlo, ho spěšně chytil a přitiskl si ho k tělu.
„Jen se k tomu chovejte jako k vlastnímu dítěti.”
„Ech?”
„Je celé vaše.” Sardonicky zvedla koutek úst a upřela na něj pohled. „Jak jste řekl, nedokážeme ho dobře využít. Je jenom jeden důvod, proč jsem vám ho navzdory tomu nedala: protože tohle zrcadlo ublíží vám oběma.”
„Ublíží? Mě?”
„'Mě'? To jsem řekla? Ale ať je po vašem. Nebudu se opakovat. Pokud jste to vážně přeslechl, budete toho později litovat. Nejsem žádná věštkyně, vážně, ale tenhle vývoj byl naprosto předvídatelný.”
Towako se otočila a odešla z místnosti. Saki ji následovala, ale já jsem nevěděl, jestli mám také odejít nebo ne.
Náš cíl ještě nebyl splněn.
Podíval jsem se na Mei. Setkali jsme se očima a ona pohled rychle odvrátila.
Znamenalo to, že si s námi, co urazili pana Kadokuru, neměla co říct. A že o tom nic nevěděla?
Následoval jsem Towako z místnosti. Ale jedno jsem v sobě nedokázal udržet.
„Prosím, nepřibližujte se k žádným dveřím s linkami. Jinak se stane něco špatného.”
Jak jsem to řekl, neviděl jsem její tvář.
Odešli s laciným posledním slovem.
Nezajímalo mě to. Vůbec. Dokud mi v rukách zůstalo Zrcadlo poklidu.
„...Haha... Ha... Hahahahahaha!”
Vybuchl jsem nepotlačitelným smíchem. Neměl jsem ponětí, kdy jsem se naposledy smál tak srdečně. Byl jsem radostí bez sebe— cítil jsem se šťastněji, než když jsem byl dost slavný na to, aby vydal svou první nahrávku.
Když jsem se smíchem skončil, cítil jsem na sobě Mein pohled.
„Co se děje? Všechno šlo dobře, tak se směj se mnou!”
„...Dobře.”
Ale ani se neusmála.
„Co to je s tou zachmuřenou tváří? Copak jsi se mnou nesouhlasila, že pokud bych to zrcadlo vlastnil já, že by bylo v lepších rukách?”
„...Ano.”
Ale stejně se neusmála.
„To je jedno. Dej mi to.”
„...Dobře.”
„Dej mi to CD!”
„Ach, ano.”
Vzpamatovala se a vytáhla z kapsy CD. Nebylo třeba říkat, že to byla moje skladba.
Rozkázal jsem Mei, aby to CD pod nějakou záminkou vzala a udělala do tašky díru. Samozřejmě že nebylo třeba to CD doručit. Mohl jsem to prostě poslat e-mailem.
Celá ta donáška byla podvod, co jsem narafičil, abych získal Zrcadlo poklidu.
Vybavil jsem si slova ženy, co mi o tom zrcadle řekla.
Zatímco její postava na mě zanechala jen mdlý dojem a jen stěží jsem si dokázal vybavit její tvář, její slova jsem měl živě otisklá do paměti.
'Ale jsem si jistá, že ho dokážete získat, pokud si to budete přát. Relikvie si přirozeně najdou cestu ke svému vhodnému majiteli—'
Když jsem teď o tom přemýšlel, to setkání bylo mým prvním krokem k zrcadlu. Ne, dokonce i to byla jen další nevyhnutelná událost, co by mě dovedla k Zrcadlu poklidu.
„Ehm...” zamumlala Mei, pořád se tvářila pochmurně, jak stála přede mnou.
„Copak?”
„Ehm... nemusí to být hned, stačí někdy. Ale až se dostanete z té tvůrčí krize, mohl byste vrátit to...”
Zvukově izolovanou místností se ozval suchý zvuk.
Mei padla na podlahu a držela se za tvář, na kterou jsem jí dal facku.
„To se víc staráš o ně? To by ses radši dala na stranu lidí, které znáš jenom pár dní, než na stranu člověka, co znáš skoro odnepaměti?”
„Nejsem na jejich straně. Ale oklamat je je...”
„Zmlkni!”
Škubl jsem s ní na nohy a vystrkal jsem ji ze studia.
„To stačí. Chci být sám. Jdi nahoru. A neruš mě! ...Ne, dělej si tolik chyb, kolik jen chceš! Přece jenom mám Zrcadlo poklidu.”
Zavřel jsem dveře a stáhl jsem látku z mého Zrcadla poklidu.
Obklopilo mě naprosté ticho.
-----------------------------------------------
Hlavní stránka novely
Towako měla v plánu jít domů následující den. Ani ne tak moc kvůli povinnostem v obchodě, ale z větší části kvůli tomu, že nedokázala vystát, když měla Relikvie půjčovat. Já musel chodit do školy, takže jsem také nemohl zůstat donekonečna.
Ale v sázce byl lidský život. Bylo z obliga odejít, aniž bychom našli nějaké vodítko.
„Kurusu, mohl bys mi věnovat okamžik?” zastavil mě pan Kadokura, když na mě narazil, jak jsem se procházel kolem budovy. „Rád bych tě požádal o laskavost.”
„Ano?”
„Mohl bys prosím toto doručit,” řekl a předal mi tašku se třemi CD. „Na jednom CD je moje nová skladba a ty další dvě jsou odkazové materiály, co jsem použil. Rád bych, abys to doručil mému klientovi.”
„Máte hotovo?”
„Z větší části. Ale chtěl jsem, aby mi dneska dali nějakou odezvu, protože zítra musím vrátit Zrcadlo poklidu. Pokud se klientovi ta skladba nebude líbit, budu ji muset předělat.”
Předpokládal jsem, že by to pro něj bylo otravné, kdyby tu skladbu musel předělávat bez zrcadla.
„Už teď mám novou zakázku, s kterou se musím vypořádat. Je mi vážně líto, že tě obtěžuju, ale můžu tě požádat o tuto laskavost? Samozřejmě to nebude zadarmo!”
Upřímně řečeno, ta odměna byla velmi atraktivní, ale neměl jsem čas na takovou pochůzku. Na druhou stranu jelikož jsme na použití zrcadla uvalili časový limit my, bylo těžké ho odmítnout.
„Jak dlouho trvá cesta tam a zpět?”
„Asi dvě hodiny.”
Dvě hodiny... To nebylo tak dlouho. Myslím, že na slečnu Mei může mezitím dohlédnout Saki.
„Dobře, zanesu to tam.”
„Děkuju. Zařídím ti auto, aby tě dovezli na stanici. Mei! Mei, jsi tu?”
„Ehm... řídit bude náhodou slečna Mei?”
„Jo, ale neboj se. Věř tomu nebo ne, má řidičský průkaz!”
Samozřejmě že ano. Nečekal jsem, že by rozkázal člověku bez řidičáku, aby mě odvezl. Zeptal jsem se na to, protože jsem se děsil jejího řízení. Myslel jsem si, že zavolá taxi, neboť to udělal, když jsme dorazili.
V duchu už jsem slečnu Mei viděl, jak se omlouvala, že způsobila dopravní nehodu.
Alespoň to nebyla Vize.
Jakmile se slečna Mei chopila volantu, stal se z ní jiný člověk. Doufal jsem, že to dopadne lépe, ale zůstala beze změny. Tohle bylo prostě až příliš děsivé. Kdyby byla najednou přehnaně opatrná jako jiný člověk, pořád by to bylo lepší než tohle!
„Vážně se omlouvám, že nám najednou musíte takhle pomáhat,” omluvila se mi, jak jsem seděl na sedadle spolujezdce.
Původně by tuhle pochůzku zařizovala ona, ale pan Kadokura evidentně usoudil, že by bylo nevhodné, aby několik hodin nechal své hosty bez obsluhy.
„No, vážně mi to nevadí...”
Ta žena vedle mě na místě řidiče nejevila žádné známky napětí. Navzdory tomu, že jsem byl pasažér, byl jsem mnohem napjatější než ona.
„Děje se něco?”
„Uch? Ach, ehm, převlékla jste se, že?” Na místě jsem si vymyslel nějakou lež, protože jsem se nemohl přiznat, že jsem byl strachy bez sebe z jejího řízení. To, že se převlékla, nebyla lež – služebnickou uniformu vyměnila za civilní oděv: žluté šaty s propínacím svetrem.
„Ano, můj služebnický úbor není zrovna vhodný na vycházky.”
Tak mě tak napadá, když jsme se poprvé setkali v obchodě, také na sobě měla obyčejné oblečení.
V této chvíli jsem si znovu vybavil scénu, co mi Vize ukázala.
Pozornost jsem upíral na tu nevšední místnost, kde se Mei zhroutila, ale ve skutečnosti tam bylo další nezvyklé vodítko – její oděv. Ten nařasený oděv, co měla na sobě, byla služebnická uniforma.
„Ehm, vždycky se převlékáte, když jdete ven?”
„Samozřejmě! Tu uniformu nosím jenom doma.”
Jenom doma? To znamenalo, že i zemře doma?
„Ale v naší městské rezidenci takhle také nemůžu chodit.”
„Ech? Co tím myslíte?”
„Vila tady je jenom na práci, ale ve městě má ještě byt. Ale hluk z ostatních bytů ho tak moc obtěžuje, že vždycky pracuje jenom tady nebo ve studiu.”
„Jak vypadá ten byt?”
„Ech?”
„Ehm, víte, přemýšlel jsem, jak vypadá obytný prostor hudebního skladatele. Možná jako pokoj z jedné té módní rezidence od nějakého architekta? Možná že všude po stěnách a dveřích budou excentrické vzory?”
„Ale já bych neřekla, že by to bylo něco zvláštního... Ach, možná jste četl ten nedávno vydaný rozhovor,” vložila se do toho slečna Mei. „Něco takového udělal jenom jednou, dávno!”
„Cože?”
„He? Nemluvil jste o tom incidentu, kdy přišel s dobrým nápadem na skladbu, ale nedokázal najít žádný papír, na který by ji zaznamenal? Ten příběh o tom, kdy nakonec zaznamenával noty na stěny, když na ně nakreslil linky?”
„Ach, a-ano! Přesně! To jsem tím myslel.” Aha. Ty linky v mé Vizi mohl nakreslit pan Kadokura jako náhradu za notový papír.
„Bylo strašné to potom umýt, věřte mi!” Suše se usmívala a najednou zabrzdila. Auto se s trhnutím zastavilo.
„Hm? Co se děje?” zeptal jsem se.
Dívala se na mě s komplikovaným výrazem a odpověděla: „...Promiňte. Vypadá to, že jsem se zasekla v příkopu.”
Bylo to strašné.
Protože se kola zasekla ve strouze, musel jsem zezadu tlačit auto, zatímco slečna Mei zůstala za volantem a šlapala na plyn. Vlastně nebylo tak těžké dostat auto ze strouhy, ale na oplátku jsem dostal plnohodnotnou bahenní sprchu. V puse mi doslova skřípal písek.
Dostat se na stanici nám trvalo déle, než jsme čekali, ale pořád jsem tu schůzku měl stihnout, neboť mi vlak zrovna přijížděl.
Za ty dvě hodiny práce jsem měl dostat 10 tisíc yenů, což bylo celkem dobré. Teď už zbývalo akorát předat CDčka a vrátit se do vily. Po cestě zpět mě slečna Mei měla vyzvednout na stanici.
Když jsem dorazil do firmy klienta a vysvětlil jsem recepční, proč jsem přišel, zavedla mě do zasedací místnosti. Po chvilce někdo zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Byl to muž v obleku a bylo mu kolem třiceti let. Kvůli tomu, že pracoval v neděli, mi ho bylo líto.
„Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat. Pan Kadokura mě o té záležitosti informoval.”
„Ach, ano. Tohle jsem měl doručit.”
Otevřel jsem tašku a vytáhl jsem CDčka. Ale...
„He?”
V tašce byly jenom dvě CDčka. Položil jsem je na stůl a ještě tašku prohlédl. Ale nebylo tam nic jiného.
„Ty dvě CDčka jsme panu Kadokurovi dali my. Vážně nebylo třeba je vracet, ale beru to tak, že vám zapomněl dát CDčko, na kterém záleží? No není to od něj nešikovné? Nebo pochybila ta dívka, co mu vypomáhá? No jo, do uzávěrky je pořád chvilka času, takže přijďte zase někdy jindy. Zkontaktuju pana Kadokuru a dám mu vědět. Teď pokud mě omluvíte, pořád mám ještě nějakou práci.” Poplácal mě po rameni a odešel z místnosti.
'Tohle nemůže být pravda. Když jsem tu tašku převzal, překontroloval jsem obsah. CDčko tam bylo. Co se to dělo...?'
„Ach!” vykřikl jsem.
V tašce byla díra.
Než jsem se vrátil, padla noc.
'Té díry jsem si nevšiml. To jsem to CD někde vytrousil? Ale nic jsem neslyšel. Prostě jsem si toho nevšiml?'
CD nebylo ve ztrátách a nálezech na stanici. Také jsem několikrát pěšky prohledal trasu od stanice do klientovy firmy, ale neměl jsem štěstí. Zkontroloval jsem cestu mezi stanicí a vilou, ale ani tam jsem nic nenašel. Došlo mi— přece jen jsem byl v autě. Ale na ten prostý fakt jsem si nevzpomněl, dokud jsem nebyl znovu ve vile— dokonce jsem zapomněl, že mě slečna Mei měla na stanici vyzvednout.
Pan Kadokura na mě čekal a jakmile jsem se vrátil, zavedl mě do sklepení.
„Zavolal mi klient a informoval mě o tom. Mohl bys to vysvětlit?” zamumlal tiše, ale s jasným náznakem hněvu v hlase.
„Víte, v tašce byla díra...”
„Vytrousil jsi to.”
„...Evidentně.”
Chtěl jsem to popřít, ale neměl jsem nic, čím bych se mohl ohánět. Nebyla moje chyba, že v tašce byla díra. Ale jakmile jsem přijal tu donášku, měl jsem si to zkontrolovat.
„Jak mi tohle vynahradíš?!”
„Omlouvám se. Znovu to CD zanesu zítra. Požádám Towako, aby vám zrcadlo ještě na jeden den půjčila.”
„Něco ti uniká!” Intenzivně potřásl hlavou. „To byla jediná kopie. Žádná další není!”
„Cože...?”
„Moje chyba to není! Nebyl čas. To ty jsi mě poháněl. Řekl jsi mi, že mám čas jenom do zítřka, a tak jsem se podle toho zařídil. Kdo mohl čekat, že ztratíš jedinou kopii?”
„Nemůžete to ještě jednou složit?”
Ta otázka mu nadzvedla mandle.
„Nejsi ty ale celkem génius, co? Říkáš udělat to samé ještě jednou? Myslíš si, že to jde, když už jsem to jednou složil, ale to není tak jednoduché. Skladba je přesně vymezená, jakmile je složena. Je nemožné dokonale zopakovat stejnou skladbu!”
„...Omlouvám se.”
„Myslíš si, že se to všechno spraví jen omluvou? Kromě toho, co když to CD někdo sebere a prodá ho jako vlastní výtvor? Pokud tu skladbu znovu vytvořím, mohli by mě v takovém případě nazývat imitátorem. Uvědomuješ si, co to znamená? Ta skladba bude na nic!” S rozzuřeným výrazem mi strčil hlavu do tváře. „Jak mi tohle vynahradíš?”
„...Co chcete?”
„Copak by si student jako ty mohl dovolit peněžní výlohy?”
Ani ve snu bych nedokázal zaplatit tu sumu, co vyřkl.
'Ale pokud je to jediný způsob...'
„Ale můžeme se domluvit na obchodu, pokud chceš?”
„Ech?”
„Obchod. Už tak jsem bohatý, takže peněžní vyrovnání by mě nenaplnilo.”
„A jaký by to byl obchod?”
V té chvíli jsem byl tak vyvedený z rovnováhy, že jsem neměl ani tušení, co se to děje.
„Zrcadlo!” Jeho hněv najednou pominul. „Dej mi Zrcadlo poklidu. V tom případě nad tímto incidentem přimhouřím oko.”
„...!”
Oklamal mě.
Ta donáška, o kterou mě požádal. Díra v tašce. CD bez kopií.
Naschvál naaranžoval celý scénář. Všechno se stalo dle jeho plánu, jak získat Zrcadlo poklidu.
„Co ty na to? Stejně pro to zrcadlo nemáš využití, ne? Není to skvělý obchod?”
„...Najdu to.”
„Cos to řekl?”
„Půjdu to CD najít.”
„Chlapče...”
„Jak už jsme vám opakovaně řekli, nemáme v úmyslu vám ho dát. Towako to tak řekla a já se toho musím držet.”
„Ale ne, vážně neumíš prohrávat. Nevadí mi, když ho půjdeš hledat, ale radši ho najdi před uzávěrkou. A pokud ne...”
„Pokud ho nenajdu, uhradím škodu! I kdyby to mělo trvat celý život!”
„Dobře řečeno, Tokiyo.”
Otočili jsme se po hlase, co přišel od dveří. Byla to Towako, následovaná Saki a slečnou Mei, co se je snažila zastavit.
„Paní Settsu, poslouchejte, ztratil...”
„Hned přestaňte. Nejsem tady, abych poslouchala vaši lacinou historku.” Přišla ke mně a šťouchla mě do hlavy. „Ach jo, nebuď takový nekňuba.”
„Omlouvám se. Věř mi, určitě to najdu...”
„Nemá to cenu. Nenajdeš ho. Pokud to je celé trik, aby získal zrcadlo, to CD se nebude někde povalovat.”
„Nejste trochu moc neomalená?” řekl, jak na ni zahlížel.
„Tomuhle já říkám nestydatý zloděj. Ale dobrá.”
Towako přišla k Zrcadlu poklidu a ledabyle mu ho hodila. Pan Kadokura, dychtivý ho chytit, aby nespadlo, ho spěšně chytil a přitiskl si ho k tělu.
„Jen se k tomu chovejte jako k vlastnímu dítěti.”
„Ech?”
„Je celé vaše.” Sardonicky zvedla koutek úst a upřela na něj pohled. „Jak jste řekl, nedokážeme ho dobře využít. Je jenom jeden důvod, proč jsem vám ho navzdory tomu nedala: protože tohle zrcadlo ublíží vám oběma.”
„Ublíží? Mě?”
„'Mě'? To jsem řekla? Ale ať je po vašem. Nebudu se opakovat. Pokud jste to vážně přeslechl, budete toho později litovat. Nejsem žádná věštkyně, vážně, ale tenhle vývoj byl naprosto předvídatelný.”
Towako se otočila a odešla z místnosti. Saki ji následovala, ale já jsem nevěděl, jestli mám také odejít nebo ne.
Náš cíl ještě nebyl splněn.
Podíval jsem se na Mei. Setkali jsme se očima a ona pohled rychle odvrátila.
Znamenalo to, že si s námi, co urazili pana Kadokuru, neměla co říct. A že o tom nic nevěděla?
Následoval jsem Towako z místnosti. Ale jedno jsem v sobě nedokázal udržet.
„Prosím, nepřibližujte se k žádným dveřím s linkami. Jinak se stane něco špatného.”
Jak jsem to řekl, neviděl jsem její tvář.
Odešli s laciným posledním slovem.
Nezajímalo mě to. Vůbec. Dokud mi v rukách zůstalo Zrcadlo poklidu.
„...Haha... Ha... Hahahahahaha!”
Vybuchl jsem nepotlačitelným smíchem. Neměl jsem ponětí, kdy jsem se naposledy smál tak srdečně. Byl jsem radostí bez sebe— cítil jsem se šťastněji, než když jsem byl dost slavný na to, aby vydal svou první nahrávku.
Když jsem se smíchem skončil, cítil jsem na sobě Mein pohled.
„Co se děje? Všechno šlo dobře, tak se směj se mnou!”
„...Dobře.”
Ale ani se neusmála.
„Co to je s tou zachmuřenou tváří? Copak jsi se mnou nesouhlasila, že pokud bych to zrcadlo vlastnil já, že by bylo v lepších rukách?”
„...Ano.”
Ale stejně se neusmála.
„To je jedno. Dej mi to.”
„...Dobře.”
„Dej mi to CD!”
„Ach, ano.”
Vzpamatovala se a vytáhla z kapsy CD. Nebylo třeba říkat, že to byla moje skladba.
Rozkázal jsem Mei, aby to CD pod nějakou záminkou vzala a udělala do tašky díru. Samozřejmě že nebylo třeba to CD doručit. Mohl jsem to prostě poslat e-mailem.
Celá ta donáška byla podvod, co jsem narafičil, abych získal Zrcadlo poklidu.
Vybavil jsem si slova ženy, co mi o tom zrcadle řekla.
Zatímco její postava na mě zanechala jen mdlý dojem a jen stěží jsem si dokázal vybavit její tvář, její slova jsem měl živě otisklá do paměti.
'Ale jsem si jistá, že ho dokážete získat, pokud si to budete přát. Relikvie si přirozeně najdou cestu ke svému vhodnému majiteli—'
Když jsem teď o tom přemýšlel, to setkání bylo mým prvním krokem k zrcadlu. Ne, dokonce i to byla jen další nevyhnutelná událost, co by mě dovedla k Zrcadlu poklidu.
„Ehm...” zamumlala Mei, pořád se tvářila pochmurně, jak stála přede mnou.
„Copak?”
„Ehm... nemusí to být hned, stačí někdy. Ale až se dostanete z té tvůrčí krize, mohl byste vrátit to...”
Zvukově izolovanou místností se ozval suchý zvuk.
Mei padla na podlahu a držela se za tvář, na kterou jsem jí dal facku.
„To se víc staráš o ně? To by ses radši dala na stranu lidí, které znáš jenom pár dní, než na stranu člověka, co znáš skoro odnepaměti?”
„Nejsem na jejich straně. Ale oklamat je je...”
„Zmlkni!”
Škubl jsem s ní na nohy a vystrkal jsem ji ze studia.
„To stačí. Chci být sám. Jdi nahoru. A neruš mě! ...Ne, dělej si tolik chyb, kolik jen chceš! Přece jenom mám Zrcadlo poklidu.”
Zavřel jsem dveře a stáhl jsem látku z mého Zrcadla poklidu.
Obklopilo mě naprosté ticho.
-----------------------------------------------
Hlavní stránka novely
Žádné komentáře:
Okomentovat