TK - Ticho (4)

Vznášel jsem se ve všezahrnujícím, příjemném tichu.

I když to byla stejná věc, bylo to jasně jiné.

Tentokrát jsem vklouzl do světa zvuku v naprostém tichu Zrcadla poklidu.

To bylo to jediné, co se změnilo, a přesto všechno vypadalo naprosto jinak.

Jako kdyby se ta mírně nevyvážená koule stala dokonale kulatou.

Jako kdyby se ten mírně hrubý povrch stal vyleštěným a hladkým.

Jako kdyby se sklenice mírně znečištěné vody pročistila a projasnila.

Jinými slovy to bylo dokonalé.

Byla to dokonalost, po které jsem toužil.

'Jaké zvuky se tu zrodí?'

'Hned to zkusím. Potřebuju pero a notový papír...'

„Jéjej!!”

Když jsem otevřel oči, někoho jsem spatřil na okraji zorného pole, takže jsem překvapením spadl ze židle.

Byla to paní Settsu. Vůbec jsem si nevšiml jejího příchodu.

Přišla k zrcadlu a tiše jej obrátila.

Svět kolem mě najednou prodělal náhlou změnu. Najednou se vrátil hluk, jako kdyby někdo sepnul spínač.

„Vyrušuji?”

„Ne, ještě jsem nezačal skládat.”

„Jste celkem nadšenec, co? Dokonce jste zapomněl zamknout dveře.”

Zdálo se, že jsem byl tak netrpělivý, že jsem zapomněl zamknout dveře. Nevšiml jsem si jejího vpádu— udivilo mě, že beze zvuku bylo tak těžké si někoho všimnout, a cítil jsem velký respekt k zrcadlu a jeho moci.

Dosud žádná zvuková izolace neuspěla v naprostém odříznutí veškerého hluku.

Samozřejmě jsem vždycky slyšel Meino ťukání a dokonce jsem slyšel, co nahoře dělala. Pro výrobce zvukové izolace to bylo k nevíře, ale mé uši vlastně slyšely něco takového.

Moje uši byly lepší než uši ostatních a bez ohledu na to, koho jsem o to požádal, nikdo mi nebyl schopen poskytnout řešení, které by mým uším dalo naprosté ticho.

Skoro jsem to vzdal. Kdybych se náhodou nedozvěděl o Zrcadle poklidu, vzdal bych to. O tom zrcadle jsem mohl přemýšlet jen jako o daru shůry.

Paní Settsu se mě zeptala, aniž by se na mě podívala: „Jaký je váš první dojem ze zrcadla?” Zároveň prstem přejížděla po okraji zrcadla, co leželo sklem dolů.

„Je fantastické! Nemůžu uvěřit, že je možné tak moc vytěsnit zbytečný hluk. Kdybych měl toto zrcadlo, můžu se hladce ponořit do svého světa zvuku.”

„Nevšiml jste si, že jsem vešla do místnosti, že?”

„Ne, neslyšel jsem ani...”

„Ani jste necítil mou přítomnost, že?”

„Uch? Ne, to opravdu ne.”

„Nemyslíte si, že je nepřirozené si nevšimnout, že někdo vejde do místnosti?”

„To jenom dokazuje, jak dobře jsem se dokázal soustředit na svou práci.”

„Mýlíte se: to všechno kvůli Zrcadlu poklidu. Nevytěsňuje jenom hluk z vnějšku, víte? Vytěsňuje, tak říkajíc, celý vnější svět.”

„?”

„Nejenom že ničí hluk, ale také podobné věci jako přítomnost ostatních nebo elektrické vlny. Proto si nevšimnete člověka, co je přímo vedle vás. Nejenom že umlčí hlasité hlasy, ale také nepřijmete žádný hovor na mobilu. Takhle řečeno to není tak, že by fyzicky zablokovalo místnost, takže je stále možné z vnějšku vejít dovnitř.”

„Aha. Jinými slovy kdybych dveře zamknul a vy jste nemohla vstoupit, možná bych pracoval celou noc, aniž bych si toho všiml?”

Paní Settsu se mému žertu ušklíbla, ale nebyl to moc příjemný úsměv.

„Doufám, že to nebude vážnější než to.”

„Ech?”

„Prokažte si laskavost a zdržte se jeho příliš častého používání. Půjčuji vám ho z nezbytnosti, ale to je celé. Tento předmět je mimo vaši schopnost.”

S těmito slovy odešla z místnosti.




Druhého rána.

Nakonec jsme prvního dne odešli s prázdnýma rukama a dneska jsme vážně potřebovali najít nějakou stopu.

Když jsem odešel z pokoje, co mi byl přidělen, uvítal mě zatraceně hlasitý hluk.

Ten hluk přicházel z kuchyně, kde slečna Mei z nějakého důvodu ležela natažená na podlaze. Ne že by ten důvod byl tak těžký vymyslet.

Zdálo se, že to ani panu Kadokurovi, ani Saki nijak moc nevadilo. Pan Kadokura zůstal sedět v obývacím pokoji a Saki sebrala lžičky a vidličky, co slečna Mei upustila. Po chvilce se slečna Mei najednou postavila a opakovaně a s bledou tváří se omlouvala.

„Dobré ráno.”

„Ach, ránko,” řekl pan Kadokura, jak zvedl hlavu od novin, co četl. Oči měl podlité krví.

„Nespal jste dobře?”

„Byl jsem pohroužený do práce, víte? Než jsem se nadál, bylo ráno. Takhle soustředit jsem se nedokázal celé věky! To všechno díky zrcadlu. Neslyšel jsem dokonce ani žádné z Meiných nehod.”

Nedokázal jsem si upřít suchý úsměv, když jsem slyšel, že pan Kadokura ani neuvážil možnost, že by slečna Mei neudělala žádnou chybu.

„Nechci znít hrubě, ale proč jste ji najal?” zeptal jsem se tiše, aby mě slečna Mei neslyšela. „Pane Kadokura, vy jste vlastně starostlivý? Podle toho, co jsem slyšel, jste byl vždycky takový člověk.”

„Vždycky? Mei vám něco řekla?”

„Hm, ano. Pár věcí.”

„Ach, zase si pustila pusu na špacír. No, ale není to tak, že bych byl nějak obzvláště laskavý nebo tak. Už víte, že pocházím z dlouhé řady doktorů a že ona byla zaměstnané v naší rodinné vile?”

„Ano.”

„Byla mým úplně prvním fanouškem.” Odložil noviny a zahleděl se do dálky. „Víte, můj otec se mračil už jen nad tím, že bych skládal hudbu ve svém volném čase – říkal mi, že bych ten čas měl využít ke studiu. A tak mě zaměstnanci ve vile neustále pozorovali a hlásili mu, když mě viděli skládat. Ale Mei byla jediná, co se k tomu nepřidala. No ano, dokonce měla mou hudbu ráda a žádala mě, abych jí ji zahrál! Když jsem se hádal s otcem, dokonce se mě zastávala a když jsem se rozhodl vystěhovat, trvala na tom, že mě bude následovat, protože se bála, že nezvládnu domácí práce. Kdyby nebylo jí, teď bych tu nebyl,” řekl a žertem dodal: „Ačkoli jsem jí to nikdy neřekl.”

Rychle změnil téma: „Jen tak mimochodem, kde je paní Settsu?”

„Asi ještě spí? Není ranní ptáče.”

„Jsem vzhůru!”

My o vlku. Towako odpověděla, zatímco scházela ze schodů.

„Spala jste dobře?”

„Postel byla úžasně měkká. Celkem jiná od té, kde obvykle spím.”

„To rád slyším.”

„Jo, ale teď mě bolí záda. Chybí mi moje vlastní postel! Takže děláte pokroky? Podle toho, jak to vypadá, jste byl vzhůru pozdě do noci,” poznamenala, jak si všimla jeho zarudlých očí. Kolem a kolem včetně jejích ne tak delikátních náznaků, že chtěla jít domů, její přístup byl jen stěží přátelský.

„Omlouvám se, ale tohle se nedá dokončit prostě jen tím, že na tom strávíte trochu času navíc. Pořád to bude chtít trochu úsilí.”

„Aha. Řekněte mi, až budete hotový. Nemůžeme zůstat příliš dlouho.”

„Vážně musíte mít tak naspěch?”

„Omlouvám se, ale můj obchod je zrovna teď zavřený. Nemůžu to tak nechat napořád, ne?”

„Pokud vás trápí tohle, proč tu to zrcadlo prostě nenecháte? Nebojte se, vrátím ho, až...”

V Towačiných očích se naštvaně zablýsklo.

„J-jen žertuji! Samozřejmě vám ho vrátím, když budete odcházet!”

„Samozřejmě že ano. Znovu říkám, že nemám v žádném úmyslu se toho zrcadla vzdát. Ale mám v úmyslu se vrátit domů zítra. Do té doby dokončete svou skladbu.”

„Rozumím. Jdu dolů na další kolo!”

Poté, co slečně Mei řekl, aby mu snídani zanesla do pracovny, šel dolů.

„Co?” zeptala se Towako s ospalýma očima, když si všimla mého pohledu.

„Jen mě napadlo, že jsi dneska celkem rozmrzelá.”

„Samozřejmě. Nejsem tu dobrovolně a ani nechci, aby používal Relikvii, ale o tom se bavit nebudeme. Takže, pokročili jste nějak?”

„Obávám se, že ne.”

„Tak pohni kostrou. Jak jsem řekla, nemám v plánu tu zůstat o moc déle.”




Zavřel jsem za sebou dveře do sklepa a ujistil jsem se, že jsem sám.

„Kruci! Ta hloupá kráva!” vyhrkl jsem, neschopen potlačit své skutečné pocity.

Upoutal mě notový list na stole. Listy byly pokryté různými hudebními notami.

Ve skutečnosti jsem už byl hotový. Ještě nikdy předtím jsem skladbu nedokončil tak rychle. Moji tvůrčí krizi to odfouklo. Nikdy jsem si nepředstavoval, že čisté soustředění dokáže tak moc zrychlit skládání. Navíc konečný výsledek byl vysoké kvality.

Díval jsem se na převrácené Zrcadlo poklidu.

Za můj významný pokrok bylo nepochybně zodpovědné to zrcadlo. Ale paní Settsu měla v plánu si to zrcadlo vzít, jakmile budu hotový.

Velmi dobře jsem věděl, že to zrcadlo nebylo mé. Jen jsem si ho vypůjčil od pracovníků toho starožitnictví. Nicméně jsem si už nedokázal představit, že bych se toho zrcadla zřekl. Byla to jejich chyba, že mi ho půjčili. Byla to jejich chyba, že mi otřískali o hlavu, jak úžasné to zrcadlo bylo.

Nebylo možné, abych ho nechal být tak snadno, když jsem teď zakusil jeho zázraky. Stejně ho nedokázali plně využít a používali by ho jen na triviální záležitosti – jako neutralizaci hluku ze stavby.

To bylo naprosto otřesné. Zrcadlo nebylo určené k tomu, aby jej používali takoví ignoranti. Bylo zamýšleno, aby jej používal někdo, kdo plně dokázal ocenit jeho potenciál – někdo jako já.

V mým rukách mi umožní pro každého složit nadřazené hudební skladby a rychleji než kdy dřív. Nebylo by to také výhodné pro samotné to zrcadlo? Samozřejmě že ano. Tak velkolepé zrcadlo by nechtělo, aby se na něj prášilo v nějakém skladišti a aby jej jen občas zneužili k vymazání nějakého hluku.

Ale co mám dělat?

Jak bych se mohl stát oprávněným majitelem toho zrcadla?

Jak bych mohl paní Settsu otevřít oči?

Jak... jenom?

-----------------------------------------------


~ A je to tu, arogance, pocit nadřazenosti a malý ďáblík už šeptá do ouška... ~
~ A pokud půjde vše podle plánu, o víkendu přibydou poslední dvě části příběhu. ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>