DM - kapitola 177

Kapitola 177 – Ve městě magických lovců (5)

Tady Satou. Odměnit dobro a potrestat zlo. To mi připomíná historická dramata, ale nečekané je, že to také existuje v novelách a mangách. Samozřejmě dokonce i v příbězích na jiném světě.



Brzy ráno následujícího dne mají toho markýze Daslese a jeho vazaly převézt na lodi do vévodského hlavního města. Jelikož by se mohli pokusit uniknout, doprovázelo je zhruba 20 stráží.

Vypadalo to, že je ve městě před velkou řekou přesunou na velkou loď.

Takže, baronet Poton měl vlastně celkem komplikovaný důvod, proč markýze Daslese ubytoval. Zaprvé, zdálo se, že markýz Dasles s sebou měl dopis s doporučením od předchozího hraběte Bobiho z vévodského hlavního města. S podporou předchozího hraběte Bobiho si získal spolupráci jisté organizace ve vévodském území.

A zdálo se, že syn baroneta Potona, co chodil na školu ve vévodském hlavním městě, tuto organizaci obdivoval. Kdyby to skončilo jen tím, nebyl by s tím žádný problém, ale tato organizace byla Křídla svobody a tento syn byl na seznamu hledaných osob, co vévoda vydal. Takže to bylo trochu problematické.

I když byl jeho syn na seznamu hledaných, neznamenalo to, že by ho zprostili jeho povinnosti správce. Ale bylo mnoho lidí, co chtělo jeho pozici, takže bylo velmi možné, že by to někdo použil, aby ho stáhl ke dnu.

A v té době nebylo moc dobře známo, že syn baroneta Potona byl součástí Křídel svobody.

Navíc se zdálo, že tento jeho syn byl v bezpečí a že se momentálně ukrýval v jiné lovecké vilce hraběte Bobiho ve vévodském hlavním městě. Kdyby autority z vévodského hlavního města na tuto lokaci přišly, syna by samozřejmě zatkli a pravděpodobně ho později popravili.

A tak měl markýz Dasles v rukou karty „skandálu” a „život” syna baroneta Potona a vynutil si na něm spolupráci a podřízenost.

O tomhle samozřejmě zprvu nijak otevřeně nemluvil.

Řekl různé výmluvy, jako že mu vyhrožoval ohnivou magií, že měl dluh u hraběte Bobiho, tedy člověka, co mu markýze představil, nebo že dostal nějaký úplatek. Ale jelikož všechny ty výmluvy byly plné děr, nakonec se přiznal, když jsem techniku Výslech zvýšil na maximum.

Uzavřel jsem s ním dohodu.

Normálně bych vévodovi a královským autoritám podal hlášení o zbytcích Křídel svobody ukrytých v lovecké vilce. Ale nechal jsem to na markýzu Lloydovi, jako vůdci frakce, aby se s nimi vypořádal. Jak se dalo čekat, nemohl jsem je nechat jen tak.

Markýz Lloyd se možná pokusí skrýt skandál své frakce, ale očekával jsem, že se během toho procesu zbaví zbytků Křídel svobody.

Markýz Lloyd pravděpodobně odvolá baroneta Potona z funkce správce tohoto města, ale přinejmenším se bude moct vyhnout nejhoršímu možnému scénáři, kdy by toto použili jeho političtí protivníci, aby jej popravili nebo zbavili jeho šlechtického titulu.

Jelikož jsem markýzu Lloydovi poslal dopis s detaily, tato záležitost s baronetem Potonem časem pravděpodobně postupně odezní.

Takže, požadoval jsem od něj tři věci.

Zaprvé, rozdat jmění žhářského šlechtice jeho obětem jako odškodnění.

Zadruhé, ustanovit v tomto městě sirotčinec.

Zatřetí, ustanovit místo, kde by mladí magičtí lovci trénovali pod dozorem vysloužilých magických lovců.

U toho třetího bodu projevil nesouhlas, ale udělali jsme kompromis, kdy jsme z toho místo permanentního tréninku udělali měsíční kurz. Jelikož to bylo kvůli tomu, aby se snížily ztráty mezi magickými lovci, pravděpodobně to vytrvá, i když se změní správce.

Nečekal jsem, že ten druhý bod přijme tak snadno, ale zdálo se, že až do konce služby předchozího správce tu byl jeden sirotčinec otevřený, takže tu samotná ta budova na kraji města stále zůstala. Financování sirotčince ustalo, když se změnil správce, ale jelikož jsem o to žádal v dopisu markýzu Lloydovi, pravděpodobně to bude v pořádku. Byla to skrz na skrz žádost. Nenutil jsem ho k tomu.

Takže co se týče zacházení s lidmi, co zaútočili na hostinec, všechny je proměnili na otroky.

Samozřejmě se to nevztahovalo na lidi, které jsem požádal, aby se mezi ně infiltrovali.

Psanci, co zaútočili na hostinec, a většina magických lovců se stala zločineckými otroky.

Ale kdyby počet magických lovců příliš klesl, hlavní specialita tohoto města, tedy sbírání magických jader, by stagnovala. A tak jsme vybrali ty, co před tímto incidentem neměli žádný záznam, a místo toho je proměnili na běžné otroky s časovým omezením.

Ti, co se stali běžnými otroky, budou pracovat pro úředníka města Puty a jejich doba otroctví se snižovala výměnou za lov netvorů.

A jako poslední. Z tohoto incidentu jsem tentokrát získal hodně věcí.

Zaprvé jsem dostal vybavení, co zabavili markýzi Daslesovi, a peníze, co použil na zaplacení útočníků. A navíc jsem také získal trochu z peněz z prodeje zločineckých otroků obchodníkovi s otroky.

Když pominu to poslední, nevím, proč mi dali to první. Když jsem se na to dotázal, nebyl to úplatek, ale odměna administrativy za to, že jsem polapil zločince. Ach, to je tak zmatečné.

Upřímně řečeno jsem peníze nepotřeboval, ale napadlo mě, že je můžu později prostě rozdat, a tak jsem to přijal.

Jako odměnu za tento incident jsem Keně, Ordovi a ostatním dal několik flakónků rozředěného lektvaru a pár stříbrných. Kena a ženy si lámaly hlavu, jestli ty lektvary mají prodat a vydělat na tom, ale nakonec se rozhodly, že si je nechají. Život se přece jenom nedal nahradit.

Také jsem měl v úmyslu se o peníze rozdělit s Daslesovými obětmi, kterým spálil dům, ale oni to vděčně odmítli.

Místo toho jsem dostal několik košíků ořechů a léčivých bylin, co hned z rána nasbírali v lese. Jelikož se zdálo, že to bylo poděkování za ty včerejší léky, s díky jsem to přijal. Z ořechů jsem připravil pečené sladkosti a předal je Pochi a Tamě, aby se o ně podělily s dětmi.

Ty dvě se vrátily naprosto vyčerpané, takže to děti musely přijmout s potěšením. Jelikož Nana, co šla s nimi, vypadala celá rozzářená, i když byla stále bezvýrazná, zdálo se, že tam bylo hodně dětí.

Rozhodlo se, že baronet Poton vyplatí odškodné vesnicím, na které Dasles zaútočil, takže v tomto ohledu na mě nic nezbylo.

A také nevím, kdo tu zkazku rozšířil, ale zdálo se, že se rozhodlo, že jsem měl rád rajčata. Do hostince mě chodili navštěvovat kupci a jako dárek přinášeli spoustu rajčat.

Byly mezi nimi i jiné druhy rajčat než ty z přístavu, ale rajčat nebylo nikdy dost bez ohledu na to, kolik jsem jich měl, a tak jsem je s díky přijal.

Ale pevně jsem odmítl, aby v přístavu vztyčili moji bronzovou sochu jako místní celebrity. Jak se dalo čekat, něco jako bronzová socha bylo příliš trapné. Požádali mě, abych aspoň přijal Čestný řád obyvatel Puty, s čímž jsem souhlasil.

Copak lidé tohoto světa měli rádi medaile nebo tak něco?




„Ach, pohnulo se to! Zrovna teď se to pohnulo, že?”

„Jo, pokud v tom budeš pokračovat, budeš s ní moct hýbat, jak jsem před tím ukázal, tak se snaž.”

„Hm, děkuju! Pane šlechtici.”

I když to bylo něco, co jsem vyrobil, abych si ukrátil čas při čekání na nájezd, řádně to fungovalo, co?

Dal jsem chlapci Konovi prostou umělou paži vyrobenou ze dřeva.

Ta umělá paže měla část podobnou rukavici s pohyblivými prsty. Když jste do umělé paže vlili manu, magické okruhy na kloubech zareagují a stáhne to drát a pohne prsty. Pokud přestanete dodávat manu, pružina se uvolní a ruka se otevře. Jelikož odpověď na otevírání a zavírání byla pomalá, bylo pravděpodobně nemožné v té ruce držet zbraně a bojovat.

Také se dala manuálně svinout pro případ, že by nedokázal dobře zvládat manu. Také jsem samozřejmě přidal funkci uzamčení.

Tato umělá paže byla bonus pro chlapce Kona. Kdyby se nesnažil ze všech sil, Ord a ostatní, co jednali místo mě, by byli zahrnuti na seznam zločinců.

Také jsem mu nechal kožené brnění a boty z vlčí kůže a taky prsní plát a helmu vyrobenou z krovek roháčů, co byly silné a přitom lehké. Také jsem z krovek roháčů vyrobil štít, co se dal připnout ke kloubu umělé paže.

Jelikož jeho zbraň byla památka po otci, jen jsem ji spravil tím, že jsem ji naostřil.

„Jé, nevadí to, tolik toho! Podívej se na mě, sestři, jsem jako průzkumník!”

„Ale pokud bude mít začátečník jako ty takové vybavení, nevezmou ti ho ti hlupáci?” bála se o chlapce, co se upřímně radoval, Kena.

„To bude v pohodě, nepoužil jsem drahý materiál.” To jsem si myslel, ale v budoucnu zjistím, že tyto krovky z roháčů jsou v labyrintovém městě nečekaně drahý materiál.

Jelikož se v tomto městě rozneslo, že to nebyl drahý materiál, pravděpodobně to bude v pohodě.

„Takže, takže, taky udělej nějaké pro nás.”

„Odměním tě vlastním tělem.”

„Pokud to bude tvoje tělo, tak to má do odměny daleko, místo toho mu budeš muset ještě zaplatit.”

„Jak kruté! Od tvého se nijak neliší.”

Jelikož jsem takové nespokojené reakce čekal, už jsem vyrobil prsní pláty z krovek roháčů, abych jim je dal. Byly to prostě jen zvětšené chrániče hrudi typu, co se používal na japonskou lukostřelbu, co se daly připnout ke koženému brnění.

Samozřejmě to nebylo zadarmo.

Výměnou za to jsem je požádal, aby s sebou vzali chlapce Kona na lov netvorů. Nevadilo, pokud to bude jen jednou do měsíce. Pokud na tomto světě byla příležitost a člověk dokáže přežít, mělo by být snadné levelovat. (Pozn.: Říká ten pravý.).

Cítil jsem se trochu jako všetečka, ale pokud to bylo jenom tohle, bylo to v pořádku.

A tak se přestaň šklebit, Ariso.




Několik dní po nájezdu jsme konečně mohli odjet z města Puta.

Kdybychom zůstali ještě déle, vůz bychom měli pohřbený pod ořechy a rajčaty.

„Takže mladí organismové, na krátko se rozloučíme.”

„Nano, ty jdeš? Ty jdeš?”

„Nano, nezůstaneš s námi? Nemůžeš?”

„Nano, nechoď.”

Když se Nana rozloučila s 3 – 5 dětmi, nasedla na koně. Myslel jsem si, že si 1 až 2 bude chtít vzít s sebou, tohle bylo nečekané.

„Teď jsou na základně. Posoudila jsem, že je cesta pro životy mladých organizmů nebezpečná.”

Tou „základnou” pravděpodobně myslela dočasný sirotčinec.

Ačkoli místo postelí měli jen rozložené rohože, bylo to lepší než spát pod visutou střechou vně cizího domu nebo pod stromem. Bylo tu zhruba 50 sirotků, které Nana shromáždila v centru města a kteří žili v dočasném sirotčinci. Sirotků vlastně bylo třikrát tolik, ale nebyli jsme schopní je všechny shromáždit.

Hodlal jsem správcům sirotčince dát několik zlatých mincí, ale oni to mírně odmítli. Nezdálo se, že by v tomto městě bylo nějaké místo, kde by se daly použít zlaťáky. Nedalo se s tím nic dělat, takže jsem jim dal 100 kg rýže a 100 měďáků. Modlil jsem se, aby to nezpronevěřili.

Odjeli jsme z města s velkým rozloučením s dětmi, zvířecími lidmi a magickými lovci.

Několik rychlých dětí běželo podél vozu, ale rychle je to znavilo a zaostalo.

Zdálo se, že Nana několikrát obrátila hlavu k městu, jako kdyby se zdráhala rozloučit.

Vůz pokračoval po silnici nebo spíš po něčem, co vypadalo jako zvířecí stezka zarostlá trávou.

Nejdřív k nejvzdálenější vesnici, pak přejet horské pohoří na jihovýchodě směrem k lesu Borenan.
-----------------------------------------------

~ Konečně znovu na cestě. Ale jak známe Satoua, než se k té vesnici a přes hory dostane, určitě ještě zvládne udělat jednu nebo dvě vylomeniny. ~


Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>