TK - Ticho (2)

Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.

Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.

Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.

„Už zmlkni!” zakřičela majitelka obchodu.

Křik Settsu Towako se rozlehl budovou, ale zanikl v ještě větším hluku zvenčí, kvůli čemuž její křik pozbyl většinu svého důrazu.

Obvykle se její vzhled charakterizoval ostrým obočím, sebevědomýma očima a lesklými černými vlasy, co jí spadaly až do pasu. Ale dneska měla obočí nakrčené, oči nespokojeně přimhouřené a vlasy měla rozcuchané, protože si je neustále cuchala.

„I když na ně budeš křičet, nijak ti to nepomůže!” Já – Kurusu Tokiya – odpověděl, zatímco jsem se opíral o pult.

Towako udělala divadelní gesto, kdy si přiložila ruku k uchu a zeptala se: „Co jsi řekl?”

Přiblížil jsem se k jejímu uchu a zakřičel jsem: „I když na ně budeš křičet, nijak ti to nepomůže!”

„Nech si to! Takhle nekřič!”

„Jinak mě neuslyšíš, ne?!”

„Buďte zticha, oba – nemůžu se soustředit na čtení,” stěžovala si moje kolegyně Maino Saki lhostejně.

Světlé vlasy jí sahaly do půlky zad a na světle se stříbrně leskly a její pokožka byla čistá a bledá. Celá byla oblečená v černém: zřasené černé košili, dlouhé černé sukni a černých botách.

Byla asi o hlavu menší než já (průměrný student) a tak útlá, že by se zlomila v jediném objetí. Bylo jí šestnáct, takže byla o rok mladší než já. Vypadala na svůj věk, ale kvůli svému chování se zdála trochu vyspělejší. Její tvář naprosto nezdobil úsměv, co zářil jako rozkvetlá květina (jak naznačovalo její jméno); místo toho byla naprosto bezvýrazná, jako kdyby odmítala rčení „nomen est omen”.

Takhle řečeno, dokonce i Saki se dneska jevila trochu otráveně.

Ale Saki, nevylívej si to na nás!

Její rozladěnost byla vinou hluku z nedaleké stavby, neboť ta kakafonie nám už nějakou dobu otravovala uši.

Předem nás informovali, že dneska začnou stavební práce a že budou trvat týden, ale nečekali jsme, že opravy budou tak ohlušující.

Byl to celkem opak toho ticha, co tu až do včerejška bylo, kdy nás velmi dobře mohly obklopovat poryvy větru a koule trní.

Tento obchod, Starožitnictví Tsukumodo (FAKE), se zabýval, jak název naznačoval, falešnými Relikviemi.

Ne starožitnostmi nebo uměleckými předměty, ale nástroji se zvláštními schopnostmi vytvořenými mocnými starověkými národy nebo mágy, nebo předměty, co pohltily zášť svého majitele nebo přirozené duchovní moci.

V příbězích a pohádkách jsou často artefakty, co mají zvláštní moc.

Například kámen, co přináší štěstí, panenka, které noc co noc rostou vlasy, zrcadlo, ve kterém se ukáže vaše budoucí vzezření, meč, co přinese zhoubu každému, kdo jej vytasí.

Každý o něčem takovém pravděpodobně slyšel.

Ale lidé je považují za pouhé fantazie, protože nikdy nic takového neviděli; i kdyby byl artefakt přímo před nimi, nevšimli by si ho; i kdyby došlo k záhadné události, odmítli by to jako náhodu.

Některé lidi to nezajímá, zatímco jiní si jsou jistí, že takové věci neexistují.

Nedávno jsem se vypořádal s řádkou Relikvií; kyvadlo, co vyvolávalo náhody, socha, co stimulovala životní sílu člověka, notes, co přiměl člověka pamatovat si všechno, co v něm bylo napsáno, a peněženka, kvůli které jsem ztratil veškeré své peníze, pokud jsem je neutratil v den, kdy jsem je dostal.

Ale takové Relikvie nebyly v obchodě na prodej. Jak jsem zmínil dřív, prodávali jsme jenom podvrhy. Položky v regálech byly podvrhy, co majitelka obchodu koupila v nesprávném dojmu, že jsou skutečné.

Zákazníci, co nás navštíví, samozřejmě nemají ponětí, co to jsou Relikvie. A tak mají pocit, že ty nezvyklé přívěšky, podivné panenky, nehybné hodiny a nezajímavé kameny, co nabízíme, jsou ztráta času. A pak odejdou a litují svého omylu, že se tu vůbec zastavili.

No, pokud vůbec přijdou. Dny, kdy nemáme žádného zákazníka, jsou stěží nezvyklé.

„Nechtěla bys radši na týden zavřít?” navrhl jsem.

„Ale to by zastavilo naše tržby.”

„Stejně nebudeme mít žádné zákazníky.”

„Cože?”

„Stejně nebudeme mít žádné zákazníky!”

„Ty to nepopíráš?!”

„Nebudete už zticha? Nemůžu se soustředit na knížku.”

To nechápeš, že to není naše chyba? A copak jsme si tímhle už neprošli?

Evidentně dokonce i Saki byla tím hlukem podrážděná, ačkoli se jí ta podrážděnost jen stěží ukázala na tváři.

„Ach jo, teď mě začíná bolet hlava. Kruci, nemůžeme s tím proboha něco udělat? Towako, neexistuje Relikvie, co ten hluk dokáže vypnout?”

„No tak, nechtěj po mě... možné?”

„Možné?”

Towako vyšla z místnosti se zahloubaným výrazem na tváři a Saki odložila knížku a přišla ke mně.

„To je ono!”

S těmi slovy se Towako vrátila ze skladiště se zrcadlem v rukách. Sklo zrcadla bylo zakryté fialovou látkou. Dřevěný rám kolem zářil jako lak a spočíval na stojánku.

„To je Relikvie, co maže hluk?”

„No, podívej se.”

Odtáhla látku.




Hluk najednou zmizel.




Intenzivní hluk ze staveniště zmizel.

Nestal se neslyšitelným; spíš zmizel. Navíc všechny ostatní zvuky kolem mě – lidé a doprava venku, televize v obývacím pokoji a tak dále – také zmizely.

„_”

Snažil jsem se zeptat: Co se to děje? Ale můj hlas nebylo slyšet.

Znovu jsem se pokusil vyjádřit svůj zmatek a jen jsem znovu selhal. Nejenom že mě Towako neslyšela, dokonce ani já jsem se neslyšel mluvit. Ne, tak to přesně nebylo. Bylo bližší říct, že vlastně nebyl žádný zvuk, co by mohl být slyšet.

Towako si to také uvědomila a něco na mě zakřičela, což jsem já – samozřejmě – neslyšel.

Místo toho jsem se snažil vyjádřit pohyby úst.

Towako si provokativně dala ruku za ucho a naznačila, že nic neslyšela.

Tentokrát jsem se jí snažil říct, aby to zrcadlo zase zakryla, ale kvůli náhlé změně v pohybech úst ji to zmátlo a nakrčila obočí.

Opakovaně jsem ukázal na zrcadlo a rty jsem vyslovil slova: zakryj to!

S – možná – silným naštvaným hlasem dala látku zpět na zrcadlo.

V mžiku se ztracený zvuk vrátil.

Hluk ze staveniště, zvuky dopravy z větší dálky, přibližující se kroky Towako a...

„Pro lásku boží, proč to nechápeš? Neslyším tě!”

...zvuk pěsti.

Po pravdě jsem se chtěl bránit a říct jí, že jsem ji taky neslyšel, ale bolest vířící mi v hlavě mi pár chvilek bránila cokoli říct.

„...Ta věc vážně vypne veškerý zvuk, co?”

„To jsem ti říkala. Z oblasti, kterou zobrazuje vyprchá jakýkoli zvuk. Naprosto to odrazí zvuky zvenčí a v odrazové oblasti se nedá vyprodukovat žádný zvuk. Zkrátka to vytváří zónu naprostého ticha.”

„Ale na takovém místě se nedá nic dělat!”

Nemyslel jsem si, že bude tak těžké se bez zvuku pochopit.

„Prostě komunikuj perem a papírem.”

„Hm... Ale tak nějak tu bylo tak ticho, že mě to trápilo víc, než když tu byl hluk.”

Hluk ze staveniště se teď ztlumil tak, že bylo možné normálně mluvit, kvůli čemuž se to nepřirozené ticho před několika sekundami zdálo ještě horší.

„Kromě toho takhle nemůžeme obsluhovat zákazníky!”

„Stejně nebudeme mít žádné, ne?”

„Vy dva...”

„Pořád mi to zazlíváš?”

„Proč, ne? Jsem na to zvyklá.”

„Vy dva...”

„No, já si myslím, že žádní nebudou.”

„Mohl bys projevit aspoň trochu toho ohledu?”

„Vy dva...”

„Copak jsi to sama nepřiznala?”

„Ale ty nesmíš. I když to já sama přiznám.”

Najednou nás někdo zezadu popadl za hlavu a silou nás otočil ke dveřím.

„Máme zákazníka.”

Směrem, kterým naznačila, stál muž a žena.




„Pořád to je 'ne'.”

„Nemůžeme se nějak domluvit?”

„Ne.”

„Můžete si vzít, kolik chcete.”

„Odmítnu jakoukoli nabídku.”

Muž a Towako takhle nějakou chvíli pokračovali. Zákazník byl po třicítce, měl na sobě drahý oblek a možná se stal svědkem toho, co se zrovna stalo s tím zrcadlem. Zdálo se, že o něj měl silný zájem. Nejdřív zkameněle stál ve dveřích, ale jakmile překonal své překvapení, začal na Towako tlačit, aby mu zrcadlo prodala.

Towako opakovaně odmítala. Zdálo se, že měla pevnou vůli, neboť mu zrovna řekla, že to nebyla otázka peněz.

Towako vlastně ještě nikdy a nikomu Relikvii neprodala. Prodáváme jenom falešné a ne skutečné Relikvie. Byla radši, když ostatní Relikvie nezískali.

„Proč vůbec to zrcadlo tak moc chce?”

Ten muž byl evidentně bohatý – nabídl značnou sumu.

„Ten muž...” zamumlala Saki, jak šla do obývacího pokoje.

Vrátila se s knihou, co zrovna četla, v ruce.

„Myslela jsem si to.”

V té knize byla fotografie muže. Profil vedle ní hlásal, že se jmenoval Kadokura Eiji a že to byl skladatel.

Aha. Dávalo smysl, že chtěl tiché prostředí, když byl skladatel.

„Ale proč máš vůbec takovou knihu?”

„Myslím, že obchod a skladba má hodně společného.”

„No ano, oboje má dvě slabiky.”

„Myslím to vážně!”

„Tak mi řekni, co jsi vlastně myslela.”

„Poskytovat hudbu, po které někdo touží, a poskytovat zboží, po kterém někdo touží, je velmi podobné, ne?”

Saki prostě nežertovala. Byla ohledně své práce vždycky vážná a když šlo o její službu zákazníkům, nehleděla ani na námahu, ani na výdaje.

Samozřejmě bylo zakázáno s ní nesouhlasit a říct jí, že její kniha – Skládání hudby snadno a rychle! – nemělo se službou zákazníkům nic společného. A nesouhlasil jsem ani s jejím prohlášením o obchodu a skladbě.

„Každopádně vám ho neprodám. A nemám s vámi nic do činění,” řekla Towako přímo a vzala s sebou zrcadlo do obytné části.

„Počkejte, prosím!”

„Obávám se, že vás musím požádat, abyste dál nešel.”

V budově, co byl obchod, byl také obytný prostor pro Towako a příživnici Saki. Protože je zákazník chtěl užuž následovat z obchodu do jejich osobního obytného prostoru, musel jsem mu zastoupit cestu.

„S brigádníkem nemám o čem diskutovat.”

Nemohl jsem si pomoct a ten jeho přístup mě urazil.

„Ani my s vámi nemáme o čem diskutovat! Pokud nemáte v úmyslu nic koupit, odejděte, prosím.”

„Proto jsem sem přišel.”

„Prosím, odejděte, pokud nemáte v úmyslu koupit položku, která je vlastně na prodej. Jen proto, že je tohle obchod, neznamená, že jsme povinni vám prodat věci, co nejsou na prodej.”

Pan Kadokura zrovna otevřel pusu, aby pokračoval ve svém stěžování, když se obchodem najednou ozvalo zvonění jeho mobilu. Neochotně jej vytáhl a když se podíval na displej, nespokojeně mlaskl.

„...pracovní hovor. Vypadá to, že nemám na výběr.”

„Doufáme, že už náš obchod znovu nenavštívíte!”

„Přijdu!”

„Prosím, nechoďte.”

Otravný zákazník se napřímil a odešel z obchodu.

„Pro teď je pryč,” zakřičel jsem do obýváku, kde se skrývala Towako.

S nespokojeným pohledem zamumlala „dobře”.

„Proč jsi mu to prostě neprodala? Za takovou pěknou sumu...” zeptal jsem se a ona na mě na oplátku zahlížela.

S rizikem vlastního opakování: Towako byla proti vydávání Relikvií. Částečně kvůli své sběratelské vášni, ale z větší části proto, že věděla o mnoho lidech, kterým Relikvie zničily život.

Měl bych být hrdý na to, že když jsem od ní dostal Relikvii, že jsem si zdánlivě vysloužil její důvěru?

„S dovolením...” řekla žena, kterou Saki přivedla.

Byl to doprovod pana Kadokury.

„Prosím, dovolte mi se omluvit za drzost pana Kadokury.”

Přemýšlel jsem, jestli byla něco jako jeho manažerka nebo něco takového. Nevypadala o moc starší než já, ale vznášel se kolem ní nádech skutečné podnikatelky.

„Prosím, zavolejte na toto číslo, pokud byste změnila názor.”

Nabídla vizitku se jménem „Kadokura Eiji” a jeho kontaktními informacemi.

Ale Towako nejevila žádné známky, že by ji chtěla přijmout. Jak jsem prohrál s jejím bezmocným pohledem, přijal jsem tu vizitku místo Towako a ta na mě zahlížela ještě ošklivěji.

Towako mé počínání evidentně neschvalovala. To by mi měla říct před tím, než jsem to přijal.

„Bylo mi potěšením,” řekla s úklonou žena, co doprovázela pana Kadokuru, a odešla z obchodu.

„Teď tu vizitku vyhoď.”

„Ale to by bylo tak nějak...” zamumlal jsem, zatímco jsem se začal otáčet a podíval jsem se směrem, kterým odešla ta žena doprovázející pana Kadokuru.




V té chvíli mi hlavou projel bolestný zvuk—




Bylo to místo, které jsem nikdy neviděl.

Spatřil jsem místnost.

V zorném poli jsem měl zeď— a zavřené dveře.

Ty dveře byly poškrábané nespočtem dlouhých linek a působily bizarním dojmem.

Zorné pole se mi přesunulo dolů, takže jsem zahlédl dolní část scény.

Na podlaze byla zhroucená žena.

Měla na sobě krajkové šaty a byla zkroucená do klubíčka a byla naprosto nehybná...

Bylo to—




„Co se děje?”

Towačin hlas mě přivedl zpět. Tázavě se na mě dívala.

„Měl jsi vizi?” Saki uhodila hřebík na hlavičku, odhadla to z mého vzezření.

Ta scéna, co jsem spatřil po tom bolestném zvuku, byl obrázek z budoucnosti, co mi odhalila moje Relikvie.

Pravé oko jsem měl umělé. Měl jsem ho nahrazené Relikvií jménem „Vize”, co jsem dostal od Towako.

„Vize” mi někdy ukazovala události z okamžité budoucnosti.

Když k tomu došlo, hlavou mi projela bolest podobná statické elektřině v televizi a následovala vystřižená scéna z budoucnosti.

Ale „Vize” mi neukázala celou budoucnost: nedokázal jsem předpovědět výherní čísla v loterii nebo vítěze sportovních zápasů. Nedokážu předpovědět ani počasí, ani si nemůžu vybrat spatřit konkrétní budoucí událost.

Ale jeden druh budoucnosti mi „Vize” dozajista ukáže: potenciální okamžik mé smrti nebo smrti někoho, s kým se znám.

To, co jsem zrovna viděl, byla hrozící smrt jisté osoby.

„Ta žena... zemře.”
-----------------------------------------------

~ 2/6 ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>