Ticho
Pokud byste si měli vybrat mezi tichým místem a rušným místem, kterému byste dali přednost?
Tichému místu, když si chcete přečíst knížku nebo studovat?
Rušnému místu, když se chcete pobavit s přáteli nebo něco sníst?
V závislosti na účelu se vaše preference můžou změnit.
Ale i kdyby to vyhovovalo vašemu účelu, příliš tiché místo vás vyvede z míry a příliš rušné místo vás rozčílí.
Ať už se jedná o ticho nebo ruch, všechno to závisí na stupni intenzity.
Takhle řečeno, já z těch dvou možností náhodou o něco víc preferuji ticho – s největší pravděpodobností proto, že jsem zvyklý na tichá místa.
Na co tím narážím, je:
Ve starožitnictví Tsukumodo je jako obvykle ticho jako v hrobě.
Někdo by to mohl přirovnat lehké dřímotě v děloze.
Zatímco jsem se poddával tichu, co mě zachumlalo do přikrývky útulného tepla, vedle mě se pomalu zvedla bublina.
Dotkl jsem se jí.
Praskla na „re”.
Další bublina se začala vznášet vzhůru.
Dotkl jsem se jí.
Tentokrát praskla na „fa”.
Kolem mě se jedna po druhé zvedaly bubliny.
Jedna, dvě, tři – ne, víc. Stovka, dvě stovky, tři stovky, víc. Víc, víc.
Nakonec z těch bublin začaly praskat noty i bez mého dotyku; rozprskly se na hudební noty. A nespočet těch not se nakonec změnilo v melodii.
Tohle byla děloha matky hudby.
A já byl jeden z těch, jimž bylo dovoleno do této říše vstoupit.
Mou povinností bylo ty noty shromáždit, jak se rodily, a přinést je do vnějšího světa.
Tady neexistovalo nic než já a ty noty.
Nebyli tu žádní jiní lidé, ani žádné jiné zvuky.
Byl jsem tu jenom já a novorozené noty.
„———”
Z venku přišlo vyrušení.
Byl to pocit, jako kdybych byl uvnitř balónu s vodou, když ho někdo propíchl jehlou.
Ve výsledné destrukci se všechno rozuteklo.
Ta dřímota, ke které jsem se uchýlil, a to ticho – všechno – se rozpadlo.
Novorozené zvuky odpluly. Protekly mi mezi prsty.
Přinutilo mě to zpět k vědomí.
Byl jsem ve stejné místnosti jako obvykle.
Notové papíry na stole přede mnou byly plné not.
Když jsem byl ve světě zvuků, moje ruka automaticky zapisovala noty, co jsem shromáždil.
Takhle jsem skládal. Metodou, kterou jsem mohl využít jenom já, která nevyžadovala žádné hudební nástroje.
Ale ta hudba v zápisu skončila v půlce. Noty byly překroucené a rozbité – kvůli tomu hluku, co mě vyrušil. Kvůli tomu vyrušení ty noty, co jsem sesbíral, zemřely během zrození.
Ta místnost, v které jsem byl, byla zvukotěsná od stropu až k podlaze. Ale ne kvůli tomu, aby zabránily uniknout zvukům ven. Bydlel jsem v opuštěném městě duchů. Kolem mého domu nebyly žádné obydlené domy.
Účelem této zvukové izolace bylo zabránit zvukům dostat se dovnitř.
Všechno to bylo kvůli tomu, abych mohl nerušeně skládat.
Ale izolace mohla zvuky akorát ztlumit a ne je naprosto vymazat.
Přesně jako v tomto případě, vnější hluk se do této místnosti – lůna hudby – mohl probít a znesvětit ji.
Jakmile to znesvěcení roztříštilo mou představu, byl konec. Noty kolem mě odletěly a zanechaly tu skladbu mrtvou.
Byl jsem tak blízko...
Pod vlivem hněvu jsem rozrazil dveře a zamířil nahoru do obýváku v přízemí.
Když jsem dorazil, našel jsem svou pomocnici Mei, jak opřená o stůl podřimuje. Na zemi byl čajový šálek. Nevěděl jsem, jestli ten zvuk, co jsem slyšel, bylo to, jak jí hlava spadla na stůl nebo jak srazila na zem šálek, ale když jsem si pomyslel, že mou hudbu zabila taková triviálnost, bylo to prostě nesnesitelné.
Normálně v té zvukotěsné místnosti nejdou slyšet tak tiché zvuky, ale mám tak citlivé uši, že dokážu zachytit i tak titěrný zvuk. A proto jsem Mei vždycky upozorňoval, aby nedělala hluk.
„Hej!” zařval jsem.
Mei otevřela oči.
Jak mě svýma ospalýma očima poznala, rychle se posadila a zeptala se: „Už jste skončil s prací?”
„Zničilas to.”
Mei si všimla šálku, co omylem upustila na zem a z kterého se rozlil čaj. Zbledla.
Pravděpodobně si uvědomila, co provedla, a svěsila hlavu v hanbě.
„Mám špatnou náladu. Jdu na chvíli ven.”
Nechal jsem ji být a odešel z domu.
Jmenuji se Eiji Kadokura. Je mi 32 let. Skládám hudbu. Do dnešního dne jsem složil značné množství skladeb a jsem hrdý na to, že jsem celkem populární a dobře známý.
Mým obvyklým žánrem je uklidňující hudba, na kterou také běžně přijímám zakázky. Ale mým nejslavnějším dílem je s největší pravděpodobností klasická skladba, co jsem napsal pro jednoho známého houslistu. Navzdory svému žánru se prodalo milion kousků, a to díky nedávnému rozmachu klasické hudby.
I dneska jsem pracoval na skladbě pro jednu zakázku, která byla už týden po termínu. No, pracoval jsem, než mě moje pomocnice vyrušila.
Jakmile se skladba rozptýlila, byla mi navěky ztracená.
Zatímco mi v hlavě zůstalo pár stop, kdybych tu skladbu dokončil z těchto zbytků, přijde mi to jako laciná kopie.
Připomíná to ten pocit, kdy se vaše navršené kostičky začnou třást a i když se vám podaří zachovat rovnováhu, vaše věž se stejně nakonec rozpadne, když přidáte pár dalších kostek.
Nebo to je možná podobné šití oděvu: nit vám dojde a vy musíte navázat jinou – zůstane tam uzlík a kvůli němu vypadá oděv omšele.
Každopádně zničená skladba se nedá opravit.
Nemohl jsem vystát záplatovanou skladbu.
Musel jsem začít zase od začátku.
Ačkoli už jsem neměl moc času před konečným termínem.
Nastoupil jsem do auta a zajel do kavárny, do které jsem často chodil.
Jelikož se nacházela v tichém suterénu, obvykle mi byla velmi ceněným útočištěm poklidu. Ale zrovna ten den mi přišlo, že mě kavárna nedokáže utěšit.
Sešla se tam skupina kolem deseti turistů. Stačila pouhá jejich přítomnost, aby mě to obtěžovalo, ale kromě toho se zdálo, že tohle místo považovali za bar a dělali spoustu proklatého hluku.
Když si mě majitel kavárny všiml, omluvně mým směrem sklonil hlavu.
Vzal jsem to jako omluvu a výzvu k tomu, abych pro dnešek odešel.
Potlačoval jsem nutkání dát těm drzým hostům řádné kázání, kývl jsem majiteli a odešel.
Jelikož jsem teď byl ještě víc rozčilený, strašlivě mě rozčiloval i hluk ulice, co jsem normálně dokázal tolerovat.
Ať už to byl hluk motorů aut a jejich pronikavé troubení, hlasité hlasy procházejících studentů a jejich nevkusný smích, výkřiky prodavačů, co se neúspěšně snažili nalákat zákazníky, nebo braková hudba.
Všechno mě to rozčilovalo.
Proč bylo na tomhle světě tolik hluku a povyku?
Jelikož jsem nepracoval, nežádal jsem dokonalé ticho, ale žít uprostřed všeho toho hluku a povyku bylo nesnesitelné. Nechápal jsem, jak to ostatní lidé snášeli.
Zatímco jsem odolával nutkání zařvat na ty hlučivce, aby ztichli, zacouval jsem do úzké postranní uličky.
Když jsem se dostal kus od hlavní ulice, ten hluk začal být víc snesitelný. Zatímco úplně nevymizel, z dálky jsem to mohl snést. Rozhodl jsem se prozatím kráčet těmi postranními uličkami.
„Teď kdyby tu tak byla nějaká jiná kavárna, byl bych prozatím spokojený...”
Jakmile jsem si to pomyslel, spatřil jsem před sebou malý, půvabný, starobylý obchod.
Z jeho zevnějšku bylo těžké říct, co to bylo za obchod. Kdyby se ukázalo, že to je kavárna, byl jsem ochoten se tam zdržet, a tak jsem otevřel dveře.
Příjemný zvuk zvonku oznámil příchod zákazníka.
K mé lítosti to ale nebyla kavárna. Na policích byly neúhledně vyložené různé věci. Byly tam džbánky a talíře a další keramika a japonské i západní panenky a jeden osamělý cínový robot. Byl tam dokonce fotoaparát. Předpokládal jsem, že to byl nějaký antikvariát nebo zastavárna.
Zvědavě jsem se rozhlédl kolem.
„Dobrý den,” řekl mi někdo.
Za pultem seděla okouzlující žena v černém. Vypadala trochu mladší než já, ale kvůli svému ospalému vzezření působila tak nějak vyspěle a záhadně.
„Hledáte něco konkrétního?”
Hledal jsem nějaké tiché místo. Tento obchod se na to hodil dokonale, ale kdybych to řekl, bylo by to jako rovnou přiznat, že nemám v úmyslu nic koupit.
„Jen jsem přemýšlel, jestli tu nenajdu něco zajímavého.”
Vymyslel jsem si odpověď a podíval jsem se do polic, jako kdybych měl velký zájem.
„Ale něco hledáte, ne?” řekla, jako kdyby mi četla myšlenky. „Řekněte mi to. Možná získáte předmět, po kterém toužíte?”
„Jak jsem řekl, něco zajímavého...”
„Vy nechcete 'něco'. Chcete 'jednu věc'.”
„Hm?”
„Pokud chcete něco, tak odtud odejdete s prázdnýma rukama. Musí to být něco konkrétního, co chcete.”
Možná mě tím slovíčkařením škádlila nebo mě možná prohlédla, že nechci nic koupit, a chtěla mě vyhnat. Už teď jsem se cítil celkem podrážděně, takže dokonce i tahle mírná provokace mě rozčílila.
„Pokud vážně máte, co chci, budu více než ochoten to koupit.”
„Ano, co to je?”
„Naprosté ticho.”
Věnovala mi mírně ztrápený pohled. Bylo mi trapně, že jsem se choval tak dětinsky. Měl jsem říct nějaký předmět, co s největší pravděpodobností měla, nebo prostě odejít.
„Omlouvám se – obávám se, že to tu nemáme.”
„No ano. Omlouvám se, to...”
„Je v našem sesterském obchodě!”
Nevěřil jsem vlastním očím – ale za chvilku jsem byl naštvaný.
Ona si zahrávala se mnou? „Tady ne?” Nesnažte se mě rozesmát.
„Když zajdu do toho sesterského obchodu, bude to mé? Tak mi za každou cenu řekněte, kde to je. Pokud tam tedy opravdu najdu naprosté ticho.”
„Relikvie, co dokáže vytvořit místnost naprostého ticha tím, že odvrátí veškerý zvuk... To je Zrcadlo poklidu.”
„Relikvie? Zrcadlo poklidu?”
„Varuji vás, tou Relikvií nemyslím starožitnost nebo umělecké dílo. Relikvie je slovo, které používáme pro nástroje se zvláštními schopnostmi, které vytvořili mocní předkové nebo mágové. Nebo pro předměty, co vstřebaly zášť svého majitele nebo přirozené duchovní síly.”
„Relikvie je něco jako kámen, co přináší smůlu, nebo prokletá vúdú panenka nebo trojité zrcadlo, co ukazuje, jak zemřete. Pravděpodobně jste o mnoho z nich slyšel a Zrcadlo poklidu je jednou takovou relikvií. Ale momentálně ho tady nemáme!”
Neměl jsem ponětí, o čem to mluvila. Zatímco jsem opravdu slyšel o pověrách, co tvrdily, že předměty mohou po dlouhé době nabýt duši, když jsem to teď slyšel, akorát mě to podráždilo.
„Nedělejte si ze mě blázny. Jistě, přiznávám, že jsem do tohoto obchodu nepřišel, protože bych čekal, že si něco koupím. Ale vy kvůli tomu nemáte žádné právo mě kvůli tomu zesměšňovat. Říkáte relikvie? Zrcadlo poklidu? Přestaňte mě zesměšňovat tím, že si vymýšlíte tak záhadné názvy!”
„Vy mi nevěříte?”
„Samozřejmě že ne. Naprosté ticho neexistuje. Mám u sebe doma dokonalou zvukovou izolaci, ale stejně slyším zvuky zvenčí.”
„Protože je to zvuková izolace. Zrcadlo poklidu funguje jinak. Zahání zvuk.”
„Nenechávejte se tak unést...”
„Tohle místo je podobné!”
Tehdy jsem si toho konečně všiml.
V tomto obchodě nebylo jediného zvuku.
No ano, ta žena a já jsme si povídali, takže tu byl zvuk. Ale zvenčí tu nebyl žádný hluk. Neslyšel jsem ten vzdálený hluk, co mě sužoval, než jsem vešel do tohoto obchodu, ani nejmenší náznak.
Nastražil jsem uši a bedlivě jsem poslouchal, jestli zaslechnu hluk zvenčí.
Ale nic jsem neslyšel.
Bez ohledu na to, jakou zvukovou izolaci tenhle obchod měl, nebylo možné, aby z mých uší vymizel každý zvuk.
Pokud jsme nemluvili, bylo to naprosté ticho, po kterém jsem toužil.
„...ale co tohle znamená?”
„To znamená, že i toto místo je zvláštní. Ale nevytváří to naprosté ticho— hluk zvenčí sem neproniká pouze jako vedlejší účinek. Ale Zrcadlo poklidu vám vytvoří naprosté ticho.”
„Řekla jste, že se dá sehnat ve vašem sesterském obchodě, že?”
Srdce mi v hrudi bušilo a v té chvíli jsem měl pocit, jako kdyby mé vlastní srdce byl ten nejhlasitější zvuk na světě.
„Pokud tam zajdu, získám Zrcadlo poklidu?”
„To nemůžu říct jistě. Musíte se na to zeptat majitelky obchodu. Ale jsem si jistá, že pokud si to budete přát, získáte ho. Relikvie si přirozeně nachází cestu ke vhodným majitelům.”
Odešel jsem, když mi dala lísteček s adresou a otvírací dobou sesterského obchodu.
„——”
V té chvíli se hluk vrátil.
Všechny zvuky, co předtím vymizely, se vrátily hned, co jsem odešel z obchodu.
Bylo to jako sen.
Najednou mi zazvonil telefon. Volala mi moje asistentka Mei. Řekla mi, že se u mě doma zastavil klient, co po mě chtěl skladbu.
Na dnešek jsme měli domluvenou schůzku, ale naprosto jsem na to zapomněl.
Odpověděl jsem, že se do hodiny vrátím, a zamířil na parkoviště.
Než zavěsila, řekla něco, co mě znepokojilo.
Požádala mě, abych si nevypínal mobil.
Evidentně se mi několikrát snažila bezúspěšně dovolat. Ale já jsem telefon nikdy neměl vypnutý. A ten obchod ani nebyl v podzemí, takže bych měl být v dosahu komunikačních sítí.
Po zádech mi přeběhl mráz a pomyslel jsem, že se na ten obchod ohlédnu, ale tělo mi to nedovolilo. Rychle jsem odtamtud odešel.
Když jsem přišel domů, Mei se mě zeptala, kde jsem byl.
Zjistil jsem, že jí nedokážu odpovědět. Vzpomínal jsem si na ten obchod, ale z nějakého důvodu jsem si nedokázal vzpomenout, kde byl a jaká byla ta prodavačka.
Jedině ten papírek s adresou a otvírací dobou, co jsem měl v rukách, mě ujistil, že to nebyl sen.
-----------------------------------------------
~ Je to dlooooouhá povídka o nějakých 30 stránkách, takže jsem ji rozkouskovala. Kdo chce číst v celku, ať si počká na poslední díl ^_^ ~
~ Tohle je 1/6. ~
Hlavní stránka novely
Žádné komentáře:
Okomentovat