Povídka - Já a hrdina? Nemožné!

Já a hrdina? Nemožné!

~ A jsem tu s další jednorázovou povídkou s klasickým námětem povolání na jiný svět, ale s nečekaným zvratem! ~

Po dlouhé době jsem měla rande. Od rána jsem se na to připravovala, dokonale jsem se rozhodla, které oblečení a jaké líčení si vzít. A přesto...

Tohle nemůže být pravda...

Zrovna teď jsem stála v přehnaně prostorné místnosti. Po obou stranách stáli lidé podobní mágům, co na sobě měli kápě a róby. Přede mnou byl člověk oděný jako papež, drsně vyhlížející praktikant bojového umění v brnění a helmě a zdánlivě namyšlený člověk v okázalém oblečení. Všichni se na mě dívali hodnotícím pohledem. Upřímně řečeno jsem měla akorát špatný pocit.

„Čekali jsme na tebe, Hrdino. Prosím, zachraň náš svět.”

Jak jsem si myslela!

To byl můj první dojem, když jsem si vyslechla slova papeže, co předstoupil. Abych řekla pravdu, jsem Japonka, co se před několika lety dostala do tohoto světa.

I když jsem žila naplňujícím životem na jiném světě... když si pomyslím, že jsem se zapletla do povolání hrdiny...

Papež si nevšiml mého vzdáleného pohledu a dál nadšeně a donekonečna vysvětloval o krizi tohoto světa.

„Prosím. Nemáme žádnou jinou možnost.”

Svou dlouhou, dlouhou historku, co jsem neposlouchala, zakončil prosbou. Ale i když mě prosíte... co říkám, jsou mé skutečné pocity.

„To nejde!”

Papež na mou okamžitou odpověď odpověděl tím, že mluvil o světové krizi a věčné velkoleposti hrdiny. Když by se to volně přeložilo, bylo to: „Buď poctěná, že jsme tě vybrali jako hrdinu! Okamžitě vyraž porazit Démonického krále a zachraň svět!” Takhle to bylo.

„Byla jste vybrána jako hrdina. Prosím, poražte Démonického krále.”

„To odmítám!”

Absolutně se hrdinou nestanu.

„Cože?!”

„Je to chyba ve výběru. Okamžitě mě pošlete zpět.”

Měla jsem sjednané rande. Copak se takhle nezpozdím?

„...”

„...”

„...”

„.........Ehm.”

Po dlouhém tichu jsem na falešného papeže zahlížela a řekla vyrovnaným hlasem: „Pošlete mě zpět. Hned teď! Okamžitě! Na moje původní místo!”

„Ne... ehm... totiž... to...”

Mrhání časem. Projednám to s jinými lidmi. O mě se nestarejte.

„Pošleme tě zpátky, jen co porazíš Démonického krále,” řekl okázalý, milý princ s úsměvem. Ale děláš velkou chybu, pokud si myslíš, že prostě přikývnu. Nevím, co jiní lidé, ale pro mě je tvůj vzhled průměrný, průměrný.

„Vyhrožuješ mi?”

„Není to výhrůžka. Je to žádost.”

Jako kdyby! Usmívat se tak lživě.

„Pokud porazím Démonického krále, můžu se vrátit?”

„Správně.”

Přikývl, jako kdybych to konečně pochopila, ale smůla.

„To v podstatě znamená, že mě zpět nepošlete, dokud neporazím Démonického krále, ne? Není to přece jenom výhrůžka?”

„...!”

Nebo spíš mě nemůžou poslat zpět, co?

Bylo to jen na chvilku, ale viděla jsem, jak mu zacukalo v té jeho rozzářené tváři.

„Přestaň s tím! Jsi neuctivá!”

Ach, k hádce se přidal i ten obrněný strejda.

„Ha? I když řekneš tohle, nemám ponětí, kdo ten člověk je.”

Správně. Ti lidi se ani nepředstavili a hned mi řekli: „Zachraň svět.” Není možné, aby takoví lidé byli slušní. Kromě toho jsem neslyšela žádné řeči o tom, že by byl svět zničen, pokud Démonický král nepadne.

„!...Tento člověk je...”

„Zmlkni! Takhle pozdní představování nepotřebuju. Nemám zájem.”

Ten rozzářený chlápek utržil šok, když z mých úst vzešlo „nemám zájem”. Z nějakého důvodu utržil šok i ten strejda. Proč? Protože jsem mu skočila do řeči?

„Nemáš... zájem?” vydal ze sebe rozzářený chlápek tichým hlasem.

A proto jsem řekla jasně a nahlas: „Ne!”

Tak. Vůbec ne. Ať už o člověka. Nebo o muže. Vůbec žádný zájem. Ani střípek. Měla jsem tak velký nezájem, že bych si ho nevšimla, ani kdybych šla na výlet a byla mimo dům.

„Na něčem takovém nezáleží, rychle mě pošlete zpět.”

Můj miláček je děsivý, když se rozzuří, víte!

Zatímco jsem se cítila tak podrážděně, podlaha pod mýma nohama začala najednou zářit. Cože? Cože? Když jsem se podívala, najednou vytrysklo ostré světlo. Zvedla jsem paže, abych si ochránila oči.

„Hledal jsem tě.”

Zaslechla jsem mírně tlumený hlas. Extrémně, extrémně známý hlas. Pomalu jsem spustila paže.

„Miláčku...?”

Ale ale. Přišel. Jsem tak milována~~

„Prosím, aspoň mi dej vědět, když jdeš ven.”

Ťuk... mírně mě hřbetem ruky uhodil do hlavy.

„Promiň! Ale jsem v tom nevinně. Najednou mě unesli a nutili k manuální práci.”

„Hoo.”

Poslušně jsem se omluvila a velmi prostě to vysvětlila. Pak se jeho pěkná tvář zachmuřila.

„K-kdo kruci jsi?! Jak ses sem dostal...?!” zakřičel strejda. Jeho hlas vytrhl mě i ostatní z přemýšlení.

„Jen tak mimochodem, co to bylo za manuální práci?” zeptal se můj drahý s úsměvem.

Ignoruješ ten hmyz stranou? Tak je to? Tak to je. Přece jenom neměl moc zájem o nikoho jiného kromě mě.

„Podrobení Démonického krále. Říkají, že když se to nechá tak, svět bude zničen.”

„Svět to nezničí, ne? Ale co bude s lidmi, nevím.”

„Že jo~”

Když jsem s úsměvem souhlasila s názorem svého drahého, ozval se naštvaný hlas: „Vy mizerové!”

„Co?” To se zeptal můj drahý. Z jeho hlasu čišela nespokojenost.

„Nestydatost! Takhle mluvit o světové krizi...!”

Jéjej~ strejda zrudl hněvem. Bezpochyby se mu zvýšil krevní tlak. Možná mu dokonce praskly žilky.

„Každopádně! Děvče! Okamžitě jdi porazit Démonického krále!”

„Ne!”

Okamžitá odpověď. Zamítla jsem to způsobem, co nezpůsobí nedorozumění nebo špatné výklady. Přirozeně.

„...”

„N.E.”

Je to důležité, takže jsem to řekla dvakrát. Jen tak mimochodem, podruhé jsem se pěkně usmála.

„Děvče... ty potvoro...”

Strejda byl tak naštvaný, že mu tvář změnila barvu z rudé do černa. Ten strejda vzal do ruky meč. Ale ten rozzářený chlápek jej zastavil.

„Je mi to líto. Ale tímhle tempem svět...”

Rozzářený chlápek se zamračením sklopil zrak. To byl rozhodně výraz lítosti a utrpení. Ale já jsem jeho žalostný výraz rozdrtila svou odpovědí: „A co já s tím?”

Provinilost? Výčitky svědomí? Od chvíle, co jsem sem přišla, jsem nepocítila ani náznak něčeho takového.

„Jsi hrdina. Máš povinnost zachránit svět!”

„Nebuď tak egocentrický! Já a hrdina? To není možné!”

„Přece jen je to moje partnerka.”

Něžně mě políbil na vršek hlavy.

„Ach, ne, to je trapné. Mohl bys s tím prosím přestat?” zkusila jsem roztomile prosit.

„Budu se snažit ze všech sil. Ale... pravděpodobně to je nemožné.”

„Proč?”

„Protože tě miluju.”

Tak absurdně hladce, řekl to s okouzlujícím úsměvem. Bylo mi víc trapně než z toho polibku~~

„U~~ hlupáku.”

„Když jsi v rozpacích, jsi taky roztomilá.”

Tentokrát mě políbil na čele.

„Řekla jsem ti, že je mi trapně.”

„Promiň.”

Vůbec se netváříš, že je ti to líto, víš? Ale, no, i tohle mám na svém drahém ráda.

„To nic. Odpustím ti.” Vím, že jsem mluvila příliš arogantně, ale můžu takhle mluvit, protože vím, že mi můj drahý odpustí.

„Jsi tak laskavá. Zlato, miluju tě.”

„To ty jsi laskavý, drahý. Taky tě miluju.”

„Vy mizerovééééééé!”

Ach, rozzářenému chlápkovi ruply nervy.

„Takhle před námi flirtovat...”

„Co je špatného na tom, když spolu pár flirtuje?” Drahý nadnesl rozumný argument.

„Buď zticha! Zmlkni! Už to nesnesu!” Vážně na nás zahlížel. Ale nebyl děsivý. „Měla ses poslušně stát hrdinou a porazit Démonického krále! Ať tě nikdy nenapadne, že se vrátíš!”

Aaach, je tu idiot.

„Tu výzvu přijímám.” Neurčitě se usmívající můj drahý byl naprosto pohledný.

„Je konec, co?”

„Cože?!”

„Hodit mému drahému rukavici je to samé jako upsat se smrti. Upřímnou soustrast.”

Bát se? V žádném případě. Moc svého drahého znám vá~~~~žně dobře. I kdyby se na něj vrhli všichni najednou, není o tom nejmenších pochyb.

„Co to má být za vtip! Co jen vy dva zmůžete?”

„Větrnou čepel. Ledové kopí. Ohnivý šíp. Hřmící kladivo. A mnohem víc. Co se ti zamlouvá?”

„?!....... V-vy mizerové, kdo jenom...”

Vypadalo to, že tu byl konečně někdo, kdo se zdánlivě bál.

„Já jsem král země Satanas. Ten, jemuž vy říkáte Démonický král.”

„Říkáš... D-démonický král?”

Rozzářenému chlápkovi se oči rozevřely dokořán. Ostatním taky.

„Takže...” Rozzářený chlápek a ostatní obrátili oči ke mně.

„Toto je Démonická královna.”

„Proto jsem vám to řekla. Není možné, aby se Démonická královna stala hrdinou, ne? ...Vážně jste pošetilci.”

Démonická královna, co se zapletla do povolávání hrdiny, to je ale absurdní historka.

„Hej. To já jsem přijal jejich výzvu, víš?”

„Ale mě je z nich tak na nic!”

Hm~~~ Když jsem nafoukla tváře, štípl mě do nich.

„Ihyaa...”

„Nepleť se do toho.”

„Promiň...”

„Hlavně že to chápeš.”

Uu~~~ to bolí.

„Takže teď.” Můj drahý se pomalu podíval na rozzářeného chlápka a ostatní. „Jste připravení?”

Můj drahý zvedl pravou ruku. A pak se pod nohama rozzářeného chlápka a ostatních objevil magický kruh.

„Bon voyage.”

Při jeho slovech magický kruh zazářil a rozzářený chlápek a jeho společnost zmizela.

„Přesun?”

„Jo. Na severní kontinent.”

Severní kontinent byl kontinent, o kterém nevěděl nikdo kromě lidí ze země Satanas. Tamější lidé samozřejmě měli svou vlastní kulturu a magii.

„Budou mít těžké chvilky, co?”

Ale vůbec mě to nezajímalo.

„Vrátíme se?”

„Hm!” Na slova svého drahého jsem přikývla s úsměvem od ucha k uchu.

Jsem Démonická královna. Já a hrdina? Nemožné!
-------------------------------------------

Konec

~ Tohle byl takový super oddech od všech těch novel z jiného světa. Nový náhled na to, jak se takové povolávání hrdiny může zvrtnout! ~


Hlavní stránka 

veškerého jednorázového čtení