DM - kapitola 176

Kapitola 176 – Ve městě magických lovců (4)

Tady Satou. Je spoustu příběhů, kde je tématem pomsta, ale kvůli takovému tématu jen pár z nich skončí šťastně. To vám 10x vrátím! Postavy ve své zlosti takhle křičí, ale já bych si přál, aby nad tím tak moc nedumaly.



„Řekl jsem počkat! Ten člověk je také šlechtic! Není to člověk, co by dělal špatné věci.”

„Uhni, Kone.”

„Správně, dostaneme stříbrňák, jen když se přidáme k obklíčení hostince.”

„Správně, správně, kolik si myslíš, že to je goblinů.”

„Dokonce i takové budižkničemu jako ty může dostat nějaký ten peníz, víš? Jenom hlupáci by si nechali ujít tuhle šanci.”

Tuhle konverzaci jsem slyšel od magických lovců, co se shlukovali v baru.

Ten šlechtic žhář se pořád o něco pokoušel, co?

Zkontroloval jsem mapu, na volném prostranství nedaleko správcovy vily bylo shromážděných zhruba 20 magických lovců. Kromě magických lovců tam bylo také mnoho mladých lidí. Když jsem se podíval pořádněji, zdálo se to být shromáždění psanců.

Když jsem uvážil, že tentokrát mezi nimi nebyly žádné stráže, vypadalo to, že s tím baronet Poton neměl co do činění.

Bylo to zhruba 42 lidí, ale nebyl mezi nimi nikdo s magickými schopnostmi, byli to profesí buď válečníci, nebo zloději. Jelikož jejich level byl v rozmezí 2-7, i kdybych pominul sebe, nemohli se rovnat mým společníkům.

Cizí šlechtic zůstával bez pohybu v baronetově vile. Mohl jsem odhadnout proč. Jelikož alchymisté v tomto městě byli všichni v nízkém levelu a jelikož on měl jen 30% svého maximálního HP a měl strašné zlomeniny, i kdyby chtěl, nemohl se pohnout.

V baru přede mnou byl magický lovec chlapec Kon s jednou rukou, čtyři magické lovkyně, co s ním předtím byly, a také osm magických lovců zvířecích lidí. Tento zvířecí člověk jménem Ord a jeho přátelé byli silní dokonce i mezi magickými lovci, neboť měli level kolem 7-9. Ostatní místní lovci byli v levelu 2-7, nebyl v tom moc velký rozdíl od magických lovců, co byli na tom volném prostranství.

„Orde a ostatní, přestaňte pít a přimějte ji a její kamarádky přestat.”

„Není to v pohodě, nech je být.”

„Hej, Orde!”

Zvířecí lidé byli evidentně neutrální a nehodlali Konovi pomoct.

„Pokud brzy neuhneš, dám ti pěstí.”

„Prosím.”

„Keno, nehodlám tě sice zastavit...”

„Co je, Orde, tohle se ti nepodobá, dávat rady druhým magickým lovcům.”

„Tohle není rada, ale varování. Jsme na straně šlechtice v hostinci. Je to dobrodinec naší šéfové a shromáždění zvířecích lidí nás požádalo, abychom šlechtice v hostinci ochránili.”

Hoo? Bylo to poděkování za to, že jsme vyléčili jejich spáleniny? Nevěděl jsem, kdo byla tahle šéfová, ale pravděpodobně to byla jedna z těch, kterým jsem vyléčil popáleniny.

Kdybych tuhle konverzaci neslyšel, možná by se stali obětí mé vzdálené magie spolu s magickými lovci, co zaměstnával ten cizí šlechtic.

Takže, nemůžu je potají poslouchat navždy, co?

„To jako vážně? Orde, vím, že jste silní, ale protivníkem není jenom těch dvacet něco magických lovců. Taky tu je víc než 50 stráží, ne?”

„Tím se netrap. Stráže nepřijdou,” vložil jsem se do konverzace mezi velkým zajícovým mužem s jedním okem (Ord) a velitelkou žen (Kena).

„Kdo ti to řekl? Tvoje máma? Nepleť se do toho!” promluvila Kena zostra, jako kdyby to vyplivla, aniž by se na mě otočila. Spletla si mě s nějakým jiným magickým lovcem?

„Baroneta Potona jsem zastavil konexemi z vévodského hlavního města. Nepustí vojáky ven, pokud není bezpříkladný hlupák, co se žene do zkázy.”

Když jsem mluvil, Kena a její společnice se otočily, když si všimly Ordova signálu. Keniny společnice vstaly a položily ruku na jílec meče, když spatřily mě, co byl ozbrojený mečem.

Zatímco jsem mávl chlapci Konovi, co se válel pod Keninou nohou, představil jsem se: „Hej, rád vás poznávám. Já jsem rytíř Satou Pendragon.”

Jak jsem se představoval, v poklidu jsem se rozhlédl po baru a potvrdil jsem si správnost informací z mapy.

„Neměl jsem v úmyslu odposlouchávat, ale slyšel jsem vás mluvit. Ty jsi... slečna Kena, že? Doufám, že mi dneska budete moct v tomto baru dělat společnost při pití.”

„Při pití? To se nás snažíš přemluvit, abychom byli tvoji přátelé?”

„Ne. Přišel jsem sem zjistit nejnovější informace o horském pohoří za nejvzdálenější vesnicí.”

„Ha, pokud jsi nás slyšel mluvit, měl bys vědět, v jaké jsi situaci, ne? Není pro tebe lepší, aby ses rychle dostal z hostince a utekl? Pokud požádáš támhle Orda, aspoň ti otevře bránu.”

Ach, tohle bylo nečekané. Nemyslel jsem si, že by mi dávala rady. Akorát ji nalákala ta odměna stříbrňáku, nezdála se jako špatný člověk.

Takže možná bych je měl požádat, aby pomohli odříznout ústupovou cestu toho šlechtice žháře.

„Mám něco k prodiskutování, nevadí to?”




Útok na hostinec začal dlouho po půlnoci.

Požádal jsem Pochi a Tamu, co si toho rychle všimly, aby vzbudily ostatní. A já jsem přestal s ručními pracemi, co jsem dělal, abych zabil čas.

Jelikož všichni dřímali s brněním na sobě, přípravy k bitvě byly rychle hotové. Jelikož jsme předstírali, že spíme, nebylo tu žádné světlo. Vyhlédl jsem oknem z třetího patra ven, z ulice přicházely tři oddělené podezřelé skupiny. Kena a ostatní úspěšně proklouzly za jednu z těch skupin.

Požádal jsem ženy, aby zatknuly vazaly cizího šlechtice. Nebo aby jim zabránily v útěku.

Chytili je při činu, jak v noci útočí na šlechtice z království Shiga. Byla škoda, že sám jejich pán nebyl přítomen, ale pravděpodobně neunikne tomu, že ho deportují z království. Stačí jen, abych zatahal za pár drátků.

„Luky, tři lidi~”

„Taky je jeden ve stínu na střeše támhle, takže to jsou čtyři nanodesu.”

Pochi a Tama, co to sledovaly venku, našly lučištníky. Jedinou šipkou z kuše jsem prostřelil rameno dvěma, co měli v kolonce Trest vraždy. Navíc jsem použil Vzdálené omráčení, abych ostatní čtyři poslal do bezvědomí. Jelikož tam nebyl nikdo kromě lučištníků, pravděpodobně nevěděli, že je přepadli.

Také jsem použil Vzdálené omráčení, abych zneutralizoval ostatní lidi, co působili jako zloději a co se mrštně přibližovali po střeše. Bylo otravné to načasovat tak, aby neutrpěli vážné zranění z pádu.

„Takže půjdeme.”

Mágy Miu a Arisu a Lulu, co držela magickou pistoli, jsem nechal na nejhornějším podlaží. Stráže hostince, co si konečně všimli nezvyklé situace, zuřivě kopali do dveří, aby upozornili na stav nouze.

Vypadali překvapeně, když nás viděli vyjít plně ozbrojené, ale silou jsem je přiměl jít k hlavní budově hostince, aby ji ochránili.

Když dav obklíčil hostinec, jeden z vazalů cizího šlechtice předstoupil a začal se svou řečí. Nebo spíš prohlášením trestu smrti. Vypadalo to, že ti vazalové byli nižší šlechtici.

Ale takhle tady řečnit. Jaký to mělo smysl se sem potom přikrádat bez světla.

„Povýšenec, co se bláhově postavil na stranu prokletých bílých tygrů!”

To byl tenhle chlápek skutečný hlupák?

„Tvým hříchem je podpora špinavých zvířecích lidí!”

Neměl bys lidi diskriminovat dle rasy.

„Tvým hříchem je zranění našeho skvělého pána, pana Daslese!”

Bylo to jako mluvení unisono během demonstrace.

Myslel jsem si, že neměli zmiňovat jeho jméno, ale možná si mysleli, že nedělali nic špatného.

„Tvým hříchem je—”

Přemýšlel jsem, jestli bylo špatné, že si to nevyslechnu až do konce.

Podle toho, co jsem usoudil z řeči vazalů, se zdálo, že i když markýz Dasles vzal pod své křídlo družinu bílé tygří princezny, kterou pronásledovali lasičkovití lidé, bílí tygří lidé najednou zmasakrovali markýzovu rodinu, ukradli mu peníze a poklady, spálili domy obyvatel a zmasakrovali lidi. Navíc zabili i zesnulého krále, co byl tehdy na návštěvě vily.

Rád bych řekl, že se potom nedalo nic dělat, že vůči nim cítil zášť, ale bylo to příliš nepřirozené. Zabít své ochránce neznamenalo nic než nevýhody a o to méně měli důvodů spálit a zabít lidi.

Místo toho by to bylo snazší pochopit, kdybyste předpokládali, že to lasičkovití lidé by byli v maléru, kdyby zesnulý král napomohl tomu, aby se lidé a tygří lidé spojili. A tak veškerou vinu hodili na princeznu bílých tygrů a její kohortu.

No, bez ohledu na situaci jsem se s nimi stejně musel vypořádat, takže na podrobnostech nezáleželo.

Zevnitř jsem otevřel bránu do dvora a předstoupil před ně.

„Ještě nejste spokojení? Vaše řeč je až příliš dlouhá, psance kolem vás to znaví, víte?”

„Děláš ze sebe blázna. Přiměju tě litovat, že ses dobrovolně objevil z druhé strany zdi. Udělejte to! Zabijte ho!”

Ten muž, co vedl řeč, v pohodlí vydal rozkaz, zatímco měl tvář zrudlou vzteky. Psanci kolem na to zareagovali tím, že vytasili zbraně. Vážně byli celí natěšení~

Kena a její přátelé proklouzly ke dvěma vazalům cizího šlechtice, co byli za davem. Ti dva měli vyšší řád než ten, co řečnil.

„Vy panici, prohlašuji, že budu vaším protivníkem,” provokovala Nana psance, co útočili, a pak vyskočila.

To nemělo žádný smysl, ne? A přesto několik lidí Naně čelilo, takže to možná bylo efektivní.

Pochi a Tama aktivovaly na svých magických mečích Palbu a sekaly psance jako v nějaké komediální manze.

Nana se svým fyzickým posílením odstrčila svým velkým štítem několik lidí a se svým aktivovaným magickým mečem odrazila magického lovce, co na ni šel s velkou sekyrou. Byla celkem spolehlivá.

A Liza probodla rameno vazala, co předtím řečnil, svým kopím, zatímco po něm zůstávala rudá záře.

Ech?

Rudá záře?

Počkat, Lizo?

Když jsem se nervózně podíval na Lizin stav, akorát do toho vložila trochu moc bojového ducha. Ve skutečnosti magické ostří neaktivovala, takže ten vazal nezemřel. Díky tomu zranění i ostatní psanci začali utíkat, jako kdyby to byl nějaký trest.

„H-hej, není to magické kopí.”

„Ti tři jsou také bojovníci s magickým mečem.”

„Hej, hej, k tomuhle jsem se neupsal. Jako kdybych s těmi chlápky bojoval, i když nejsem rytíř.”

Hodně psanců vzalo nohy na ramena a prchlo.

Nevadilo mi nechat jít všechny kromě těch, co měli ve statistice vážné zločiny, ale Mia vystřelila Hořčičnou bombu a to je neutralizovalo. A Tama po těch, co přestali intenzivně kašlat, hodila kameny.

Já jsem elfím mečem stále v pochvě odrovnal dva vazaly, co chytila Kena, a nechal jsem je zatknout. Nezdálo se, že by Kon, co se škrábal na nohy, měl nějaké vážné zranění.

Jen tak mimochodem, psance na druhé straně hostince zatknul Ord a ostatní, zatímco je Arisa a Lulu kryly střelbou.




„S-sire Pendragone! Co to je za povyk takhle pozdě v noci.”

Přišel jsem do vily baroneta Potona, zatímco jsem s sebou vedl psance, co byli svázaní spolu s vazaly cizího šlechtice. První hláška baroneta, když nás spatřil, bylo toto. Evidentně ten povyk tentokrát neměl s baronetem co dělat. Ale držme se Arisiny rady a chovejme se tak, že už se rozhodlo o tom, že v tom byl baronet zainteresovaný. Aspoň tak vyběhne k vlastní obraně.

„To jsi řekl, jako kdybys do toho nebyl namočený. Vazalové toho Daslese přivedli těchto mnoho psanců, aby zaútočili na hostinec, kde jsem přebýval.”

Ach, vážně jsem si nemohl zvyknout na tento šlechtický způsob řeči.

„Ha, se mnou to nemá co dělat. Mě se to netýká.”

Dobrá, musím ho akorát přimět, aby zatknul toho cizího šlechtice a vzal ho do vévodského hlavního města. A bude to mission complete.

Ale situace pokročila mimo má očekávání.

„Takže jsi zranil i naše vazaly, ty pěšáku tygřích lidí! Takhle se nedá nic dělat, vlastníma rukama se o tebe postarám!”

Dasles vyšel, zatímco se třásl a podpíral se holí. Jelikož mu kabát visel jen na ramenou, viděl jsem, že mu horní půlku těla zakrývalo mnoho obvazů. Ten blázen začal zaříkávat ohnivou magii, takže jsem mu na hlavu hodil ořech, co jsem si předem připravil.

Když Dasles padl na zem na kolena, stráže konečně zareagovali a přitiskli ho k zemi.

„Baronete Potone. Zrovna teď se Dasles pokusil na mě vystřelit ohnivou střelu s jasným úmyslem mě zabít. Navíc jsi byl vedle něj. Jako správce musíš vydat rozsudek.”

„N-někdo s nízkým řádem jako já nemůže vydat trest smrti. Nejdřív ho budeme muset převézt do královského hlavního města a svěřit soud králi.”

Ach, nedal se potrestat ve vévodském hlavním městě, co?

Jelikož by mohl narazit na bílé tygří lidi, kdyby šel do královského hlavního města, byl bych rád, kdyby ho uvěznili ve vévodském hlavním městě. No, ale to je jedno.

„Slyšeli jste ho. Stráže! Rychle toho zločince zatkněte. Prsten na jeho pravé ruce je nástroj k zaříkávání. Nezapomeňte mu ho sundat.”

Magie se vlastně dala aktivovat bez nástroje k zaříkávání, ale moc magie a přesnost tím značně klesla.

Navíc v baronetově vile byl nástroj na ničemné mágy, Dasles byl svázán něčím, co se nazývalo Řetěz magické pečeti. Pokud by se pokusil odříkat zaříkávání, do řetězu magické pečeti by se vlila mana a kouzlo by to rozpustilo. Ačkoli to magii nemohlo zabránit vždycky.

Vsadili Daslese, co se vzpíral svázaný v řetězech magické pečeti, do podzemní kobky.

S tímhle byl případ uzavřen, co?

O baroneta Potona se mohl prostě postarat markýz Lloyd z vévodského hlavního města.

Takže hádám, že se vrátím do hostince a zchrupnu si.
-----------------------------------------------

~ Tak a hotovo, v Satouově podání naprosto jednoduché. Vsadím se, že z pohledu někoho jiného by to bylo naprosto absurdní... ~

~ Příští kapitola poslední ve městě Puta a pak znovu na cestu k elfům! ~


Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>