TK - Ticho (3)

„Kruci!”

Zmačkal jsem prázdný notový list a hodil ho na stěnu, jen abych se hned potom bez síly opřel vzad. Židle, na které jsem seděl, nedokázala udržet mou váhu, přepadla a já jsem zíral na strop.

Dneska to nebyla jedna z Meiných chyb, co mě vytrhlo z mé tvořivé reverie. Prostě jsem jen měl problém se soustředit.

Ráno jsem se soustředil lépe a byla škoda, že to nevydrželo. Kvůli... Ne, na tom nezáleželo. Kdybych byl v zóně, nepozbyl bych soustředění kvůli něčemu tak triviálnímu.

Byl jsem ve skluzu. Navzdory bezprostřednímu konečnému termínu jsem neměl ani náznak. Kdy naposledy jsem měl takovou krizi?

...Správně, v době, kdy jsem zrovna odešel z domu.

Tehdy jsem bydlel v bytě na spadnutí, co byl desítky let starý. Protože jsem se chtěl vyhnout všemu možnému hluku, vybral jsem si vzdálené místo daleko od města. Nebyl jsem tak nervózní jako tehdy, ale kvůli stresu z úzkosti, že žiju sám za sebe, a kvůli změně prostředí jsem zjistil, že jsem byl naprosto neschopný napsat jediný list hudby.

Jak se mi tehdy povedlo tu krizi překonat...?

Nevzpomínal jsem si. Než jsem se nadál, krize byla pryč. No, s největší pravděpodobností jsem to tehdy ani nepovažoval za krizi.

Ale to je pravda. Ani tohle není krize.

Jen jsem měl trochu problém se soustředit.

Pokud se mi podaří se soustředit, budu moct znovu skládat.

Uklidnil jsem se tím, že jsem zavřel dveře a zhluboka jsem dýchal.

Představ si to. Představ si svět zvuku...




—Cink—




Slyšel jsem velmi tichý zvuk, jak nahoře něco spadlo na zem.

Moje představa zmizela a moje soustředění se rozprchlo jako pára nad hrncem.

Zase...? Už zase...?

„KRUCI!”

Proč to musím slyšet? Proč ten zvuk prostě nedokážu ignorovat...

Za chvilku do místnosti vtrhlo svým zvukem a vibracemi zaklepání na dveře. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale klepání nepřestalo. Copak jsem Mei neřekl, aby neklepala víc než pětkrát...?

„Ticho!”

S trhnutím jsem dveře otevřel. Mei s krátkým výkřikem spadla na zadek. Ale já jsem se necítil provinile.

„Co je?”

„Ach, ano. Na telefonu pro vás mám pracovní telefonát.”

„Řekni, že jim zavolám později.”

„Ale... zdá se, že to je celkem naléhavé...”

„Řekl jsem později!”

Naschvál jsem s prásknutím zavřel dveře. Dokonce i tento zvuk se mi rozléhal v uších.

Bažil jsem po naprostém tichu.

Byl jsem si jistý, že kdybych ho měl, dokázal bych skládat hudbu.

Na mysl mi vytanulo „Zrcadlo poklidu”.




„Vítejte!”

Zatímco jsme byli pohroužení do obdivování téměř luxusní rezidence před našima očima, pozdravila nás žena, co doprovázela skladatele Kadokuru Eijiho.

Jmenovala se Oohashi Mei a starala se o skladatele. Na důkaz toho – nebo možná ne – byla oblečená jako služebná. Ta aura podnikatelky, co z ní sálala v obchodě, byla naprosto pryč a upřímně řečeno teď dokonce trochu vyčnívala.

Dle Meiných instrukcí jsme já, Saki a Towako jeli do rezidence a pracoviště v jednom Kadokury Eijiho.

Jeho dům se nacházel na předměstí daleko od centra města. Předměstí byla čtvrt, z které se stalo město duchů, neboť jeho vývoj zaostal. Ačkoli tu bylo spoustu bytových domů, nebyly tu žádné obchody a na zastávkách metra nebyli žádní lidé. Jelikož jeho rezidence byla celkem daleko od zastávky, museli jsme si odmávnout jedno ze vzácných taxíků, abychom se tam dostali. Dopadlo to tak, že to byla celkem vyčerpávající cesta. Upřímně řečeno jsem nečekal, že slavný hudební skladatel bude žít na takovém místě.

Měl jsem podezření, že si tohle místo vybral naschvál, protože chtěl uniknout hluku města.

„Tudy, prosím.”

Pod vedením Mei jsme prošli zahradou ve velikosti, co by byla ve městě nepředstavitelná, prošli jsme zbytečně velkým vchodem a konečně dorazili do obývacího pokoje, ale teprve když jsme prošli dlouhou chodbou. Mei nám řekla, abychom si udělali pohodlí, a zmizela v kuchyni, aby připravila čaj.

Ale jakmile byla pryč, objevil se pan Kadokura.

„Zdravím a vítejte. Čekal jsem na vás!”

Uvítal nás s otevřenou náručí, i když po pravdě řečeno jsme jasně nebyli skutečným cílem jeho nadšení.

„Přinesli jste to s sebou?”

Towako mu se zamračenou tváří ukázala zrcadlo zabalené v látce, co měla v tašce.

Na tváři se mu objevil spokojený úsměv.

Nepřišli jsme sem proto, abychom mu tu nechali Zrcadlo poklidu.

Spíš abychom zabránili budoucnosti, co mi „Vize” ukázala – jinými slovy smrti slečny Mei.

Saki mi zabránila jít za slečnou Mei a přímo ji varovat, aby si dávala pozor, protože má zemřít. Rozhodně byl špatný nápad ji bez rozmyslu informovat. Přece jenom jsme neměli žádná vodítka, co se její smrti týče. A proto jsme se rozhodli, že naší nejlepší možností bylo se k ní přiblížit a dohlížet na ni.

Takže abychom se dostali k slečně Mei, navrhli jsme panu Kadokurovi následující:

Zatímco mu zrcadlo neprodáme, budeme ochotní mu ho na pár dní půjčit – ale jen v případě, že to zrcadlo zůstane neustále v naší přítomnosti.

Pan Kadokura s těmito podmínkami souhlasil. Pravděpodobně si myslel, že na oplátku za zapůjčení zrcadla chceme volně zůstat ve vile slavného skladatele.

Ale to nás vůbec nezajímalo. Museli jsme najít a eliminovat příčinu smrti slečny Mei, než ta výpůjční doba uplyne.

Po pravdě řečeno, Towako byla proti této operaci, protože samotné naše počínání se mohlo stát příčinou Meiny smrti. Ale bylo stejně tak pravděpodobné, že k její smrti dojde kvůli naší nečinnosti. Pokud to bylo takto, prostě jsme nemohli jen tak sedět a zaujmout přístup „počkáme a uvidíme”.

Naštěstí jsem měl v pátek prázdniny, protože moje škola měla náhodou výročí, takže nám dali dohromady tři dny volna. Protože „Vize” nebyla schopná dívat se moc daleko do budoucnosti, byl jsem si jistý, že najdeme nějakou nápovědu, jak odvrátit Meino úmrtí.

„Omluvte to zdržení,” řekla slečna Mei, jak se vrátila s podnosem s čajem. Místnost prosytila bohatá vůně černého čaje.

Jakmile ta úžasná vůně polechtala Saki pod nosem, místo aby se jí rozšířily oči nebo aby vykřikla, dovolila, aby se její obočí malinko pohnulo. Pohled měla upřený na čajový servis. Byla bezvýrazná jako vždycky, ale dokázal jsem říct, že byla nesmírně překvapená. To nám slečna Mei přinesla extra drahý čaj?

Aniž by si slečna Mei všimla Sakina údivu, položila čajovou konvici na stůl a pak před každého položila šálek. Ten čajový servis byl špičkové značky, o které jsem slyšel dokonce i já.

Zrovna když jsem si pomyslel, že nahradit jediný šálek by stálo jmění, slečna Mei upustila šálek na stůl.

S cinknutím se ouško šálku ulomilo.

Následovalo trapné ticho.

„Ale ne!” vykřikla slečna Mei. „O-omluvte mě! Omluvte mě! Hned přinesu nový šálek!”

Zvedla šálek a ulomené ouško a když se otáčela, pleskla pana Kadokuru do hlavy – ne, omylem ho uhodila do hlavy – podnosem.

„Ughn...”

„Gyaa! Promiňte, promiňte!”

„P-prostě jdi už přinést nový,” rozkázal pan Kadokura klidně. Evidentně si na její chování zvykl, neboť v reakci na Meinu paniku nebyl vůbec rozlobený. „Dovolte mi se za ni omluvit, je trochu... nešikovná...”

„Gyaa!”

Z kuchyně se ozval Mein křik, následovaný zvukem, jak něco padalo na podlahu. No... aspoň se neozývalo žádné tříštění.

„Omlouvám se za rozruch.”

...Možná že jeden z důvodů, proč měl pan Kadokura spadeno na Zrcadlo poklidu, byla sama Mei.

„O-omlouvám se za zdržení!”

Vrátila se s novým šálkem a já se začal cítit nervózně.

Kvůli přílišné rychlosti slečna Mei nakonec kolenem narazila kolenem do stolu, když se snažila položit na něj šálek. Kvůli tomu škubnutí se čajová konvice nahnula, ale zrovna když jsem si byl jistý, že se převrhne, ji Saki zachytila. Nikdy předtím jsem ji neviděl pohnout se tak rychle. Možná že se Sakina obratnost zvýšila úměrně k ceně černého čaje v sázce?

„O-omlouvám se, omlouvám se.”

Slečna Mei se dál ukláněla a vděčně držela Saki za ruku, v které držela čajovou konvici.

„Přestaň s tím a dones nám utěrku.”

Rozlilo se jenom trochu čaje, ale když slečna Mei dostala tento rozkaz, odspěchala zpět do kuchyně pro utěrku.

Dokonce i když jsem vůbec nebral v potaz její služebnický oděv, její aura „profesionální podnikatelky” se rozplynula jako pára nad hrncem.

„Dovolte mi se za ni znovu omluvit, prostě nedokáže v klidu sedět.” Pan Kadokura sklonil hlavu místo ní a podíval se na Saki se suchým úsměvem. „Kéž by byla tak klidná jako vy.”

Podíval jsem se po Saki, co seděla vedle mě.

„Spálila jste se?”

„To nic,” řekla přezíravě, ale pod stolem si přetírala ruku.




Jelikož do večeře bylo ještě trochu času, rozhodl jsem se sám se projít Kadokurovou rezidencí – samozřejmě ne proto, abych se tu prostě porozhlédl, ale kvůli vyšetřování.

Ty dveře, co jsem viděl ve své vizi Meiny smrti, byly velmi podivné, neboť byly označené podivným vzorem z linek.

Myslel jsem si, že když ty dveře najdu, mohl bych zařídit, aby se k nim slečna Mei nepřibližovala, nebo bych v jejich blízkosti odstranil veškeré nebezpečné předměty, a tak bych ji zachránil před smrtí.

V přízemí Kadokurovy rezidence byl velký obývací pokoj, kuchyně a tak dále, zatímco ložnice pana Kadokury, slečny Mei a hostů byly v patře.

Navíc tu byla také podzemní místnost plně vybavená zvukovou izolací, co sloužila jako studio pana Kadokury. Podle toho, co řekl, vždycky skládal v té podzemní místnosti.

Chtěl jsem prozkoumat právě tu místnost.

Už jsem naprosto prozkoumal přízemí a místnosti v patře, ale po těch dveřích, co mi Vize ukázala, nebylo ani stopy. Zbývalo jenom sklepení.

Schodiště vedoucí do sklepa bylo delší, než jsem čekal, a stáčelo se zepředu dozadu, což mi ukazovalo, jak hluboko v podzemí ta místnost byla. Pan Kadokura se s největší pravděpodobností chtěl dostat od vnějšího hluku co možná nejdál. Neslyšel jsem ani vlastní kroky, protože i samotné schodiště bylo opatřené kobercem.

Přede mnou se objevily dveře do studia.

Ale—

„...Mimo, co?”

Na první pohled vypadaly jako dveře z mé vize – tvar byl rozhodně podobný. Ale na dveřích nebyly žádné linky, takže to nebyly dveře, co mi ukázala Vize. Tohle byly jediné dveře v podzemí.

„Možná dokonce ani nejsou v tomto domě?”

V tom případě bychom byli nuceni dohlédnout na samotnou slečnu Mei. Co jsem věděl, momentálně s ní byla Saki a pomáhala jí s domácími pracemi.

Rozhodl jsem se, že na slečnu Mei také dohlédnu, a otočil jsem se ke schodišti.

„Jejda!”

„Kyaa!”

Přímo tam stála slečna Mei, takže jsem vykřikl překvapením. V reakci na můj výkřik Mei ztratila rovnováhu a spadla ze schodů.

Instinktivně jsem ji podepřel, ale jelikož jsem na to nebyl připravený, stáhla mě dolů s sebou.

„J-jste v pořádku? Omlouvám se, omlouvám se!”

„N-ne, to já jsem vás překvapil...”

Slečna Mei se znovu omlouvala, zatímco byla stále na mě. Přemýšlel jsem – kolikrát jsem ji už takhle viděl?

„Co to tu ve tmě děláš?”

Saki se na mě ze shora podívala s chladným výrazem – no, se stejným výrazem jako vždycky.

„N-nic! Sledovala jsi to, takže to víš, ne?”

„To jsem nemyslela. Myslela jsem tím, co jsi tady dole dělal sám, ale podle toho, jak se vymlouváš, předpokládám, že jsi to udělal naschvál?”

„O-omlouvám se, slečno Maino. Neměla jsem v úmyslu se tisknout k vašemu příteli! Byla to nehoda, tak se na něj nezlobte, prosím!”

Saki na okamžik umlkla a pak odpověděla, aniž by se její výraz změnil: „Není to můj přítel.”

Slečna Mei se otočila na mě.

„Ech? Není? Byla jsem si jistá, že ano, protože byla tak naštvaná.”

„Ne. Nejsme ve vztahu a ani není naštvaná. Vždycky je taková.”

„Vážně?”

Slečnu Mei to nepřesvědčilo a zírala Saki do tváře. Nebylo žádné překvapení, že nedokázala pochopit Sakin kamenný výraz.

„Ano, jak Tokiya řekl: jsem bez výrazu, bez emocí a příliš upřímná. Takže si toho nevšímejte,” řekla Saki bez obalu.

Ale... bylo to jenom mnou nebo se zdála trochu naštvaná? Myslel jsem si, že jsem se naučil číst pocity za její pokerovou tváří, ale evidentně ne.

„Každopádně bychom to radši měli donést dovnitř.”

„Co to je?”

„Ach, to je minerální voda, co pan Eiji rád pije při práci. Chtěly jsme dovnitř donést zásoby,” vysvětlila slečna Mei, zatímco ukazovala na malé kartónové krabice, co ona a Saki držely.

Ale to nebylo to, na co jsem se ptal.

„Tvůj oděv.”

„...Slečna Mei mě přiměla si to obléct.”

Došlo k nečekanému obratu a Saki, co černý oděv milovala nade vše, měla čistě bílou zástěru jako služebná. S největší pravděpodobností ji slečna Mei přemluvila, aby si to vzala, když jí Saki nabídla, že jí pomůže. To, že pod tím stále měla své černé šaty, byla pravděpodobně její verze kompromisu.

„Vypadáte v tom rozkošně, slečno Saki! Teď tudy,” pobízela slečna Mei, jak otevřela dveře a pokynula Saki.

Saki sestoupila ze schodů a jak prošla kolem, šlápla mi na nohu.

„Au!”

„Ach? Promiň,” řekla lhostejně a vešla do místnosti.

Přece jenom byla naštvaná! Slečna Mei měla pravdu. Ačkoli jsem neměl ponětí, co ji rozčílilo.

Abych mohl na slečnu Mei dál dohlížet, následoval jsem ji do místnosti.

Místnost měla několik metrů čtverečních. Neviděl jsem žádné nástroje, ale na stole a na podlaze bylo spoustu notových listů. Vážně to působilo jako dílna člověka v hudebním průmyslu. Také tu byl laptop, takže možná že ho pan Kadokura při skládání používal jako alternativu skutečných hudebních nástrojů.

„Saki, prosím, dejte to tam,” rozkázala slečna Mei, zatímco ukázala na malou ledničku v rohu.

Slečna Mei zvedla rozházené notové listy a uspořádala je. Poté začala sbírat napůl dopité lahve a prázdné odpadky. Ten incident s čajem mě zarazil, ale tentokrát pracovala celkem efektivně.

Nechal jsem je pracovat na úklidu a doplňování minerální vody a zavřel jsem dveře. Doslova mi přišlo, jako kdyby ta místnost byla izolovaná od vnějšího světa.

Zatímco jsem slyšel, jak ty dvě dívky pracují, vytěsnilo to zvuky z vnějšku. No, nejenom že venku nikdo nebyl, ale také jsme byli v podzemí, takže tu stejně nebyl žádný hluk, ale takový jsem měl dojem. Pravděpodobně kvůli té zvukové izolaci.

Pomyslel jsem si, že s takovou místností pan Kadokura jen stěží potřeboval Zrcadlo poklidu.

„Skončilas s úklidem?”

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vešel pan Kadokura.

V rukách měl Zrcadlo poklidu. Vypadalo to, že si ho vzal od Towako a chtěl co nejdřív vyzkoušet.

„Skoro.”

„Nemusí to být dokonalé,” řekl duchem nepřítomný a rozhlédl se po místnosti. Evidentně uvažoval, kam dát zrcadlo.

„Fascinuje mě to! Není tahle místnost dokonale zvukově izolovaná?” zeptal jsem se.

Pan Kadokura odpověděl se suchým úsměvem: „No ano, do vybavení této místnosti jsem investoval spoustu peněz. Ale není to dokonalé. I když zavřu dveře, pořád slyším hluk z vnějšku.”

„Vážně?”

Neměl jsem ponětí, jak dobře fungovala zvuková izolace, ale došlo mi, že by to musel být pořádný hluk, aby se to doneslo až sem dolů.

„Jo. Například když Mei nahoře rozbije šálek,” řekl, což slečnu Mei sklíčilo a znovu spustilo její omlouvání.

„Vy slyšíte něco takového? Znamená to, že je v té izolaci někde trhlina?”

„To jsem taky nejdřív řekl řemeslníkům. Ale zdá se, že normální lidé neslyší jisté věci, co já ano. A není to tak, že bych si to jenom představoval!”

„Vlastně když byl jednou pan Eiji tady v této místnosti s řemeslníky, řekl jim, že mě slyšel rozbít šálek. Evidentně to nikdo jiný neslyšel, ale když to šli do obývacího pokoje zkontrolovat...”

„Mei srazila šálek ze stolu, jak jsem řekl. Řemeslníci nevěděli, co se mnou.”

Takže má zvláštní uši?

„Není to tak, že bych slyšel všechno, ale z nějakého důvodu neminu žádné z jejích provinění.”

„Ošklivé uši.”

„Říkala jsi něco, Mei?”

„Ne, to nic.”

Upřímně řečeno jsem se víc trápil jejich vztahem než tou historkou, co jsem si zrovna vyslechl.

Nejdřív jsem si myslel, že byli v čistě pracovním vztahu zaměstnance a asistentky, ale bavili se spolu až příliš volně. Navíc ji kvůli jejím četným chybám nevyhodil a ani ho její nešikovnost vlastně nenaštvala.

„Takže, už vás nebudeme déle vyrušovat. Hodně štěstí při práci. Pojďme, pane Kurusu, slečno Maino.”

Slečna Mei se uklonila panu Kadokurovi a odešla z místnosti se sáčkem na odpadky. Následovali jsme ji a pan Kadokura začal skládat.

Těžké dveře se s bouchnutím zavřely a oddělily nás od něj.

Po cestě zpět do přízemí Saki položila slečně Mei otázku: „Jak jste se poznala s panem Kadokurou?”

„Ech?”

„Protože mi tak nějak nepřijdete jako zaměstnavatel a asistentka.”

Saki evidentně měla z jejich vztahu stejný dojem jako já.

„Bývala jsem u Kadokurů zaměstnaná.”

„Zaměstnaná?”

„Pan Eiji pochází z dlouhého rodu doktorů a jeho rodina vlastní nemocnici. Náhodou jsem byla zaměstnaná v jejich vile. Tam jsem se setkala s panem Eijim.”

„Když pochází z takového zázemí, je celkem překvapivé, že se rozhodl stát se skladatelem.”

„Ano, přesně jak říkáte. Jeho otec silně nesouhlasil s jeho zvolenou kariérou. Bylo to jen přirozené, neboť pan Eiji byl zapsaný na lékařské fakultě, když se rozhodl přejít na skladatele. Nakonec odešel z domu a vydal se cestou skladatele s pevnou a nezdolnou vůlí.”

„Znamená to, že jste ho následovala?”

„Ano. Jak vidíte, jsem nešikovná a vždycky dělám chyby. Nebylo možné, že bych bez asistence pana Eijiho zůstala ve vile zaměstnaná. Nevím, kolikrát mě chtěli propustit, ale pokaždé mi přišel na pomoc.”

Trochu mě to překvapilo. Ne, velmi mě to překvapilo. Kvůli jeho silným pokusům dostat do rukou Zrcadlo poklidu jsem z pana Kadokury neměl zrovna pozitivní dojem. Myslel jsem si, že jako většina úspěšných lidí byl domýšlivý, ale evidentně jsem se mýlil.

„Kvůli své tvrdohlavé povaze mají lidé sklony jej špatně chápat, ale ve skutečnosti to je velmi laskavý člověk!” dodala slečna Mei, možná protože odhadla moje myšlenky. „Poslední dobou zakouší krizi a má problémy skládat, ale jsem si jistá, že potřebuje jenom postrčit, aby se přes to dostal, neboť v minulosti byl v pohodě bez jakékoli zvukové izolace. Jsem si jistá, že tím postrčením bude to zrcadlo. Moc vám děkuji, že jste mu ho půjčili.”

Slečna Mei se zastavila a hluboce se poklonila.

„Teď připravím večeři. Prosím, udělejte si pohodlí v obývacím pokoji.”

Zatímco jsem se díval za slečnou Mei, řekl jsem Saki: „Vážně ji chci zachránit.”

„Proto jsme tady, ne?” odpověděla a plácla mě po zádech.
-----------------------------------------------



Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>