HK - kapitola 95

Kapitola 95 – Hlášení Luky Salonen Eskoly (1)

~ Toto je mimo jiné příběh o tom, jak se Miruporon a Luka setkali. Co se týče toho, kdo Luka je, viz kapitola 50. Tento příběh je rozdělen do 3 částí. ~

První rok. Dneska jsem šel znovu do lesa na větve. Pokud člověk nezajde do hluboké části lesa, nenarazí na nebezpečná zvířata. Jen pro případ jsem si s sebou vzal psa.

Ještě jsem se nenaučil, jak střílet. Otec mi řekl, že mě naučí střílet, jakmile tři dny po sobě dokážu ulovit jednoho zajíce. Co se týkalo výsledku, ještě jsem neulovil ani jednoho. Otec také řekl, že on svou první kořist ulovil, když mu bylo třináct. Do té doby jsem pořád měl dva roky.

Takové to byly okolnosti. Jediným vybavením byl luk a šípy a nůž. V tomto období se rychle šeřilo, takže jsem to musel rychle skončit.

Když jsem nasbíral dost větví a pomyslel na návrat, pes zíral někam hodně daleko. Někdy takové věci dělal, a tak jsem se rozhodl nechat ho tak.

Okolí začínalo být zastřené. Proto jsem neměl ráda zimu. Nebo to jsem si pomyslel a pak jsem si všiml, že se pes skrýval za mnou. Byl to pes, co se nebál dokonce ani medvědů, co jen ho mohlo vylekat. Když jsem zamžoural, viděl jsem siluety lidí.

Byli dva. Mohl to být „nejlepší lovec z vesnice” dědeček Bergholm? Měl strašlivou tvář, co dokázala umlčet plačící dítě prostřednictvím strachu.

Ty přibližující se postavy začaly být jasnější. Ze směru přede mnou přicházel velký muž. Měl hnědou kůži a z nějakého důvodu neměl na horní půlce těla žádné oblečení. Navíc kráčel bosý a na sobě měl jenom tence vyhlížející kalhoty. Na uších měl barevná pera. Tvář měl drsnou s hluboce tesanými rysy. Od zbytku vesnice se naprosto lišil.

Vzpomněl jsem si, že to předtím otec říkal. Řekl, že už nějakých pár let u lenního pána přebývají cizinci. Do té doby jsem je neviděl. Ten pohled mě přemohl.

Už jen jeho vzhled byl úžasný, ale pak měl na ramenou dokonce velkého jelena. Dospělým trvá hodně dlouho, než jelena takové velikosti odtáhnou na saních. Co jen to bylo za člověka, že ho tak lehce zvedl?

Nedokázal jsem se pohnout z místa. Když ten cizozemský obr prošel kolem mě, ani se po mě nepodíval.

Jak jsem tam zůstal, ocitl jsem se tváří v tvář dalšímu člověku. Byla to žena, co následovala toho obra. Byla vyšší než já. Pravděpodobně to byla dcera toho obra. Měla podobné oči jako on. V ruce měla dlouhé kopí, co se neshodovalo s její velikostí. Pravděpodobně bylo jejího otce.

Bylo to poprvé, co jsem viděl někoho se snědou kůží a černými vlasy. I oči měli černé. Bylo to fascinující. Ta žena na mě v tichosti zírala.

Když jsem řekl, že jsem se podíval jen náhodou, naklonila hlavu ke straně. Pak jsem si všiml, že měla v ruce zajíce. Na zádech měla luk a šípy. Jestlipak ho ulovila sama.

Byl jsem zvědavý a tak jsem se zeptal.

Ale ta žena akorát naklonila hlavu ke straně a nic neřekla. Když viděla, že jsem tolikrát ukázal na zajíce, možná si to špatně vyložila, že jsem tu kořist chtěl, neboť ji ke mně natáhla.

Jako kdybych přijal kořist, co ulovila žena?! Takhle mě brát za blázna!!

Ignoroval jsem tu ženu, co ke mně natáhla zajíce, a utíkal jsem celou cestu až do vesnice.

Od toho dne jsem intenzivně trénoval střelbu z luku.

V důsledku čehož jsem za rok byl schopen ulovit zajíce tři dny po sobě. Po dlouhé době jsem se s tou ženou setkal ve vesnici, takže jsem jí ukázal zajíce, ale ona jenom naklonila hlavu ke straně.

Měl jsem pocit, jako kdyby mě zesměšňovala, a tak jsem se naštval.

Druhý rok. Podařilo se mi otce přimět, aby mě naučil, jak zacházet s puškami.

Pamatuju si, že jsem začínal s nejslabší vzduchovkou. Vzduchovka je puška, co střílí náboje pomocí vzduchu, nepoužívá střelný prach. Pořád jsem si nebyl jistý její strukturou. Říká se, že byla slabá, ale měla dost síly, aby prostřelila maso, takže mi otec neustále zdůrazňoval, že musím být při zacházení opatrný.

Se vzduchovkou se dala chytit jenom malá zvířata. Středně velká zvířata jako divoká prasata se dala skolit brokovnicí, co používala střelný prach.

Nakonec když jsem si zvykl na práci z pistolemi, jsem se naučil, jak používat pušky. Pušky jsou ty nejsmrtelnější zbraně, dokážou skolit i velká zvířata jako medvědi.

Lov medvědů se kvůli nebezpečí nedoporučoval, ale všechen ten trénink je na to, abych byl schopen se medvědům ubránit. Rychle chytím velká zvířata a překvapím tu ženu.

Ta cizozemská žena byla stále odměřená a v reakci na má slova akorát nakláněla hlavu ke straně. Pokud žije v této vesnici, bylo by pěkné, kdyby se aspoň naučila místní řeč. Pokaždé, když jsem s ní mluvil, jsem se naštval, protože jsem měl pocit, jako že prohrávám.

Třetí rok. Otec měl pocit, že jsem měl dostatečnou zběhlost se vzduchovkou, a tak mi dovolil používat brokovnice. Teď můžu lovit divoká prasata!

Ale přístup té ženy se nezměnil. I když jsem jí ukázal svůj úlovek, jenom na mě v tichosti zírala. Shlížela na mě, to se mi nelíbilo! Pomalu vyrostla a dívala se na mě z výšky. Rozhodně z ní bude obrovská ženská jako její otec. Takový netvor!

Mohlo to být tak, že byla potomek legendárních obrů.

Já jsem byl mnohem vyšší než moje matka. To ona byla ta divná.

Za nějakou dobu ji ve výšce překonám!!

Když jsem kvůli této myšlence pil sobí mléko, otec mě uhodil a vynadal mi, abych nemrhal vzácným zbožím.

Čtvrtý rok. V době, kdy jsem si zvykal na používání pušky, jsem se v lese náhodou setkal s tou obrovskou ženou. Pořád používala luk a šípy. Jestlipak jí ten zchudlý lenní pán řekl, že nemá používat pistole? Nebyl jsem si jistý.

I když jsem se jí přímo zeptal, jen naklonila hlavu ke straně a nic neříkala.

Ještě nic neulovila. Ale já jsem měl na svých saních divoké prase. Bylo to to největší, co jsem do teď ulovil. Ukázal jsem na něj a chvástal jsem se.

Žena na tu kořist jen zírala.

Začal jsem se cítit nepokojně, protože se neusmála a ani netleskala.

Zatímco jsem marnili čas, začal padat sníh. Vítr sílil, takže bylo jasné, že se to brzy promění na sněhovou bouři.

I když jsem jí řekl, že jdu domů, prázdně zírala. Nebo spíš pevněji sevřela svůj luk a snažila se pokročit do lesa.

To byla hlupačka?! Nebylo možné, aby v těchto podmínkách létaly šípy přesně.

Lov také zahrnoval pozorování lesa. Jinými slovy bylo důležité se naučit, jak číst přírodu. Pokud se člověk v lovu přecení, když je les drsný, může zemřít. Co se jen od otce učila. Nebo možná co se neučila.

Jelikož se nedalo nic dělat, dal jsem jí bělokura a zajíce, co jsem měl v brašně. Řekl jsem jí, aby si vzala tuhle brašnu a šla dneska domů.

Oči té ženy se pohybovaly mezi mnou a tou brašnou. Řekl jsem jí, že nevadí, když si to vezme.

Pak ta žena udělala něco záhadného. Najednou zvedla pěst a zabušila si jí do hrudi.

Neměl jsem ponětí, co to znamenalo. Důležitější bylo, že sníh teď poletoval prudčeji, takže jsem tu ženu popadl za ruku a zamířil jsem do vesnice.

Když jsem dorazil ke vstupu do vesnice, čekal tam otec té ženy. Hned za ním byl i lenní pán. Ten obrovský otec sem přišel s přísným výrazem na tváři. Určitě se nepokusí mě udeřit do tváře, to jsem si pomyslel, ale udělal něco nečekaného.

Jakmile spatřil svou dceru, objal ji.

Myslel jsem si, že bylo přehnané takhle slepě milovat a ochraňovat takovou masivní dívku. Ta žena něco říkala, zatímco na mě ukazovala. Hned poté se postavil přímo přede mě. Řekla o mě něco špatného? Mohl ten strašlivý otec zjistit, že jsem jí říkal „Obryně” nebo „Ani neumíš mluvit?!”

Ženin otec s velkou silou zvedl pěst. Pateticky jsem z té síly pevně zavřel oči.

Ale ten očekávaný náraz nepřišel. Když jsem mdle otevřel oči, otec si bušil pěstí do hrudi.

Takže co tenhle počin znamená?!?

Když jsem na jejího otce znovu zíral, ještě jednou se uklonil. Pak svou dceru znovu objal a pak zamířili do vesnice.

Jelikož jsem nechápal, co se dělo, jak jsem dupal, klel jsem. Pak promluvil lenní pán, co měl velmi nenápadnou přítomnost.

Nejdřív mi poděkoval, že jsem tu obrovskou ženu přivedl zpět. Bylo mi řečeno, že měla silný pocit zodpovědnosti a že se nevrátila domů, dokud nechytila nějakou kořist. Bylo jí řečeno, aby se příliš nepřepínala, ale jelikož se ta slova nedala přesně vyjádřit, mohlo dojít k tomu, co dneska. To mi řekl.

Poté mi řekl, co znamenal ten počin, kdy si bušili pěstí do hrudi.

Evidentně to znamenalo děkuju. Samozřejmě v závislosti na situaci to mohlo znamenat „ano”, dalo se to použít jako vyjádření úcty k druhému. Mělo to mnoho významů.

Když jsem teď znal význam toho záhadného počinu, cítil jsem se trochu lépe.

Pak lenní pán řekl, že mi tu obrovskou ženu nechá na starosti. Řekl, že je rád, že taková nešikovná dívka jako ona má kamaráda jako já.

Nebyl jsem její kamarád! To jsem řekl, ale lenní pán se jen zasmál jako hlupák a řekl: „No tak~ není třeba se stydět.”

Zatraceně! Koho nazýváš jejím kamarádem?!

Jednoho dne zařídím, že nebude mít slov! Není to tak, že bych s ní chtěl něco dělat!

Lenní pán mi řekl, abych se o „Miruporon” postaral a pak odešel.

To byla historka o tom, jak jsem zjistil jméno té obří ženy.
--------------------------------------------------

~ Rozhodla jsem se hodit všechny tři Lucovy příběhy naráz. Proto to taky trvalo tak dlouho ^_^, takže za chviličku se objeví druhý a pak ještě třetí. ~

<Předchozí>...<Následující>