HK - kapitola 96

Kapitola 96 – Hlášení Luky Salonen Eskoly (2)

Pátý rok.

Její lid své emoce evidentně vyjadřuje pomocí gest. Lenní pán řekl, že jim moc nerozumí. Být s cizinci, s kterými nemůže komunikovat. Respektoval jsem ho.

Někdy jsem ji potkal v lese. Když nic neměla, dal jsem jí malá zvířata jako zajíce. Vážně jsem to nedělal pro ni. To jenom, že zpracovat malá zvířata byla otrava.

Nedávno jsem se dozvěděl, že ten počin, kdy na škvírku otevřela oči a uvolnila ústa, byl úsměv.

Cože, takže se umí usmívat.

Neoblíbený lenní pán se oženil a vesnice se začala pomalu měnit. Ještě jsem tu jeho manželku, o které se tak mluvilo, neviděl. Evidentně s lenním pánem chodila na lov, ale ještě jsem neměl příležitosti ji vidět. Důležitější bylo, že mladé ženy z vesnice byly okouzlené rudovlasým cizozemským mužem, co nedávno přišel.

Věřte tomu nebo ne, ženy se shromažďovaly v obchodě, aby s tím chlápkem mohly mluvit. Když jsem náhodou procházel kolem obchodu a nahlédl jsem dovnitř, stal jsem se svědkem něčeho divného. Překvapila mě škála shromážděných žen. Od tříletých k ženám po padesátce.

Ta žena po padesátce byla moje matka... Počkat, co tam děláš, chtěl jsem se zeptat.

Spatřil jsem toho opěvovaného pohledného muže, ale nebyl zase tak skvělý. Boky měl útlé jako žena a neměl moc svalů. Jako kdyby takový muž dokázal uživit rodinu. Všechny ho slepě milovaly jen proto, že byl z města. Nevypadal špatně.

Ona mezi ženami naštěstí nebyla.

Jelikož tu nebyly žádné jiné ženy s černými vlasy a očima, dokázal jsem to říct od pohledu. Když jsem se dozvěděl tohle, už jsem se o to shromáždění nezajímal.

Poté jsem se vydal na lov.

Večer se otec matky zeptal, kde od poledne byla. Matka s úsměvem odpověděla, že byla v obchodě se suvenýry, aby se podívala na pohledného člověka.

Takže neměla v plánu to skrývat.

Otec se tvářil komplikovaně, ale nevyhuboval jí. Jelikož to byl on, co mou matku, co byla cizinka, požádal o ruku, zatímco před ní klečel, hierarchie byla už dávno jasná.

Když jsem sledoval své rodiče, pokaždé jsem nakonec přemýšlel proč.




Druhého dne.

Když jsem vyšel z domu, abych šel na lov, kráčela venku. Jelikož měla velký košík, musela být na nákupech.

Jak jsem se k ní přiblížil, abych si s ní popovídal, někdo na ni promluvil přede mnou. Ten člověk byl rudovlasý muž, co jsem včera viděl v obchodě se suvenýry. Vzal jí košík, co měla, a začal kráčet jí po boku.

V mžiku se mi rozpálila tvář. Když jsem ty dva už neviděl, proměnilo se to na hněv. Tak mrzké počínání. Ohavné dokonce i v tradičním oděvu. Normálně oděv sahal k pasu, ale ten rudovlasý muž měl oděv, co dosahoval ke kolenům. Nosit tradiční oděv a přitom se nedržet tradice, jak plytké.

Frustrovaně jsem se cítil i kvůli něčemu jinému. Normálně vypadala, že se o muže nezajímala. I když jsem jí nesl věci, akorát naklonila hlavu ke straně. Protože se spoléhala na cizince, zbytečně mě to rozzuřilo.

Ten den jsem měl hlavu tak zamlženou, že jsem nedokázal chytit jediného zajíce.

Když jsem se vrátil s prázdnýma rukama, narazil jsem na ni u pevnosti. Jak to, že jsem se s ní setkal v den, kdy jsem na ni vůbec nechtěl narazit?

Prošel jsem kolem, aniž bych se na ni snažil podívat.

Poté jsem byl pár dní frustrovaný. Když jsem šel na lov, viděl jsem toho rudovlasého muže s jinou ženou, takže jsem promluvil. Myslel jsem si, že to bude dobrá příležitost si s ním promluvit.

„Hej!” Bylo v pohodě, že jsem mluvil s takovou silou, ale šokovalo mě, když jsem slyšel odpověď.

Hlas toho rudovlasého muže byl na muže vysoký. Na ženu byl hluboký, ale nebyl to mužský hlas.

Jen pro případ jsem zkontroloval pohlaví. ...Přece jenom žena.

Jak mylné!

Navíc to byla manželka lenního pána. Proto se s ní tak přátelila.

Když se teď to nedorozumění vysvětlilo, už mě to nezajímalo. Napadlo mě, že bych se omluvil, ale akorát jsem ji ignoroval, takže jsem si myslel, že to bude v pohodě.

Šestý rok.

Vesnice byla stále pokojná. Velkou změnou bylo to, že jsem se sblížil s vojáky v pevnosti. Když jsem si s nimi promluvil, byli celkem zajímaví. V restauraci v pevnosti občas bylo jídlo z města, takže jsem tam občas také zašel.

Týkalo se to jí. Mluvili o tom, jak měla jedna osoba jedinečné vzezření, ale že to nebylo špatné. Navíc řekli, že měla pěknou postavu.

Nenosila tradiční oděv vesnice. Nosila exotický oděv. V zimě nosila plášť, takže se nijak nelišila od vesničanů, ale v létě byl rozdíl jasný. Ženy z vesnice neukazovaly kůži, ale co se jí týkalo, jak to mám říct, byla celkem otevřená.

Její hruď byla jasně vidět a břicho měla odhalené. Sukně jí sahala jenom ke kolenům, takže odhalovala nohy. Dokonce ani ženy z města se evidentně takhle neoblékaly.

Ale vojáci řekli, že se báli jí dvořit, protože měla děsivého otce. No ano, s tím soucítím. Navíc spolu nemohli ani komunikovat, takže to nebyla žena, které by se člověk mohl dvořit se samolibým přístupem.

Téma se postupně změnilo. Ačkoli se to nezměnilo v tom, že to stále bylo o ženách.

Evidentně si cizinec odvedl ženu, co byla mezi vojáky celkem oblíbená. Když jsem se zeptal, kdo to byl, zjistil jsem, že to byla vnučka dědy Bergholma. Její jméno byla Aina, myslím? Vojáky to zklamalo, ale byla to žena se silnou osobností. Já se s takovou ženou oženit nechtěl.

Všichni muži ve věku na ženění toužili po ženách. Chtěli se rychle oženit. Já jsem na ženění nepomýšlel. Můj starší bratr se oženil, takže u nás v domě nebylo tak hlučno. Domácnosti jen s jedním dítětem byly příliš náročné.

Byl to problém, co se mnou neměl co dělat.

Sedmý rok. Poslední dobou se ta osoba scházela s jednou ženou. Byla to vnučka dědy Bergholma, co se nedávno vrátila z cizích zemí. Vrátila se po roce a půl života společně s mužem, co přišel spolu s ní.

Ty dvě jsem spolu spokojené viděl celkem často.

Pak jsem si uvědomil, že jsem ji neviděl s jinými ženami.

Přemýšlel jsem, jestli se z ní také stávala žena.

No, ale se mnou to nemělo co dělat.

Osmý rok. Jelikož mi táhlo na 19. rok, otec mě začal pobízet, abych se oženil. Řekl mi, abych si při prodávání ryb na trhu v přístavu našel ženu, protože kdybych se oženil s ženou z vesnice, bylo by těžké mít děti.

Řekl, že to nebyl žert, ale já jsem otcův rozkaz ignoroval.

Když jsem se vracel z lesa s houbami, co jsem matce sbíral, narazil jsem na ni.

Byly chvíle, kdy mě překvapila, kdy jsem jí řekl, že byla obryně nebo že chodila kolem a sváděla muže. Provedl jsem jí něco ošklivého. Ačkoli teď jsem na to neměl náladu, vůbec.

Pravděpodobně to bylo proto, že na sobě měla tradiční oděv z této vesnice. Vypadala mnohem rozkošněji než obvykle. Litoval jsem, že jsem jí řekl něco tak ošklivého.

A také jsem se rozhodl, že po dnešku s ní přestanu mluvit. Když jsem se s ní setkal, akorát jsem jí říkal ošklivé věci. Vůbec jsem nebyl upřímný.

Neměla žádnou reakci. Jen bez hnutí zírala do země.

Nedokázal jsem to ticho vystát, a tak jsem ji popadl za rameno a zeptal se jí, jestli poslouchala. Když jsem se jí podíval do očí, něco mě napadlo. Proč jsem neměl vytrvalost a schopnost se učit?

Když mě tak viděla, zvedla hlas. Bylo to hlasité, takže jsem sebou nakonec trhl. Nebo spíš to bylo poprvé, co jsem slyšel její hlas. Bylo to celkem roztomilé, naprosto se to nehodilo k jejímu vzezření... Počkat, to nebyl ten problém. Zatímco jsem přemýšlel, proč mě to tak překvapilo, v řeči této země mi řekla, že jsem vyrostl do výšky.

No ano, před nějakou dobou jsem vyrostl a byl jsem vyšší než ona. Když jsem byl malý, byl jsem fixovaný na to, abych ji přerostl, ale poslední dobou mě to zase až tak nezajímalo, takže jsem na to zapomněl.

Důležitější bylo, kdy se naučila mluvit...

Jestlipak se učila od ženy, s kterou se vždycky stýkala, s Brgholmovou vnučkou?

Což znamená, že teď rozumí těm drsným slovům z dřívějška. Na čele se mi perlil pot.

Ustoupil jsem, abych se odtud rychle dostal. Ale ona na mě nešikovně promluvila slovy, co se zrovna naučila.

Ptáš se mě, proč s tebou pořád mluvím?! To je očividné!!

V hlavě jsem měl jasnou odpověď, ale nedokázal jsem to říct nahlas. Adekvátně jsem se té otázce vyhnul a utekl jsem.

Od toho dne se mnou aktivně začala navazovat konverzaci a vychutnávala si naši výměnu. Nikdy jsem si nemyslel, že se naše pozice obrátí.

I dnešek začal tím, že jsem opravoval její zkomolená slovíčka. Byla tak hovorná, že ty námitky, co jsem musel udělat, neměly konce.
--------------------------------------------------


~ Druhý díl ze tří. Třetí přibude... ~

<Předchozí>...<Následující>