KY - kapitola 5

Kapitola 5 – Od zotavení k rezignaci

Konverzace s Lapis trvala až do rána.

Ačkoli Lorena v jednu chvíli napadlo, že by si vyměnil hlídku se Sarfem, nesnášel tu představu, že by strčil hlavu do stanu, kde prováděli ty věci. Došel k závěru, že bude lepší, když prostě bude pokračovat v hlídce až do rána.

Ty záležitosti ve stanu skončily celkem pozdě v noci a Loren si myslel, že Lapis půjde zpět do stanu se vyspat. Překvapilo ho, když řekla, že mu bude dělat společnost až do rána.

Ačkoli si Loren nehodlal stěžovat, že bude držet hlídku ve dvou, trápilo ho, že na Lapis bude mít během dne vliv nedostatek spánku. Ale když mu řekla, že kdysi v kostele byly doby, kdy jí nebylo dovoleno spát, a tak zůstat vzhůru celou noc nebyl žádný problém, s radostí její nabídku přijal.

Ti dva si donekonečna povídali až do rána.

Lapis toho neměla moc co nabídnout, neboť vyrůstala v kostele, ale snažila se ze všech sil udržovat konverzaci v pohybu tím, že pátrala, o čem by si mohli povídat. A Loren si její snahy cenil.

Ale když se konverzace obrátila k Lorenovi, když byl ještě pořád žoldnéřem, byly určité věci, o kterých se zdráhal mluvit.

Přemýšlel, proč by kněží, co vyrůstal v kostele, chtěl poslouchat o jeho zkušenostech žoldnéře, ale usoudil, že jako dobrodruh začátečník chtěla nabýt co možná nejvíce vědomostí, aby pomohla sama sobě. Jak se snažil ze všech sil odpovídat na její otázky, jak jen mohl, přišlo ráno.

„Hm? Už je ráno. Co se stalo s mojí hlídkou?”

„To je dobrý. Minulost je minulost.”

Možná se paprsky slunce dostaly do stanu. Sarfe vyšel ven a zmateně se Lorena zeptal, ale Loren mu takhle odpověděl a skrýval svou podrážděnost.

Jak viděl, že Naron a Oxy vyšly s rozcuchaným vzezřením, aniž by jim bylo nějak trapně, mezi rty se mu prodral povzdech ještě před nějakou stížností.

Jak Sarfeho sledoval, jak se rozpačitě škrábal ve vlasech, pevně se rozhodl, že jakmile bude tahle práce hotová, odejde z družiny a bude si hledat jiný způsob, jak vydělat peníze.

„Vyrazíme, jakmile se najíme. Do vesnice to už není daleko.”

Loren složil hlavu do dlaně, naštvaný na vesničana, co nechápal, proč to řekl. Sarfe a jeho družina odpověděla veselými hlasy, zdánlivě si nebyla vědoma situace. Lapis se ustaraně zasmála.

Zbytek cesty byl poklidný, nenarazili na žádné nepřátele nebo problémy.

Evidentně byla pravda, že vojáci a dobrodruhové sem tam netvory a loupežníky podél cesty eliminovali.

Vesnice, kam dojeli, byla normální, pionýrská vesnice.

Před vnějším nebezpečím ji chránilo prosté, ale silné oplocení a uvnitř bylo několik domů ze dřeva.

Pole se nacházela před ohradou, ale s tím se nedalo nic dělat.

Tu vesnici postavili, aby vytvořili více zemědělské půdy, takže kdyby se snažili oplocení rozšiřovat pokaždé, kdy udělali nové pole, byl by to nekonečný úkol a také by to stálo mnoho lidské síly.

Byla to minimální možná obrana a nedokázala vesničany ochránit před nebezpečím zvenčí.

Žít v takové vesnici vyžadovalo chápat, že nebezpečí bylo vždycky poblíž, a bylo mnohem těžší žít tady než ve městě.

Hned vedle vesnice byl velký les. Loren se na něj podíval, jak slezl z vozu. Pomyslel si, že to musel být les, kde se objevili goblini. Jak si začal protahovat a uvolňovat tělo, Sarfe slezl z vozu a řekl: „Dobrá, pojďme.”

Bylo těsně před polednem, takže jít do lesa nebyl problém.

Ale Loren si myslel, že bylo normální se nejdřív pozdravit s klientem, starostou vesnice, a projít si podrobnosti práce, ale když to řekl Sarfemu, Naron se na něj zamračila.

„Musíme jen ulovit gobliny. Proč bychom si měli procházet detaily?”

„Přeptat se na jejich počet a tak. A myslel jsem si, že je normální jít se pozdravit s klientem...”

„Můžeme prostě říct, aby ten chlápek, co nás sem vzal, informoval starostu. Jak dlouho nás hodláš nutit trávit na téhle snadné práci?”

Loren měl za to, že bez ohledu na obtížnost práce byla práce.

Proto si Loren myslel, že by měli pozdravit klienta, ale znovu si povzdechl s vědomím, že družina jeho hledisko nepřijme.

Dokonce i mezi žoldnéřskými skupinami bylo logické, aby se velitel pozdravil s klientem, ale to se evidentně nevztahovalo na zástupce profese zvaná dobrodruhové.

„Řeknu to starostovi, takže vy můžete jít napřed a dodělat to co možná nejdřív.”

Když Naron zaslechla, co vesničan řekl, zahlížela na Lorena.

Loren se vzdal toho, aby se je snažil přesvědčit, a když Naron viděla, že Loren nic neříká, odfrkla si s pyšným pohledem na tváři. Sarfe jí položil ruku na hlavu a řekl všem ve družině: „Pojďme to rychle dokončit, aby vesnice mohla být v bezpečí a v pořádku.”

„Jo. Nepotřebujeme tohohle citlivého žoldnéře, abychom to dodělali.”

„Naron, během bitvy bude naším štítem. Není možné, abychom ho s sebou nevzali.”

Loren se dotkl jílce svého meče, nepobavilo ho, že ho brali jako živý štít.

Neměl námitky proti tomu, aby byl v přední linii, ale nebylo možné, aby měl dobrý pocit z toho, že se k němu chovali jako k věci.

„Ehm... Když dojdeš zranění, určitě tě vyléčím.”

Loren si nebyl jistý, jestli se mu Lapis snažila zvednout náladu, ale jakmile to řekla, Naron dala najevo svou špatnou náladu.

„Léčit ho je ztráta času. Prostě si to schovej na to, až se zraní Sarfe.”

„Uch... hm.”

Naronina silná slova přemohla Lapisina, ale Loren se po ní podíval a zakroutil hlavou, říkal jí, aby se tím netrápila.

Když teď o tom přemýšlel, to jediné, co měl v brašně, byly zásoby, co si koupil. Neměl dost peněz, aby si koupil další nezbytnosti jako léčivo, a pokud dojde vážného zranění, nebude s tím moct nic dělat.

Jeho nálada se nijak nezlepšila, jak se rozhodl, že když přijde na nejhorší, prostě si bude muset rozpárat oblečení, aby to použil jako obvazy.

Mezitím se Sarfe a ostatní rozloučili s vesničanem a vydali se do lesa.

Loren věděl, že pokud se opozdí, znovu se na něj naštvou, a tak je svižně následoval. Nechtěl nic dalšího, co by mu náladu ještě víc zhoršilo.

„Dobrá, prozatím zůstanu vpředu a Naron mě bude krýt. Oxy a Lapis zůstanou vzadu a Loren to celé uzavře.”

Loren v tichosti kývl.

Byla to spolehlivá a rozumná formace, ale zároveň nezajímavá.

Znamenalo to, že Sarfe aspoň znal základy, jak se pohybovat jako družina.

Zatímco byl Loren vzadu ve střehu, nemohl si pomoct a pomyslel si, že protože neměli z vesnice žádné informace o goblinech, museli se bezcílně toulat po lese a tím se pátrání prodlužovalo.

Bylo to jako snažit se rybařit v jezeře a nevědět, jestli tam jsou ryby nebo ne.

V tomto případě byl Loren a družina návnada.

Zeptat se na specifická místa, kde se daly ryby chytit, znamenalo velkou pravděpodobnost, že rybu chytí. Ale dát na háček návnadu a nahodile ji hodit se spoléhalo čistě na náhodu. A také to bylo velmi nedůmyslné.

„Hele, Sarfe. Maliny.”

„Maliny, co? Už jsem je dlouho neměl. Pojďme si pár vzít s sebou.”

„Ehm, lidi? Neměli bychom se nejdřív soustředit na to, abychom našli gobliny...”

Po chvilce si Loren nemohl pomoci a chtěl odejít.

Bez jakýchkoli informací se opravdu potulovali v lese bez naděje, že by tu zakázku dokončili. Kromě toho Sarfe a dívky projevili ze všech věcí zájem zrovna o maliny a jali se je sbírat.

Lapis, stejně zneklidněná jako on, se je snažila zastavit, ale nezdálo se, že by někdo z nich poslouchal, co říkala.

V této chvíli už se Loren ani necítil na to, že by se pokoušel něco říkat, a dokonce začal mírně doufat, že veškerý ten hluk, co ti tři dělali, přiláká k jejich místu gobliny.

„Myslíš si, že to je v pohodě?”

Po chvilce Lapis vzdala snahu s nimi mluvit a zeptala se Lorena s přemoženým výrazem na tváři. Ale Loren nedokázal najít žádná slova, kterými by jí odpověděl.

Byl by velký problém, kdyby žoldnéři odložili zakázku stranou a začali jednat sami za sebe, ale jelikož Loren nevěděl, jestli to samé platilo i u dobrodruhů, nebyl si jistý, jestli by je měl kvůli něčemu zatracovat. Ale byl si jistý, že bylo zbytečné se vůbec snažit jim nějak domluvit.

„Můžou dělat, co chtějí. Mě už to ani nezajímá.”

Loren se ani nesnažil skrýt svůj drsný tón.

„Ach, rezignoval jsi, že?”

„To říkáš, že ty jsi ještě nerezignovala?”

„Ale jsem velmi blízko.”

Když Loren viděl, jak Lapis při té odpovědi poklesla ramena, mírně se mu ulevilo.

Loren si pomyslel, že musel být extrémně unavený, když se mu ulevilo kvůli něčemu takovému. Chtěl tu zakázku vyřídit co nejdřív a vrátit se zpět, ale aby to udělal, potřeboval pomoc Sarfeho a dívek. I kdyby to vzdal a odešel, neměl jak zaplatit jízdu zpět do města nebo jak Lapis splatit tu půjčku.

Loren neměl na výběr a musel sledovat, jak Naron sbírala maliny a jak ji Sarfe následoval sem a tam a jak Oxy hledala bylinky.

„Jak to, že jsi při tom tak klidná?” zeptal se Lapis, co s ním z nudy sledovala ty tři.

Trochu ho překvapilo, když mu Lapis odpověděla se zahlížením. „Není mi moc po chuti nechat se oslovovat takhle.”

Loren okamžitě pochopil, že byla podrážděná z toho, jak ji oslovoval jen jako hejtytam. Na chvilku se zarazil a popřemýšlel o tom, jak by jí měl oslovovat, aniž by ji dál urazil.

„Slečno Lapis?”

„Lapis stačí. Proč jsi to řekl jako otázku?”

„Nikdy jsem neměl příležitost oslovit opačné pohlaví jménem.”

Jediné ženy, s kterými Loren promluvil, byly servírky u baru.

Shromažďování jídla a zásob byla obvykle práce ostatních, takže nikdy nepromluvil ani na lidi z obchodů.

Jelikož šli od bitvy k bitvě, s žádnou se nesblížil dost na to, aby je oslovoval jménem.

„No, taky mi můžeš říkat Loren.”

„Ne, prosím, dovol mi říkat ti Loren-san!”

Loren se zamračil, myslel si, že Lapis nechtěla být až tak přátelská. Lapis to viděla a znervóznilo ji to a snažila se vysvětlit, co tím myslela.

„Totiž, ehm. To jenom kvůli tomu, jak obvykle mluvím, nutí mě to říkat jména takhle. Není to tak, že bych se s ostatními nechtěla moc seznamovat a takže...”

„Můžeš mi říkat, jak chceš.”

Lorenovi se znovu trochu ulevilo, když Lapis viděl mávat rukama a snažit se ze všech sil vysvětlit, co tím myslela. Pak se podíval po zbytku družiny, co jemu a Lapis nevěnoval vůbec žádnou pozornost, a začal se modlit, aby na ně goblini zaútočili.
-----------------------------------------------

~ Zdvořilostní -san většinou překládám opisem jako pane, paní, slečno anebo vynechávám... Tady by to nedávalo smysl, takže jsem to tak nechala, ale v dalších kapitolách to prostě vypustím. Jen mějte na paměti, že Lapis mluví celkem zdvořile. ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>