KY - kapitola 9

Kapitola 9 – Od útěku k přiznání

„No jo, ohledně toho, co se předtím stalo.”

Loren klusal tunelem s Lapis na zádech.

Meč přitisknutý k Lapisinu tělu musel být nepříjemný, neboť se na jeho zádech ošívala. Ale stále nedokázala sama pohnout údy.

„Předtím?”

Přiblížila tvář k Lorenovu rameni.

Jejich těla se přirozeně přiblížila, ale Loren na svých zádech cítil akorát svůj meč, co byl vpravený mezi ně.

„To, jak se ti změnil způsob mluvy. Takhle mluvíš od přírody?”

Lapis se přestala svíjet.

Loren z toho měl pocit, že o tom nechtěla mluvit, ale dál pokračoval. Rozhodl se, že bylo lepší o ní vědět co možná nejvíc, zvlášť když s ní nějakou dobu stráví.

„A taky tvoje tělo. Je důvod, proč se přestalo pohybovat?”

„Já... musíš vědět proč?”

Když Loren zaslechl Lapisin zdráhavý hlas, při kterém bylo jasné, že to bylo něco, o čem nechtěla mluvit, začal se rozmýšlet, jestli by se v té záležitosti měl vrtat do hloubky.

Nepotřeboval informace, ale vždycky tu byla šance, že ty informace, co možná nepotřeboval, v sobě měly něco důležitého. Soudě podle situace, ve které se nacházeli, chtěl každý detail, co mohl najít.

Ale zároveň na ni nechtěl tlačit moc tvrdě a zničit jejich vztah.

Jelikož Sarfe a ostatní byli pryč, zbýval mu jediný spojenec, a to Lapis.

„Nebudu tě nutit, ale bylo by snazší o tom uvažovat, když bys mi to řekla.”

Udělal to tak, aby se rozhodla Lapis.

Rozhodl se říct jí, co měl na mysli, a pak čekat, jak zareaguje.

„No, takže... jelikož už jsi všechno viděl, hádám, že ti to můžu říct,” zašeptala mu do ucha po chvilce, kdy si urovnávala myšlenky.

Zatímco si Loren pomyslel, že z ženského šepotu u ucha mu běhal mráz po zádech, soustředil se na Lapisin hlas. Nezpomalil a dál pokračoval v pročesávání okolí.

„Lorene, kolik toho víš o démonické rase?”

Po Lapisině otázce se Loren na místě skoro zastavil, ale vzpomněl si, že nebyli v situaci, kdy by se mohli zastavovat.

Zpomalil do klusu, zatímco se snažil vybavit, co věděl o démonické rase.

Obecně s lidmi neměli moc interakcí.

Na tomto světě existovaly i jiné rasy než lidé, jako třeba pololidé a zvířecí rasa, co žili ve svých vlastních společenstvech spolu s lidmi.

Démonická rasa byla jedna z nich, ale neměla mezi ostatními rasami moc dobrou pověst.

S lidmi neměli téměř žádné interakce, ani nemluvě s jinými rasami, a obecně se brali tak, jak název jejich rasy naznačoval.

Ale ve skutečnosti bylo jenom pár jedinců, co žili dle této pověsti, a nebylo to tak, že s nimi bylo nemožné jednat.

Ačkoli měli vyšší fyzické schopnosti a vyšší spřízněnost s magií, o jiné rasy se nezajímali a kořenem jejich špatné pověsti byl jejich sklon použít cokoli a jakkoli, aby z toho měli užitek.

Ale takoví jedinci existovali i mezi lidmi a záviselo to na povaze jedince, a tak ho žoldnéř, co mu všechno tohle řekl, varoval, aby si nemyslel něco takového jako „jen proto, že jsou démonická rasa”.

Většina z nich ani nevěřila v bohy, kvůli čemuž je neměly rády ani církve.

Vypadali skoro stejně jako lidé, až na barvu očí, které měli tmavě fialové.

Bytosti zvané démonický lord se tu a tam objevily a přinášely na svět strach, ale byli to jen vládci démonické rasy a jen zřídka se pokoušeli kontrolovat netvory a ovládnout svět.

Loren řekl Lapis všechno, co si o démonické rase vybavil.

Když skončil, Lapis přikývla a řekla: „Já jsem příslušnice démonické rasy.”

„To si děláš srandu, že?”

Na základě Lorenových znalostí démonická rasa nevěřila v bohy.

Bohové se o svou moc nedělili s těmi, co v ně nevěřili. A pokud Lapis opravdu byla démonická rasa, jak řekla, bylo by to v rozporu s tím, že je kněžka.

Protože Lapis byla na jeho zádech, viděl její tvář jasněji a viděl, že oči měla černočerné jako vlasy. I její fyzické charakteristiky se od démonické rasy lišily.

„Rozhodně nevěříme ve svrchovaného boha nebo v bohyni země a tak, ale bůh znalostí má podobný vkus jako my, takže...”

Ačkoli bohové dohlíželi na různé věci, součástí jejich učení byly ideály jako láska a mír.

Ale Lapis řekla Lorenovi, že učení boha znalostí nic z toho neobsahovalo a že učili jenom získat znalosti a pak pátrat po dalších.

Toto učení nebylo mezi démonickou rasou dobře známé, ale byl mezi nimi malý počet věřících.

„Jelikož bůh znalostí považuje magii za formu znalosti, kněží boha znalostí dokáží použít jak božské umění, tak magii. Ale kněží ostatních bohů nedokáží použít magii, ale jenom božské umění, co jim jejich bůh udělil.”

Proto Lorena překvapilo, když Lapis s pomocí magického kouzla vyvolala světlo.

Kněží obvykle používali jen božské umění jejich boha a Loren nikdy neslyšel o knězi, co by kromě toho používal magii.

„Znamená to, že i lidský kněz boha znalostí dokáže použít magii?”

Pokud to byla pravda, znamenalo to, že kněží boha znalostí mohli splnit dvě role zároveň a že by tedy po nich byla velká poptávka jak mezi dobrodruhy, tak mezi žoldnéři.

I kdyby to mělo být drahé, mít jednoho člověka, co by dělal práci za dva, byl až příliš dobrý obchod.

„Možná jsou někteří, co to dokážou, ale nikdo by neměl být tak dobrý jako já. Já jsem démonická rasa. Je jenom přirozené, že mám vyšší úroveň.”

Znělo to, že Lapis na sebe byla mírně hrdá.

Loren si myslel, že se nemýlila.

Neměl ponětí, kolik síly Lapis měla, ale pokud měla dost, aby pokryla práci jednoho člověka jak v magii, tak v božských uměních zároveň, nebylo to něco, na co by neměla být hrdá.

„Takže proč je démonická rasa jako ty dobrodruh? Copak obvykle nezůstáváte v horách uprostřed kontinentu?”

Důvod, proč se démonická rasa moc nestýkala s ostatními rasami. Ačkoli v tom velkou roli hrála jejich špatná pověst a jejich osobnost, největším důvodem bylo to, kde žili.

Byli obklopeni vysokým horským pohořím uprostřed kontinentu a pro lidi bylo fyzicky velmi náročné se tam dostat, o to víc pak dostat se ven.

Existovalo mnoho teorií o tom, proč žili na takovém místě, a Loren o těch teoriích moc nevěděl, ale ta nejznámější zněla tak, že ustoupili do hor kvůli pronásledování.

„Vlastně chodíme ven celkem často.”

Teď si byl Loren jistý, že démonická rasa byla až příliš jiná od toho, co znal.

„Jen nás nikdo nechytí. Vypadáme podobně jako lidé, takže když si dáváme pozor, vypadáme úplně jako lidé, co jsou jen trochu víc význační.”

„Vážně,” pomyslel si Loren.

Loren věřil, že z jednotlivců, co měli více než určité množství dovedností, ať už se jednalo o šerm nebo magii, sálala aura, co ostatním říkala, čeho byl ten jednotlivec schopný.

Ačkoli to někdy bylo nepřesné, stejně mu to dávalo ponětí, co to bylo za jedince.

Pokud byla démonická rasa tak mocná, jak slyšel, pomyslel si, že by bylo těžké si jich mezi lidmi nevšimnout.

Lapis se podařilo vycítit Lorenův zmatek a pokračovala ve vysvětlování: „Jedinci, co mají sílu nebo schopnosti, co jsou očividné na pohled, na lidské území buď nechodí, anebo přicházejí s omezeními.”

„Omezení?”

„Ano. A to také vysvětluje moji situaci.”

Mírně zvedla pravou ruku, co měla kolem Lorenova krku.

Její pohyb byl liknavý a zdálo se, že se nemohla pohybovat tak, jak chtěla.

„Tohle je umělé.”

„Cože?”

„Momentálně mám všechny čtyři údy a také oči umělé a upravené magií. Mohu s nimi pohybovat jen s použitím many a také to má celkem velkou spotřebu.”

Loren se pak pořádně podíval na Lapisinu pravou ruku a i když mu to Lapis zrovna teď vysvětlila, nedokázal od pohledu říct rozdíl mezi tímhle a skutečnou rukou.

„Všiml sis, že Oxina magie předtím nezabrala?”

Loren si toho všiml.

To kouzlo, co použila proti goblinům, nemělo žádný účinek a to byl jeden z důvodů, proč se družina zhroutila.

„To bylo pravděpodobně proto, že ten goblin mág aktivoval něco, co mělo účinek <nulifikace>. To není kouzlo, co by goblini dokázali použít, takže hádám, že to musel být nějaký magický předmět.”

Lapis vysvětlila, že kouzlo <nulifikace> rozptýlilo manu pomocí samotné many, takže v té oblasti bylo nemožné použít jakoukoli magii. Na toto použití bylo třeba spoustu many a kontroly, kvůli čemuž bylo velmi nepravděpodobné, že by to použil goblin.

„Není to něco, co by zvládl goblin se svou kapacitou many, takže pravděpodobně použil nějaký magický předmět typu uložiště, aby to použil.”

„To myslíš tohle?”

Loren jí pak ukázal náhrdelník, co goblinu mágovi strhl z krku.

Lapis se na ten zlatý náhrdelník chvíli dívala a nakonec přikývla.

„Tohle je pravděpodobně ono. Ale mě dělá starosti to, jak se goblin dostal k takovému magickému předmětu. S kouzlem, s kterým by měli problémy dokonce i lidé.”

Když Loren ten náhrdelník předtím vzal, Lapis mu řekla, že by preferovala, kdyby ho tam nechal.

S největší pravděpodobností to bylo proto, že si uvědomila, že právě kvůli tomu nedokáže pohnout údy.

Ale Loren usoudil, že to nebylo kouzlo, co by se aktivovalo neustále, neboť Lapis byla postupně schopná pohybovat údy.

Lapis řekla, že to byl předmět úložného typu, a tak Loren hádal, že jak čas plynul, mana se ukládala do náhrdelníku. A tak se rozhodl nechat si ho v kapse.

„Ale oči se mi podařilo mít v provozu.”

„Aha. Co ten způsob řeči?”

„To... není to tak, že tamten způsob řeči je mi přirozenější. To, jak mluvím teď, je také přirozené. Vlastně to, jak teď mluvím, je mé přirozené já.”

Lapis mluvila, jako kdyby se snažila vymlouvat.

„A ani to není tak, že by to bylo pro démonickou rasu přirozené. No... jak to mám říct... Je to, jako kdybych během bitvy přepnula vědomí.”

„Hmm?”

„Jelikož mi paže a nohy přestaly kvůli <nulifikaci> fungovat a vznikla z toho nebezpečná situace, vědomí se mi přirozeně přepnulo a já jsem začala tak mluvit.”

Její vysvětlení dávalo Lorenovi smysl.

Sám Loren v bitvě přepínal vědomí.

Měl za to, že výsledek, že to zašlo příliš daleko a změnil se tím způsob řeči nebo osobnost, nebylo tak podivné vysvětlení.

„Aha. Chápu.”

„Řekla jsem ti, abys mě tam nechal, protože jsem tehdy věřila, že to bylo nejoptimálnější řešení. Děkuju, Lorene, že jsi mě ignoroval a nesl jsi mě celou cestu až sem.”

Loren neviděl Lapisinu tvář přímo, protože ji měl na zádech. A tak když se podíval přes rameno a střetl se s ní očima, soudě podle její vážné tváře věděl, že to myslela z hloubi srdce.

„Ačkoli démonická rasa jako já má celkem špatnou pověst, na dluh nezapomínáme.”

„Ach, dobře. Můžeš mi to splatit, jak jen chceš. Ale to jenom v případě, že se dostaneme z této jeskyně.”

Loren celou dobu klusal, ale tunel pokračoval do dálky.

Ačkoli prošli křižovatkami a jeskynními síněmi, byl to pocit, jako kdyby konec tunelu nikdy neměl přijít. A Loren odpověděl Lapis stroze ve snaze skrýt své rozpaky.

-----------------------------------------------



Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>