KY - kapitola 10

Kapitola 10 – Jiný cíl

„Ale stejně, nemyslíš si, že je na téhle jeskyni něco abnormálního?” promluvila Lapis najednou poté, co chvíli zůstala zticha na Lorenových zádech.

Loren, co běžel s pomocí magického světla, co Lapis aktivovala, se na ni podíval s výrazem, co se jí ptal, co se tím snažila říct. Zatímco se snažil, aby nohou nezapadl do děr na zemi.

„Lorene, od útoku goblinů jsi uběhl už celkem velkou vzdálenost, ale ještě jsme se nedostali na konec tunelu.”

To bylo něco, s čím Loren souhlasil.

I když měl někoho na zádech, dlouho běžel nonstop a také pokryl velkou vzdálenost.

Ale ten tunel pokračoval a ani neměnil tvar.

Minuli pár síní plných předmětů, co goblini nasbírali, ale tu poslední minuli už před nějakou dobou a ten tunel, ve kterém se nacházeli, prostě dál pokračoval.

„Myslela jsem si, že goblini žijí v přirozených jeskyních, ale tohle je příliš nepřirozené. Rozhodně to je divné.”

„Souhlasím. Kdo ví, jak daleko to bude pokračovat.”

Loren měl v plánu, že až se dostanou na konec, že se vrátí a bude zkoumat vedlejší tunely, ale nezdálo se, že by ten tunel měl někdy brzy skončit.

Kdyby to byla přirozená jeskyně, ten tunel by se o hodně zúžil, ale tento pokračoval, aniž by měnil velikost.

Ačkoli podlaha a stěny vypadaly přirozeně, Loren o tom začal pochybovat a začínal si myslet, že ta jeskyně byla umělá.

„Chceš zamířit zpět?”

Jak Loren šel hlouběji a hlouběji do jeskyně, začínal mít pocit naléhavosti, ale i kdyby zamířili zpět, znamenalo to vrátit se zpět na místo, kde se rozdělili se Sarfem a ostatními.

Nechtěl přemýšlet o tom, co se tam dělo, ale byl si jistý, že se tam goblini soustředili.

Nebylo možné, aby se kolem nich proplížili, a to by znamenalo, že by se Loren musel dostat přes hordu goblinů s Lapis na zádech.

„Doufám, že je na druhé straně východ.”

„Pokud je, znamenalo by to, že máš obrovské štěstí, Lorene.”

Loren měl potíže se rozhodnout, jestli při něm stálo štěstí nebo ne.

Měl štěstí, že se mu podařilo přežít všechny bitvy během svých žoldnéřských dnů bez trvalého zranění.

Ale to, že skupina, v které byl, byla zničena, pro něj bylo velmi nešťastné, a tak se nemohl rozhodnout.

„Každopádně moc štěstí nečekej.”

„Ani moje není tak velké.”

Z nějakého důvodu se k tomu Lapis přidala a Loren se na ni otočil se zmateným pohledem.

„No, když jsem odešla ze své země, rodiče mi vzali ruce a nohy a taky oči, takže...”

„Ach... to je nešťastné.”

Lorena překvapilo, že měla rodiče, ale když o tom popřemýšlel, dávalo to smysl. Samozřejmě že démonická rasa měla rodiče. Nebylo možné, aby rostli na stromech nebo něco takového.

Ale musel souhlasit, že bylo velmi nešťastné, že jí vlastní rodiče vzali údy a oči. A začal přemýšlet o tom, kdo měl větší smůlu.

„Stal jsem se dobrodruhem, ale moje družina sestávala z takových lidí.”

„Dobře, chápu. Vypadá to, že jsi mnohem smolnější než já.”

„Když přišlo na přemýšlení a pozornost, měli pár koleček navíc, takže pro mě bylo snadné skrýt svou totožnost.”

„Přestaň. Nemusíš to říkat.”

Pod tím náporem, co na něj Lapis svolala, neměl Loren na výběr a musel uznat, že byla smolnější než on.

Pomyslel si, že démonická rasa měla stále tak špatnou pověst právě proto, že bez váhání říkali takové věci.

„Kromě toho mi moje rodiče schovali údy a oči někde na lidském území. Nemůžu se vrátit, dokud je nenajdu a dokud v lidském světě nezískám zkušenosti.”

„Nesnažím se soutěžit.”

„Ale i když je najdu, jak si je dám zpět do těla?”

„Jdi zpět domů a zeptej se svých rodičů.”

Loren nedokázal pochopit, co se stalo mezi ní a jejími rodiči, že to dopadlo tak, že jí vzali údy a oči a skryli jí je.

Také nedokázal pochopit, jak to mohla popsat jen jako „nešťastné”.

„Ehm, Lorene?”

Zatímco byl pohroužen do takových myšlenek, předmět těchto myšlenek, totiž Lapis, přivedla Lorena zpět do reality.

Loren se obával, že měla v rukávu ještě něco horšího, ale když se na ni podíval, spatřil, že ukazovala před něj, a tak se podíval směrem, kterým ukazovala.

Po celé té době, kdy ten tunel pokračoval donekonečna, před nimi Lapis spatřila nějaký druh světla.

„Není to slepá ulička, že ne?”

„Pokud ano, nezářilo by tam světlo.”

„Ale světlo na konci? Znamená to, že tam je víc goblinů?”

„Nemůžu to říct jistě. Ale žádné necítím.”

Loren si nebyl jistý, jak moc se mohl spolehnout na smysl démonické rasy.

Ale démonická rasa byla známá svou vysokou silou a schopnostmi a Loren usoudil, že jejich smysly budou celkem přesné. Zpomalil z klusu do lehkého kroku, dával si pozor, aby nedělal žádný hluk.

„Zbav se světla.”

Loren trochu viděl díky světlu, co přicházelo ze směru, kterým kráčel, a požádal Lapis, aby zhasila světlo, co vyrobila magií.

Jakmile ji o to Loren požádal, Lapis zhasila světlo. Znovu se setmělo, ale díky zářícímu světlu matně viděli své okolí.

„Ještě nemůžeš sama stát?”

„Promiň, že jsem tak na obtíž.”

„Tím se netrap.”

Zdálo se, že Lapis bylo trapně, že se ještě nemohla pohybovat, ale Loren se jí zeptal, aniž by čekal nějak moc, takže nebyl vůbec zklamaný.

„Omluvím se předem. V případě nouze tě budu muset setřást.”

„To nic. Jsem v cestě, když se natáhneš pro zbraň.”

Loren v úzkém tunelu nemohl použít svou zbraň v plném potenciálu.

Ale neměl nic jiného, s čím by mohl bojovat, a tak neměl na výběr a musel v případě nouze použít svůj velký meč. A to znamenalo, že by neměl na výběr a musel Lapis setřást ze zad, aby meč vytasil.

Lapis, co nemohla pohybovat žádným ze svých údů, to bude celkem bolet, a tak se Loren rozhodl, že se jí omluví teď, protože si dokázal představit možnost, jak k tomu dojde.

„Ale bylo by pěkné, kdybych nemusel tasit.”

Loren dál pomalu kráčel k světlu zářícímu jeskyní.

Ačkoli to nějakou dobu trvalo, podařilo se jim bez problémů dostat ke světlu.

Byla to slepá ulička, ale ve zdi byla trhlina jen stěží dost velká, aby se jí protáhlo dítě. A to světlo se linulo z trhliny.

Po chvilce zkoumání Loren zjistil, že nevedla ven a že nebyla dost velká, aby se jí protáhl on nebo Lapis.

„Pravděpodobně bych se protáhla, kdybych se plazila, ale ještě nedokážu dobře pohybovat rukama a nohama. A nevíme, co je na druhém konci, takže se mi vážně nechce jít samotné...”

Ačkoli Loren měl zbytečné myšlenky, jako že by se možná zasekla o prdelku, ale souhlasil s mnoha věcmi, co řekla, a rozhodl se ji neposlat napřed samotnou.

„Hádám, že budeme muset rozbít stěnu, abychom tu trhlinu rozšířili.”

Jelikož nebyla žádná jiná možnost, jak by mohli projít, byla to jediná možnost, co měli.

Loren s sebou neměl žádný nástroj, kterým by trhlinu rozšířil, ale měl na zádech velký meč.

Doufal, že když byla ta trhlina tak velká, stěna kolem bude tak nějak slabá a snadno se rozdrolí. Položil Lapis do sedu opřenou o zeď a vytasil svůj velký meč.

„Bude to trochu hlasité. Dávej pozor, kdyby si nás něco všimlo.”

„Můžeš se mnou počítat.”

Když viděl, že Lapis přikývla, chopil se meče ze shora dolů a udeřil hrotem do stěny kolem trhliny.

Jelikož jeho meč neměl řádnou čepel, bylo to jako udeřit do stěny kusem kovu a stěna se pomalu, ale jistě začala drolit.

Dokonce i ta nejmasivnější zbraň se velmi poškodí, když se nepoužívala tak, jak bylo zamýšleno.

Loren se rozhodl, že pokud se mu podaří se odtud dostat naživu, bude muset svůj meč vzít ke kováři nebo si koupit nový. Zatímco pracoval, slyšel Lapisin hlas: „Zdá se, že to bude chvíli trvat.”

Velké meče nebyly určené na to, aby se s nimi kopaly díry.

A i když ta stěna byla tak nějak křehká, stejně byla naprosto z kamene a nevypadalo to, že by dělal moc velký pokrok.

Lapisin názor byl správný a Loren dál bušil mečem do stěny, nechtěl marnit čas odpovídáním.

K jejich štěstí ten hluk, co dělal, neupoutal žádné netvory.

Kdyby si jich všiml nějaký netvor, Loren by s ním musel bojovat a zároveň chránit Lapis, co se nemohla moc dobře pohybovat, takže by nebyl schopen řádně bojovat.

„Hádám, že máme štěstí, že ta stěna není tak tvrdá.”

Samotná ta trhlina byla křehká z toho, jak ji mnoho let narušoval vítr, takže Loren ji byl schopný hrotem svého meče víc a víc rozšiřovat.

Chvíli pokračoval a pomyslel si, jak by to bylo snadné, kdyby se mohl proti stěně rozpřáhnout celým mečem.

Nakonec byla ta trhlina dost velká, aby se Loren protáhl.

Loren párkrát uhodil do čepele, aby z ní oklepal sutiny, a připevnil si meč na záda.

„Teď se nějak můžeme dostat skrz.”

„Dobrá práce. Promiň, že tě musím znovu obtěžovat, ale hodně by mi pomohlo, kdybys mě mohl protáhnout zdí.”

Ačkoli uplynulo celkem dost času, Lapisiny údy zůstaly nehybné.

Trhlina nebyla dost velká, aby se do ní Loren vešel s Lapis na zádech, a tak mohl udělat akorát to, co Lapis řekla, tedy aby šel Loren první a protáhl Lapis skrz.

„Nějakou chvilku to zabere.”

„Omlouvám se.”

„To nic. Stejně je příliš pozdě na to vycouvat.”

Loren řekl Lapis, co se cítila omluvně, aby se tím netrápila, a poklekl před trhlinou na kolena. Pokročil k plazení se z tunelu.
-----------------------------------------------



Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>