DM - kapitola 185

Kapitola 185 – Miino tajemství

Tady Satou. Během dob, kdy byla alergie na jídlo menší problém, se zdálo těžké najít si něco, co se dalo sníst. A ještě dříve byly doby, kdy lidé vybíraví v jídle nebyli bráni jako lidé.

Jestlipak na jiném světě existuje alergie na jídlo...


„Sladké melouny~?”

„Roste jich tu hodně nodesu!”

„Pochi, Tamo. To je ovoce, co vypěstovali elfové, takže si je nemůžete vzít bez dovolení, jasné?”

Ty melouny byly na stromech kolem Miina domu, co vytvářely spirálové schodiště, po kterém jsme momentálně stoupali. Pochi a Tama byly v dobré náladě, když po cestě nahoru spatřily sladké melouny a červené pomeranče.

„Hm.”

Mia utrhla jeden plod, nožem ho rozpůlila a dala ho Pochi a Tamě.

„Když máte hlad, můžete si je utrhnout a sníst, jak chcete, víte? Nemusíte se ostýchat—”

Aha, spíš než že by je někdo pěstoval, možná to bylo víc jako jinany podél cesty.

Nebo to jsem si myslel, plody a květiny se pěstovaly nejenom na stromech podél cest, ale také v domech. Myslel jsem si, že se dovnitř nedostalo sluneční světlo, jak je tam pěstovali.

Zavedli nás do velkého obývacího pokoje s velmi vysokým stropem.

Miu jsme nechali napospas davu a pod vedením Miiných rodičů jsme zamířili do místnosti se stolem, co vypadal jako pařez stromu.

Když Miin otec řekl „židle”, ze země vyrostl břečťan a proměnil se na židle. Tohle bylo celkem fantazijní. Když Miin otec luskl prsty, pár skřítků doneslo několik číší a rozestavilo je na stole.

Miin otec znovu luskl prsty a tentokrát ze shora sestoupila květina podobná kalichu a ta pak do číší nalila průhlednou tekutinu se sladkou vůní. Bylo v pořádku se toho napít?

Ale Pochi a Tama se bez váhání napily a pochválily to. Vážně, bylo to chutné, co?

Uchvátila nás ta fantastická scéna, co se odvíjela před našima očima, takže jsme zanedbali monitorování jedné nebezpečné osoby.

Všimli jsme si toho, když jsme zaslechli malé hlásky na protest.

„Pusť mě.”

„Hej, ty, pusť.”

„Pomoc, Layo, pomoc.”

Když jsem se otočil, Nana chytila tři skřítky a ti teď prosili Miina otce o pomoc. Vypadali přitom, že se co nevidět rozbrečí. Nana držela dva z nich v obou rukách, zatímco poslední byl nestoudně nacpaný mezi jejími prsy. Vyměň si to se mnou.

Miin otec neustále zíral na skřítka, co zápolil v Nanině výstřihu, a nepomáhal mu. Jelikož jsem se s ním nějak střetl pohledem, přikývli jsme.

Au.

Arisa mi zezadu dala pohlavek. Zdálo se, že skřítky zachránila Lulu.

„Můj ty světě, vy lidé z prsaté planety.”

„To je nedorozumění.”

„Hm, nedorozumění.”

Odvrátil jsem tvář od zatracujících pohledů Arisy a Lulu a místo toho mi pohled zabloudil k Mie v davu elfů. Elfové byli přece jenom štíhlí, co? Zdálo se, že tu nebyl žádný baculatý elf. Ať už částečně nebo celkově.




„Ach jo, teď jsi tomu dala.”

„To bylo otravné.”

„Tady, pohodlí.”

Skřítci, co utekli od Nany, se mi z nějakého důvodu usadili na hlavě a ramenou. Ten, co řekl tu rozmrzelou hlášku, mě přitom tahal za hlasy. Jelikož to samo o sobě bolelo, dal jsem je na stůl.

Pochi rozlomila nějaké pečené sladkosti a dala je stěžujícím si skřítkům.

„Oo! Tohle je dobré.”

„Pravda.”

„Víc, dej mi.”

Kupily se tu drobečky ze sladkostí, ale hádal jsem, že později prostě můžu použít životní magii. Kvůli slovům chvály skřítků tady se shromáždili skřítkové z města.

„Hej, dej mi?”

„Nedáš, i mě?”

„Au, au, počkat, nanodesu, už, už nemám nodesu.”

Skřítkové mluvili v elfí řeči, takže si neměli jak rozumět, ale ta konverzace se nějak přenesla. Byla zábava dívat se na panikařící Pochi, ale pojďme jí hodit záchranný kruh. Z Inventáře jsem vytáhl košík plný pečených sladkostí a položil ho na stůl.

Skřítkové zaútočili na pečené sladkosti v dobré náladě.

...Jejda.

Byli příliš temperamentní, takže se někteří zavrtali do košíku, až jim byly vidět jenom nohy. A někteří také spadli ze stolu na druhé straně, zatímco si nesli sladkosti.

Zdálo se, že i elfové, co přišli s Miou, se o to pečené cukroví zajímali, už jsem na stůl vyložil dva košíky cukroví.

„Mňam.”

„Hm.”

„Dobré.”

„Lahoda.”

Obecně mluvili v krátkých hláškách jako Mia, ale také tu byli někteří, co mluvili dlouze. Ačkoli to nebylo tak zlé jako u Miiny matky.

„Ale, to je lahoda. Vážně lahoda. Hej, hej, ty jsi upekl ty, Satou? To ne, že?”

„Pravda, tohle je výborné.”

„Hej, i když je to jiné než med, ta sladkost je úžasná, co?”

Většina elfů byla přátelská, ale zdálo se, že ne všichni. Jeden elfský chlapec na mě ukázal a zahlížel na mě.

„Vzájemná láska?”

Kdo s kým?

Mia se mi zezadu tiskla ke krku a ukázala to chlapci. „Samozřejmě!” řekla, ale já si myslel, že to je nepodložené.

Z jeho výrazu jsem chápal, že s tím měl problém, ale prosím, řekni to druhé zainteresované osobě.

Ten chlapec měl Miu evidentně rád. Ačkoli jsem o něm mluvil jako o chlapci, vypadal jako Miin otec. Také mu bylo 250 let, takže byl o hodně starší než Mia.

„Co je na něm dobrého?”

„Nádherný.”

Ha? Nádherný?

Odpověď na chlapcovu otázku byla nepochopitelná. Vlastně i elfové kolem nás se dívali zmateně.

„Nádherný.”

„Jo, je nádherný.”

„Ne?”

Někteří skřítkové souhlasili s Miou.

Barva očí Miiny matky, co zmateně nakláněla hlavu na stranu, se změnila z modré na stříbrnou a takhle se na mě podívala.

„Ale, ach, Mio! Rozhodně to je nádherné, tohle jsem ještě nikdy neviděla. Kolikpak tam je asi duchů, je těžké to vidět, jelikož je jich příliš mnoho, ale je to nádherné světlo.”

„Je to pravda.”

„Duchové tě mají velmi rádi.”

Lidé, co mě nazývali nádherným, měli společné jedno: techniku Zřec duchů.

Evidentně se kolem mě shromažďovali duchové. Vypadalo to, že ze mě sálala aura zvaná Duchovní světlo, co měli duchové rádi, a vypadalo to nádherně. Řekli mi, že bylo vzácné, aby se duchové shromažďovali jinde než na místě, kde vyvěrala zemská žíla.

Zdálo se, že Mia mě mohla kdekoli najít právě kvůli této mase duchů, co byla něco jako maják.




A pak tu bylo další Miino tajemství, co vyšlo na povrch.

Týkalo se to masa.

„Ale, ach, Mio! Nebudeš dospělá, pokud budeš v jídle vybíravá, víš? No tak, nevyhýbej se tomu, jez maso. Sníš ho, ne?”

„Mwuu, nadbytečné.”

„Jez.”

Mia byla usazená mezi svými rodiči, co jí říkali, aby jedla maso. Bylo to naše nedorozumění, že elfové nemohli jíst maso. Po pravdě řečeno, ostatní elfové jedli masové chody úplně v pohodě.

Nebyli jako Liza, co považovala maso za nejlepší, ale nebyl mezi nimi nikdo, kdo jedl jenom zeleninu.

Při pohledu na Miu jsem pochopil, že elfové jsou relativně vydatní jedlíci, takže jsem šel s Lulu pomoci elfím dámám s přípravou jídla. Nechal jsem dámy ochutnat velrybí karaage a kabayaki ze včerejška a když jsem získal jejich svolení, začalo se s velkovýrobou.

Bylo tu nějaké nádobí s celkem špatným vkusem jako sporák s motivem lidské tváře, ale v podstatě se zdálo, že to byly nějaké magické nástroje. Všechno nádobí tady bylo jaksi organické.

Rozdíl mezi magickými nástroji lidí a těmi tady byl v tom, že nepotřebovaly manu od člověka, co je používal. Sporák se rozzářil, když jsem na něj jen dýchl, a pec se rozpálila, když jsem na ni jen zaťukal. Z kohoutku ve tvaru rybí tlamy vytryskla voda, když jsem před něj nastavil ruce.

Později se elfů zeptám na mechanismus.

Naservíroval jsem velrybí karaage, co jsem vyrobil ve velkém, smaženou rýži a špízy na tácy.

Tyto tácy do banketové síně odnesli elfové, co přišli pomoct, a prosté žijící figuríny podobné Pinocchiu.

Zatímco jsem se konejšil pohledem na soupeření Lizy, co strážila [Horu Karaage] jako nějakou neproniknutelnou pevnost před Pochi, Tamou a skřítky, vyšel jsem ven na terasu a kochal jsem se pohledem na město.

Poslouchal jsem píseň, co elfové hráli, zatímco jsem si dal do úst ovoce podobné třešním, co mi dali skřítkové.

„Satou.”

„Co se děje, Mio. Nevadí, že čestný host odejde ze svého místa?”

„Hm.”

Mia mě vedla za ruku, jak jsme kráčeli městem elfů.

Zdálo se, že všichni šli na banket, byli tu jenom figuríny a vozy bez automatických koní. A pak to místo, kam mě Mia vedla, bylo—
-----------------------------------------------


~ V příští kapitole nám autor rozbije jakékoli iluze o elfech... ~



Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>