HK - kapitola 99

Kapitola 99 – Emmerichův novomanželský deník se Zelnou polévkou se slaninou

~ Z pohledu Emmericha ~

Dlouho poté, co jsme začali žít na venkově, mě Ritz kontaktoval, že ten rozruch začínal odumírat, a tak mě napadlo, že Ainu vrátím do vesnice. Samozřejmě se přestěhuju s ní.

Připravil jsem se na odjezd do vesnice, ale pak došlo k problému. Týkalo se to kozy, co jsme chovali.

Koza se nedala vzít na loď a nemohla by přežít zimní chlad, takže jsme ji vrátili strýci. Ten měl v plánu kozu sníst na oslavě na rozloučenou, ale mě jí bylo líto, a tak jsem ho požádal, aby to nedělal. Ta koza mě mnohokrát kopla, ale vídal jsem ji každý den, takže jsem si ji oblíbil.

Byla zdravá a měla dobře stavěné tělo, takže by byla výborná. Nebo tak to strýc řekl, ale když mě viděl se slzami v očích, vzdal se nápadu, že by ji snědl.

Nebo spíš to byla koza na mléko, takže nebude tak lahodná?! Pomyslel jsem si.

Ne že bych o mase dobytka nějak moc věděl.

„Aino, nejsi šťastná?”

Když jsem to řekl, odpověděla: „Kvůli čemu?”

Řekl jsem jí, že ta koza, co jsme chovali, zůstane naživu, ale ona řekla: „Dobytek je na jídlo.”

V její vesnici evidentně chovají dobytek od jara do podzimu, kdy není sníh, a pak ho v zimě sní.

Jelikož se o tu kozu každý den pilně starala, myslel jsem si, že ji měla ráda. No ano, byli to lovečtí lidé, došel jsem s obdivem k takovému závěru.

No, každopádně jsem strýce požádal, aby tu kozu dál choval na mléko.

Co se týkalo věcí v domě, vyřešili jsme to tak, že jsme je buď rozdali, anebo většinu vyhodili. Netrápil jsem se výdaji na živobytí. Byl tu ten dům, co nám Ritz slíbil, a Aina řekla, že bude vyrábět tradiční oblečení. Sieglinde mě naučí, jak lovit. Byla to vděčná historka.

Zabalili jsme si svoje věci do jednoho zavazadla pro každého. Měli jsme spoustu dárků.

Noc před tím, než jsme odjeli, jsem se posadil k Aině, co seděla na koberci. Ten jsem koupil před nějakou dobou, když jsem vyrazil za prací.

„A-aino.”

„Co?”

Možná to bylo tím, že zrovna vyšívala, ale tón jejího hlasu byl pichlavý.

Dál jsem mluvil, aniž bych ustoupil: „Tohle, ehm, pokud ti to nevadí.”

Zírala na tu čtvercovou krabici se zmatenou tváří. „Co to je? Zase čokoláda?”

„Ne, tentokrát nebyla žádná čokoláda.”

Pokaždé, když jsem šel do města za prací, jsem nevěděl, co jí mám koupit, a tak jsem vždycky zvolil snadnou volbu, tedy čokoládu.

Vždycky ji přijala s radostí, takže jsem jí neustále dával čokoládu, jelikož jsem si myslel, že ji znovu s radostí přijme.

Když tak o tom popřemýšlím, měl jsem koupit i jiné dárky. I když byla zprvu šťastná, neměl jsem neustále přinášet pořád to samé jako hlupák.

No, teď to nevadí.

Aina ten dárek přijala s ostražitým pohledem. Aby mě takhle podezírala, nevěřila mi. Ale Ainino mračení bylo také skvělé, takže mi to nevadilo.

Chtěl jsem navěky sledovat, jak obezřetně rozvazovala stužku.

Když otevřela krabici, oči se jí doširoka rozevřely. Dal jsem jí brož.

Před nějakou dobou jsem si od Ritze vyslechl, že nejlepším dárkem pro vesničany jsou stříbrné brože, a tak jsem se rozhodl, že jí ji dám jako dárek.

Upřímně řečeno jsem jí chtěl dát snubní prstýnek, ale v její domovině neměli tradici dávání prstýnků a při práci by jí to překáželo, takže jsem se rozhodl proti. Důvodem také bylo, že jsem na to neměl dost peněz.

Aina se na mě překvapeně podívala. Možná to bylo tím, že byla překvapená, ale její tváře se pomalu zbarvovaly do ruda. Bylo to rozkošné.

„Tohle je pro mě?”

Když jsem souhlasně kývl, jemně si vzala brož do ruky.

„P-pěkné.”

Zdálo se, že se jí líbila. Koupil jsem u zlatníka brož ve tvary kočky. Ten zakroucený ocásek se podobal Rose. Aina se zářícíma očima ukázala tu brož kočce, co byla vedle ní.

„Hej, hele, Roso, je jako ty! Je velmi roztomilá!”

Ten úsměv, přál jsem si, aby nebyl určený Rose, ale mě. Ne, to jsem chtěl příliš. Že se jí ten dárek líbil, byla dostatečná odměna.

Když jsem se chtěl postavit, Aina mě zatahala za rukáv. Nakonec jsem se na ni překvapeně podíval. Z úst jí vyšla nečekaná slova.

„D-děkuju.”

„!”

Zatímco v jedné ruce držela Rosu, poděkovala mi se stydlivým výrazem a očima vytočenýma vzhůru. No vážně, byla až příliš roztomilá, příliš roztomilá atd.

Takhle uplynula naše poslední noc před stěhováním.




Aina a já jsme se vrátili do Ritzovy vesnice. Ach, společně s kočkou Rosou. Když jsme dorazili do přístavu, čekala na nás její matka. Matka a dcera se objaly a měly radost ze svého shledání.

„Davide, moc ti děkuji!”

Pociťoval jsem lítost, protože mi děkovala. Uvrhl jsem ji do těžkostí, protože jsem toho moc nevydělával.

Na venkově mi Aina servírovala houby z lesa a ryby z řeky. Každý den byl zábavný a její vaření bylo lahodné. To já bych měl děkovat, že mě učinila šťastným. To jsem řekl, zatímco jsem se hluboce poklonil.

Tato bitva díků mezi její matkou a mnou pokračovala, dokud Rosa v klícce nekýchla.

Před vesnickou pevností jsme se setkali s lenním pánem a paní. I když říkám tohle, v cizině jsme je viděli, ale bylo to nějakou dobu, co jsem je viděl v tradičním oděvu, takže jsem měl pocit, jako že jsem se s nimi dlouho nesetkal.

„Emmerichu, udělal jsi dobře, že jsi sem přišel! Aino, vítej zpět!”

Bylo vzrušující, že nás tu vítali. Byl jsem si jistý, že to Aina cítila stejně.

Když jsem viděl, že ti dva měli pevné zdraví, ulevilo se mi. Co se týkalo Sieglinde, její výraz hodně zněžněl. Možná to bylo tím, že porodila. Jen tak mimochodem, o jejich syna se doma starala Ritzova matka. Těšil jsem se na setkání s jeho matkou, o které se povídalo, že vypadala přesně jako Ritz.

Rozloučil jsem se s nimi a zamířil jsem k Aině domů. Dělal jsem si starosti kvůli tomu jejímu děsivému dědečku, ale Aina mě ujistila, že to bylo v pořádku.

Brzy jsem význam jejich slov pochopil. Ainin dědeček byl naprosto skleslý. Jakmile spatřil svou vnučku, začal ronit krokodýlí slzy.

Dědeček řekl, že se nad svým počínáním zamyslel. A poté v poklidu přijal náš sňatek.




Ráno.

Probudil jsem se kvůli tomu, že mi Rosa šlapala po břiše. Když jsem na škvírku otevřel oči, venku byla stále tma. Když jsem řekl, že chci ještě spát, začala šlapat silněji.

„Uu, promiň, Roso, ještě chvilku...”

„Nejsem Rosa!”

„!”

Překvapením jsem sebou trhl.

Myslel jsem si, že to je rozhodně Rosa, co mi šlapala po břiše, aby mě tak žádala o jídlo. Ale nebyla to kočka, ale Ainya, totiž Aina.

Co chceš, abych udělal? Když jsem se zeptal na tohle, požádala mě, abych šel ven a vykopal ze sněhu zeleninu.

„Mám na pilno s pečením.”

„R-rozumím.”

Řekla, že ta zelenina je na snídani, takže jsem spěchal.

Když se zelenina zasazená na zahradě nechá být až do doby, kdy se nakupí první sníh, pohřbí ji to pod sněhem. Byla to taková přírodní lednice. Navíc tato „sněžná zelenina” byla sladká a výborná.

Podle Ritze se látky ve vodě v zelenině promění na cukr, aby pod sněhem nezmrzly. No ano, syn učence. Věděl všechno.

Šel jsem ven a pomalu jsem lopatkou kopal sníh nedaleko zeleninového políčka. Když se najde větvička, znamenalo to, že je blízko zelenina. Vyměnil jsem si nástroj za menší a opatrně jsem hrabal, abych zeleninu neponičil.

Nebylo možné říct, kde mohla být. Bylo to jako lovit poklad. Dneska jsem vykopal zelí.

Když jsem se vrátil domů, místnost byla prosycená aromatickou vůní pečeného chleba. Okamžitě jsem byl šťastný. Zelí, co jsem jí předal, rychle uvařila. Aina uvařila horkou kávu. Zatímco jsem ji pil, sledoval jsem ji při vaření.

Celé zelí dala do velkého hrnce a pak ho chvíli vařila v horké vodě. Pak nakrájela tlusté kusy slaniny z pověšeného divočáka. Pak z horké vody vytáhla zelí a pak ho do kříže nakrojila. Mezi listy vložila slaninu. Aby se zelí nerozpadlo, svázala ho provázkem. Poté ho vložila do vývaru, co připravila předem. Když bylo zelí uvařené doměkka, mírně se okořenilo kořením a solí. Pak se znovu vytáhlo a rozdělilo se na čtyři části.

Do misky jsem dostal čtvrtinu zelí. A i sobě do misky dala čtvrtinu zelí. A pak do misky nalila čirou jantarově zbarvenou polévku. Zbytek zelí a slaniny vložila zpět do hrnce. Zdálo se, že to později zanese své rodině.

Čerstvě upečený chléb a jemná zelná polévka.

Od rána to byla hostina. Pomodlil jsem se k Duchu a pak jsem začal jíst.

Když jsem rozlomil žitný chléb, stoupala z něj bílá pára. Nemohl jsem se dočkat, až si odlomím sousto, a zakousl jsem se. Zvnějšku to bylo křupavé a uvnitř měkké. Cítil jsem tu luxusní texturu, co měl jen čerstvě upečený chléb.

Co se týkalo zelí velikosti pěsti, rozřízl jsem ho nožem. Nemusel jsem do toho vkládat ani moc síly a nůž jím snadno prošel. Uprostřed jsem narazil na kousek slaniny, takže jsem rychle sekl.

Nejdřív jsem lžící nabral jenom zelí. Bylo měkké a neuvěřitelně sladké. Slanina byla řádně tuhá s pikantní chutí. Když jsem si to dal oboje naráz, jazyk mi poškádlila nepopsatelná chuť.

Když jsem se vzpamatoval, všiml jsem si, že se Aina svého jídla ještě nedotkla. Jedl jsem sám. I když jsem panikařil, řekl jsem jí svůj dojem, abych to vyžehlil.

„Aino, je to velmi výborné.”

„Ach, aha.” Myslel jsem si, že to bude chladná odpověď, ale Aina se mírně usmála a zamumlala: „To jsem ráda.”

——Jé, Aina je super roztomilá (zbytek byl vypuštěn).

Takto náš novomanželský život pokračoval.

Každý den jsem si myslel, že jsem v ráji.
--------------------------------------------------

~ Příští příběh bude o Lucovi z doby zhruba dva roky po svatbě. ~

<Předchozí>...<Následující>