Nastoupili jsme do vlaku a zamířili jsme domů.
O den dříve než bylo v plánu.
Towako mě přiměla všechno vysvětlit: že mě požádal o tu donášku; že mě slečna Mei zavezla na stanici a že než jsem se dostal do firmy klienta, bylo CD pryč; že jsem to po cestě zpět všude prohledal, ale nic jsem nenašel.
„Aha.”
„Já jen nechápu, jak jsem ho ztratil.”
Zatímco se Towako dívala z okna, zívla a řekla: „Evidentně ho vzala ta služebná.”
„To nemůže být pravda...”
„Vážně? Pokud jsi tu tašku nechal bez dozoru jenom tehdy, je to logický závěr, ne?”
Towako ani neuvážila možnost, že jsem ho někde ztratil, a tak došla k tomuto závěru.
„Ta služebná by pro toho chlápka udělala cokoli, ne?” dodala.
'Aha. Takže slečna Mei odvrátila pohled kvůli pocitu viny?'
Saki to ticho najednou prolomila: „Tokiyo.”
„Hm?”
„Než jsme odešli, něco jsi jí řekl. Našel jsi to místo, co jsi viděl ve své Vizi?”
„Ne, jen jsem jí řekl, aby se vyhýbala dveřím s nakreslenými linkami.”
Nakonec jsme nenašli žádný důkaz. Kromě toho jsem předpokládal, že ty linky se na ty dveře z mé Vize musely nejdřív ještě nakreslit, ačkoli ani na to jsem neměl žádný důkaz.
„Přestaň se tím trápit. Ať se stane cokoli, je to jejich chyba.”
Towako měla celkem nezaujatý náhled. Jelikož zneužili její dobré vůle poté, co jim Zrcadlo poklidu štědře zapůjčila, chápal jsem, proč je nelitovala.
Nicméně já jsem takhle nedokázal přemýšlet.
Navzdory tomu, co se stalo, jsem se modlil za bezpečí slečny Mei.
...Měl jsem výčitky svědomí, když jsem si uvědomil, že rychlá modlitba byla všechno, co jsem pro ni udělal.
Proč bylo zachraňovat ostatní tak složité?
„Tokiyo. Další stanice je za pět minut,” vyhrkla Saki najednou.
„Co tím myslíš?”
„Jen ti oznamuju, že za pět minut dorazíme do další stanice. Je na tobě udělat něco užitečného.”
Něco užitečného? Co jsem mohl udělat?
Bylo by užitečné vystoupit z vlaku? Ne samo o sobě, ale pokud bych se držel správných možností, mohl bych dosáhnout něčeho užitečného.
Každopádně bych rozhodně ničeho nedosáhl, pokud bych prostě jel domů.
„Chceš ji zachránit, ne?”
Na mysl mi vytanula vize smrti slečny Mei.
'Proč jsme se vůbec vydali na tuto cestu? Nebylo to proto, abychom ji zachránili? Ta chyba oslabila moje odhodlání. Bylo stále příliš brzy se vzdávat. Nebyl důvod se vzdát.'
Podíval jsem se na Towako.
„Na mě se nedívej.”
Dál se dívala z okna.
„Tak já jdu.”
Vstal jsem a zamířil jsem ke dveřím.
Procitl jsem.
Notový papír přede mnou byl pokrytý notami.
Hodiny dávaly znát, že už bylo ráno. Celou skladbu jsem složil za jediné, nepřerušené sezení. Tohle pro mě bylo poprvé.
Podíval jsem se na Zrcadlo poklidu. Bez pochyby to bylo tímhle.
Teď bylo moje.
S jeho pomocí prolomím.
Zvedl jsem hlavu. Čekal jsem, že Mei bude dělat hluk, ale nic jsem neslyšel. Obvykle mě její hluk prostě otravoval, ale teď jsem zjistil, že mi to trochu chybí, a cítil jsem se smutně.
Byl jsem naprosto klidný, jako kdyby Zrcadlo poklidu zajišťovalo i poklidnou mysl.
Najednou mi začalo kručet v žaludku.
'Tak mě tak napadá, že jsem od včerejška nic nejedl, protože jsem nedokázal přestat skládat.'
Odešel jsem z místnosti na snídani.
„Hm?”
Na okraji zorného pole jsem něco spatřil a otočil jsem se zpět ke dveřím.
„Co to je?”
Po celých dveřích bylo ve všech směrech nakresleno spoustu linek.
'Tohle tu včera nebylo. Co se to děje?'
Mei mi to pravděpodobně mohla říct.
Šel jsem nahoru do přízemí, ale v obýváku, ani v kuchyni nikdo nebyl.
'Divné. Copak ta holka zaspala?'
Najednou mě upoutala poznámka na stole.
„Cože...?”
Přečetl jsem si ji a neměl jsem slov.
Mein pohřeb skončil bez jakékoli okázalosti.
Nepovstala z mrtvých a já jsem ji nenásledoval do smrti. Vážně, skončilo to bez jakékoli okázalosti. Prostě to... skončilo.
A tak znovu začal můj každodenní život.
Svět se dál točil, jako kdyby se nic nestalo, a stejně tak jsem žil i já.
Otevřel jsem dveře do své vily.
Nějakou dobu jsem zůstával v bytě ve městě, protože to bylo mnohem praktičtější.
Bylo to poprvé po týdnu, co jsem tu byl.
Necítil jsem žádnou nostalgii.
Ne proto, že to byl jenom týden, ale protože mi to nepřišlo jako místo, kde jsem bydlel.
Zároveň to byl jasně dům, ve kterém jsem bydlel, a akorát tu chybělo jedno.
„Takže proto...?”
Uvědomil jsem si, proč už mi to nepřišlo jako domov.
Odpověď byla celkem jasná.
I když tady něco chybělo— i když jsem o něco přišel— pořád to byl jenom dům.
Zamířil jsem rovnou do svého podzemního studia.
Na dveřích bylo nespočet linek.
Co nakreslila Mei.
Neschopna vydržet bolest z infarktu, co ji nakonec připravil o život, vyhledala mou pomoc. Ale bez ohledu na to, kolikrát volala, odpovědi se nedočkala. V té době jsem používal Zrcadlo poklidu, takže se její hlas neměl ke mně jak dostat.
Opakovaně bouchala do dveří, aby dala znát svou přítomnost.
Kvůli bolesti nespočetněkrát škrábala do dveří.
Její ruce byly v příšerném stavu. Jak bušila do dveří, utrpěla vnitřní krvácení, nehty měla od drápání polámané a vytrhané a konečky prstů měla pokryté krví.
Ale já jsem si ničeho nevšiml.
Až do samého konce jsem si ničeho nevšiml.
Ne, nevšiml jsem si toho od samého začátku.
Podle doktora se známky jejího stavu projevily už dříve.
Na mysl mi vytanulo několik věcí.
To, jak převrhávala šálky, jak jí padaly lžičky a vidličky a její náhlé pády. Nic z toho nezpůsobila nešikovnost nebo náhlé roztržité chování.
S největší pravděpodobností se přestala pohybovat kvůli náhlé bolesti na srdci.
Nevšiml jsem si toho. Až do samého konce mě oklamala.
Proč mi to neřekla?
Dokonce i někdo jako já by ji vyslechl.
...Ne, poslouchal jsem ji svýma vlastníma ušima. Slyšel jsem náznaky, co dávaly znát její utrpení. Byl jsem schopen slyšet ty znaky, co nikdo jiný neslyšel.
Vytlačil jsem ty znaky, co dokázaly proniknout mou zvukovou izolací, Zrcadlem poklidu.
'Protože tohle zrcadlo ublíží vám oběma—'
Vybavil jsem si slova paní Settsu.
Nepochopil jsem jejich význam. Myslel jsem jenom na sebe.
Ačkoli její varování bylo adresované všem v blízkosti Zrcadla poklidu...
Odvrátil jsem pohled od dveří a vešel jsem do studia. Poté, co jsem zavřel dveře, místnost vyplnilo ticho.
Nejdřív jsem si myslel, že je zrcadlo stále aktivní, ale bylo převrácené.
Ach. Když tu nikdo nebyl, bylo takhle ticho, pomyslel jsem si mlhavě. Možná jsem zrovna získal ticho, co jsem tak hledal.
Zavřel jsem oči.
Představil jsem si svět zvuků.
„...”
Znovu jsem zavřel oči.
Znovu jsem si představil svět zvuků.
„...”
Bylo to k ničemu.
Chtěl jsem do toho světa uniknout. Ale nemohl jsem.
Proč. Proč je tu tak—
„Hlučno—!”
Otevřel jsem oči.
Nic tu nebylo.
Nikdo tu nebyl.
To mi došlo.
A přesto bylo hlučno.
Tenhle svět mi přišel tak hlučný, až to bylo ohlušující.
Tento svět mi přišel hlučnější, než cokoli, co jsem kdy zakusil, i když tu nikdo nebyl.
Nikdy mě ani nenapadlo, že ticho bez jediného člověka nebo věci bylo tak hlučné.
...Ne, tohle jsem věděl. Copak jsem toto ticho už neznal?
Tehdy jsem si vzpomněl. Konečně po tak dlouhé době jsem si vzpomněl. Vybavil jsem si okolnosti své první tvůrčí krize, ke které došlo krátce poté, co jsem odešel z domu.
Bylo to celkem podobné tomu, co se stalo tentokrát. Nervy jsem měl pocuchané kvůli ohlušujícímu, přehnaně tichému tichu. Člověk, co mě před tím zachránil, byla Mei, co mě následovala. Zachránila mě před tichem.
Ale navzdory tomu všemu, co pro mě udělala, jsem si od ní udělal odstup a snažil jsem si vytvořit ticho.
Nicméně ona mi zůstala po boku.
Vzhlédl jsem ke stropu. Soustředil jsem se na to, co bylo za ním. Ale nikdo tam nebyl.
Bylo tam jenom dokonalé prázdné ticho.
Ta dívka, co pro mě vytvářela útulné a vřelé ticho, tam už nebyla.
Když jsme se vrátili do vily pana Kadokury, spatřili jsme Mei zhroucenou před dveřmi do jeho podzemního studia. Dveře byly pokryté nespočtem drápanců.
Okamžitě jsme zavolali ambulanci, ale už zemřela.
Několikrát jsme zavolali na pana Kadokuru, ale on vůbec nereagoval.
Slečna Mei na něj s největší pravděpodobností také zoufale volala. Hledala jeho pomoc, zatímco snášela tak mučivou bolest, že podrápala celé dveře. Ale nedokázala se ho dovolat.
Určitě používal Zrcadlo poklidu.
To zrcadlo nám vrátil. Zatímco jsme ho už nikdy znovu nespatřili, Saki jednoho dne našla zrcadlo před obchodem.
Od toho dne jsem neslyšel nic o žádných nových skladbách od pana Kadokury.
Nevěděl jsem, co teď dělal. Hádal jsem, že mu lítost bránila se přes to přenést. Ale já jsem toho také litoval.
Pořád dokola jsem přemýšlel o různých kdyby jako co kdybych z jeho vily neodešel nebo co kdybych se vrátil dřív nebo co kdybych panu Kadokurovi zrcadlo vůbec nedal.
„Byl to její osud. Nemohl jsi s tím nic dělat,” řekla Towako v reakci na její smrt.
Nevěděl jsem, jestli to myslela upřímně nebo jestli se jen snažila, abych se cítil lépe.
Možná to bude znít naivně, ale pokud to byl osud, pak jsem ho chtěl změnit. Navzdory tomu, že jsem znal budoucnost, jsem ničeho nedosáhl. Navzdory tomu, že jsem věděl, že někdo zemře, jsem ničeho nedosáhl. Nic se nezměnilo, i když jsem se tehdy vrátil do vily pana Kadokury.
Ale jednoho dne, pomyslel jsem si. Najdu způsob, jak překonat osud.
-----------------------------------------------
~ A to je konec. ~
Hlavní stránka novely
O den dříve než bylo v plánu.
Towako mě přiměla všechno vysvětlit: že mě požádal o tu donášku; že mě slečna Mei zavezla na stanici a že než jsem se dostal do firmy klienta, bylo CD pryč; že jsem to po cestě zpět všude prohledal, ale nic jsem nenašel.
„Aha.”
„Já jen nechápu, jak jsem ho ztratil.”
Zatímco se Towako dívala z okna, zívla a řekla: „Evidentně ho vzala ta služebná.”
„To nemůže být pravda...”
„Vážně? Pokud jsi tu tašku nechal bez dozoru jenom tehdy, je to logický závěr, ne?”
Towako ani neuvážila možnost, že jsem ho někde ztratil, a tak došla k tomuto závěru.
„Ta služebná by pro toho chlápka udělala cokoli, ne?” dodala.
'Aha. Takže slečna Mei odvrátila pohled kvůli pocitu viny?'
Saki to ticho najednou prolomila: „Tokiyo.”
„Hm?”
„Než jsme odešli, něco jsi jí řekl. Našel jsi to místo, co jsi viděl ve své Vizi?”
„Ne, jen jsem jí řekl, aby se vyhýbala dveřím s nakreslenými linkami.”
Nakonec jsme nenašli žádný důkaz. Kromě toho jsem předpokládal, že ty linky se na ty dveře z mé Vize musely nejdřív ještě nakreslit, ačkoli ani na to jsem neměl žádný důkaz.
„Přestaň se tím trápit. Ať se stane cokoli, je to jejich chyba.”
Towako měla celkem nezaujatý náhled. Jelikož zneužili její dobré vůle poté, co jim Zrcadlo poklidu štědře zapůjčila, chápal jsem, proč je nelitovala.
Nicméně já jsem takhle nedokázal přemýšlet.
Navzdory tomu, co se stalo, jsem se modlil za bezpečí slečny Mei.
...Měl jsem výčitky svědomí, když jsem si uvědomil, že rychlá modlitba byla všechno, co jsem pro ni udělal.
Proč bylo zachraňovat ostatní tak složité?
„Tokiyo. Další stanice je za pět minut,” vyhrkla Saki najednou.
„Co tím myslíš?”
„Jen ti oznamuju, že za pět minut dorazíme do další stanice. Je na tobě udělat něco užitečného.”
Něco užitečného? Co jsem mohl udělat?
Bylo by užitečné vystoupit z vlaku? Ne samo o sobě, ale pokud bych se držel správných možností, mohl bych dosáhnout něčeho užitečného.
Každopádně bych rozhodně ničeho nedosáhl, pokud bych prostě jel domů.
„Chceš ji zachránit, ne?”
Na mysl mi vytanula vize smrti slečny Mei.
'Proč jsme se vůbec vydali na tuto cestu? Nebylo to proto, abychom ji zachránili? Ta chyba oslabila moje odhodlání. Bylo stále příliš brzy se vzdávat. Nebyl důvod se vzdát.'
Podíval jsem se na Towako.
„Na mě se nedívej.”
Dál se dívala z okna.
„Tak já jdu.”
Vstal jsem a zamířil jsem ke dveřím.
Procitl jsem.
Notový papír přede mnou byl pokrytý notami.
Hodiny dávaly znát, že už bylo ráno. Celou skladbu jsem složil za jediné, nepřerušené sezení. Tohle pro mě bylo poprvé.
Podíval jsem se na Zrcadlo poklidu. Bez pochyby to bylo tímhle.
Teď bylo moje.
S jeho pomocí prolomím.
Zvedl jsem hlavu. Čekal jsem, že Mei bude dělat hluk, ale nic jsem neslyšel. Obvykle mě její hluk prostě otravoval, ale teď jsem zjistil, že mi to trochu chybí, a cítil jsem se smutně.
Byl jsem naprosto klidný, jako kdyby Zrcadlo poklidu zajišťovalo i poklidnou mysl.
Najednou mi začalo kručet v žaludku.
'Tak mě tak napadá, že jsem od včerejška nic nejedl, protože jsem nedokázal přestat skládat.'
Odešel jsem z místnosti na snídani.
„Hm?”
Na okraji zorného pole jsem něco spatřil a otočil jsem se zpět ke dveřím.
„Co to je?”
Po celých dveřích bylo ve všech směrech nakresleno spoustu linek.
'Tohle tu včera nebylo. Co se to děje?'
Mei mi to pravděpodobně mohla říct.
Šel jsem nahoru do přízemí, ale v obýváku, ani v kuchyni nikdo nebyl.
'Divné. Copak ta holka zaspala?'
Najednou mě upoutala poznámka na stole.
„Cože...?”
Přečetl jsem si ji a neměl jsem slov.
Mein pohřeb skončil bez jakékoli okázalosti.
Nepovstala z mrtvých a já jsem ji nenásledoval do smrti. Vážně, skončilo to bez jakékoli okázalosti. Prostě to... skončilo.
A tak znovu začal můj každodenní život.
Svět se dál točil, jako kdyby se nic nestalo, a stejně tak jsem žil i já.
Otevřel jsem dveře do své vily.
Nějakou dobu jsem zůstával v bytě ve městě, protože to bylo mnohem praktičtější.
Bylo to poprvé po týdnu, co jsem tu byl.
Necítil jsem žádnou nostalgii.
Ne proto, že to byl jenom týden, ale protože mi to nepřišlo jako místo, kde jsem bydlel.
Zároveň to byl jasně dům, ve kterém jsem bydlel, a akorát tu chybělo jedno.
„Takže proto...?”
Uvědomil jsem si, proč už mi to nepřišlo jako domov.
Odpověď byla celkem jasná.
I když tady něco chybělo— i když jsem o něco přišel— pořád to byl jenom dům.
Zamířil jsem rovnou do svého podzemního studia.
Na dveřích bylo nespočet linek.
Co nakreslila Mei.
Neschopna vydržet bolest z infarktu, co ji nakonec připravil o život, vyhledala mou pomoc. Ale bez ohledu na to, kolikrát volala, odpovědi se nedočkala. V té době jsem používal Zrcadlo poklidu, takže se její hlas neměl ke mně jak dostat.
Opakovaně bouchala do dveří, aby dala znát svou přítomnost.
Kvůli bolesti nespočetněkrát škrábala do dveří.
Její ruce byly v příšerném stavu. Jak bušila do dveří, utrpěla vnitřní krvácení, nehty měla od drápání polámané a vytrhané a konečky prstů měla pokryté krví.
Ale já jsem si ničeho nevšiml.
Až do samého konce jsem si ničeho nevšiml.
Ne, nevšiml jsem si toho od samého začátku.
Podle doktora se známky jejího stavu projevily už dříve.
Na mysl mi vytanulo několik věcí.
To, jak převrhávala šálky, jak jí padaly lžičky a vidličky a její náhlé pády. Nic z toho nezpůsobila nešikovnost nebo náhlé roztržité chování.
S největší pravděpodobností se přestala pohybovat kvůli náhlé bolesti na srdci.
Nevšiml jsem si toho. Až do samého konce mě oklamala.
Proč mi to neřekla?
Dokonce i někdo jako já by ji vyslechl.
...Ne, poslouchal jsem ji svýma vlastníma ušima. Slyšel jsem náznaky, co dávaly znát její utrpení. Byl jsem schopen slyšet ty znaky, co nikdo jiný neslyšel.
Vytlačil jsem ty znaky, co dokázaly proniknout mou zvukovou izolací, Zrcadlem poklidu.
'Protože tohle zrcadlo ublíží vám oběma—'
Vybavil jsem si slova paní Settsu.
Nepochopil jsem jejich význam. Myslel jsem jenom na sebe.
Ačkoli její varování bylo adresované všem v blízkosti Zrcadla poklidu...
Odvrátil jsem pohled od dveří a vešel jsem do studia. Poté, co jsem zavřel dveře, místnost vyplnilo ticho.
Nejdřív jsem si myslel, že je zrcadlo stále aktivní, ale bylo převrácené.
Ach. Když tu nikdo nebyl, bylo takhle ticho, pomyslel jsem si mlhavě. Možná jsem zrovna získal ticho, co jsem tak hledal.
Zavřel jsem oči.
Představil jsem si svět zvuků.
„...”
Znovu jsem zavřel oči.
Znovu jsem si představil svět zvuků.
„...”
Bylo to k ničemu.
Chtěl jsem do toho světa uniknout. Ale nemohl jsem.
Proč. Proč je tu tak—
„Hlučno—!”
Otevřel jsem oči.
Nic tu nebylo.
Nikdo tu nebyl.
To mi došlo.
A přesto bylo hlučno.
Tenhle svět mi přišel tak hlučný, až to bylo ohlušující.
Tento svět mi přišel hlučnější, než cokoli, co jsem kdy zakusil, i když tu nikdo nebyl.
Nikdy mě ani nenapadlo, že ticho bez jediného člověka nebo věci bylo tak hlučné.
...Ne, tohle jsem věděl. Copak jsem toto ticho už neznal?
Tehdy jsem si vzpomněl. Konečně po tak dlouhé době jsem si vzpomněl. Vybavil jsem si okolnosti své první tvůrčí krize, ke které došlo krátce poté, co jsem odešel z domu.
Bylo to celkem podobné tomu, co se stalo tentokrát. Nervy jsem měl pocuchané kvůli ohlušujícímu, přehnaně tichému tichu. Člověk, co mě před tím zachránil, byla Mei, co mě následovala. Zachránila mě před tichem.
Ale navzdory tomu všemu, co pro mě udělala, jsem si od ní udělal odstup a snažil jsem si vytvořit ticho.
Nicméně ona mi zůstala po boku.
Vzhlédl jsem ke stropu. Soustředil jsem se na to, co bylo za ním. Ale nikdo tam nebyl.
Bylo tam jenom dokonalé prázdné ticho.
Ta dívka, co pro mě vytvářela útulné a vřelé ticho, tam už nebyla.
Když jsme se vrátili do vily pana Kadokury, spatřili jsme Mei zhroucenou před dveřmi do jeho podzemního studia. Dveře byly pokryté nespočtem drápanců.
Okamžitě jsme zavolali ambulanci, ale už zemřela.
Několikrát jsme zavolali na pana Kadokuru, ale on vůbec nereagoval.
Slečna Mei na něj s největší pravděpodobností také zoufale volala. Hledala jeho pomoc, zatímco snášela tak mučivou bolest, že podrápala celé dveře. Ale nedokázala se ho dovolat.
Určitě používal Zrcadlo poklidu.
To zrcadlo nám vrátil. Zatímco jsme ho už nikdy znovu nespatřili, Saki jednoho dne našla zrcadlo před obchodem.
Od toho dne jsem neslyšel nic o žádných nových skladbách od pana Kadokury.
Nevěděl jsem, co teď dělal. Hádal jsem, že mu lítost bránila se přes to přenést. Ale já jsem toho také litoval.
Pořád dokola jsem přemýšlel o různých kdyby jako co kdybych z jeho vily neodešel nebo co kdybych se vrátil dřív nebo co kdybych panu Kadokurovi zrcadlo vůbec nedal.
„Byl to její osud. Nemohl jsi s tím nic dělat,” řekla Towako v reakci na její smrt.
Nevěděl jsem, jestli to myslela upřímně nebo jestli se jen snažila, abych se cítil lépe.
Možná to bude znít naivně, ale pokud to byl osud, pak jsem ho chtěl změnit. Navzdory tomu, že jsem znal budoucnost, jsem ničeho nedosáhl. Navzdory tomu, že jsem věděl, že někdo zemře, jsem ničeho nedosáhl. Nic se nezměnilo, i když jsem se tehdy vrátil do vily pana Kadokury.
Ale jednoho dne, pomyslel jsem si. Najdu způsob, jak překonat osud.
-----------------------------------------------
~ A to je konec. ~
Hlavní stránka novely
Žádné komentáře:
Okomentovat