TK - Ego (1)

Ego

Přáli jste si někdy, abyste existovali dvakrát?

Teď nemluvím o dvojčatech nebo něčem takovém. Mluvím o vašem druhém „já”, co vás může zastoupit.

Tak mě tak napadá, v jednom slavném anime, co jsem sledoval jako dítě, byl robot-kopie. Aby se hlavní hrdina mohl chovat jako záhadný superhrdina, vyrobil robota, co měl do školy chodit místo něj. Ten robot měl pár úžasných schopností: měl vlastní vůli, jednal nezávisle a pak své vzpomínky mohl sdílet s hlavním hrdinou.

Kdybyste měli přístup k něčemu takovému, mohli byste toho robota přimět, aby za vás dělal domácí úkoly, když jste byli unavení. Aby za vás šel do školy, když jste neměli náladu. Nebo aby vám vydělal peníze, abyste je vy potom mohli rozhodit na cokoli, co jste chtěli.

Aach, to by bylo tak praktické.

Zní to, že byste potom jednali jako celkem ošklivý otrokář, ale tak to vlastně není. Na konci dne jste spolu přece jenom všechno sdíleli – to zábavné i to ne tak zábavné.

Hm? Tak se toho ne tak zábavného sami ujmout?

...No, to by bylo naprosto něco jiného.

Ale nemá smysl takhle snít s otevřenýma očima. Mít něco takového by bylo až moc dobré na to, aby to byla pravda. A i kdyby to bylo možné, rozhodně by v tom byl nějaký háček.



**

„Jsem zpět.”

„Hej,” řekl jsem, jak jsem zastavil hru, co jsem hrál, a otočil se na člověka, co zrovna vešel do místnosti.

Byl to středoškolák. Zrovna se vrátil ze školy, takže na sobě měl pořád svou uniformu a v ruce oficiální školní brašnu. Jeho krátký sestřih, opálená pleť a silně stavěná postava naznačovaly, že se věnoval hodně sportu.

Kdyby byl v místnosti třetí člověk, vyvedlo by ho to z míry. Tvář toho studenta byla naprosto stejná jako moje. Ne podobná, ale naprosto totožná.

A naše tváře nebylo to jediné, co bylo totožné – velikost našeho těla, střih vlasů, šířka ramen, výška, barva kůže, délka nohou, velikost bot – všechno bylo stejné.

Nebyli jsme identická dvojčata. Dokonce i ta takzvaná identická dvojčata vypadala v tom nejlepším případě jen podobně a vlastně nebyla totožná.

Ale náš vzhled byl v každém ohledu naprosto stejný. Byl jako můj odraz v zrcadle, a proto jsem mu říkal „kopie”.

„Dej mi brašnu.”

Když jsem si od kopie vzal brašnu, prohrábl jsem se jí a hledal mangu, co zrovna dneska vyšla. Nakázal jsem mu, aby mi ji po cestě domů koupil. Když jsem mangu vytáhl, omylem jsem vylovil list papíru, co potom spadl na zem.

„Co to je?”

„Výsledky testu, o kterém jsem ti včera řekl.”

„Zmínil ses mi o tom?”

Podíval jsem se na to. Vedle mého jména, Kishitani Jirou, byla 100. Bylo to dokonalé skóre.

„To vůbec není špatné.”

„Ten test byl na látku, co jsme se včera učili. Vyplatilo se to, ne?”

„Ale to ty ses učil.”

'Ale já pobírám veškeré zásluhy. He, vypadá to, že letos se můžu na vysvědčení těšit.'

Odhodil jsem list stranou a skočil jsem se svou novou mangou na postel. Moje kopie ten list zvedla a posadila se na místo, kde jsem předtím seděl.

„Och? Hodně jsi pokročil, co?” řekl najednou, jak se podíval na obrazovku televize.

Celý den jsem hrál, zatímco moje kopie byla ve škole. Samozřejmě že jsem udělal slušný pokrok.

Jelikož oba moji rodiče pracovali od brzkého rána až pozdě do večera, nebyl tu nikdo, kdo by mě sekýroval, že jsem nešel do školy. Ne, vlastně jsem asi byl ve škole? Nebo spíš tam byla moje kopie. Ale prakticky řečeno to bylo to samé.

„Trénuj mi avatára, zatímco si přečtu tuhle mangu!”

„To mi nevadí, ale pojďme sdílet vzpomínky, než začneš číst mangu.”

Moje kopie o sobě mluvila se zájmenem „boku”, ale to samozřejmě jen když byla se mnou. Také jsem ho přiměl trochu změnit styl řeči. Cítil bych se vážně trapně, kdybychom mluvili úplně stejně. Po těch malých úpravách jsem konečně neměl pocit, že mluvím sám se sebou, a dokázal jsem se uvolnit.

Moje kopie vylezla na postel, položila se na mě a dotkl se svým čelem mého.

Byl to pohled, který by snadno způsobil nedorozumění. Ale nedělali jsme nic pochybného; tohle byl způsob, jak jsem mohl vzpomínky kopie proměnit na své.

Zatímco jsem se ovládl, cítil jsem, jak mi něco plynulo do hlavy. Byly to vzpomínky, co moje kopie toho dne zakusila.

Viděl jsem, že šel do školy a byl na vyučování. Všechny překvapil plným skóre, co dostal v tom krátkém testu. Dá rozum— já jsem za celý život plný počet bodů nedostal. To nebylo nic překvapivého, protože jsem nikdy nedělal domácí úkoly, ani nemluvě o tom, abych se do školy řádně připravoval. Bylo celkem směšné vidět reakce učitele a ostatních studentů.

Také tam byla scéna, kdy se vyznamenal při klubových aktivitách, kde hrál fotbal. Viděl jsem, jak při tréninku dal úžasný gól. Brankář byl kluk z pravidelného týmu, kterého jsem nemohl vystát. Cenil zuby. Skvělé. Potom šla moje kopie do sámošky, koupil mangu a přišel domů.

„Chlape, ty válíš.” Musel jsem ho pochválit poté, co jsem viděl známku na testu a jeho fotbal.

Moje kopie ze mě slezla a suše se usmála.

„To je samochvála?”

„Ach, vypadá to tak. Přece jenom jsi já, ne?”

Nedokázal jsem vysvětlit, co kruci byl.

Mohl jsem akorát říct, že byl moje kopie.

Kopie, co vypadala stejně jako já a co měla stejné schopnosti. Kopie, co dělala věci jako chodit do školy, učit se a trénovat moje herní avatáry.

Bylo to, jako kdybych existoval dvakrát.

Ale zatímco byl mnou, tak nějak mnou nebyl.

Byl verze mého já, co musel poslechnout můj každý rozkaz.

To jsem ale přišel k praktickému nástroji.

Mohl jsem dělat, cokoli jsem chtěl. Už jsem nikdy nemusel dělat nic nudného nebo otravného. Od chvíle, co jsem ten nástroj získal, to naplnilo můj život.

Ta scéna v manze, co jsem četl, nebyla nijak zvlášť vtipná, ale nedokázal jsem se přestat smát.

Ach, správně. Přiměju ho udělat dnešní domácí úkol.



++

„Nhaaa,” zíval jsem, jak jsem sledoval zápas.

Do konce zbývalo pět minut. Hádal jsem, že to skončí remízou. Motivovaní hráči tvrdě bojovali o kontrolu nad míčem, zatímco nemotivovaní hráči jako já to jenom z dálky sledovali. Jen tak mimochodem: dneska na tělocviku jsme hráli fotbal.

„Kurusu, míč!”

„Mám ho!”

Míč letěl ke mně. Já jsem ho chtěl jen předat spoluhráči a hotovo, ale Kishitani – hráč z druhého týmu – mi míč ukradl a prokličkoval kolem mě k brance.

„Kurusu, vzchop se!”

I když si moji spoluhráči stěžovali, neběžel jsem za ním. Můj protivník byl ve fotbalovém klubu; i kdyby se mi ho podařilo dohnat, nedokázal bych mu míč vzít. Jako kdyby chtěl ještě víc utvrdit mé rozhodnutí, Kishitani se snadno vyhnul obráncům, jednomu po druhém.

„Chlape, jak moc velký děcko jsi? Ten kluk je ve fotbalovém klubu a stejně to hraje na 11%...”

„Ti kluci, co poráží, jsou taky ve fotbalovém klubu,” řekl můj spoluhráč Shinjou, jak ke mně přiběhl.

Měl pravdu – hráči, co stáli proti Kishitanimu, byli také členové stejného fotbalového klubu, ale naprosto se jim nepodařilo znovu získat míč.

„He, věř tomu nebo ne, on se vlastně krotí!”

„Vážně? Tím myslím, hele, vždyť s ním nic nezmůžou!”

„Býval pěkný nemehlo, co akorát pádil na území protivníků jako hlupák, ale poslední dobou je neuvěřitelný! Trénuje jako úplně jiný člověk a pořád na tom maká, i když už ostatní odešli domů. Hádám, že kvůli něčemu otočil na nový list? Slyšel jsem, že teď i seniorové z pravidelného týmu mají těžkosti mu míč sebrat.”

Když se zdálo, že ho obrana konečně užuž přemohla čistě jen početní převahou, zručně předal míč spoluhráči.

„Dokonce začal i s celkem slušnou týmovou spoluprací – přesně jako teď.”

„To se zlepšil jenom poslední dobou?”

„Jo. Je jako úplně jiný člověk.”

„Jako jiný člověk, hm?” řekl jsem, zatímco jsem se díval na Kishitaniho, co běžel k naší brance.

Zrovna než vypršel čas, Kishitani chytil přihrávku a kopl míč do sítě.

„Tým, co prohrál, má na starosti úklid!” ohlásil učitel hned poté, co zapískal.



++

Zpět ve Starožitnictví Tsukumodo nám Saki naservírovala černý čaj. Zeptala se: „Takže zjistil jsi něco?”

„Jo, značně jsem zúžil svůj seznam podezřelých.”

„Aha.”

Poté, co jsem se posadil vedle Saki, Towako přišla z obýváku a pleskla sebou za pult. Čekala, až to rozvedu.

Zhruba před týdnem mi Towako řekla, že někdo na mé škole měl Relikvii.

Když se zastavila v našem sesterském obchodě, evidentně si všimla zákazníka, co měl na sobě školní stejnokroj mé školy. Majitelka sesterského obchodu Towako řekla, že si koupil Relikvii.

Ta Relikvie se jmenovala Přetvářka a jak její název napovídal, vypadalo to jako maska. Když se ta bílá maska bez výrazu nasadila na panenku nebo figurínu, maska se proměnila na dokonalou kopii uživatele. Nejenom že měla stejný vzhled, ale také stejné schopnosti a osobnost jako uživatel.

Uživatel riskoval, že tak zleniví, že přijde o schopnost jednat se společností. Pokud bude Přetvářku dál používat, možná začne přenechávat i ty nejmenší úkoly své kopii, což povede k jeho zhoubě.

Takhle řečeno, nejprve jsem chtěl tento incident ignorovat, protože jsem si myslel, že byl jen stěží problém, pokud někdo zleniví, a že si to akorát zaslouží, pokud ho zruinuje vlastní lenost.

Ale nedokázal jsem to pustit z hlavy, a tak jsem nakonec nenápadně pozoroval své spolužáky.

Kromě školních odznaků jsme na stejnokrojích měli i odznaky, na kterých byl barvou vyznačen ročník studenta a také číslo třídy. Towako tomu zákazníkovi neviděla jasně do tváře, ale viděla jeho třídní odznak. Náhodou byl stejný jako můj.

Když jsem uvážil moc Přetvářky, bylo vysoce nepravděpodobné, že bych dokázal rozpoznat kopii od skutečné osoby – přece jenom to byla dokonalá kopie. Nicméně jsem měl oči na stopkách a hledal i ten nejmenší náznak podivného chování.

A po celém týdnu pozorování své třídy jsem došel k následujícímu závěru:

Kishitani byl rozhodně podezřelý.



**

„Jsem zpět.”

Probudil jsem se kvůli pozdravu své kopie.

„Ach, promiň. Vzbudil jsem tě?”

„Ne, to nic. Přece jenom můžu spát celý den.”

Zdálo se, že se moje odpolední zdřímnutí celkem protáhlo.

'Dá rozum. Poslední dobou jsem v podstatě spal ve dne a byl aktivní v noci.'

„Dneska pro tebe mám dobré zprávy!” řekla moje kopie, jak ke mně přišel s úsměvem na tváři.

„Co? Řekni mi víc.”

„Nejlepší bude, když se na to sám podíváš!”

Moje kopie přitiskla čelo na mé a začala proces sdílení vzpomínek.

Byla to jen normální školní scenérie. Teď už jsem bezchybné odpovídání na všechny učitelovy otázky nebo vysoký počet bodů v testu nepovažoval za nijak zvlášť dobrou zprávu.

'Kvůli čemu je vlastně tak šťastný?' Pomyslel jsem si chvíli předtím, než mi do mysli vstoupily vzpomínky z klubových aktivit toho dne. Byl jsem podobně neohromený: nezapůsobily na mě ani jeho zručné kopy, ani to, že trénoval s pravidelnými hráči.

Najednou si ho zavolal náš trenér.

„V zítřejším zápasu jsi v začínající sestavě. Nezklam mě!”

I když jsme byli stále v procesu sdílení vzpomínek, okamžitě jsem trhl hlavou vzad. Moje kopie mi věnovala vítězoslavný úsměv.

„Na startu v zítřejším zápasu?”

„Správně!”

To bylo poprvé, co mě vybrali mezi pravidelné hráče. Když jsem uvážil, že do teď jsem se ani nedostal do skutečné hry, že mě najednou přidali do sestavy, byl velký skok kupředu. Všechno to úsilí se vyplatilo.

„Dobře, zítra půjdu do školy.”

„Ech?” utrousila moje kopie s očima doširoka.

„Co? Máš s tím problém?”

„N-ne, nemám... ale budeš v pohodě?”

„Pokud jsi byl v pohodě ty, jak bych mohl já nebýt? Přece jenom jsme stejní, ne?”

„Jo, jsme.”

„Dobrá, když jsme se dohodli, je na čase jít spát.” Znovu jsem si vlezl do postele a dodal: „Připrav se na zítra! Radši bys neměl zapomenout na nic ze svých pravidelných příprav.”
-----------------------------------------------


~ Po dlouhé době mě chytil zápal i tady u Tsukumoda, takže první z 5... ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>