TK - Ego (5)

„—Sagara Keisuke.”



Kishitanimu—ne, Sagarovi v převleku za Kishitaniho se údivem rozšířily oči.

„Promiň, že jsem chodil kolem horké kaše. Chtěl jsem tě vydráždit a trochu zahnat do slepé uličky, když jsi byl vůči mě tak ostražitý. Kromě toho jsem se chtěl ujistit, že máš pořád nějakou tu svobodnou vůli. Od teď buďme upřímní, dobře?”

„C-c-co to...”

„Neřekl jsem, abychom byli upřímní? Už se nemusíš chovat jako Kishitani.”

Včera jsem se Towako zeptal ještě na jednu věc ohledně Přetvářky.

Když se Přetvářka umístí na loutku nebo panenku, vytváří kopii uživatele se stejnou povahou a stejnými schopnostmi.

Ale co kdyby si *tu masku nasadil člověk*?

Prostě jsem nedokázal pochopit, proč by se Kishitaniho povaha a schopnosti začaly měnit.

Snažil jsem se své starosti zahnat tím, že jsem vymyslel všechna možná vysvětlení. Jako rozdíl ve zkušenostech kvůli zanedbání synchronizace paměti, změna mysli, čistý výplod mé představivosti nebo prostě jen nedorozumění.

Ale měl jsem pocit, že mezi kopií a originálem byla mezera, co se nedala tak snadno vysvětlit.

Mezera tak široká, že se museli považovat za dva různé lidi.

A tak jsem si položil otázku: Když se maska umístí na prázdnou loutku, co nemá ani mysli, ani vůli, může vytvořit kopii, co má stejnou povahu jako uživatel. Ale pokud by člověk dal masku na člověka, co už měl svou povahu, vážně bude výsledek identický s uživatelem?

Podle Towako jsme to s jistotou nevěděli. Dokonce se zmínila o možnosti, že se povahy uživatele a cíle – Kishitaniho a Sagary – můžou smísit do komplikované spleti.

Jakmile jsem se dostal k této myšlence, bylo hotovo.

Věděl jsem, že někdo z mých spolužáků získal Přetvářku.

Věděl jsem, že on nebo ona nebyli na třídní fotce.

A v tom bodě mi bylo jasné, že spolužák, co nebyl na fotce, použil Přetvářku, aby na sebe vzal podobu Kishitaniho.

Od našeho učitele jsem si zjistil adresu toho chybějícího studenta, Sagary, a zašel jsem k němu domů. Tam jsem si promluvil s jeho matkou a jak mi řekla, Sagara měl být ve škole.

Podle toho, co mi řekla, nedávno znovu začal chodit do školy poté, co hodně dlouho chyběl kvůli šikaně. Ale řekl jí, že se ještě necítil připravený jít do školy sám. A tak se rozhodl zůstat u svého kamaráda doma, aby mohli jít do školy spolu.

Sagara se kvůli své absenci evidentně spojil přímo s naším učitelem, a tudíž o tom jeho rodiče nevěděli.

Ale jedna věc mi na tom nedávala moc smysl: Proč se Sagara stal kopií člověka, co ho šikanoval?

„Pokud se chováš jako Kishitani jen kvůli tomu, že si tu masku nedokážeš sundat, pomůžu ti a nějak ji sundáme!”

„...Hehe, hahaha. Hahahaha!” Sagara vybuchl, nedokázal svůj smích zadržet. „Vidím, že tě tento záhadný fenomén nepřekvapuje. Zdá se, že víš ještě víc než já?”

„...Tak nějak.”

„Ale byl bych radši, aby ses nechoval, jako kdybys o mě věděl všechno! 'Jen kvůli tomu, že si ji nedokážu sundat?' Ne. Chtěl jsem, aby se to stalo takhle. Nemíchej se do toho!”

„Tak to vypadá... co?”

V té verzi, co jsem si představoval, Kishitani ukradl Sagarovi Přetvářku nebo tak něco a udělal z něj obětního beránka. Ale během naší rozpravy se zdálo, že Sagara dobrovolně hrál Kishitaniho úlohu. Vlastně se k tomu zrovna přiznal.

„Co chceš dosáhnout tím, že nahradíš Kishitaniho?”

„...Nejdřív jsem měl v plánu udělat jeho kopii a pomstít se mu na ní. Splatit mu to po jeho. Ale protože se to nezdálo zase až tak zábavné, rozhodl jsem se, že se sám budu chovat jako on a že spáchám nějaké zločiny.”

„A pak to hodit na něj? To je prostě laciné.”

„No ano, taky jsem si to myslel. Byl jsem sám ze sebe rozčarovaný, že jsem nedokázal vymyslet lepší pomstu. Hnusil jsem se sám sobě.”

„Tak proč...”

„A proto jsem se prostě rozhodl stát se někým jiným.”

„!”

„Rozhodl jsem se nasadit si tuhle masku a žít jako někdo jiný! A k tomu jsem si vybral Kishitaniho. Zašel jsem za ním a řekl jsem mu, že jsem se chtěl stát jako on; že se vypořádám se všemi jeho obtížemi jako škola.”

„Potom to už šlo hladce. Z části kvůli tomu, že jsem věděl, jakou má povahu a jaké má choutky, protože když mě šikanoval, pochleboval jsem mu. Samozřejmě že mi ze začátku nevěřil. Ale když jsem na sebe převzal tuhle podobu poté, co jsem ho přiměl mi nasadit tu masku, musel se vzdát veškerých pochyb. Začali jsme se střídat. Jakmile zjistil, že nikdo nedokáže říct, který z nás je ve škole, moje dny ve škole začaly postupně nabývat. Teď už je to on, co je doma celý den.”

„Ale on nebyl jediný, kdo z toho těžil. Já byl také šťastný. Už se přece jenom nemusím ostatním přizpůsobovat. Je to poprvé v mém životě, co mě baví chodit do školy! Mám dobré známky, hraju v hlavním týmu a jsem středem pozornosti. Znovu jsem se zrodil. Můj školní život konečně doopravdy začal.”

„Nezačal. Vůbec nic nezačalo. Tvůj život se zastavil!”

„Předpokládám, že to mluvíš o životě Sagary Keisukeho? Nevadí mi, že zůstane zastavený. Ne, může stejně dobře skončit. Budu dál žít jako Kishitani. Ale ne jako starý— jako nový Kishitani.”

„Ty nejsi Kishitani.”

„Ne, teď jím jsem! A budu. Koho to zajímá? Nikdo to nedokáže rozpoznat. Nikoho to nezajímá. Taky jsem teď celkem oblíbený. Všichni mají mnohem víc radši nového Kishitaniho, než toho starého!”

„Ale je to prostě špatně.”

„Co jako?”

„Všechno.”

„Takže si myslíš, že je správné, že mě tak moc šikanoval, až jsem se bál chodit do školy a zavřel jsem se doma?! Víš vůbec, jak uboze jsem se tehdy cítil?! Neopovažuj se mi stavět do cesty, když ses o mě dřív nikdy nezajímal!”

Vybavil jsem si budoucnost, co jsem viděl ve Vizi.

'Zmizí. Pokud do toho nezasáhnu, Sagarova totožnost zmizí a on zemře.'

„Relikvie na nás přivolávají pohromu. Přestaň ji používat.”

„Relikvie nám přinášejí blaho. Absolutně se jí nevzdám.”

'Nedopustím, aby bylo příliš pozdě.'

Uznávám, že jsem do teď pro Sagaru nic neudělal. Ale teď jsem byl v pozici, kdy jsem mu mohl pomoct.

„Sagaro...”

„Neříkej mi tím jménem. Sagara už neexistuje. Ten budižkničemu je mrtvý!”

Sagara zvedl pěst a vrhl se na mě.

Nebylo možné, aby neatletický chlápek jako já mohl vyhrát proti dobře trénovanému hráči fotbalu jako on.

„—Pokud sis něco takového myslel, jsi pěkně vedle, Sagaro!”

'Na rozdíl od tebe jsem si prošel peklem a kdo ví, čím ještě!'

'Krize, co ani nespustí mou Vizi, nic není!'

Zareagoval jsem silnou ránou pěstí přímo do masky, co mu zakrývala tvář.

Sagaru to poslalo vzduchem a pak se koulel po podlaze.

„Ty zatracený...” řekl, zatímco se snažil vstát a pak se najednou popadl za tvář.

Kvůli té ráně odpadl kousek Přetvářky. Byla vidět jeho skutečná tvář. Honem se snažil namáčknout masku zpět na tvář, ale jakmile se maska sundala, už na sebe nevzala Kishitaniho vzhled.

Když si ji znovu nasadí, povede to akorát k jeho vlastní tváři.

Zdálo se, že i Sagara si byl toho vědom: Maska mu spadla z ochablých rukou a odrazila se od země. Zvedl jsem ji a podíval jsem se na něj.

Jeho tvář bez masky byla bledá a prázdná jako tvář mrtvoly.

Ale bezpochyby to byla tvář skutečného člověka— samotného Sagary Keisukeho.




Poté, co mi Sagara řekl, že se maska rozbila, můj dvojitý život došel konce.

Probudil jsem se z toho snu.

Proč bych se zavřel doma?

Proč bych všechno svěřil Sagarovi?

Být takhle bojácný se mi vůbec nepodobalo. Ne, nebyl jsem bojácný— jen jsem měl prostě pocit, že bych si měl vzít trochu volna. Udělal jsem si dlouhé prázdniny. To bylo celé.

Následujícího dne jsem se vrátil do školy.

Byl jsem si jistý, že mi pár lidí bude říkat, abych se choval jako obvykle. Nebo něco takového.

Ale jen ať si mluví— ukážu jim, co dovedu.

Nevadilo mi, že to bude chvíli trvat.

Když to dokázala moje kopie, mohl jsem to taky zvládnout.

Usmál jsem se, jak jsem pomyslel na své vzpomínky, jak jsem hrál v hlavním týmu, jak jsem dostal dobré známky a jak jsem byl v obklopení svých fanoušků.




Díval jsem se na zem ze střechy.

Před mýma očima se odehrával tréninkový fotbalový zápas.

Útočník z druhého ročníku, co nahradil jiného hráče, chytil obtížnou přihrávku a vyrovnal skóre tím, že nádherně kopl míč do branky.

Srotili se kolem něj jeho spoluhráči a hlasitě jásali.

„Dobrá práce, Sagaro!” křičel někdo tak hlasitě, že to bylo slyšet dokonce i na střeše školy.

„Čím jsi ho očaroval?” zeptala se mě Saki, co stála vedle mě— samozřejmě ve školní uniformě. Evidentně se jí zalíbilo mě navštěvovat ve škole.

„Proč tu vůbec jsi?”

„Jen jsem chtěla zakusit ten pocit být na střední. Obtěžuje tě to?”

„Ne, nevadí mi to. No, hádám, že jednou za čas je to příjemná změna?”

Neprotivily se mi vyhlídky, že s ní budu ve škole.

„Takže?”

„Co?”

„Nemyslel sis, že by to pro něj mohl být konec? Bál ses, že by se mohl rozhodnout zůstat dál zavřený doma, ne?”

„Vážně?”

„Ano!”

Ale v rozporu s mými starostmi se Sagara aktivně účastnil hry. Choval se jako jiný člověk. Ne, to nebyla úplně pravda – choval se jako znovuzrozený člověk.

Hned poté, co Sagara přišel o Přetvářku, se tvářil jako muž, co sledoval konec světa. No, možná že svět v něm vlastně skončil.

Musel jsem mu něco říct.

Řekl jsem mu, že Přetvářka možná z loutky dokáže vytvořit perfektní kopii, ale když si ji nasadil člověk, dokázala akorát zkopírovat tělo.

Nejdřív to nechápal, ale když to pochopil, zoufale se mě zeptal: „Takže to nebylo díky Kishitaniho povaze a schopnostem, že jsem vynikal ve fotbalu, že jsem dostal dobré známky a že jsem byl tak oblíbený?”

Přikývl jsem a řekl jsem mu, že všechny ty věci, co dělal místo Kishitaniho, mohl brát jako vlastní dosažení. A že když se rozhodne, že mohl sám dosáhnout úplně toho samého.

„Je to pravda?” zeptala se Saki.

„Kdo ví?”

„Cože...?”

„Ale copak nesouhlasíš?”

Tam dole dal Sagara další gól.

Zatímco se tak dlouho vyhýbal škole, byl ochotný se učit, a tak se tedy stále učil a během té doby také trénoval sport. Takže zbývalo akorát to, aby se přenesl přes svůj strach. Ne všechno šlo samozřejmě hladce. V naší třídě byl pořád tak trochu mimo. A ani nehrál v hlavním týmu a šanci účastnit se fotbalových zápasů dostal jen jako náhradník.

Ale s tímto pokrokem byl nicméně rozhodně spokojený. Pro teď lidé, co ho znali, říkali, že se choval jako jiný člověk, ale jak jsem se díval, jak se kolem něj seběhli jeho spoluhráči, aby ho pochválili, byl jsem přesvědčený, že přijde den, kdy se jeho úspěchy budou považovat za jeho součást.

„Mnoho pravdivých slov bylo často vyřčeno v žertu, ne? Každopádně mi to vrať,” nakázala Saki.

„To?”

„Tu fotku.”

„Aach,” odpověděl jsem a vytáhl jsem fotku. „Jen tak mimochodem, proč máš vůbec mojí třídní fotku?”

„Jednou jsi mě požádal, abych ti ji rozmnožila, vzpomínáš? Omylem jsem udělala o jednu víc.”

„Proč jsi ji prostě nevyhodila?”

„Nelíbí se mi vyhazovat fotky.”

„Ale není důvod, aby sis ji schovávala, ne?”

„Prostě mi ji vrať,” řekla a uzmula mi tu fotku, aby si ji dala do kapsy. Při tom, jak spěchala, omylem ohnula jeden roh, kvůli čemuž se krátce zamračila. Evidentně se jí pokrčené fotky nelíbily stejně tak jako je vyhazovat?

„Pokud tak moc chceš moje fotky, jen se zeptej a já ti nějaké dám!” žertoval jsem. Doufal jsem, že ji rozveselím.

Saki se na okamžik odmlčela. „Mě se líbí ta... žádné nepotřebuju.” Konečně odpověděla se svým obvyklým nedostatkem výraziva v tváři a odvrátila zrak.

'Pche. Tak prudérní holka.'

Najednou jsem zespod zaslechl píšťalku.

Zápas skončil a asistentka týmu podala Sagarovi ručník. Byla to ta dívka, co donedávna pravidelně flirtovala s Kishitanim.

„Tak ta se dokáže rychle přeorientovat.”

„Pleteš se. Akorát pochopila jeho vnitřní hodnotu!”

„To je asi jiný náhled na věc.”

„To je jediný náhled na věc.”

Co se týkalo Kishitaniho, co už nebyl příjemcem pozornosti té asistentky—

„Trenére, prosím, nechte mě hrát! Vím, co dokážu!”

I Kishitanimu se podařilo znovu začlenit a byl zpět ve škole. Ovšem takhle řečeno jednoho dne zničehonic začal často chodit pozdě, ve známkách naprosto vybuchl a přišel o svou pozici v hlavním týmu.

„Prosím! Když se posnažím, dokážu to!”

'Když se posnažím, co? To je celkem příhodné motto, ale může se to zvrtnout oběma směry.'

Jeden člověk se rozhodl tomu celým srdcem věřit a nikdy neustal ve svém snažení, zatímco druhý to použil jako výmluvu k flákání.

„Proč se taky nezkusíš víc učit, Tokiyo? Možná to dokážeš, když se posnažíš.”

Protože se Saki tou sardonickou poznámkou vážně strefila do černého, nasadil jsem falešnou „masku” vyrovnanosti a odpověděl:

„Kdybych to zkusil a neuspěl, nedokázal bych se z toho oklepat, takže to nikdy nezkusím.”

„Patetické.”
-----------------------------------------------


~ A to byl poslední dáreček, co se pod virtuálním stromečkem urodil ^_^ ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>