TK - Ego (3)

Dneska moje kopie přišla dřív, než jsem čekal.

„Co se děje? Neříkej mi, že sis myslel, že bude v pořádku se ulejvat?”

Nechtěl jsem si to přiznat, ale bylo to velmi možné. Vzhledem k tomu, že to byla moje kopie.

„To bych neudělal! Tedy dokud mi to nerozkážeš. Ach, začal jsi být nervózní, protože jsi mi rozkázal akorát to, abych šel do školy? Neboj se, nebudu si hrát se slovíčky!”

„Jo, to ne. Ale tak proč jsi doma tak brzy?”

„Protože jsme měli dva zápasy za sebou, dneska nebyly žádné klubové aktivity. To je celé.”

„Aha. A stalo se dneska něco?”

„Měnili jsme zasedací pořádek! Teď sedíme v poslední řadě.”

„Aha. V tom případě bude snazší dřímat.”

„Není třeba, abys chodil do školy jen se vyspat; proto jsem tady přece já. Můžeš si udělat pohodlí doma v posteli.”

„Pravda. Stalo se něco dalšího?”

„Hádám, že nic jiného, co by stálo za povšimnutí?”

„Copak lidi neříkali nic o zápase?”

„Ach, už vím, kam tím míříš. Mluvili o zápase— naše klubová asistentka básnila před zbytkem třídy o mém úspěchu.”

„Hej, to chci vidět.”

Synchronizace našich vzpomínek mě začala unavovat, ale rozhodně jsem byl ochotný kvůli něčemu takovému udělat výjimku.

„Prostě jdi rovnou k věci.”

„Dobře!”

Do mysli mi začaly vstupovat vzpomínky mé kopie.

Byl v obklopení dívek. Zasypávaly mě chválou, jak jim naše asistentka vyprávěla o našich dosaženích.

Asistentka řekla, že mi na další zápas udělá bento, kvůli čemuž ostatní dívky pištěly a škádlily ji. Zatímco prohlašovala, že nemá žádné romantické úmysly, ani se nezdálo, že by byla tak proti se mnou randit.

Cítil jsem se skvěle. Konečně mě začínali uznávat. Konečně se mi začínalo dostávat pozornosti. Správně: můj středoškolský život měl být vždycky takový.

„No, to je více méně celé. Potom jsme si akorát vyměnili lavice a měli vyučování jako normálně.”

V té chvíli moje kopie oddálila čelo od mého a mě to hodilo zpět do reality.

Ta chvála, co se mi dostalo od dívek, se mi pořád ozývala v uších. To bylo poprvé, co jsem kdy měl tak skvělý zážitek, a přesto jsem byl tak nějak nespokojený. Nemohl jsem si pomoct a měl jsem pocit, že jsem promarnil příležitost. Dneska jsem měl jít do školy a užít si tu záři reflektorů z první ruky.

I když bylo podivné závidět sám sobě, stejně jsem na svou kopii trochu žárlil.

„Hej, zítra půjdu do školy.”

„Hm? Jak si přeješ.”

Cítil jsem se tak nějak naštvaně. „Pokud máme nějaké domácí úkoly nebo tak něco, všechno to udělej,” rozkázal jsem své kopii.




Ale druhého dne už se o ten zápas už prakticky nikdo nezajímal. Naše asistentka mě rychle poplácala po zádech a řekla mi, abych pilně trénoval na další zápas.

Také jsem se snažil nadnést své vítězství, ale vážně nikdo nezareagoval. Evidentně to všechno už byla minulost. Litoval jsem, že jsem šel do školy místo své kopie.

Takhle řečeno ale bylo příliš pozdě se teď vyměnit.

Kromě toho to byla příjemná změna jít jednou za čas do školy. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych od teď čas od času dělal, než abych se naprosto spoléhal na sdílení vzpomínek.

„Hej, Kishitani, tady je míč!”

'Ups! Musím se vzpamatovat. Teď hrajeme fotbal.'

Ten den bylo poprvé, kdy jsem se poprvé po dlouhé době objevil— osobně a ne jako svoje kopie— v klubu. Předtím bych byl akorát poskok, co se staral o míč, ale tentokrát mi dovolili se přidat k tréninkovému zápasu s vybranou skupinou účastníků.

Přijal jsem přihrávku od seniora a kličkoval jsem k brance.

Rychle jsem se podíval ke straně hřiště. Naše asistentka mě sledovala.

'Dobrá, je na čase vystřelit na branku!'

Ten sobotní zápas byl debakl, protože se mi nedostávalo cvičení a také proto, že mě můj první zápas v pravidelném týmu znervóznil, ale tentokrát jsem hrál jen v tréninkovém zápasu. Žádný problém.

Vyhnul jsem se obraně protivníků, připravil se ke kopu a... přišel jsem o míč, než jsem mohl střelit.

„Sakra!”

„Tím se netrap! Ještě párkrát ti přihraju!” řekl mi senior, jak mě poplácal po zádech.

„Tady!”

Mávl jsem paží, abych svého spoluhráče pobídl, aby mi přihrál. Svižně jsem to přijal, ale tentokrát mi míč ukradl protihráč v obraně, ještě než se ke mně míč vůbec dostal.

„Příště střílej líp!”

„Jejda! Musíš se víc hýbat, chlape! Pokud takhle zakořeníš, budeš prostě snadný cíl!” řekl hráč obrany, co mi vzal míč s udiveným pohledem na tváři. „Tvůj problém je v tom, že hraješ kolísavým stylem.”

„V-vážně?”

'Nikdy jsem se neobtěžoval o tom přemýšlet, ale pravděpodobně má pravdu – moje hraní je někdy kolísavé. No, hádám, že nadaní lidé to prostě mají v povaze.'

„Snaž se! Potřebujeme v našem týmu dobré nováčky, takže s tebou počítáme!”

„Dobře.”

„Prostě hraj jako normálně.”

'Jako normálně, co? Má pravdu. Neměl bych se snažit se předvádět – všechno je to o tom, abych hrál jako normálně.'

„Tady!”

Tentokrát jsem se hýbal a podařilo se mi získat míč. Mezi mnou a brankou bylo pořád trochu vzdálenosti, ale to mě nezajímalo; hodlal jsem se přihnat až tam.

„Kishitani, já mám volno!” zakřičel spoluhráč a zvedl ruku. Ale branku jsem měl už na dosah. Jen jsem se musel dostat poslední linií obrany...

Ale můj pokus jimi prokličkovat selhal; senior od protihráčů mi míč snadno sebral.

„K čertu!”

„Kishitani! Ještě není konec!”

Spoluhráč míč znovu dostal a znovu mi ho přihrál.

'Tak dobrá, ukážu vám, jak vypadá skutečná střela!'

Kopl jsem do míče veškerou silou. Ale protože jsem měl tak nějak rozpačitý postoj, ztratil jsem rovnováhu, padl na zadek a poslal míč vysoko nad brankou.

Moji spoluhráči se kolem mě shromáždili.

„Ach jo, nepřeháněj to, Kishitani.”

„Kromě toho jsem byl předtím volný. Měl jsi mi to přihrát místo toho, aby ses snažil jít celou dobu sám!”

„Jak jsem řekl: hraj jako normálně. Až moc se snažíš.”

Zatímco jsem se jim omlouval, zmátlo mě to.

'Říkáte, že se moc snažím? Říkáte, abych víc přihrával?'

I když jsem si byl celkem zatraceně jistý, že jsem hrál jako normálně, oni zmateně naklonili hlavy ke straně. Možná mi řekli, abych hrál jako normálně, ale já jsem si nedokázal vytvořit jasný obraz, jak jsem hrával.

„Omlouvám se – myslel jsem, že hraju jako normálně...”

„Vůbec! Dneska jsi hrál, jak jsi hrával – naprosto sis shrábl míč pro sebe!”

'Hrával? Kdy to bylo?'

„Jo, anebo jak jsi hrál v sobotu. To bylo vážně zlý.”

„Absolutně, to bylo strašný. Měl by být nějaký limit, jak moc nervózní můžeš být. A i výdrž ti totálně došla. Každopádně to je celé, prostě jen dělej, co jsi dělal poslední dobou.”

„Přesně. Jak jsi poslední dobou hrál normálně během tréninku.”

'Jak jsem poslední dobou hrál? Poslední dobou? Ale poslední dobou jsem se na tréninku neukázal. Ne, to bylo špatně; to nebyla pravda. Stal jsem se hráčem v pravidelném týmu kvůli svým dosažením při našich tréninkových zápasech a dokonce jsem dal gól v ostrém zápasu, ne?'

'Jo. Musím si víc věřit. Dokážu to.'

„Kishitani, tady máš!”

Dostal jsem další přihrávku. Tentokrát jsem o míč přišel, protože jsem byl duchem nepřítomný a řádně jsem ten míč nechytil.

„Hej, chytit takovou přihrávku by pro tebe normálně byla hračka!”

'O jakém zatraceném „normálu” to mluvíte?'

„K sakru, Kishitani!”

Znovu mi někdo přihrál. Tentokrát mi míč narazil do nohy pod špatným úhlem a prostě se odkutálel.

„Hej, kopnout míč do sítě by pro tebe normálně byla hračka!”

'O jakém zatraceném „normálu” to mluvíte?'

„Kishitani, jako normálně!”

„Kishitani, prostě hraj, jak jsi hrál poslední dobou!”

„Kishitani, měl bys být lepší než tohle!”

„Kishitani, kam se poděly všechny ty tvoje nedávné schopnosti?”

„Kishitani...”

„Kishitani...”

'Naprosto jste mě zmátli. Jak jsem poslední dobou hrál? Jak jsem normálně hrál?'

'Nepamatuju si to. Tak co poslední dobou? Kdy jsem poslední dobou hrál nejlépe? V neděli. Jak jsem hrál při zápasu v neděli? Přemýšlej! Správně... dal jsem gól. Také jsem párkrát asistoval. Byl jsem skvělý. A všichni mě chválili!'

'He...? Ale byl jsem to já?'

'Jo, byl.'

'Ale tak nějak jsem to nebyl já.'

'To nemůže být pravda. Pokud jsem to nebyl já, kdo to tedy byl?'

'Kdo kruci—'

„Ach...”




„Co se děje, Kishitani?” řekl náš trenér, když mě poplácal po zádech. „—Nejsi sám sebou.”

Přeskočilo mi srdce.

„T-trenére, tak kdy jsem byl sám sebou?”

„Hm? No, to je divná otázka, ale asi... poslední dobou?”

„Ale co vlastně myslíš tím 'poslední dobou'?!”

„Hej, co se děje? Tak se nerozčiluj. Jen se uklidni a snaž se si vzpomenout... například jak ses cítil, když jsi hrál v neděli.”

Bylo mi špatně. Točila se mi hlava. Začaly se mi třást nohy. Proč byla země tak roztřesená?

„Asi budu zvracet...”

„Kishitani! Kishitani! Kishitani... Kishi... Ki...!...”

Mohl jsem akorát poslouchat, jak jejich hlasy vyprchaly do vzdáleného pozadí.




„Vítej zpět. Dneska jsi doma celkem pozdě, ne?” řekla moje kopie. Trpělivě na mě čekal doma.

Zpozdil jsem se více než o hodinu, protože jsem ležel na ošetřovně – ačkoli mi to nijak nepomohlo.

„Jaké to bylo? Nebyl jsi dneska za hvězdu? Poděl se se mnou o vzpomínky!” pobízela mě moje kopie, jak jsem se k ní přiblížil. Snažila se svým čelem dotknout mého. Setřásl jsem ji. „Co se děje?”

„To stačí.”

„He?”

„S tímhle jsem skončil. Už tě nenechám jít do školy a už tě nenechám hrát fotbal. Ne, už tě nebudu vůbec používat.”

Popadl jsem svou kopii za tvář a snažil jsem se mu sundat masku.

Ale on se na druhé straně mé dlaně akorát usmíval.

„Jsi si jistý?”

Přeběhl mi mráz po zádech a ruka mi ztuhla.

„Co tím myslíš...?”

„Přesně to, co jsem řekl! Jsi si jistý, že mě chceš přestat používat?”

„Samozřejmě. Něco takového jako tebe nepotřebuju.”

„Takže ti nevadí, že se zřekneš své pozice v pravidelném týmu?”

„Zříct? I když budeš pryč, pořád budu pravidelným hráčem. Kromě toho cokoli, co zvládneš ty, zvládnu stejně dobře i já. Přece jenom jsme totožní, ne?”

„Vážně si to myslíš?”

„Cože?”

„Jen tak přemýšlím, jak dlouho ti bude trvat, než se staneš tak dobrý jako já? Když jsi celou dobu lenošil a mě nechal dělat všechnu práci?”

„Já...”

„Když jsi ty lenošil doma, já jsem tvrdě trénoval a zlepšoval svoje schopnosti hraním se svými seniory a proti nim. Zatímco můžeme sdílet vzpomínky, nemůžeme sdílet svoje schopnosti a kondici. Copak si neuvědomuješ, že už nejsme stejní?”

Na mysl mi vytanula minulá sobota. Jen stěží jsem se dokázal hýbat, protože jsem celé věky necvičil. Tělo mi vážně zlenivělo. To samé se stalo dneska: všechno bylo na nic. Jak dlouho bude trvat, než získám zpět svou starou kondici a pak se zlepším dost na to, abych byl jako „normálně”, jak to všichni říkali?

Budu muset celou dobu poslouchat ty kraviny?

Že bych měl hrát jako normálně.

Že nejsem sám sebou a budou mě srovnávat s něčím, co nejsem já.

„A to nemluvím jenom o fotbale! Pilně jsem studoval do školy a dostal jsem dobré známky. Sdílení vzpomínek tě možná poučí o látce, co jsme do teď brali, ale vážně budeš schopný se toho držet? Pokud se tvoje známky najednou zhorší, lidé tě budou podezírat, že jsi předtím podváděl, ne?”

Moje kopie měla možná pravdu.

Jak se ke mně budou chovat, když nebudu moct dělat věci, co pro mě byly normální?

„Podařilo se mi ve škole a ve fotbale vážně vypracovat a dokonce jsem musel překonat tvoje handikepy! Bylo to vážně těžké! Ale máš pravdu, teoreticky jsme totožní, takže to možná zvládneš, pokud se budeš dostatečně snažit. Ale pokud tomu nedáš absolutně všechno, selžeš. Pokud se naprosto nezřekneš mangy a her a neodepřeš si spánek. Budeš to schopen zvládnout?”

'Budu to schopen zvládnout? Já?'

„Prostě mě použij! Jak sis mě navykl používat. Pro vlastní příhodnost. Nebo proč to prostě všechno nenecháš na mě? Školu pro tebe vyřídím! Nezáleží na tom, který z nás tam půjde, dokud budeme udržovat vzpomínky v synchronizaci.”

'Asi jo? Pokud máme stejnou tvář, stejný vzhled a stejné schopnosti, možná nezáleží na tom, který z nás půjde.'

„Nechápej mě špatně: tohle říkám pro tvoje dobro! Je zbrklé snažit se sám dělat něco, co bychom mohli dokázat společně! Já budu mít na starost školu a fotbal jako obvykle, zatímco ty můžeš dělat zábavné věci jako číst mangu a hrát hry. Jsme jedním. To je náš 'normál'.”

'Je to, jak moje kopie řekla. To je náš „normál”. To je „normál”, o kterém mluvili.'

„Všechno je v pořádku!”

'Správně. Všechno je v pořádku.'

„Prostě nech všechny kraviny na mě!”
-----------------------------------------------


~ 3/5 ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>