TK - Ego (2)

„Haa... haa... haa...”

Lapal jsem po dechu a co nevidět jsem se měl zhroutit kvůli nedostatku kyslíku. Třásl jsem se tak moc, že jsem nedokázal stát, aniž bych se rukama opíral o kolena.

„Tady!”

Dostal jsem od staršího hráče přihrávku, ale nedokázal jsem udělat další krok. Zrovna když míč proletěl brankovou čárou, zazněla píšťalka na závěr. Nějak se mi povedlo dopotácet se k lavičce.

„V-vodu...” zasténal jsem, jak jsem sebou pleskl na zem, a natáhl jsem ruku k asistence našeho týmu.

Ale ta asistentka mě naprosto ignorovala a podala ručníky ostatním hráčům.

„Hej, co děláš? Dones mi vodu!” rozkázal jsem záložnímu členu týmu ze stejného ročníku, co stál nedaleko. Zdráhavě mi donesl láhev s vodou, kterou jsem mu vytrhl z ruky a hamižně jsem se z ní napil.

'Ach, to mi vážně bodlo. Nemyslel jsem si, že hrát v pravidelném týmu bude tak těžké; ach jo, skoro jsem umřel! Celé věky jsem takhle necvičil. No, poslední dobou jsem toho vážně moc nedělal, protože jsem všechny tyhle věci hodil na svoji kopii.'

Zatímco se mnou moje kopie mohla sdílet svoje vzpomínky, evidentně to samé nemohla dělat s fyzičkou.

Vážně jsem se těšil na tenhle sobotní zápas... ale první půlka skončila, aniž bych ze své strany něco dokázal.

„Co se děje, Kishitani?” řekl náš trenér, jak ke mně přišel. „Kam se dneska poděl tvůj zápal?”

„O-omlouvám se. Moc jsem se nevyspal...”

To nebyla lež. Zatímco jsem měl v úmyslu jít spát, jen co jsem se od své kopie doslechl o zápasu, nedokázal jsem zamhouřit oka, protože jsem toho už naspal během dne.

„Aha. No, hádám, že jsi byl kvůli hře trochu moc nervózní, protože to je tvůj první skutečný zápas.”

„Omlouvám se.”

„Jasný. Na druhou půlku nasadím někoho místo tebe.”

Ulevilo se mi: nedokázal jsem udělat už ani krok. Hrát druhou půlku by bylo čisté peklo.

„Dám ti ještě jednu šanci během zítřejšího zápasu. Dneska se určitě dobře vyspi, jasné? No, hádám, že budeš spát jako dřevo, protože vypadáš naprosto ztrhaně.”

'Zítra? To mě chceš tou bolestí protáhnout znovu v neděli...?'

Naprosto jsem se zhroutil a nedokázal jsem si ani představit, že bych vstal.




„Jaké to bylo?” zeptala se mě moje kopie, jen co jsem se vrátil.

„Bylo to strašné! Zatraceně...”

Když jsem s obtížemi odhodil svůj vak, klesl jsem na postel.

„Vypadá to, že to nešlo dobře, co?”

„Ach, prostě zmlkni. Trénoval jsi mi aspoň avatáry?”

„Ano! Celý den.”

Podíval jsem se na obrazovku a viděl jsem, že získali zhruba třicet levelů. Ti v počítači to vážně měli dobré— nebyli vyčerpaní bez ohledu na to, jak dlouho bojovali.

„...Trenér řekl, že mě chce nasadit do hry i zítra!”

„Ano? Ale to je dobrá zpráva, ne?”

„Jdi ty.”

„He? Můžu?”

„Jo. Já toho mám dost— je to taková otrava. Kromě toho si myslím, že budu mít zítra svaly v jednom ohni. Každopádně jim určitě nakopej zadky, jasné? Ať tě nenapadne se ulejvat!”

„Moje schopnosti jsou tvoje schopnosti.”

Chtěl jsem se zeptat, jestli to myslel sarkasticky, ale byl jsem až po čertech unavený.

Okamžitě jsem tvrdě usnul.

Na vteřinu mě napadlo, že bychom sdíleli vzpomínky, ale moje zdrcující touha se vyspat ten nápad okamžitě zabila.

„Hej, jaké to bylo?” zeptal jsem se, jen co se moje kopie vrátila ze zápasu.

Neměl jsem v úmyslu ho napodobovat— doopravdy mě to zajímalo. Dokonce jsem se celý den nedokázal ani soustředit na svoje videohry.

„Asi to nebylo špatné.”

Moje kopie ke mně přiblížila čelo. Dotkl jsem se svým jeho a začal jsem přijímat vzpomínky ze zápasu.

Stejně jako já včera byl v začínající sestavě vpředu. Trenér ho poplácal po zádech, připomněl mu, aby se tentokrát víc snažil. I když to byla jen vzpomínka na něco, co už se stalo, tak nějak jsem byl napjatý.

Zápas začal.

Nechtěl jsem to přiznat, ale moje kopie na rozdíl ode mě běhala po hřišti sem a tam jako blesk. To mě samozřejmě ujistilo, že kdybych nebyl tak vyčerpaný, zvládl bych to stejně dobře.

Běžel s dokonalým načasováním, aby od seniora přijal přihrávku. Těsně před offsajdovou čarou převzal kontrolu nad míčem a vyrazil k brance, obránce z druhé strany nechal v prachu za sebou.

Střílej! Zakřičel jsem v duchu.

Naše myšlenky byly stejné; jak jsem zakřičel, moje kopie kopla míč do sítě. Míč se otřel o konečky prstů brankáře a šel přímo do sítě.

Moji seniorové přiběhli k mé kopii, aby mi poblahopřáli a poplácali mě po zádech, zatímco trenér souhlasně kývl.

Byl to skvělý pocit.

Nakonec jsme zápas vyhráli tři jedna. Moje kopie jim vážně nakopala zadek – střelil jeden gól a u dvou asistoval.

„Dobrá práce!” pochválil jsem ho, když jsem se podíval na všechny vzpomínky. „Nebylo to špatné? No tak! To bylo super!”

„Jak jsem řekl, to je samochvála!”

„Asi máš pravdu. Probůh! Kdybych nebyl tak unavený, zvládl bych to samé i včera...”

„Na tom nezáleží— moje úspěchy jsou tvoje úspěchy!”

Měl pravdu. Včera jsem to možná byl já a dneska moje kopie, ale z pohledu kohokoli jiného jsem to byl vždycky já.

Jelikož jsme měli identické schopnosti, byl bych schopen dosáhnout stejného úspěchu, kdybych dneska šel. No, kdybych dneska vážně šel, kvůli bolavým svalům bych měl problémy se pohybovat, ale to bylo něco mimo.

Kromě toho jsem se svou kopií sdílel vzpomínky; dokonale jsem si dokázal vybavit zápas toho dne. Prakticky jsem si vzpomínal na pocit z míče, když jsem střelil ten gól.

Najednou jsem měl pocit, jako kdybych zrovna střelil míč do sítě, a zvedl jsem paže stejně jako moje kopie tehdy.

„Auch-auauauau!”

Bolavé svaly po celém těle mě vtáhly zpět do reality. Teď se mi vlastně vedlo mnohem lépe; ráno jsem se nedokázal ani postavit.

„Nepřepínej se a trochu se vyspi!” řekla moje kopie.

„Jo, dobrý nápad. Dneska budu mít určitě pěkné sny.”




Nemám rád pondělí.

Ta myšlenka, že zrovna začal celý nový týden, mě deprimovala a nemohl jsem si pomoct a počítal jsem dny do víkendu.

Do třídy jsem přišel se zazvoněním a všiml jsem si, že tam bylo celkem hlučno.

V lavici přede mnou seděl Shinjou, takže jak jsem se posadil, zeptal jsem se ho: „Co se děje?”

„To myslíš tohle?” řekl, jak ukázal na houf dívek. Vypadalo to, že se hluk ve třídě soustředil tam. „Kishitani ve včerejším zápase střelil gól a u dvou asistoval, víš. A tak holky jančí, protože jim o tom asistentka týmu zrovna řekla.”

Jak Shinjou řekl, Kishitani stál uprostřed davu, ze všech stran ho chválili a on se skromně červenal.

Ještě nikdy jsem ho neviděl chovat se takhle. Zatímco to nebylo tak, že by ho dívky nenáviděly, do popularity měl kvůli své hrubé a přehnaně sebevědomé povaze daleko.

Upřel jsem na něj pohled.

Samozřejmě vypadal stejně jako vždycky, jako dokonale normální člověk. V žádném případě nepřipomínal kopii vytvořenou Přetvářkou. Ale také bylo samozřejmě možné, že tu teď přede mnou byl skutečný Kishitani.

„Tohle mě štve,” zamumlal Shinjou nespokojeným tónem. Také byl ve fotbalovém klubu.

„A jak sis vedl ty?”

„Jeden gól a jedna asistence.”

„Hej, to není vůbec špatné!”

„Byl to zápas mezi záložními týmy.”

'Aha. Život vážně dokáže být krutý.'

„Haló, lidi—! Dejte mi chvilku!” zavolal předseda třídy z učitelského stupínku. Povídání utichlo a pozornost studentů se upřela na předsedu. „Dneska je první hodinu samostudium, protože učitel chybí kvůli nemoci.”

Po chvilce ticha se třídou převalila vlna jásotu.

„Takže mě napadlo, že můžeme zasedací pořádek změnit teď a ne až po škole, jak bylo původně naplánováno. Nikomu to nevadí?”

'Hned to bude!' Pár studentů odpovědělo jako žáčci ze základky. Studenti, co neodpověděli, vlastně také nebyli proti. Já jsem byl samozřejmě taky dokonale šťastný, že jsem nemusel zůstávat po škole.

„Dobře, takže si sedněte na svoje místa.”

Studenti si posedali do svých lavic.

„Budeme losovat, abychom určili nový zasedací pořádek. Jak jsem vám už předem řekl, nepřítomní studenti dostanou volné lavice. V pořádku?”

Předseda třídy si evidentně nehrál na hloupého nebo vážně nečekal odpověď od někoho, kdo tu nebyl; byl to jen takový základní úsudek.

Jak jsem se díval na lavice kolem sebe, najednou jsem si všiml, že jedna byla prázdná. Zdálo se, že někdo chyběl, ale nedokázal jsem si vybavit, kdo to byl.

„Hej, kdo je ten kluk, co chybí?” zeptal jsem se Shinjoua.

„He? Zasedací pořádek je hotový, ne? Ach, to myslíš tamtu lavici?” Když spatřil lavici, na kterou jsem ukazoval, přikývl.

Evidentně jsem nebyl jediný, kdo o té prázdné lavici uvažoval. Tu a tam jsem slyšel, jak se lidi ptali, kdo tam seděl.

„Ta lavice patří klukovi jménem Sagara. Ale nikdy se ani jednou neobjevil.”

Když to teď zmínil, vzpomínal jsem si, že jsem to jméno slyšel kdysi na začátku pololetí. Úplně jsem na to zapomněl, protože náš učitel přestal jeho jméno vyvolávat, když kontroloval docházku.

„Je to jenom můj pocit, nebo je ta lavice tak nějak zbytečná?”

„Zbavte se jí, než začneme losovat!”

„Proč tam prostě nedáme panenku?”

Pár studentů začalo žertovat, což vyvolalo záchvat smíchu. Ale jejich smích přerušil řev: „Dávejte si pozor na jazyk!”

Padlo hluboké ticho a pohledy všech se upřeli na člověka, co to zakřičel.

Byl to Kishitani. Když promluvil, stoupl si, ale po pár minutách pod překvapenými pohledy svých spolužáků si znovu sedl, aniž by řekl něco dalšího.

„Ty máš stěží co mluvit!” zasyčel Shinjou tiše, zatímco na Kishitaniho zahlížel.

„Co tím myslíš?”

„Sagara přestal chodit do školy kvůli Kishitanimu, víš?”

„Vážně?”

„Jo. V našem fotbalovém klubu to je celkem známá historka! Kishitani ho přinutil dělat různé práce jako kupovat mu pití pod záminkou, že to Sagarovi pomůže vytrénovat tělo. A povídá se, že v soukromí dělal Sagarovi ještě horší věci. Ale vypadá to, že surovci na své šikanování v mžiku zapomínají, co? Nebo z něj úspěch udělal jiného člověka? Ne, to prostě ne.”

'Jiného člověka, co?'

No ano, měl jsem podobné myšlenky.

Ale pořád jsem nedokázal s jistotou říct, jestli ta změna v Kishitaniho povaze byla kvůli Přetvářce.




„Povaha?”

Když jsem dorazil do starožitnictví Tsukumodo, znovu jsem se Towako vyptal na charakteristiku Přetvářky.

Konkrétně jsem se zeptal, jestli je možné, aby kopie měla jinou povahu než originál.

Poslední dobou lidé často zmiňovali, že Kishitani byl jako jiný člověk. A protože se změnil k lepšímu, lidé ty změny přijímali z větší části dobře. Na druhou stranu já jsem si nemohl pomoct a přišlo mi to podezřelé.

„Jednoduše řečeno, povaha je stejná jako u původního člověka.”

„...Aha...”

„Nevypadáš přesvědčeně, co?”

„No, ne.”

„Takhle řečeno ale záleží, co myslíš tou změněnou povahou.”

„Co tím myslíš?”

„Víš, dojem z něčí povahy se dá snadno změnit,” řekla Towako a poposedla si na židli, než zašla do detailů. „Řekl jsi Kishitani? Použijme ho jako příklad. Předstírá, že tě ignoruje, když se na něj snažíš mluvit, protože je ve špatné náladě; co si budeš myslet? Nebudeš si myslet, že to je nespolečenský člověk?”

„S největší pravděpodobností.”

„Teď předpokládejme, že se na něj pokusí promluvit někdo jiný. Ale tentokrát je Kishitani náhodou ve velmi dobré náladě a zareaguje na toho člověka s úsměvem. A v tom případě bude ten člověk také považovat Kishitaniho za nespolečenského?”

„Ne, to asi ne.”

„Kolem a kolem je naše schopnost posoudit povahu druhých celkem chabá: naše zhodnocení se kývá sem a tam v závislosti na načasování a okolnostech – nebo co už si o tom člověku myslíš.”

„Hádám, že v tomhle máš pravdu...”

„Každopádně se vraťme k Přetvářce. Jak už jsem zmínila, povaha kopie je naprosto stejná jako u jejího uživatele. I když všechny zmátlo něco netypického, co jeho kopie udělala, uživatel by rozhodně jednal stejně, kdyby byly jeho okolnosti a duševní stav stejný. I co se týče schopností, jsou identičtí, takže jeho kopie nedokáže udělat nic, čeho Kishitani není schopen, a dokáže udělat všechno, čeho je schopen Kishitani.”

Ten náhlý výkyv v jeho zručnosti při fotbalu mě netrápil. Kishitani se možná dokázal zlepšit díky čirému úsilí.

Trápilo mě to, že Kishitanimu by se téměř jistě nepodařilo vyvinout to úsilí se zlepšit.

Jednou jsem s ním opakoval jeden test, což byl dobrý příklad.

Důvod, proč někteří lidé test udělají a jiní ne, i když chodí na stejné hodiny a dělají stejný test, je prostě a jednoduše kvůli rozdílu v úsilí. Každý student se potýkal se stejnými otázkami, když skládal přijímací zkoušky. Všechno poté je už jen záležitost úsilí.

Lidi, co se snaží, jsou v pořadí výš, zatímco lidi, co se flákají, spadnou.

Kishitani pevně spadal do té druhé kategorie a jasně se stranil jakémukoli úsilí navíc.

„Myslíš si, že se Kishitani změnil, ale znáš ho vlastně dost dobře na to, abys to mohl posoudit?”

„Ne, musím přiznat, že ho tak moc dobře neznám.”

„Zmínil jsi, že ho začlenili do pravidelného týmu a že je chytřejší, ale možná se akorát stalo něco, co ho prostě donutilo přehodnotit svůj životní styl a začal se snažit? Kdo ví, možná se zamiloval do nějaké dívky a chce se předvést? Někdy se lidé můžou změnit kvůli takovým prostým důvodům.”

Co Towako řekla, dávalo dokonalý smysl. Mohl jsem s ní souhlasit.

Neměl jsem ponětí, kvůli čemu jsem ho tak silně podezíral— což vlastně mohl být důvod, proč jsem to nedokázal setřást z mysli.

„Tohle si ještě jednou potvrdím: Přetvářka je navržená tak, aby vytvořila kopii svého uživatele, co má stejnou povahu a schopnosti?” zeptal jsem se.

„Přesně.”

„Všechno je dokonale totožné, že?”

„Správně. Jinak by ta kopie neměla smysl.”

No ano. Kdyby ta kopie nebyla totožná, postrádalo by to smysl.

Možná jsem o Kishitaniho atypickém chování moc přemýšlel a ta úzkost, co jsem cítil, se možná prokáže být bezdůvodná.

„Ale,” řekla Towako najednou s vážným výrazem na tváři, „naše zkušenosti mají silný vliv na naši povahu. Pokud by uživatel kdy umožnil kopii zakusit spoustu zkušeností a začal by zanedbávat synchronizaci svých vzpomínek, pak se jejich povaha bude víc a víc rozcházet, až z nich nakonec budou dvě naprosto rozdílné bytosti.”

„—Kopie není nic než loutka.”
-----------------------------------------------


~ 2/5 ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>