KY - kapitola 84

Kapitola 84 – Útok a nehoda

„Zdá se, že jich je hodně. Nějaký nápad, co jsou zač?”

Loren vytasil svůj obrovský těžký černočerný velký meč.

Lapis sbírala síly, Feuillea strčila za sebe a Feuille se ze všech sil snažil poslouchat ty kroky a identifikovat je.

„Podle kroků si myslím, že to jsou lesní vlci.”

„Ach, ti.”

Loren o nich už slyšel.

Byli to vlci, co žili v lesích a lovili ve smečkách. A byli tak nějak nebezpeční a zodpovědní za hodně úmrtí nových dobrodruhů, co šli za snadnými zakázkami do lesa.

Jakmile je Feuille identifikoval, zavyli a začali běžet k táboru a pak na ně skočili.

Když Loren máchl svým velkým mečem po uhlopříčce, prošlo to přímo skrz vlka vpředu, od uší k ocasu. A vlk padl na zem ve dvou kusech.

Zpětné máchnutí zachytilo tělo jiného vlka, co po něm skočil, aby ho kousl, a rozprsklo to krev a vnitřnosti po zemi.

Ačkoli v mžiku zabil dva vlky, okamžitě na něj zaútočil třetí. A když ho odkopl, neboť neměl čas máchnout svým velkým mečem, rozhlédl se kolem a když to celé spatřil, bezděky zamumlal: „Co je kruci tohle?”

Lesní vlci se obvykle pohybovali ve smečkách, takže Loren čekal, že jich tu bude celkem dost.

Ale množství vlků, co obklíčilo tábor, zatímco se on zaobíral těmi třemi, bylo mnohem větší, než čekal.

„Možná se dalo dohromady pár smeček?”

Lapis chránila Feuillea svými zády a pozvedla pravou dlaň k vlkům, co je obkličovali.

Jeden z vlků na její pohyb zareagoval a skočil jí po ruce, jako kdyby jí ji chtěl urvat, ale v dalším okamžiku se mu hlava s tupým zvukem převrátila dozadu.

Ostatní vlci si svého padlého druha nevšímali a také se na ni vrhli. Ale zatímco jednomu se hlava protočila dozadu, druhého to zkroutilo tak moc, že dolní půlku těla měl vzhůru nohama a zadní nohy mu trčely nahoru. A jeden po druhém začali vlci padat mrtví k zemi jako mouchy.

„He? Cože?!”

Feuille se na Lapis zmateně díval, nedokázal uvěřit, že to byla práce té kněžky, co jej chránila. Ovšem Lapis zatřásla pravou rukou, kterou odváděla veškerou práci, a podívala se na zbytek lesních vlků. Nezdálo se, že hodlali ustoupit.

„Tohle je divné. Měli by být takhle stateční?”

Lapis zmateně naklonila hlavu ke straně, zatímco trhla hlavou dalšího vlka, co se na ni pokusil zaútočit.

Lesní vlci nebyli jako jedinci tak stateční, a proto se přesouvali ve smečkách. Ale ani to nebyli zbabělci.

Ale také měli inteligenci a věděli, že by měli ustoupit, když pár z nich tak snadno zabili.

Ale vlci, co je obkličovali, neutíkali. Místo toho na ně dál útočili, i když viděli, že ostatní kosí a trhají.

„Co to je zač?”

„Nemám ponětí. Možná nás tak moc chtějí k večeři?”

Zatímco Lapis žertovala, pravou rukou probodla čelist dalšího vlka, co jí mířil na hrdlo.

Feuilleovi ztuhla tvář, když viděl, jak vlkem praštila o zem a rozdrtila mu hlavu patou.

„Tohle jsem nechtěla ukázat dítěti, ale nedá se nic dělat, že?”

„Můžeš ho prostě strčit do stanu!”

Loren přetočil čepel velkého meče a máchl jí jen pravou rukou a pár vlků, co k němu skákali, to ve vzduchu proměnilo na hroudu masa.

Levou rukou chytil dalšího za hrdlo. Vlk sebou házel, snažil se uniknout, ale údy mu ochably, když mu Loren rozdrtil dýchací trubici a páteř.

„Nebylo by mnohem větší trápení, kdyby byl někde, kde ho nevidíme?”

„S tím asi... souhlasím.”

Loren upustil vlka, kterému rozdrtil krk, znovu se chopil velkého meče oběma rukama a uznal Lapisinu výmluvu.

„Nevadilo by mi, kdyby se na nás vyřítili a my je mohli sníst, ale je škoda, že nemůžeme.”

Když se na to před nějakou dobou zeptal Lapis, řekla mu, že jejich maso nebylo dobré k jídlu.

Jak tam ležela všechna ta těla, oblastí se začal vznášet puch krve.

A kromě toho z těl, co Loren rozpáral svým mečem, se valil také puch vnitřností.

„Vypadá to, že možná budeme muset tábor přesunout,” řekl Loren a pomyslel si, že i kdyby se jim povedlo vlky odehnat, nebude to místo, kde by chtěl spát.

A Lapis řekla otráveným hlasem: „Zase se přesouvat? Vážně nechci.”

„To sice říkáš. Ale vážně chceš spát v tomhle?”

To jí zabrání v argumentování.

To si Loren myslel, ale zdálo se, že Lapis něco napadlo. Chytila Feuillea, co se jí držel zezadu, za zátylek, hodila ho do stanu a zavřela ho.

Loren dál pokračoval v sekání vlků, ale sledoval ji a přemýšlel, co hodlala udělat. A pak Lapis zvedla levou paži.

„Jejda, jejda. Neříkej mi, že...”

„Viřte před mýma očima, zuřte, karmínové plameny <Ohnivá bouře>.”

Než se Loren mohl vůbec pokusit ji zastavit, to kouzlo vytvořilo silný vír plamenů.

Ale nebyl to jenom jeden vír.

Kolem tábora se objevily čtyři ohnivé bouře a zachvátily vlky, co je obklopovali. Hořely vysoko k noční obloze.

„Hehehe, co si myslíš o tomto mistrovství v magii. Je to mocnější než předtím kvůli množství many, co už nemusím používat na svou levou paži!” řekla Lapis hrdě.

Ale Loren v tichosti zvedl pěst a silou jí ji spustil na hlavu.

Lapis klesla do dřepu a rukama si se sténáním zakrývala vršek hlavy. Ty čtyři víry plamenů zmizely, neboť nad nimi ztratila kontrolu.

„Co to děláš...?”

„Víš... Cos hodlala dělat, kdyby tě někdo viděl?!”

„Z lesa se objevil záhadný mudrc a zachránil nás!”

„Chceš ještě jednu?”

Když Loren zamával pěstí Lapis před očima, položila mu na ni dlaň a s mírně pobledlou tváří zakroutila hlavou.

„Prosím ne. Hned si to přeberu.”

„Ach jo... No, aspoň by je to mělo odehnat...”

Než mohl Loren domluvit, zvedl pravou ruku, jako kdyby si chránil krk.

A v další chvíli k němu najednou skočil lesní vlk a kousl ho do paže.

„Lorene?!”

„Tihle...”

Loren si vyslechl Lapisin překvapený výkřik a nemohl uvěřit, co se to před ním dělo.

Mnoho lesních vlků, co obkličovali tábor, se díky Lapisině magii obrátilo v prach a zbytek měl ustoupit.

Ale vlci neutekli a místo toho čekali, až ten oheň odumře. A pak zaútočili na Lorena, když polevil v obezřetnosti.

Vlk vrčel a snažil se zabořit tesáky hlouběji do Lorenovi paže, ale Lapis se chopila jeho horní a dolní čelisti.

A další okamžik naprosto pominula sílu vlčích čelistí, sloupla vlka z Lorenovy paže a roztrhla ho vejpůl.

„Jsi v pořádku, Lorene?!”

„Nic to není. Ale co to s nimi kruci je?”

Nebáli se ohně a dál pokračovali v útoku, i když viděli zemřít tolik svých brachů. To se dalo popsat jen jako šílenství.

Počínání lesních vlků jako by ignorovalo jejich instinkty k přežití. Loren z nich dokonce cítil něco, kvůli čemu mu tuhla krev v žilách.

„To vypadáme tak chutně?”

„Ty vypadáš tvrdě a ne tak chutně, tak to jsem pravděpodobně buď já, nebo Feuille.”

Když to Loren zaslechl, zatvářil se rozpačitě.

Kdyby mu někdo řekl, že vypadal chutně, nebylo to nic, kvůli čemu by byl šťastný. Ale když slyšel, že nebyl chutný a že mu to ještě řekli rovnou do tváře, taky to nebyl dobrý pocit.

„Ale nemyslím si, že moje vnitřnosti jsou tak hořké jako vnitřnosti démona.”

„To se snažíš říct, že moje vnitřnosti jsou hořké?!”

„Vylučovací metodou to bude Feuille, kdo vypadá chutně.”

„Taky bych vypadala chutně, ne?! Jsem stejně chutná jako Feuille! Kůži i maso mám mladistvé a vypadá zralé ke sklizni!”

Lapis řekla nahlas něco, co by si někdo jiný mohl špatně vyložit, ale Loren se podíval po lesních vlcích, co stále obkličovali tábor, i když se jejich počet drasticky snížil.

Našlapovali na spálené zemi, to zbytkové teplo jim pálilo tlapy, ale nevypadalo to, že by se vzdali dalšího útoku.

„Budeme je muset všechny zabít, co...”

Loren neslyšel o zvířatech, co pokračovala v boji, dokud to nevyhladilo celé stádo.

Ale dokázal si představit, že ta smečka lesních vlků před nimi na ně bude útočit, dokud poslední z nich nezemře. A přeběhl mu mráz po zádech.

Tohle rozhodně nebylo normální.

„Pokud se poddáš nátlaku, mohlo by tě to srazit na kolena, víš?” varovala ho Lapis necitlivým hlasem, jako kdyby z jeho slov něco vycítila. „Ale pokud se chceš stát jejich jídlem, rozhodně ti v tom nebudu bránit.”

„K čertu s tím.”

Jeden lesní vlk klesl k zemi, než se k nim vůbec dostal. Zabil ho žár ze země.

Ačkoli ostatní vlci viděli, že se jejich brach už nehýbal, nezastavilo je to v postupu.

K Lorenovi se donesl puch spálené kůže, srsti a masa. Loren se znovu chopil svého velkého meče, ale na jeho tváři byl znát zmatek.

„O příčině popřemýšlíme později. Nejdřív se z tohohle musíme dostat.”

„To vím. Vím to, ale...”

Skočili k nim dva vlci.

Loren máchl velkým mečem skrz jejich břicha a těla padla na zem.

Jeden z nich zemřel okamžitě, ale druhý ne. A dokonce i když mu z rány vypadávaly vnitřnosti, vlekl se k Lorenovi a snažil se ho kousnout do nohy. Ale Loren mu rozdrtil hlavu.

„Tohle je nechutné.”

„Ano, je to celkem... nepřirozené.”

Lesní vlci, co na ně zaútočili, nakonec neustoupili a poslední z nich zemřel.
-----------------------------------------------

~ Vlci, vážně? Pavouci nebudou? ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>