TK - Ego (4)

Kishitani byl v obležení druhých jako obvykle.

Evidentně jim vysvětloval náš domácí úkol. Co jsem já věděl, jeho známky byly na naší škole v nejnižších hladinách. Přece jenom mi dělal společnost při reparátech. Kromě toho se vyhýbal práci navíc, jako kdyby to byl mor. Navzdory tomu se velmi zlepšil jak ve škole, tak ve sportu, a teď dokonce učil ostatní.

Nový a lepší Kishitani nebyl jen náznak naděje a jeho pověst se zlepšila.

Ta pověst se také rozšířila mimo naši třídu, kvůli čemuž se tu objevilo pár jeho dřívějších spolužáků, aby si ty zkazky potvrdili na vlastní oči. Bez výjimky odešli s údivem, když se stali svědky jeho přeměněné osobnosti.

'...Přeměněné osobnosti, co?'

Neexistovalo nic ošklivějšího, jak ho popsat.

Jak Towako předtím upozornila, vlastně jsem se s Kishitanim tak neznal. Ale stejně jsem si nemohl pomoct a bylo mi to podezřelé. A zatímco jsem si řekl, že není třeba se obtěžovat, nedokázal jsem ze sebe plně střást obavy.

Pořád jsem Kishitaniho považoval za podezřelého, ale jak čas plynul, nepodařilo se mi najít žádný důkaz, co by moje podezření potvrdil.

Ale jednoho dny mi hlavou projel bolestný zvuk—




Kishitani stál, zatímco si rukama zakrýval tvář.

V důsledku toho jsem jeho tvář neviděl moc jasně, ale na identifikaci stačily ty viditelné části, co vykukovaly z mezer mezi jeho prsty.

Pomalu odtáhl ruce, sloupl si tvář, jako kdyby to byl kousek umělého líčení.

V rukách mu ležela „maska”.

Perspektiva se znovu přesunula nahoru.

Ta tvář, co se objevila pod maskou, byla jako tvář loutky... Ne, upřímně řečeno: vypadalo to jako tvář mrtvoly, chyběl jí jakýkoli výraz.




Když jsem se probral ze své Vize, byl jsem zmatený.

Na rozdíl od ostatních Vizí, co jsem dosud viděl, byla tato celkem abstraktní.

Bylo nejasné, jestli tam vůbec došlo k nějaké smrti.

Když jsem uvážil Towačinu teorii, ta scéna mohla možná prostě naznačovat, že Kishitani měl kvůli své nadměrné lenosti co nevidět přijít o své místo ve společnosti.

Ale měl jsem pocit, že za tím bylo něco víc.

Když jsem to přidal k těm mírným obavám, co jsem měl od jeho změny osobnosti... navzdory Towačinu popření ten obraz naznačoval, že kopie vytvořená Přetvářkou převládla nad svým původem— Kishitanim—

Každopádně poté, co jsem spatřil ten obrázek budoucnosti, jsem byl velmi nervózní.

V hlavě mi zvonilo na poplach.




„Hm?”

„Trénovat takhle brzy ráno? Jsi celkem pilný, co, Kishitani?”

Následujícího dne jsem na něj čekal ve třídě, protože jsem věděl, že vždycky trénoval před školou. Sportovní hřiště takhle brzy ráno byl vážně poklidný pohled. Kishitani tam v tichosti a sám běhal.

„Slyšel jsem, že ses nedávno přidal k pravidelnému týmu? Vypadá to, že když jsi teď v téhle pozici, jsi navnaděný ještě víc než kdy dřív, co?”

„Jde mi to špatně, takže pokud se budu ulejvat, budu zase v záloze, než se naděju. Nechci o svou momentální pozici přijít, když jsem o ni tak dlouho usiloval.”

„Nikdy jsem si nemyslel, že bych od tebe slyšel tak chvályhodná slova. Kdy se z tebe stal tak seriózní člověk?”

„Trochu jsem změnil náhled!”

„Náhled? Zdá se, že se změnila celá tvá osobnost!”

„Moje osobnost? Poslední dobou to slýchávám hodně,” odpověděl Kishitani bezstarostně.

Ale trochu se při tom odmlčel. Normálně bych to nijak neřešil, ale za nynější situace mě to hodně trápilo.

„Vypadá to, že i ve škole se ti poslední dobou vede dobře?”

„Ech? Jo.”

„Kdy máš vůbec čas studovat, když trénuješ od brzkého rána pozdě do večera?”

„No, studuju, když dojdu domů.”

„To vážně! Copak jsi nám neříkal o té videohře, co hraješ? Jak by sis mohl zlepšit známky a zároveň dohrát tu hru? Jsi tak pilný, že se zdá, jako byste byli dva, chlape!”

„V-vážně?”

„Je v tom nějaký trik, že?”

„Vůbec ne! Jen občas hraju hry a studuju.”

„No tak, jsme kámoši, ne? Řekni mi to tajemství!”

'Kámoši? Vážně? Jen jsem to řekl, samotnému mi naskočila husí kůže.'

„Ehmm,” utrousil, zatímco se pohledem toulal ze strany na stranu.

„Co se děje?”

„Eehm, vážně jsme spolu byli tak zadobře?”

„...To je ale směšná poznámka. Nikdo by nic takového nahlas neřekl, víš?”

„T-to asi ne.”

„Každopádně jsme spolu dělali opravný test, ne?”

„A-ach, aha. Jo. Ale ty jsi musel opakovat i ten opravný test.”

„Zmlkni. Takže jaké máš tajemství?”

„Žádné nemám! Začínáš mi jít na nervy, víš?”

„Tak to promiň! Nechtěl jsem si ti stěžovat, jen mě to zajímá.”

„Ale není v tom žádný trik!” řekl znovu. Zdálo se, že měl podezření, že na tom něco nebylo v pořádku, a otočil se k východu.

„Ach, ještě jedno.”

„Co je?”

„Majitelka obchodu, kde pracuju, mi řekla, že už tě jednou viděla. Co sis koupil v takovém podivném starožitnictví?”

„!”

Navzdory své masce ho bylo snadné prohlédnout.

Podezíral jsem ho, ale do teď jsem nenašel žádný pádný důkaz.

Ale jeho reakce nadobro překonala mé pochyby.

Kishitani byl vlastníkem Přetvářky.

Jen jsem nevěděl, jestli ta osoba přede mnou byla skutečná nebo kopie, ale to jsem neměl jak říct. Každopádně to nebyl „starý Kishitani”.

Najednou zarachotily dveře a dovnitř vešel Shinjou.

„Hm? Dneska jste tu celkem brzy, co?”

„Ty taky.”

„Já? Já mám jen dneska službu.”

Kishitani využil příležitosti a vyklouzl z třídy.

„Hej, počkej...” zavolal jsem na něj, ale on mě naprosto ignoroval.

„Děje se něco?”

„Ne...” řekl jsem a vyhnul jsem se otázce, co Shinjou nadnesl poté, co se na nás oba podezíravě podíval.

V té chvíli.

„Tokiyo.”

Když jsem zaslechl ten nový hlas, otočil jsem se a oči se mi okamžitě rozšířily.

„Co...”

K mému překvapení to byla Saki.

„Saki? Co tady...?”

„Kdo to je, Kurusu? Nepamatuju si, že bych ji tady viděl. Je z naší školy?”

„Ach, ne, je to moje kolegyně z práce.”

„Hej, nikdy jsi mi neřekl, že pracuješ s takovou kočkou!”

„Tokiyo, mohl bys mi věnovat chvilku?”

„'Tokiyo'? Jejda, jejda! Říkáte si křestními jmény? Takže jste v takovém vztahu?”

„Nejsme!”

„No tak, no tak, nestyď se! Hej, ty...”

„Co?”

Shinjou, co se snažil o dobrácký přístup, se skrčil.

„...Uch, ehmm, jak se jmenuješ?”

„Saki Maino.”

„......Uch, ehmm, kolik ti je?”

„Šestnáct.”

„.........Uch, ehmm, nejsi náhodou Tokiyova...”

„.........Ne, nejsem.”

„............Ehm... jo, ne, Kurusu...! Co jsem jí udělal...?” Shinjou se na mě otočil se slzami v očích. Evidentně nebyl schopen ustát Sakin nedostatek výraziva. No, uznávám, že něco takového bylo drsné tolerovat při prvním setkání se Saki. Samozřejmě nebyla naštvaná nebo tak něco. Jen se chovala jako normálně.

„Skončil jsi?”

„Ano.”

Když jsem dostal Shinjouovo zdevastované svolení, odešel jsem ze třídy spolu se Saki. Prozatím jsem ji vzal na střechu, kde jsme mohli být o samotě.

„Co tady děláš? Pokud tě tu někdo najde, budeš v maléru!”

„To nic. Když mám na sobě uniformu, nikdo si mě nevšimne.”

...No ano, od normálu se nijak zvlášť nelišila, protože měla stále černé oblečení, ale měla na sobě sako z naší školní uniformy.

„Towako jednu měla.”

„Proč by kruci měla uniformu?”

„Kdo ví?”

„Nová relikvie, co...”

„Nebuď hloupý.”

„Já vím, já vím! Jen jsem to chtěl říct. Takže co se mnou potřebuješ vyřešit?”

„Něco urgentního!”

„Proč jsi mi prostě nezavolala?”

„Po telefonu by se to těžko vysvětlovalo,” řekla Saki a vytáhla něco z kapsy. Neměl jsem ponětí, jak se k tomu Saki dostala, ale byla to skupinová fotka mé třídy. „Ten člověk, co si koupil Přetvářku, není na téhle fotce.”

„He? Počkej chvilku. Co to má znamenat?”

„Přesně co jsem řekla. Když jsem to foto ukázala Towako, řekla, že si nemyslí, že tam je ten člověk, co ji koupil.”

„Možná jenom zapomněla, jak vypadá? Stejně ho nikdy neviděla jasně, ne?”

„Towako si to taky myslela, a tak se zeptala majitelky sesterského obchodu – odpověděla stejně! Člověk, co to koupil, na téhle fotce rozhodně není.”

„Ukaž mi to,” řekl jsem a vzal jsem Saki tu fotku. Nebylo třeba říkat, že tam Kishitani byl. „Tohle je Kishitani.”

„Aha.”

„Mohla bys jí říct, aby to ještě jednou zkontrolovala?”

„Už jsem jí to nechala ověřit několikrát.”

'...Co to kruci? Takže Kishitani neměl Přetvářku? Ale co potom způsobilo tu nervozitu, co ohledně něho cítím, a co ty zkazky o té jeho náhlé změně v povaze?'

'Byla ta nervozita jenom ve mně a jeho změna byla vážně jen přirozená změna povahy?'

'Ne, to není možné.'

Kdyby to byla jenom moje nervozita nebo jenom ty zkazky, možná bych to pominul jako nedorozumění z mé strany.

Ale viděl jsem to.

Viděl jsem budoucnost ve Vizi.

Budoucnost, kdy si Kishitani sundá Přetvářku.

Budoucnost, co mi ukázala tu téměř mrtvou tvář pod maskou.

„Tokiyo... určitě se ve svém podezřelém mýlíš.”

„!”

Znovu jsem se na tu fotku podíval. Provrtával jsem ji pohledem.

Byl jsem tam já. Kishitani tam byl. Byli tam ostatní studenti. Bezpochyby to byl skupinový snímek naší třídy.

Ale—

„Co se děje?”

„...Musím si něco ověřit.”

Byl jsem ve stavu nevíry, ale stálo to za pokus.

Nechal jsem tam Saki stát a zamířil jsem do sborovny.




„Hej, přišel dneska někdo na návštěvu?” zeptala se moje kopie, jen co vešel do pokoje.

Stopl jsem svůj pátý pokus ve hře a podíval jsem se na něj.

'Vážně už chci novou hru. Kdybych jen neměl tak málo peněz.'

„To jsi mě neslyšel?”

Popadl mě za límec.

'To je ale hrubý chlápek. Skoro takový, jaký jsem býval já. Ach, počkat, on je já, takže to dává smysl.'

„Přišel sem Kurusu?”

'Kurusu? Kdo to je? Ach, ve třídě je jeden kluk, co se takhle jmenuje. To jméno jsem vážně dlouho neslyšel. Jestlipak se mu vede dobře? Hm? Dlouho? I když ho vidím každý den? Ach, ale stejně to asi dává smysl – přece jen ho vídá moje kopie. Už je to vážně dlouho, co jsem ho viděl osobně.'

„Tak přišel?”

„Nepřišel... myslím.”

„Nemysli, vzpomeň si, hlupáku! Vypadá to, že je nám nějak na stopě. Dneska ráno byl ve škole, ale pak najednou zmizel. Evidentně se ve sborovně ptal na něčí adresu. Možná měl v plánu sem přijít a zkontrolovat, jestli tu jsem.”

„...”

„Můžeš mi teď řádně odpovědět?”

„Nikoho jsem neviděl. S nikým jsem nemluvil. S nikým jsem se nesetkal.”

„Aha. Velmi dobře,” řekla moje kopie a vydechla si úlevou. „Poslouchej, se vším je konec, pokud na nás přijde! Od teď nechoď ven, když tu nejsem, jasné? A ani nesmíš otvírat dveře! A nedopusť, aby tě někdo viděl oknem. Rozumíš?”

'Ven? Když tak teď o tom přemýšlím, kdy jsem byl naposledy venku? Nebo spíš kdy jsem se naposledy podíval, co je venku?' Přemýšlel jsem, zatímco jsem nepřítomně zíral na závěs, co byl zatažený tak nějak navěky.

'Kdy jsem vůbec naposledy mluvil s někým jiným než se svojí kopií?'

'...No, jo, nezajímá mě to. Vůbec.'

'Chápal jsem, o čem moje kopie mluvila.'

'Nikdo na mě nesmí přijít, protože mé skutečné já je během dne ve škole.'

'He? Pokud je mé skutečné já ve škole, kdo jsem já, kluk, co celý den hraje doma hry?'

'...No, jo, nezajímá mě to. Vůbec. Nebudu se tím obtěžovat.'

Přerušil jsem své myšlenky a zapnul jsem monitor, abych dokončil pátý kolo hry.

Nemusel jsem se starat o svět venku.




„Promiň, že jsem tě sem zavolal,” řekl jsem, jak jsem s Kishitanim vyšel na střechu.

Odchytil jsem ho ve třídě před jeho dobrovolným ranním tréninkem. Podle toho, jak ho to v nejmenším nepřekvapilo a jak mě hned následoval, evidentně čekal, že za ním přijdu.

„Takže? Co se děje, Kurusu?”

Kishitani si na mě jasně dával pozor.

„Včera jsem byl u tebe doma.”

„Proto jsi nebyl ve třídě?”

„Jo. Ale to ti nikdo neřekl, že jsem se stavil?”

„No, když jsi přišel na návštěvu, dům byl prázdný.”

„Ne, nebyl. Byla tam tvoje máma.”

„!”

„Co se děje?”

„A-ach, moje máma byla doma? Myslel jsem si, že byla v práci, víš?”

„Každopádně jsem ji požádal, aby tě zavolala.”

„Mě? Během vyučování přece nejsem doma, ne? Na rozdíl od tebe jsem byl ve škole a pilně jsem se učil.”

„Kravina. Včera jsi nebyl ve škole.”

„O čem to mluvíš? Rozhodně jsem tu byl!”

„Ne, nebyl.”

„Hej, dej mi pokoj! Jenom plácáš hlouposti!”

„Dokonce i v docházce se píše, že jsi chyběl!” řekl jsem a hodil jsem po něm docházkový list, co jsem si předem půjčil ve sborovně. Kishitani ho otevřel a vyhledal si jméno, byl mírně zmatený.

„Kdo říkáš, že chyběl? Rozlep oči! Píše se tu, že jsem tu byl!” stěžoval si, otočil seznam zpět ke mně a ukázal na svoje jméno.

„Ne, to ty bys měl rozlepit oči. To není tvoje jméno, ne?” odpověděl jsem, jak jsem si od něj docházku vzal. „Já mluvím o tomhle jméně! Podívej!” řekl jsem a ukázal jsem na řádku jenom s X, co značily nepřítomnost.
-----------------------------------------------


~ 4/5 ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>