překlady od Tadomi: KY

Kapitola 85 – Rovnou do abnormálnosti

Druhého rána Loren a Lapis sbalili tábor a konečně byli připravení vyrazit do Černého lesa.

Loren shromáždil těla lesních vlků, co na ně zaútočili, na jednu velkou hromadu a Lapis použila magii Ohnivá bouře, aby to celé zpopelnila.

Shromáždili co možná nejvíc rozprsklých kusů masa a setřeli krev a i to spálili. Ale ve vzduchu se stále vznášel rezavě železitý pach krve a vnitřností, a tak tu ti dva neměli moc dobrou noc.

Zvážili, že by se přesunuli, ale po útoku ani jeden neměli vůli všechno sbalit a znovu postavit, a tak se rozhodli to snést a zůstat tu.

„Jste vy dva v pořádku?”

Nebylo žádným překvapením, že se o ně Feuille bál.

Ačkoli se Loren a Lapis střídali v držení hlídky, když na nich byla řada, aby se prospali, kvůli tomu pachu nedokázali vůbec usnout.

Ani pro jednoho nebyl problém, když jednu noc nespali, ale stejně se jim nedostatek spánku zračil na tváři.

Co se týkalo Feuillea, poté, co jej hodili do stanu, zavrtal se do spacáku, aby tam útok přečkal, ale usnul a spal až do rána. Takže se vyspal dost.

„Pravděpodobně se to nějak poddá.”

„Až se dostaneme do Feuilleovy vesnice, ráda bych si tam půjčila postel.”

I když to na jejich počínání nemělo vliv, neznamenalo to, že se vyhnuli špatné náladě kvůli nedostatku spánku. A tak když to Lapis s mrzutým výrazem takhle řekla, Feuille rychle přikývl.

„Odpočiňte si, jak jen chcete. Všichni vás určitě uvítají.”

„To doufám. Na to se asi můžu těšit.”

Loren se chtěl upřímně řečeno obrátit a zamířit zpět.

Ten útok včera v noci byl prostě tak strašidelný.

Mohl říct, že k samotnému tomu útoku došlo, že se utábořili blízko území lesních vlků.

Ale to, jak útočili, jak ignorovali instinkt k přežití, co všechna zvířata měla mít, naznačovalo, že s lesem bylo něco špatně. A spolu s těmi historkami, že už se ve městě neobjevovali elfové a že se lidé, co to šli prozkoumat, nevrátili, si nemohl pomoct a nahlížel na Černý les jako na něco strašidelného.

Loren pomalu a obezřetně kráčel lesem.

„Jak dlouho bude trvat, než se dostaneme do tvé vesnice, Feuille?” zeptala se Lapis, co kráčela za Lorenem, Feuillea, co šel vedle ní.

Feuille se rozhlédl kolem, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Myslím, že bude trvat tak dvě hodiny, než tam dojdeme.”

„To je celkem daleko.”

Elfové také věděli, jak kráčet lesem.

Ačkoli pro ně bylo běžnou znalostí vědět, jak se pohybovat úsporně a jak si v lese vybírat snadnou cestu, u lidí to tak nebylo. A pokud by se někdo zeptal, jestli lidé mohli kráčet stejnými stezkami jako elfové, pak odpověď zněla ne.

Elfové mohli snadno jít místy, co byly zastoupené porostem a lijánami. A také cestami, na kterých by lidé zakopli.

Lapis zašeptala Lorenovi, že proto by neměli brát elfův smysl pro trvání cesty za bernou minci.

Loren na to ani nekývl, prošlapával klestí, aby jim udělal cestu a najednou máchl rukou vzduchem.

Zatímco se Lapis připravila a Feuille se na něj překvapeně díval, Loren si přitáhl k očím to, co ve vzduchu chytil. A kolem pravé ruky měl ovinutého hada, kterému pevně svíral krk.

Zdálo se, že ten had, co se Lorenovi ovinul téměř až k lokti, seskočil ze stromu nad nimi, aby je uštkl. Ale nebyl dost velký, aby některého z nich pozřel.

Ale stejně otevíral a zavíral tlamu a kroutil tělem ve snaze nějak Lorena kousnout do ruky.

„Tohle smrdí po problémech, Lapis. Dávej pozor.”

Jen co to Loren řekl, v mžiku hadovi rozdrtil krk.

Když viděl, že pozbyl sílu a visel mu z paže, odhodil mrtvé tělo do křoví.

Jakmile tam to tělo dopadlo, keř se začal pohybovat a začaly se ozývat zvuky trhání, co se brzy proměnily na zvuky ohryzování. Feuille zbledl.

„Co je tohle za ďábelské místo?” řekla Lapis znaveným hlasem. Hned poznala, že něco trhalo a žralo tělo hada.

Rychle se dali do pohybu, neboť nechtěli vědět, co přesně to v tom křoví toho hada žralo.

„Jak elfové vůbec žijí na tak nebezpečném místě?”

„Obvykle to takové není...”

Myš, co jim proběhla pod nohama, chytila nějaký hmyz a začala jej okusovat.

A tu myš najednou probodla lijána, co na ni zaútočila ze shora. Myš přišla o život a lijána z ní velkou rychlostí začala vysávat tělesné tekutiny.

Když vzhlédli, z ostrých větví viselo pár těl nějakých zvířat. A zvíře, co vypadalo jako opice, je soustředěně jedlo.

Loren přemýšlel, jestli tu byl pták, co něco takového provedl... a v tom se za tím zvířetem, co vypadalo jako opice, objevil obrovský pták, uchopil ho do drápů a vzlétl k nebi.

„Hej, kam jsme se to dostali? Měl být Černý les takhle krvavý?”

Ze shora na ně zaútočila jiná opice, co vypadala jako ta, kterou odnesl ten pták.

Loren ji spatřil a odvrhl ji ranou pěstí, až jí promáčkl obličej. Opice proletěla stromy, narážela do větví a když dopadla, ozvalo se šustění a její vřískání, jako kdyby na ni něco zaútočilo. Feuille kvůli tomu poskočil.

„Co to bylo?”

„Mám za to, že to byla lesní opice... ale je to divné. Opravdu to jsou všežravci, ale obvykle jí ovoce a ořechy. A jen zřídka útočí na jiná zvířata...”

„Já tedy nevím, ale asi mají dny, kdy chtějí maso.”

I když Loren řekl něco takového, věděl, že to takhle nebylo.

Ale nemohl si pomoct a měl pocit, že kdyby takhle nezažertoval a neodlehčil tak náladu, nedokázali by dál pokračovat.

„Lapis, víš něco nebo zjistila jsi něco?”

Loren usoudil, že teď byla chvíle spolehnout se na kněžku Boha znalostí, a tak se jí zeptal. Ale Lapis se se složitým pohledem na tváři dívala směrem, kterým odlétla ta opice.

Loren odhadoval, že spatřila něco, co oni neviděli, ale Lapis potřásla hlavou a tiše řekla: „Napadlo mě, že možná podlehli brutalitě, ale to mi nepřijde správné. A i jejich počínání je příliš beznáznakové na to, aby je někdo ovládal.”

Jakmile to řekla, něco se ovinulo Feuilleovi kolem těla.

Než mohl vůbec zakřičet, začalo ho to táhnout nahoru. Ale Loren, co stál hned vedle něj, ho zachytil pravou rukou. A když levou odtrhl to, co měl Feuille ovinuté kolem těla, ze shora z nedalekého stromu se ozval křik.

Když vzhlédl, byla tam obrovská žába, co měla přes metr. Visela hlavou dolů ze stromu.

Zdálo se, že zvedala Feuillea jazykem. A ačkoli ta žába byla opravdu velká, na to, aby Feuillea spolkla celého, byla o něco menší. Loren kopl do stromu, až se zatřásl. A když žába spadla na zem, nohou jí rozdrtil hlavu.

„Tohle je absurdní.”

K mrtvému tělu žáby se okamžitě slétl hmyz.

Lorena zhnusilo, když viděl, že ji hned rozložili a snědli. Stáhl z Feuillea jazyk a lehce ho klepl po zádech, neboť měl co nevidět omdlít.

„Ugh?!”

„Pokud budeš stát na místě, požene se to na nás. Nevím, co se děje, ale pokud si nepospíšíme a nedostaneme se do tvé vesnice, bude to ještě otravnější.”

„D-dobře.”

Feuille si opožděně uvědomil, že ho málem něco sežralo, a strachy se chvěl po celém těle. Ale zdálo se, že chápal, že když se zastaví, mohlo by si pro něj přijít něco dalšího. Přikývl a dal se znovu do pohybu.

Dali se do chůze skrz podrost směrem, kterým Feuille ukazoval.

„Lorene, nemyslím si, že bude bezpečné takhle dál pokračovat bez jakýchkoli opatření,” řekla Lapis hned Lorenovi.

„Pokud na nás zaútočí nějací brouci, ani moje božské umění, ani tvůj meč s nimi nic nezmůže.”

„To je pravda.”

Bez ohledu na to, jak byl Loren se svým velkým mečem zručný, proti hejnu brouků by nic nezmohl.

Teď tu nebylo ani známky toho, že by na ně něco takového útočilo, ale vzhledem k nynějšímu stavu lesa bylo jen otázkou času, než je brouci začnou brát jako kořist a zaútočí na ně.

„Ale co s tím můžeme dělat?”

„Ráda bych si půjčila Shayninu moc.”

(Moji?)

Po Lapisiných slovech se Shayna objevila v Lorenově zorném poli.

Lapis a Feuille ji vidět nemohli, ale Lapis dál mluvila k Lorenovi: „Myslím, že by bylo dobře, kdyby zlehka rozvinula svůj drén energie a použila ho jako štít. To zabije malé brouky a zvířata s troškou životní energie a o něco větší zvířata utečou.”

„Nestanou se z těch brouků a malých zvířat zombie?”

„Můžeme prostě Shaynu požádat, aby svou moc upravila.”

Lapis pokračovala a řekla mu, že si nebyla jistá, jestli to je možné nebo ne. A Loren se zeptal Shayny, jestli by to zvládla.

Shayna chvilku přemýšlela, ale nakonec si přiložila pěst k hrudi.

(Zkusím to. Nech to na mě, Lorene.)

Jakmile to Shayna řekla, křoví před nimi začalo ztrácet svou zelenou barvu a hnědlo.

Hmyz kolem také začal padat k zemi a malá zvířata, co je přišla sníst, brzy padla na hřbet a přestala se hýbat.

(Rozhodila jsem svou moc tence, volně a doširoka.)

„V létě asi nebudeme potřebovat repelent na hmyz.”

Na zemi, co bylo teď mezi seschlou trávou lépe vidět, byl jenom hmyz a malá zvířata.

Větší zvířata utekla od Shayniny moci, co jim začala vysávat životní sílu. A nezdálo se, že by nějakých změn došly stromy nad nimi, na kterých s největší pravděpodobností bylo více života.

„Taky se snáz jde.”

Podrost zvadl, takže se jim nic nepletlo pod nohama.

Stromy jim pořád byly na obtíž, ale jelikož byly dost daleko od sebe, že se mezi nimi dalo projít, cestovali teď významně rychleji.

„He? Co? Co se to děje?”

Feuille byl už tak dost zmatený z toho, co se s lesem dělo, ale tentokrát jeho mysl nedokázala udržet krok s tím, že tráva začala bezdůvodně vadnout.

Podíval se na Lorena a Lapis, u kterých se zdálo, že věděli, co se děje. Ale oni mu nemohli říct, co se děje, a tak Lapis odvrátila zrak, zatímco Loren se ztrápeně zasmál.

„To je tajemství. Dobrodruzi mají vždycky nějaké to eso v rukávu. Pamatuj si to,” povzbudil Loren Feuillea, zatímco si pomyslel, že už nikdy nepotká dobrodruha, co by měl takové eso. Feuille vypadal, jako že to zároveň chápe i nechápe. Ale po tom jeho povzbuzení se jal dál kupředu a všichni pokračovali hlouběji do lesa.
-----------------------------------------------

~ Takže ani vlci, ani hmyz... tohle vypadá o něco víc komplikovaně. Nějaký parazit v mozku? ~

Hlavní stránka novely