ICDS - kapitola 208

Kapitola 208 – Kvalifikace průzkumníka (5)

Druhého dne se členové Revivalu vrátili tam, kam patřili. Leon se vrátil do Ameriky, Sophie do Británie a Michel do Francie. Ale Sumire a Van řekly, že zůstanou v Koreji.

„Chci tu zůstat a víc pomoct Hwayě. A taky se chci mnohem víc učit bojové umění od tebe, Shine.”

„Ale Sumire...”

„Budu v tvých rukách!”

Sumire evidentně bydlela sama, neboť její rodiče zemřeli. A tak neměla žádný problém se rozhodnout, kde zůstane. Jelikož ji lidé z její vlasti prakticky uctívali, zdálo se, že se tak nějak zdráhala se vrátit.

Co se týkalo Ilaydy Van, doopravdy mě překvapilo, že chtěla zůstat v Koreji. Turecko by přece jenom mělo jistě problémy, když jim její moc mohla pomoct. Po této naší reakci přikývla a promluvila.

„Když jsem odjela z Turecka, už jsem jim řekla, že se nevrátím. Jelikož se budu muset soustředit na stoupání kobkou, nebudu mít čas zaobírat se jinými záležitostmi.”

„Hmm.”

„Prosím, přijmi mě. Budu ti věrně sloužit.”

„Ne, vůbec mi nemusíš sloužit...”

Pak se rozhodlo, že bude bydlet v naší gildovní vile. Přece jenom bude třeba, aby tady někdo zůstal. Ilayda Van pak kontaktovala Laze Michela a když vstoupili do kobky, oba jsme se vrátili ke své vlastní práci. Já jsem samozřejmě musel pokračovat tam, kde jsem včera skončil – vybírat nové průzkumníky.

A pak když jsem se probíral dokumenty, co Hwaya vytiskla a v kterých byly i nové žádosti od včerejška, si vedle mě někdo sedl. Myslel jsem si, že to je Elfa, a tak jsem otočil hlavu stranou. A tam jsem spatřil Ludii.

„Ludio?”

„Víš, jak jsi... vybral nového uživatele léčivých schopností.”

„Jo, copak jsem ti o tom neřekl?”

„Byla jsem v kobce, takže jsem tě moc dobře neslyšela. Ehm, víš, Shine...”

V Ludiiných očích byl znát náznak nervozity. Podíval jsem se na Hwayu. Ta pokrčila rameny, dala mi tak znát, že nevěděla, co se dělo.

„Co se děje?”

„Snažím se ze všech sil. Brzy budu také v řádu Zlato. P-protože jsi řekl, abych se s tebou moc nezdržovala, přestala jsem chodit k tobě do pokoje. Protože jsi řekl, abych se nehádala, nedělám nic, ani když se k nám přidává víc dívek. Tak mě neodvrhuj, aak!”

Poté, co jsem ji jednou pinkl do čela, jsem to zopakoval ještě třikrát. Ludia se na mě dívala uslzenýma očima.

„Udeřil jsi mě!”

„Pokud budeš říkat hlouposti, praštím tě ještě víc. Odvrhnout tě? Myslíš si, že jsi odpad? Je lepší mít dva léčitele než jednoho. Přinejmenším víš, co je 1+1, že?”

„Takže mě nevyho... Au!”

„Co budu s touhle holkou dělat.”

Myslel jsem si, že na tom byla lépe, jelikož se na mě přestala tak fyzicky spoléhat. Ale zdálo se, že to tak nebylo. Jak jsem si povzdechl, místo Ludie promluvila Hwaya: „Ludia se akorát bojí, že ti není ku pomoci.”

Po Hwayině slovech na ni Ludia zahlížela se záští.

„Co ty o tom víš?”

„Máme rády stejného kluka. Není to dost na to, abychom se navzájem znaly?”

„Já... Nemám ho ráda! Jen bez Shina nemůžu žít...”

„Jo, jo. Pokud chceš něco říct, můžeš to říct později u skleničky. Pokud tu zůstaneš, bude to brzdit naši práci, tak odejdi.”

„Eeek, Hwayo Mastifordová!”

Hwayina telekinetická magie pomalu vystrčila Ludii z místnosti. Ludia se pokusila použít svou moc, ale brzy ji potlačila. Zdálo se, že se bála, že by zničila vilu. Nakonec ji za jekotu vyhnala z místnosti. Hwayina magická moc vytlačila i Ye-Eun, Walkera, Yuu, otce a ostatní, co sem nakukovali. Úplně jako kuželky. Nevěděl jsem, proč nás tak zvědavě sledovali. Abych tu trapnou atmosféru odlehčil, naschvál jsem se nahlas zasmál.

„Hahaha, je skvělé, že jsou všichni tak veselí!”

„Vrať se k práci, gildmistře.”

„Ano, madam.”

Toho dne jsme vybrali čtyři nové průzkumníky. Všichni byli v řádu S+ a jelikož jsme si mysleli, že mají potenciál, udělali jsme ze všech průzkumníky První kobky.

Ačkoli jsme pomalu vyčerpávali naše jmenování, když ti čtyři noví průzkumníci budou pilně dřít, brzy si je zase obnovíme. Proto jsme také při výběru dali prioritu průzkumníkům vysokého řádu.

Jakmile jsme se s nimi setkali a oni podepsali úmluvu, konečně jsem si našel chvilku jít znovu do kobky. 14. podlaží Beyond. Bylo to peklo, kde se objevovali Obrovští ghoulové a Kostliví rytíři naráz.

[Člověče... Ta tvoje lahodná vůně mě šimrá v nose!]

[Rozsekejte ho na kusy! Zabijte všechny živé by— Kuhuk!]

Jakmile jsem na ně natrefil, střílel jsem z kuše šipky jako šílený. Peika a Ruyue se vznášely kolem mě. Sharana momentálně prosycovala mé tělo.

„Zastavte Kostlivé rytíře! Zabraňte jim otevřít pusu!”

[To je snadné!]

[Nech to na mě, Shine!]

Oblast prosytila Ruyueina mrazivá energie, zatímco Peičin blesk rychle ničil nepřátele. Já jsem se zároveň s tím vrhl ke všem nepřátelům a šíleně jsem střílel své šipky. Terčem byly lebky Kostlivých rytířů a nohy kostlivých zvířat! Pokud jim zabráním v jekotu a pohybu, bude to mé vítězství.

[Člověěěčeeeee!]

„Živelná čepel!”

[N-ne! Znovu jsem nasko... Uuuk!]

[Jůůů~]

Nahrnulo se ke mně nespočet elementálů a já jsem máchl čepelí kopí, co se prodloužila na více než deset metrů a okamžitě jsem uťal nohy kostlivých zvířat, co ke mně běžela. Došlo ke kritickým úderům a s účinkem Bijce lebek se újma rozšířila na celé jejich tělo. Ani nebylo třeba, abych popisoval, co se stalo s Kostlivými rytíři, co na nich jeli.

[Guooooooooooooo!]

V té chvíli zařval Obrovský ghoul a švihl svými drápy, jako kdyby chtěl ochránit jednotku Kostlivých rytířů, co porušili svou formaci. Já jsem chrabře skočil do boje a zakřičel: „Ruyue!”

[Zimní závěs!]

Spousta ledových krystalů, co se třepotala ve vzduchu, zpomalila drápy Obrovského ghoula. Ušklíbl jsem se a skočil jsem mu na paži. Zkomprimoval jsem Živelnou čepel a okamžitě jsem ji zase rozšířil a probodl jsem Obrovskému ghoulovi hlavu. Ale nemrtvý netvor nezemře jen kvůli tomu, že mu probodnete hlavu.

„Pokud chceš nade mnou vyhrát, budete muset přijít po stovkách!”

V další chvíli jsem mu seskočil z paže a sekl jsem svým kopím k zemi. Když jsem mu rozčísl hlavu na dvě části, Živelná čepel pokračovala tělem dolů a způsobila explozi. Než se vůbec mohl aktivovat Zpátečník, rozdrtil jsem ho.

Mrtvola Obrovského ghoula zmizela a já jsem znovu viděl Kostlivé rytíře, co se připravili k opětovnému výpadu. Obrovští ghoulové jako obrana a Kostliví rytíři jako útok. Dávalo to smysl.

„Bohužel to nestačí! Hněv Větrného krále!”

Než se ke mně mohli vrhnout, vrhl jsem se k nim jako první. Ačkoli zvedli hlavu, aby použili Řev nemrtvého, Peika a Ruyue tomu zabránily. Jak led, tak blesk se specializoval na zastavení pohybu nepřátel. Když ty dvě spolupracovaly, nezmohli s tím nic ani Kostliví rytíři.

„Haaaap!”

První Kostlivý rytíř, do kterého jsem naběhl, ze sebe vydal tichý řev a poslalo ho to vzduchem. Tohle byl jenom začátek. Jelikož se připravovali ke společnému výpadu, byli všichni v jedné skupině. Jelikož jsem po plném nabití nemohl Hněv Větrného krále použít celé tři hodiny, musel jsem jich zabít co možná nejvíc.

„Pojďte! Všechny vás rozdrtím!”

| Použil jsi Provokaci! Všichni nepřátelé na tebe neovladatelně zaútočí! |

[Kuaaaaaaaaaa!]

[Zabte ho! Zabte ho!]

„Božská rychlost!”

Když pozvedli zbraně, použil jsem Božskou rychlost. Nebylo ani třeba říkat, že čím více škody jsem uštědřil, tím jsem byl rychlejší. Jeden, dva, tři... Kdykoli jsem poslal do vzduchu Kostlivého rytíře, zvýšila se rychlost, kterou letěli, a vzdálenost, kterou urazili. Ze všech kostlivých zvířat už zbyl akorát prach.

Takhle to šlo dál, až dokud nezůstal jediný stát nohama pevně na zemi. Jelikož jsem je všechny tlačil na jedno místo, všichni byli na hromadě.

[Mocný... člověk...!]

[Jak? Je to jen jeden člověk...!]

„Byl bych tu, kdybych nebyl silný?”

Bylo tam nahloučených přes 40 Kostlivých rytířů. Dokázal jsem říct, kolik Kostlivých rytířů bylo v jediné chodbě. Moc větru a blesku, co Hněv Větrného krále nastřádal, byla užuž připravená běsnit. Vyrazil jsem k hoře kostí z Kostlivých rytířů a nechal jsem ji vybuchnout.

„Hasta la vista!”

| Kritický úder! |

Naprosto je to vyhladilo.

„Huu, huu...”

Proměnili se na částice světla a rozptýlili se ve vzduchu, takže tu mírně tmavou chodbu projasnili. Zabodl jsem kopí do země a lapal po dechu. Podařilo se mi je všechny vyřídit, aniž bych utržil jediný úder.

„Huu... To bylo snazší, než jsem si myslel!”

[Vedla jsem si dobře, že?]

[Huhu, jaké to bylo, pane?]

„Jste nejlepší.”

Usmál jsem se a složil jsem těm dvěma elementálům, co letěli vedle mě, poklonu. Bez jejich pomoci, kdy Kostlivým rytířům bránili použít Řev nemrtvého, by pro mě bylo těžké je porazit. Ale měl jsem efektivní metodu, jak jim zabránit použít Řev nemrtvého. S tím jsem neměl problém touto oblastí projít.

Klíčovým bodem bylo zabránit jim použít Řev nemrtvého a rozdrtit nohy kostlivým zvířatům. Stačilo jen tohle a jejich síla prakticky o polovinu klesla. Ačkoli bylo otravné, jak se Obrovští ghoulové chovali jako jejich štíty, 14. podlaží Beyond bylo více méně hračka. Těšil jsem se na to, kdo na mě čekal na 15. podlaží.

„Ghoul plus kostlivec. Není to prostě jenom ghoul s kostmi?”

Zasmál jsem se, jak jsem si představil netvora, co se snadno přerazil o vlastní kosti. Když jsem pomyslel na Hřmícího mocného rytíře, co se objevil na 10. podlaží, samozřejmě jsem věděl, že to tak pravděpodobně nebude.

„Doufám, že získám další techniku podobného typu. Přijde mi trochu nedostatečné použít Syntézu technik jen se dvěma technikami...”

Pomyslel jsem na techniky, co jsem obdržel od bosse na 10. podlaží Beyond a od Pána 60. podlaží První kobky a ušklíbl jsem se. Trochu jsem se bál, že jsem začal být až příliš závislý na Syntéze technik, ale nemohl jsem si pomoct a těšil jsem se na výsledek. Znovu jsem pozvedl své kopí, neboť jsem cítil, jak se mi znovu vrátila plná síla.

„Pojďme! Proletíme to tu!”

Za pouhé dva dny jsem se úspěšně prolomil 14. podlažím Beyond. Stačilo, když měl člověk spoustu bojového ducha, a tolik toho zvládl! Když jsem odešel z Beyond a vrátil jsem se na Zemi, zatímco jsem obdivoval nekonečný potenciál lidí, Hwaya mi podala hlášení.

„Dva průzkumníci... zemřeli.”

Lidé měli vážně nekonečný potenciál.
-----------------------------------------------

~ 1. vánoční dáreček! Ani ne 2 dny a 2 průzkumníci už jsou v nebi, no... to potěš. ~ 

<Předchozí>...<Následující>