KY - kapitola 83

Kapitola 83 – Pocit po utáboření

Druhého dne ti tři vyrazili k Černému lesu.

Když Loren vracel klíč, majitel vypadal, jako kdyby chtěl něco říct, ale Loren mu věnoval ošklivý pohled s dostatečným nátlakem v něm, aby držel pusu zavřenou.

Lorena moc nezajímalo, co říkali jemu, ale také nechtěl slyšet nic, kvůli čemu by z něj ostatní měli horší dojem.

Odhadoval, že majitel byl zmatený, proč si neobjednal vodu a ručníky navíc. Ale Loren si přál, aby pochopil, že i když muž a žena zůstali ve stejném pokoji, nebudou vždycky potřebovat něco objednávat.

„Doplňme si zásoby a vydejme se do lesa,” řekla Lapis. Ta neměla jak vědět, co se Lorenovi honilo v hlavě.

Nemohli si vzít oslíka, co si pronajali, a tak ho nechali v pobočce gildy a šli nakoupit zásoby.

„Aaa, k čertu...”

Pracovní náklady si Loren a Lapis rozdělili.

Ale za věci, co Loren nemohl zaplatit z toho, co měl, stejně platila Lapis. Takže to vypadalo akorát tak, že se o něj stará.

Nebylo možné, aby ostatní věděli, že jí to hodlal splatit, takže dokonce i v obchodě se na něj lidi dívali chladně.

„Nemyslím si, že se tvůj dluh nějak zvýšil.”

Koupili jenom pár dalších porcí přídělů a léčiv a také hořák a olej. A ačkoli množství museli navýšit, protože s nimi byl Feuille, nebylo to o moc.

„Výdaje za Feuillea ti napíšu na dluh, dobře?”

„Dobrá.”

Kdyby jí řekl, Lapis by to rozdělila, ale jelikož to on navrhl, aby Feuillea vzali domů, neměl pocit, že by jí měl nechat zaplatit půlku. A tak jí to neřekl a prostě přikývl.

Ačkoli se Lapis na sekundu zatvářila, jako kdyby si chtěla stěžovat, výraz se jí okamžitě vrátil do normálu. A začala balit věci, co koupili, a zaplatila za ně.

„Ehm... Až se dostaneme do vesnice, zaplatím za všechno, co jste mi koupili...”

Loren přerušil Feuillea tím, že mu položil ruku na hlavu a s rozpačitým úsměvem ho pohladil po vlasech.

Ale jelikož měl Loren velkou ruku a Feuille malou hlavu, Lorenovo hlazení Feuilleovi přišlo, jako kdyby ho otáčel na místě. A tak zavrávoral, ale podařilo se mu zachytit police a nespadnout.

„Tím se netrap. Prozatím se prostě soustřeď na to, jak se dostat do tvé vesnice. Nevíme, kde to je, takže nás tam budeš muset zavést, dobrá?”

„D-dobře.”

„A ani to není tak, že bychom to nepromysleli. Máme v plánu v lese lovit netvory, takže bude skvělé mít s sebou elfa, co se v lese vyzná, aby nám pomohl,” řekl Loren Feuilleovi, co vypadal utrápeně. Včera v noci vymyslel, jak by jim Feuille mohl pomoct.

Lorenovi nevadilo, kdyby si Feuille myslel, že mu pomáhali z laskavosti. Ale také věděl, že kdyby nepožádali o nic na oplátku, Feuille by mohl začít mít svoje pochybnosti a podezírat je.

Lidé měli sklon takovým věcem nevěřit.

Aby se Feuilleovi ulevilo, Loren se rozhodl, že mu řekne, že chtěli něco na oplátku.

Ale kdyby byl až příliš hamižný, mohl by na Feuilleovy rodiče a také vesničany udělat špatný dojem.

A tak se Loren rozhodl získat informace o Černém lese od elfa, co to tam znal.

Takhle nebyl hamižný a ani nijak neublíží elfům ve vesnici.

A i kdyby nezískali moc informací, bylo to v pohodě, protože od začátku neměli v plánu mít s sebou elfa. Takže pokud dostanou nějaké užitečné informace, bude to bonus.

„Takže o tom moc nepřemýšlej a dovol nám se o tebe postarat, dobrá?”

„Děkuju,” poděkoval mu Feuille.

Loren s úsměvem zvedl svoji ruku z jeho hlavy a Lapis, co skončila s nakupováním, ho zatahala za rukáv.

„Copak?”

„Nemyslíš si, že bys tu laskavost mohl někdy směřovat na mě?”

„Mám za to, že jsem ohledně tvého počínání celkem tolerantní, nemyslíš?”

Když se Loren zeptal, jestli by měl být ještě laskavější, než už je, Lapis odběhla. Myslela si, že by mohl udělat pravý opak.

Jak skončili s nákupem všeho, co potřebovali, a dali si oběd, vydali se k Černému lesu.

K tomu lesu se šlo půl dne.

Byl to velmi velký les a své jméno získal podle toho, že čím hlouběji se šlo, tím bylo temněji, neboť baldachýn stromů zakrýval sluneční světlo. Ale v malých vesnicích tu žilo několik ras včetně elfů.

„Jsou tu stvoření od goblinů a orků až k rasám jako my elfové a také víly.”

Feuille po cestě mluvil, jak nejlépe dovedl. Snažil se Lorenovi a Lapis říct všechno, co o lese věděl.

„Jaký je rozdíl mezi elfy a vílami?”

„Víly jsou malé a mají křídla, zatímco elfové jsou velcí a nemají křídla. Říká se, že jsme kdysi bývali jednou rasou.”

(Já určitě vypadám jako víla.)

V koutku Lorenova zorného pole Shayna zamávala svými křídly na zádech.

Loren se podíval na dívku, co viděl jenom on, a pomyslel si, jestli to tak bylo. A Lapis přišla s dodatečným vysvětlením.

Povídalo se, že víly a elfové bývali bytostmi, co měli jenom astrální těla, a nazývali se duchové.

A některým se nějak podařilo nabýt fyzická těla. Ti, co získali lidská těla, se stali elfy. A ti, co si zachovali svou podobu duchů, se stali vílami.

Obě rasy měly rády přírodní prostředí jako lesy a nenáviděly kovy jako železo a měď. Byly celkem hrdé a měly sklon na lidi shlížet.

Ta elfí lučištnice, s kterou se předtím setkal, neměla ani náznak pýchy a neshlížela na ostatní, ale možná se změnila poté, co s lidmi strávila tolik času.

Jelikož z města vyrazili po poledni, když slunce zapadalo, dostali se k hranici lesa.

Loren si myslel, že půjdou dál, ale Lapis navrhla, aby si tu na noc rozbili tábor a vešli do lesa zítra.

Lapis řekla, že bylo nebezpečné vejít do lesa, co byl i během dne tmavý, v noci. A že to nebylo chytré. A Loren i Feuille s tím souhlasili.

„Když jdete do hloubi lesa, je tam tma, ale moje vesnice se nachází na místě, kam ještě sluneční světlo dosahuje, takže bude rozhodně lepší jít ve dne.”

„Znáš cestu do své vesnice?”

„Ano... Myslím, že to zvládnu.”

Lorenovi a Lapis připadaly všechny ty stromy stejné a nedokázali si představit, že by tam byly nějaké cesty.

Ale zdálo se, že Feuille viděl něco jiného než oni, neboť se chvíli díval na les a pak přikývl. A Lorenovi se ulevilo, že nebude příliš těžké ho vzít zpět domů.

„No, ať už je to, jak chce, prozatím se utáboříme a starosti si budeme dělat až zítra.”

„Nevadí, že budeme tábořit tak blízko lesa?”

Nezdálo se, že by byl rozdíl, jestli byli blízko nebo daleko, neboť tu všude byly planiny. Ale kdyby se tu mělo něco objevit, pak to bude s největší pravděpodobností z lesa.

Loren si myslel, že by bylo lepší utábořit se dál. Ale Lapis se podívala na les a pak na pláň.

„Myslím, že bude snazší nasbírat dřevo na oheň a zaštítit se před větrem, když budeme blíž k lesu. Pokud se utáboříme dál od lesa, celou noc do nás bude šlehat vítr, víš?”

Jelikož šli do lesa, nepřinesli si s sebou žádné dřevo.

Dobrodruhové si nekupovali věci, co mohli získat v cíli.

A kromě toho na planinách v noci dul celkem studený vítr, takže bylo nemožné se zcela zaštítit. Dokonce ani ve stanu.

A proto Lapis navrhla, aby jako ochranu před větrem použili stromy. A zároveň tak bylo snazší nasbírat dříví na oheň.

„Co myslíš, Feuille?”

Lorena napadlo, že bylo na čase využít znalosti elfa, a tak se otočil na Feuillea. Ten se podíval k lesu a nastražil uši a pak se otočil zpět k Lorenovi.

„Myslím, že by to mělo být v pořádku. Pro teď tu nejsou žádné známky po nebezpečných zvířatech.”

„Dobrá, tak to tak udělejme.”

Jakmile se rozhodli, co a jak, zbývalo už jenom pustit se do práce.

Loren složil ze zad batoh, vyndal velký stan a zručně ho postavil. Udělal díru na místě, kde postaví ohniště a nakupil kameny, co nasbírali v okolí.

Když provedl toto, tentokrát zašel mírně do lesa, kde byl podrost hustý a kde bylo špatně vidět, vykopal tam hlubokou díru a na jednu větev pověsil lucernu, aby bylo vidět.

Zatímco Loren pracoval na tomto, Lapis a Feuille v lese nasbírali dřevo na oheň a nakupili ho vedle ohniště, co Loren připravil.

„Tohle by na jednu noc mělo stačit.”

Loren zapálil lucernu a ohniště a tábor byl hotový.

Aby měli lehká zavazadla, nepřinesli si žádné náčiní na vaření, takže dokonce ani s píckou si nemohli nic uvařit, ale mohli si aspoň svařit vodu a ohřát chléb a sušené maso. Takže Loren hádal, že to stačilo.

„Pokud do lesa půjdeme hned z rána, měli bychom jít rychle spát.”

„Co uděláme s hlídkou?”

„My dva se asi vystřídáme. Každý půlku noci.”

„Ehm, a co já...”

„Jdi spát. Povinností dítěte je spát.”

Zdálo se, že Feuille chtěl pomoc, nebylo mu příjemné, že byl jediný, kdo nic neudělal, ale Loren to zamítl.

Bylo těžké si představit, že by dítě jako on mohl držet hlídku. A druhého dne se s nimi dá na pochod, takže chtěl, aby spal až do rána. Ale Feuille se zamračil, myslel si, že si Loren myslel, že je k ničemu.

„Zítra v lese budeme spoléhat na tvou paměť. Jen říkám, že chci, aby sis dobře odpočinul.”

Jak ho znovu pohladil po vlasech, Feuilleovi se na tvář vrátil úsměv.

Loren si pomyslel, že kvůli zachmuřené dětské tváři byla celá nálada taková pochmurná, když v tom se o něj Lapis z nějakého důvodu začala otírat hlavou.

„Co se děje?”

„Lorene, kdybys mě mohl taky pohladit.”

„...Mysli na svůj věk.”

„Mám pocit, že Feuille požívá lepší péči!”

Mělo by být v pořádku ji prostě nechat tak, ale jelikož to řekla takhle, Loren nechtěl, aby byla ve špatné náladě. Přece jen měl měkké srdce.

Lapis měla hlavu nakloněnou k němu a když jí na ni položil ruku a začal ji jemně hladit, Lapis útěšně přimhouřila oči. A po chvilce se spokojeně odtáhla a zvedla pěsti před hruď.

„Teď můžu další den bojovat!”

„Co to má znamenat?”

Ačkoli Loren nechápal, co tím myslela, pokud byla šťastná, nevadilo mu to. Ale pak mu tvář ztuhla.

Než se natáhl po velkém meči, co měl na zádech, i Lapis s tím jemným a příjemným výrazem na tváři už byla v pohotovosti. A Feuille se za chvilku podíval k lesu, zatímco stříhal ušima.

„He? Tohle je...”

„Asi jsme měli tábor postavit dál od lesa, co?”

„Po bitvě je každý generálem. Rozhodně,” dohadovala se Lapis s Lorenem.

V jejich slovech nebyla žádná nervozita, ale všichni tři slyšeli, jak se k nim z lesa blížily kroky.

-----------------------------------------------

~ Kritický bod byl podle mě ve chvíli, kdy si Loren vydechl úlevou... Protože jeho úleva většinou přivolá pěknou katastrofu... Příště se dozvíme, cože je tedy přepadlo z lesa. A takový malý spojlírek ohledně Lapisina snažení --> V 8. knize Lorenovi nadhodí, že by Lorena ráda představila svým rodičům. ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>