KY - kapitola 86

Kapitola 86 – Objev a následné setkání

Ačkoli jim Feuille řekl, že je jeho vesnice dvě hodiny cesty, zdálo se, že to opravdu bylo dle standardu elfů, neboť uplynul zhruba dvojnásobek té doby, než dorazili k něčemu, co se podobalo vesnici.

Cesta tam nebyla snadná, po cestě dál viděli věci, co spolu bojovaly a u kterých vítěz sežral poraženého. Jelikož neustále vídali takové krvavé scény, Feuille nejprve zbledl a pak zbělal jako stěna, zatímco Loren a Lapis se tvářili znechuceně.

„Ta zvířata útočí i na nás. Kdo ví, co by se stalo, kdybychom s sebou neměli Shaynu.”

Kdyby Shayna nepoužívala kolem nich drén energie, možná by na ně útočilo mnohem víc věcí.

A kdyby něco z toho byl hmyz, ani Loren, ani Lapis neměli jak se s nimi vypořádat, takže by možná museli ustoupit.

A kdyby měli smůlu, na místě by padli.

(Lorene, dokážu v tom pokračovat, takže to nech na mě.) Řekla Shayna, co se Lorenovi vznášela na okraji zorného pole, s nadmutou hrudí. Loren jí byl velmi vděčný.

„Takže je tohle vesnice, kde bydlíš, Feuille?”

Za stromy a podrostem bylo otevřené prostranství.

Byly tam ploty vysoké jako člověk a za nimi bylo pár budov z klád.

Oni byli stále v podrostu, takže kolem bylo nepatrně temno, ale viděli, jak na to místo dopadlo sluneční světlo.

„Ano! Tohle je moje...” začal Feuille s lehkým srdcem odpovídat, ale zarazil se, když zaslechl Lorenovo mumlání:

„Aha. Takže je to ono, co...”

Feuille k němu vzhlédl. Loren se ze stínu stromu díval k vesnici.

Loren neměl čas si všimnout, jak Feuille zareagoval. Tichým hlasem se zeptal Lapis, co se na tu vesnici také dívala: „Tak co?”

„Ta otázka je tak mlhavá, že nedokážu uvést odpověď.”

Když Loren zaslechl Lapisinu odpověď, věnoval jí přísný pohled.

Lapis si toho všimla a pokrčila rameny. „Co myslíš tím: Tak co?”

„Jak ta vesnice vypadá. Co si o tom myslíš?”

„Je tu přílišné ticho a nikoho nevidím.”

Jak Feuille zaslechl její slova, znovu se podíval na svou vesnici.

Obvykle u vchodu byli ozbrojení dospělí a pár jich také hlídkovalo kolem plotu a za plotem bývali děti a jejich rodiče.

Ale teď po nikom neviděl ani stopy.

Začala v něm hlodat starost. Pomyslel si, že se vesnici možná něco stalo, a tak chtěl co možná nejrychleji vběhnout dovnitř. Ale Loren a Lapis dál setrvávali ve stínech a nejevili ani známky toho, že by se chtěli pohnout.

„Ehmm... Lorene? Lapis?”

„Vím, co chceš říct. Vím to, ale...”

Jak se je Feuille chtěl zeptat, do kdy se tu budou skrývat, Loren mu odpověděl, zatímco se škrábal ve vlasech.

Feuille z jeho slov vycítil, že se odmítal k vesnici jakkoli víc přiblížit, kdyby to jen šlo. A rozšířily se mu oči překvapením.

„Tohle je očividně divné. Pořád je bílý den, ale nikoho nevidíme. Skoro to křičí, že se tu něco stalo.”

„Souhlasím... Lorene! Nad hlavou!” souhlasila Lapis s Lorenovým mumláním, ale pak najednou vykřikla varování, jako kdyby něco spatřila.

Loren okamžitě zareagoval tím, že máchl svým velkým mečem, co držel v pravé ruce, ale když rozpoznal tu věc, co z Lapis vyloudila to varování, sejmul levou ruku z jílce meče a zakryl si tvář.

Ta věc, co na něj zaútočila ze shora jeho zakryté hlavy, se mu zakousla do paže a zároveň mu paže a nohy ovinula kolem těla.

„To si děláte srandu, ne...”

Když se Loren pořádně podíval na to, co se do něj zakouslo, bezděky nevěřícně zamumlal.

To, co na něj ze shora v tichosti zaútočilo a čeho si nevšiml, dokud ho Lapis nevarovala... Byl to elf s rozcuchanými vlasy.

Ten elf, co vycenil zuby a kousal ho do paže, byl muž a z jeho fyzické stavby viděl, že to byl stále chlapec.

Elfí chlapec ztěžka dýchal, vydal ze sebe zavrčení jako zvíře a začal čelistmi vyvíjet větší sílu. Snažil se odhryznout Lorenovo maso, ale jeho skus byl mělký a zuby nedokázal proniknout skrz Lorenovy dobře stavěné svaly.

Ale z míst, kde se zuby protrhly kůží, i tak tekla krev.

„Elfové jí lidi?”

Loren se před Feuilleem zdráhal praštit toho elfského chlapce pěstí nebo ho rozdrtit jako u lesních vlků. Loren zabodl svůj velký meč do země a začal ho odtahovat od své levé paže.

Ale ačkoli měl být Loren silnější, ten elfský chlapec byl mnohem silnější, než čekal. A nedokázal ho od sebe odtáhnout. Oba dva zápolili s tím, co měli v úmyslu.

„Můj ty světe. Co to děláš, Lorene?”

Lapis popadla toho chlapce pravou rukou za límec a potáhla.

Myslela si, že ho tím z Lorena stáhne, ale i když tahala takovou silou, že mu to potrhalo oděv, nedokázala ho z něj stáhnout.

Lapis v ruce držela ten cár utržené látky a tvářila se otráveně. Pak se toho chlapce chopila za zátylek a silou jej stáhla.

A aby mu zabránila zakousnout se buď do ní, nebo znovu do Lorena, hodila ho s celkem velkou silou k vesnici. Chlapec letěl obloučkem a dopadl na zem.

A i když dopadl, kvůli té hybné síle se válel po zemi.

„Lorene, jsi v pořádku?”

„Nic to není, ale...”

Na místě, kam ho kousl, mu zůstaly otisky zubů a na pár místech krvácel.

To zranění nebylo nic velkého, ale nemohl si pomoct a měl z toho divný pocit.

Loren se bál, že mu tou ranou vniklo do těla něco špatného a že se z něj stane to samé jako z toho elfského chlapce. Ale rána okamžitě přestala krvácet a otisky zubů zmizely.

(Ošetření nech na mě, Lorene. Ať se stane cokoli, něco s tím provedu.)

„Vážně je na tebe spolehnutí...”

„Přijdeš si tělesně nějak jiný?”

Lapis se na něj ustaraně podívala a Loren si vyhradil chvilku, aby sám sebe zkontroloval. A pak nepatrně zakroutil hlavou.

„Jsem v pořádku. Problém je tamto.”

Elfí chlapec, kterého Lapis odhodila, narazil do plotu, což zastavilo jeho koulení.

Neměl pocit, že by měl mít soucit s někým, kdo jej najednou kousl. Ale ani se neměl k tomu, aby toho elfa zabil před Feuilleem, co to sledoval s očima doširoka otevřenýma. Nedokázal pochopit, co se tu dělo.

Loren vytáhl velký meč ze země, kam ho zabodl, vystoupil zpoza stromu, za kterým se skrýval, a vydal se k vesnici. Doufal, že ten náraz poté, co ho Laris odhodila, přivedl toho chlapce k rozumu.

Shlédl na elfského chlapce, co kvůli tomu pádu sténal.

„Dávej si pozor, Lorene.”

„No, podle toho, jak dopadl, pochybuju, že se nějak brzy postaví.”

Podle toho, co viděl, by dokonce i člověk potřeboval celkem dost času, aby se zotavil z takového pádu jako ten chlapec.

Jelikož elfové byli štíhlejší a drobnější než lidé, byli vůči fyzické újmě méně odolní. Takže Loren odhadoval, že tu byla možnost, že byl chlapec tak zraněný, že se nemohl pohnout.

„Hej, vzpamatoval ses?”

Odpovědí mu bylo jen tiché, nesmyslné vrčení.

Loren si začal myslet, že to je beznadějné, ale to vrčení najednou nabylo na hlasitosti.

Loren ustoupil, napnul síly. A vrčení elfského chlapce se pomalu proměnilo na jekot. Začal sebou zmítat a začal se škrábat po hrudi a břichu.

„Co to je?”

„Možná to je nějaká nemoc?” řekla Lapis, jak přihlížela zpoza Lorena.

Feuille vykřikl a pokusil se běžet k tomu elfovi, co se svíjel v agónii. Ale Loren ho zadržel tím, že se ho chopil za zátylek.

„Sarione! To jsem já! Feuille! To mě nepoznáváš?!”

Feuille na toho chlapce, co se svíjel na zemi, zoufale křičel, i když ho od něj drželi. A do očí toho chlapce se navrátilo trochu světla příčetnosti.

Zrovna když si Loren pomyslel, jestli náhodou tohle... Ten chlapec jménem Sarion ze sebe vydal klokotavý jekot, co ze sebe ještě nevydal, a vyzvrátil velké množství krve.

Když se Loren pořádně podíval, spatřil, že mu krev tu a tam prosakovala i na oblečení a pomalu mu ho barvila do ruda.

„Zranění?”

„Nemyslím si, že to je tak prosté,” poukázala Lapis na jednu část chlapcova oděvu zbarveného krví.

Když se podíval pořádně, viděl, že se mu pod oblečením něco svíjelo. A také viděl, že kdykoli se to pohnulo, chlapcův jekot nabyl na hlasitosti. Loren odstoupil od toho chlapce Sariona a stále přitom držel Feuillea za krk.

„Sarieone! Vzpamatuj se, Sarione!”

Chlapec natáhl paži po Feuilleově hlase.

Chlapec se k němu natahoval, i když věděl, že nedosáhne, jako kdyby žádal o pomoc. A pak mu ruka spadla na zem, jako kdyby někdo přestřihl vodící nitky u loutky. A i jekot ustal.

„Co mu tohle provedlo...”

Feuille byl z toho šoku celý omráčený. Loren ho nechal na starost Lapis a přistoupil k Sarionovu mrtvému tělu.

Ten chlapec už byl mrtvý, ale na několika místech měl pod oblečením několik vyboulenin a ty se svíjely.

Loren se nedokázal rozhodnout, jestli jim nějak pomůže vyhnout se stejnému konci, pokud prozkoumá, co to pod tím oblečením měl. Také věděl, že to bude nechutný pohled. Ale nakonec se rozhodl a z místa, kde ta vyboulenina byla, stáhl oděv.

„Ugh?!”

Nedalo se nic dělat, že ze sebe Loren vydal tak znechucený výkřik.

Pod oblečením bylo malé stvoření s jedním párem křídel na zádech a soustředěně se zakusovalo do chlapcova těla. Odtrhávalo mu maso a pojídalo ho.
-----------------------------------------------

~ Fuj, no tohle není zrovna moc sváteční, takže doufám, že už máte večeři strávenou. Protože další kapitola nebude o nic lepší... ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>