ICDS - kapitola 203

Kapitola 203 – Druhé kolo (6)

Čtyři dny poté, co začalo druhé kolo fáze mlácení, se Ren konečně dostal na 60. podlaží, a tak jsem se rozhodl bojovat spolu s ním s Pánem 60. podlaží. Jelikož jsem stejně musel drilovat Pána podlaží, pokud s sebou vezmu Rena, ušetřím Strašáka člena družiny a zároveň budu moct trénovat Rena. Bylo to jako zabít dvě mouchy jednou ranou! Samozřejmě jsem nezapomněl Renovi říct o „Desetkrát denně, ty netvore...” a pomohl jsem mu to koupit.

Ačkoli se Renovi trochu nedostávalo v kvalifikaci, zdálo se, že když na svém světě zůstal jako poslední průzkumník, zatímco chránil děti, mu získalo trochu úlev. A důležitější bylo, že když se stal Hrdinou, mohl si teď „Desetkrát denně, ty netvore...” koupit snadněji.

„...Proč jsi ten název ještě nezměnila?!”

„Měnit jméno konečného produktu přináší smůlu!”

„Nelži!”

„Je to pravda! Ačkoli je ten produkt relativně nový, takže by to mohlo být v pořádku... Ale Eleine řekla, že to jméno nemůžu změnit, ani kdybych umřela! Řekla něco v tom smyslu, že to bylo revoluční jméno, na které se jen těžko narazí... Jestlipak je v tom nějaký zvláštní duch řeči? Ale je vzácností, aby existoval duch řeči, o kterém nevím...”

Počkat, copak si Loretta neuvědomila ten eufemizmus za tím názvem?! Tento malý, a přesto ne tak malý rozdíl mezi Eleine a Lorettou... Skoro jsem se kvůli tomu rozbrečel. Když jsem viděl, jak Loretta naklonila hlavu ke straně, zlehka jsem ji pohladil po vlasech.

„Loretto, jsem rád, že jsi taková, jaká jsi. Neměň se... Aspoň se neměň, když se nedívám.”

„C-cože?! I když řekneš něco tak sladkého, nic ti nedám! Ehehe... Na, na.”

Ačkoli řekla něco takového, zastříhala ušima, vybrala předměty jako lektvary, vstupenky a Strašáky členů družiny a dala mi je do ruky. Bál jsem se, že ji takhle možná vyhodí z její pozice administrativního gildmistra. Nebo Loretta možná chtěla, aby ji vyhodili.

A pak když jsem si se smíšenými pocity přerovnával tu hrstku předmětů, co jsem od Loretty dostal, Ren se mě zeptal: „Korunní princi, na něco se tě chci zeptat.”

„Copak, Rene?”

„Mohl bys mi vysvětlit, co je tak divného na tom 'Desetkrát denně, ty netvore...'?”

Zarazil jsem se s rukou stále v inventáři a zmlkl jsem. Ren nastražil uši, jako kdyby chtěl říct: „Poslouchám, učiteli!”

Při pohledu na tu jeho nevinnou tvář jsem ve vší vážnosti promluvil: „...To není nic, kvůli čemu by ses měl chvástat, Rene. Vážně ne! Tím myslím, že to ani není něco, čím by se mohli chvástat lidé, co to chápou, ale... Zatraceně!”

„U-uklidni se, Korunní princi! Ufňuuuuuk!”

Když jsem měl s sebou Rena, ty už tak rychlé bitvy s Pánem podlaží, skončily ještě rychleji. Oba jsme ho museli jen jednou nebo dvakrát praštit a byl konec. Poté, co jsem použil Mrazivý řev, abych nám na 5 minut zvýšil schopnosti, jsme Pána podlaží porazili dvakrát. Ačkoli by bylo pěkné, kdybychom mohli použít Renův Řev zlatého lva, řekl, že se to dalo použít, jen když používal Božskou manifestaci. Když jsem uvážil, jak mocná ta technika byla, to bylo pochopitelné.

„Je to můj předek, Zlatý Lev. Vážně to je čest. Ačkoli jsem nikdy nechápal, proč přišel za mnou a ne za mým otcem, co byl Hrdina.”

„Počkat, předek?”

„Podle legendy měl požehnání bohů a schopnost proměnit se v bitvě na Zlatého Lva. S tělem zvířete a racionalitou člověka vládl světu jako nejsilnější válečník. To moje nevzhledné představení bylo kvůli tomu, že jsem jeho moc nedokázal zcela přijmout. Je to celkem trapné.”

Jelikož jsem nevěděl, jak zareagovat, prostě jsem přikývl a pobídl ho: „Tak pokračujme v našem zábavném mlácení, abys tu moc mohl lépe ovládat.”

„Korunní princi, jsi... zlý! Ale promiň, musím jít uvařit jídlo pro děti.”

„Ech?”

Správně! Ren nebyl sám. Spolu s Lebuik se musel starat o živobytí sedmi dětí. Rozpačitě jsem přikývl.

„J-jen jdi. Takže se uvidíme později, Rene.”

„Chceš jít se mnou? Celý blázním z toho, jak Elfa brečí a říká, že chce vidět Korunního prince. Pořád o tobě mluví a nechce přestat.”

„Hm, později. Přinesu dárky.”

„Hm, dobře. Řeknu Elfě, že Korunní princ přijde během 4 dnů.”

„Ech? Počkej, Rene!”

Ren odešel z kobky, než jsem ho mohl zastavit. Zatraceně, dostal mě. Když už to takhle dopadlo, kdybych během 4 dnů nepřišel na návštěvu, Elfa by mě nenáviděla. Když jsem si řekl, že dám Renovi za odměnu mlácení plné lásky, zamířil jsem do gildovního domu.

„Tati!”

„Ino.”

Jakmile jsem vstoupil do gildovního domu, vběhla mi do náručí Ina. Ačkoli kdyby chtěla, mohla letět, stejně ráda běžela, neboť to byl zvyk z doby, než získala svou schopnost. Jelikož s největší pravděpodobností takhle vbíhala do náručí svých rodičů, když byli naživu, dávalo to smysl.

„Slyšel jsem, že se pilně snažíš.”

„Jo! Pilně jsem se snažila a dostala jsem se do řádu Zlato!”

Jinými slovy se prolomila 50. podlažím. Věděl jsem, že stoupala rychle, ale nemyslel jsem si, že bude takhle rychlá. Také jsem si uvědomil, že ta energie mrazu, co z ní sálala, ještě zesílila. Jemně jsem ji pohladil po bílých vlasech a promluvil.

„Vypadá to, že mě brzy doženeš, Ino. Dobrá práce, to muselo být těžké.”

„Vůbec ne. Byla to zábava! Teď dokážu lépe zvládat led!”

Správně. Všechny Ininy schopnosti obdržely podporu systému kobky. Nebylo by mylné říct, že Ina obdržela ze systému technik kobky nejvíce výhod. Pokud se bude dál snažit, bude se moct stýkat s normálními lidmi, aniž by se bála, že jim ublíží. Správně, jen se musela trochu víc snažit.

Jak jsem myslel o tom dni, kdy se Ina stane nezávislá, objal jsem ji a otřel jsem se svojí tváří o její.

„Díky, že se tak snažíš, Ino.”

„Hm. Taky díky, tati.”

Jak jsme se k sobě chovali jako skutečný rodič a dcera, měl jsem pocit, že se vážně stala mojí dcerou. I když to nebylo možné, bylo to, jako kdybych hypnotizoval sám sebe.

Po pravdě řečeno mě překvapilo, když mě Ina poprvé oslovila tati, ale teď jsem si nemyslel, že by to bylo tak zlé. Ina si prošla mnoha těžkostmi a přišla o spoustu věcí, co jí byly drahé. Pokud jsem měl něco, co chtěla, byl jsem více než rád jí to dát.

„Budu se víc snažit. Zesílím a ochráním tě, tati.”

„...To řekla mamka?”

„Hm. Já a mamka tě ochráníme, tati.”

Tahle Hwaya, to měla v plánu ze mě udělat princeznu? Přísahal jsem, že se jí pomstím, a Ině jsem řekl: „Nepřepínej se. Bylo by mi smutno, kdyby ses zranila. Dobře?”

„Hm. Mamka, já a ty spolu můžeme být šťastní!”

Ačkoli jsem z jejích slov měl radost, Hwaya a já jsme nebyli manželé a já musel Inu přimět, aby si to jednoho dne uvědomila. Když jsem pomyslel na to, jak zareaguje, přirozeně jsem si povzdechl. To byla samozřejmě záležitost daleké budoucnosti. Jelikož bylo nejisté, jestli jsme měli bezpečnou budoucnost, bylo by ode mě přehnaně horlivé se tím momentálně trápit. A tak jsem prostě Inu beze slova pevněji objal.

Pak jsem Inu předal Hwayě a po posledním pohledu jsem šel zpět do gildovního domu. Ren brzy dorazí. Musel jsem se připravit na to, jak ho zmlát... jak ho vytrénuju.

Přesně takhle od začátku fáze mlácení uplynul týden.

„Jsi naprosto nechráněný!”

„Kuk, věděl jsem, že tam zaútočíš!”

„Naschvál ukázat slabinu a nalákat svého protivníka je výtečná taktika, ale nezapomeň, že jsou lidé, co něco tak základního snadno prohlédnou!”

„Neprohraju! Kuaaaaang!”

Důležitým elementem v boji mezi dvěma jedinci bylo předvídat pár dalších tahů protivníka. Pokud člověk dokázal předvídat, jak se druhá strana pohne, bylo mnohem jednodušší dosáhnout vítězství. Ale i když člověk dokázal druhého přečíst, pokud se mu nedostávalo rychlosti a moc uštědřit fatální úder, bylo to samozřejmě k ničemu.

„Kuhuk!”

Mé dřevěné kopí udeřilo Rena do životně důležitého bodu, takže spadl. Jelikož už si fází mlácení jednou prošel, dokázal se do určité míry ovládat. Ale jakmile se ukázaly náznaky, že se vynoří jeho zvířecí instinkty, bylo snadné ho vyprovokovat a přimět ho vybuchnout. Povzdechl jsem si. A pak když jsem natáhl ruku, abych Renovi pomohl na nohy, jsem si uvědomil, že nás někdo sledoval.

„Co tady všichni děláte?”

„Není to očividné? Sledujeme, jak bojujete.”

„Jak ho mlátíš... k smrti? Pokud zemře, řekni mi. Zlatý Lev, dobrý materiál na nemrtvého.”

„Nezemřu!”

Bez ohledu na to, jak moc Ren respektoval Daisy, zdálo se, že pro ni nechtěl pracovat jako nemrtvý. Ren zaskřípal zuby a znovu zaujal pozici.

„Pojď, Korunní princi!”

„Pokud jsi tak rozrušený, skončí to rychleji než posledně.”

„Ukážu ti, že to není pravda!”

Poté Ren samozřejmě skončil na zemi za pouhých 35 sekund. Kromě takových malých problémů jako tohle pokračovala fáze mlácení hladce.

Ale ne všechno mohlo jít tak dobře a o některé věci se člověk musel postarat bez ohledu na to, jak to bylo bolestné. Zhruba v době, kdy jsem končil s drilováním Pána 60. podlaží, mi Hwaya něco navrhla.

„Je na čase o tom všem říct.”

„O kobce?”

„A taky o nás a nebezpečí, kterému Země čelí. Je na čase. Naše gilda je ve správném postavení.”

Po jejím slovech jsem si vzpomněl na něco, co mi přišlo jako z doby dávno minulé. Když jsme spolu poprvé mluvili, řekla, že chtěla založit organizaci průzkumníků kobky, co by vyřešili nebezpečí, kterému Země čelila. Ta organizace, o které tehdy mluvila, se moc nelišila od Revivalu. Pokud v tom byl nějaký rozdíl, pak to, kdo byl gildmistrem. Zajímavé bylo, že jsem řekl, že její nabídku přijmu, pokud se stanu vůdcem té organizace.

„Všichni členové Revivalu jsou silní. Takhle se nepoddáme žádnému vnějšímu vlivu, ať už to bude Křídlo Svobody, Strážce nebo země. A důležitější je, že nemůžeme dopustit, aby lidé dál dělali hlouposti. Svět by mohl potenciálně skončit a je tu až příliš mnoho lidí, co mrhají vojenskou silou a přikrmují netvory kvůli krátkodobým ziskům.”

„Máš pravdu. Taky nám zbývá jenom 23 měsíců.”

To nebylo nic nového. Už jsem o té záležitosti uvažoval dlouho před tím, než to Hwaya zmínila. Ale momentálně nám v tom bránilo příliš mnoho překážek.

„Uvěří nám? Zdá se to trochu absurdní.”

„To, čím si svět prochází, je už tak absurdní. A kvůli tomu, co k tomu hodláme přidat, to nebude o nic absurdnější.”

„To máš pravdu.”

„Slova silných v sobě mají moc. Také se s tím samozřejmě pojí zodpovědnost. A ty, ty jsi nejsilnější na světě. Nedotknutelný.”

„Přestaň, úplně mě z toho střásá.”

Tohle nebylo něco, o čem bychom mohli mluvit jenom Hwaya a já. Okamžitě jsme do gildovního domu všechny svolali a obezřetně diskutovali o detailech.

Jakmile odhalíme existenci kobky, největším problémem bude jmenování průzkumníků. Nepochybně budou miliony lidí, co se budou chtít stát průzkumníky. A mezi nimi budou nepochybně mocní vlivní lidé.

„Musíme nastavit podmínky. Bude téměř nemožné kontrolovat každého jednotlivého průzkumníka. Co potřebujeme, je velké množství mocných průzkumníků.”

„Správně, všichni noví průzkumníci se hned nepřipojí k Revivalu. Revival je vybraná skupina nejmocnější elity. Podmínky k tomu, aby se člověk stal průzkumníkem, bude zaprvé rozum, pak síla a potenciál k růstu.”

„Hm. Naším cílem musí být zvýšit počet průzkumníků. Přinejmenším ohledně tohoto si musíme kontrolu zajistit Duševní úmluvou. Nemůžeme dopustit, aby mrhali jmenováním průzkumníků na lidi, co ty podmínky nesplňují.”

Prozatím jsme se rozhodli zakázat stát se průzkumníky lidem, co nebyli uživatelé schopností. Pořád bylo samozřejmě možné, že tu možná byli obyčejní lidé s výjimečným nadáním. Já jsem byl zpočátku také takový.

Ale ta šance byla až příliš malá. Bylo nesmírně lepší jmenovat člověka se schopnostmi. Tak rozhodně zesílí a zvýší se tím počet průzkumníků.

„Také je důležitá úmluva, kterou necháme lidi podepsat.”

„Musíme se vzdát toho, čeho je třeba se vzdát. Nemůžeme je nutit odhodit vlastní život, když přijde nepřítel světa, a nemůžeme je nutit stoupat kobkou 12 hodin denně.”

„Můžeme prostě vybrat uživatele schopností, co už aktivně bojují s netvory. Povaha člověka se tak snadno nemění.”

„Někdo jako Laz Michel z Francie, co?”

„Budeme požadovat jenom dvě věci. Zaprvé bude zakázáno vědomé nestoupání kobkou. Zadruhé průzkumníky, co jmenují, musíme nejprve schválit my. I jen toto zvýší počet průzkumníků na Zemi a pomůže nám to dosáhnout svých cílů.”

„Edwarde, v tom případě bude lepší, když to u toho prvního bodu vyjádříme čísly. Musíme zařídit, že lidé nebudou mít pocit, jako že je máme pod kontrolou. A zároveň zařídit, že nebudou zanedbávat své povinnosti průzkumníka kobky.”

Zatímco měli všichni na pilno se stoupáním kobkou a tréninkem, stejně si našli čas pomoct s úmluvou a diskuzemi, jak o tom říct světu. Yua byla nesmírně šťastná, že jsme ji do těchto hovorů zapojili.

„Kdybych se nestala průzkumníkem, nikdy bych o takové důležité diskuzi nevěděla. Ehehe, jsem ráda, že jsem nápomocná, bratře.”

„Vždycky jsi nápomocná, Yuo.”

„Bratře...!”

„Tak moment!”

Ludia rychle dala ruce mezi Yuu a mě. Jak se opovážila si špatně vyložit lásku mezi bratrem a jeho mladší sestrou!

Úmluva si každopádně prošla několika revizemi a diskuzemi, než jsme ji konečně dokončili. Mezitím jsem skončil s drilováním Pána 60. podlaží, přičemž se mi o 15 bodů zvýšila jak Magie, tak Charisma. Také jsem zabil Hřmícího mocného rytíře, Pána podlaží Beyond, co byl kombinací Temného krysího muže a Ještěřího rytíře. A jako kdyby to nestačilo, prolomil jsem se 61. podlažím První kobky, 11. podlažím Beyond, 62., 12., 63. a 13. podlažím. To všechno se stalo jen během 2 týdnů.

V době, kdy jsem začal stoupat 64. podlažím První kobky, byla úmluva hotová. Jako vůdce Revivalu a průzkumník První kobky a Beyond jsem stál před celým světem.

„Zbývají nám jenom 2 roky. Musíme Zemi ochránit. Nemůžeme mrhat časem na zbytečnosti!”

Dny, kdy lidé bojovali o to, aby zastavili prudký nápor náhlých netvorů, byly dávno pryč. Teď bylo na čase, abychom se ukázali.

„Pokud věříte, že máte jako uživatel schopností sílu, kdykoli přijďte k Revivalu. Kobka vám pomůže stát se výtečným válečníkem, co dokáže smést netvory a kobky, co pronikají na náš svět!”

Od této chvíle lidstvo oplatí úder. Všichni uživatelé schopností smetou netvory, co na Zemi pronikali z jiných dimenzí. Válka mezi lidstvem a netvory, druhé kolo teprve začalo.

-----------------------------------------------

 ~ Začíná se to rozrůstat do monstrózních rozměrů... Příště o tom, jak Shin zvládne svou první tiskovou konferenci. ~

<Předchozí>...<Následující>