překlady od Tadomi: KY

Kapitola 82 – Odpočinek v hostinci

Nakonec se rozhodli zamluvit si pokoje a odpočinout si, ale když se dostali na místo, Loren si nebyl jistý, co s Feuilleem.

Přemýšlel, že by si zamluvili tři pokoje, když byli tři, i kdyby to stálo víc. Ale pak začal přemýšlet o tom, že tak nechají Feuillea samotného v pokoji.

Ačkoli to byl elf, bylo mu jenom deset.

Napadlo ho, že nebylo dobré nechávat malé dítě o samotě, a užuž ho chtěl nechat ve stejném pokoji. Ale najednou na zádech pocítil pronikavé pohledy, kvůli čemuž se ohlédl.

Byli v přízemí hostince, kde jako u většiny hostinců servírovali zákazníkům jídlo. A zdálo se, že většina těch upřených pohledů pocházela od zákazníků, co za ním seděli.

Dokázal říct, že ty pohledy nebyly prosycené krvežíznivostí nebo opozicí, ale nedokázal okamžitě pochopit, co za tím bylo.

A zdálo se, že pohledy od žen byly z nějakého důvodu obzvláště chladné. Loren si promnul zátylek a Lapis mu zašeptala: „Tohle je jenom můj pocit... ale myslím, že si všichni myslí, že je Feuille dívka.”

Když to Loren zaslechl, shlédl na Feuillea, co k němu vzhlížel.

Bylo známo, že elfové byli krásní, ale Feuille obzvláště vypadal, že by mohl být jak chlapec, tak dívka. Takže bylo velmi těžké to poznat jen tak od pohledu. A pokud nepromluvil, mohli si o něm snadno myslet, že je dívka.

Příliš pozdě si uvědomil, že se nedalo nic dělat, pokud na něj budou nahlížet jako na člověka, co se snažil vzít si malou dívku do pokoje. Pak ho napadlo, že by Feuillea dal do pokoje k Lapis, ale Lapis se po tomto návrhu zamračila.

„Bez ohledu na to, jak vypadá, Feuille je chlapec.”

„To je asi pravda.”

„To říkáš neprovdané dospělé dívce, aby strávila noc s mužem?!”

„...Ehmm, ano.”

Loren ignoroval Lapis, co si stěžovala na tu odmlku, než odpověděl, a poškrábal se ve vlasech. Přemýšlel, co dělat.

Kdyby se pokusil vzít Feuillea k sobě, všichni by se na něj dívali chladně. A když se Lapis nelíbilo vzít si ho do svého pokoje, zbývala jim jenom jedna možnost.

„Co kdybychom všichni tři zůstali v jednom velkém pokoji?”

„Och, vy jste rodina?”

To se zeptal majitel hostince.

Když se o tom ten muž ve středním věku zmínil, Loren popřemýšlel o složení svých nynějších společníků. Ovšem říct, že on jako člověk, Lapis jako démon a Feuille jako elf byli rodina, se zdálo příliš chaotické.

„Vlastně nejsme rodina, ale stalo se hodně věcí. Ocenil bych, kdyby ses v tom dál nešťoural.”

„Tři stříbrňáky za noc ve velkém pokoji pro pět včetně dvou jídel. Extra ručníky a teplá voda jsou za příplatek, jasné?”

Majitel se snažil být rozumný, jelikož nebyli rodina, ale pro Lorena to byla jen dodatečná duševní újma. A se znaveným výrazem na tváři na pult položil tři stříbrňáky.

Ačkoli neměl moc peněz, měl v peněžence pár stříbrňáků.

Měl pocit, že kdyby nechal platit Lapis, ještě víc by to zhoršilo jeho pověst u lidí za ním, a tak okamžitě zaplatil, než k tomu měla Lapis příležitost.

Když majitel spatřil peníze, dal mu klíč a řekl, kde ten pokoj je.

Loren se kvůli tomu bolestnému utrácení mračil, ovšem šel s Lapis a Feuilleem na druhé podlaží a vstoupil do pokoje číslo pět. Když na zem položil svoje vybavení a brašny a posadil se na postel, aby si odpočinul, spatřil, že na něj Feuille zíral.

„Copak?” zeptal se Feuillea, co stál před dveřmi.

A ten se ho pak zeptal s ustaraným pohledem na tváři: „Ehmm... Co se se mnou stane?”

Zdálo se, že byl trochu mlhavý, ale Loren se podíval na Lapis a přemýšlel, jak mu odpovědět.

I Lapis si odložila svoje věci a posadila se na další postel a teď si všimla Lorenova pohledu a přiložila si ukazovák k bradě. Pohledem se toulala po stropě a odpověděla: „Pokud o tom popřemýšlíme ortodoxním způsobem, jednou možností je, že ho vezmeme s sebou do Černého lesa a zpět do jeho vesnice.”

„Pokud o tom normálně přemýšlíš, hm, ale co to znamená ten ortodoxní způsob? Je tu možnost, co není ortodoxní?”

„...Chceš to vědět?”

„Ne, tak si to nech pro sebe.”

Loren věděl, že to nebude nic dobrého, a tak Lapis umlčel a otočil se na Feuillea, co stále stál před dveřmi.

„Pokud máš možnost, jak kontaktovat své přátele nebo rodinu, udělej to. A pokud ne, vezmi nás do své vesnice. Dítě jako ty by se samo nemělo toulat po lese, ne?”

Když ho Loren požádal, aby je zavedl do vesnice, Feuille vypadal zmateně. Ale Loren tím myslel, že ho ochrání, dokud se do vesnice nedostanou. Když se Lapis nervózně zasmála, Loren jí věnoval ošklivý pohled.

Když Loren viděl, jak Feuille zareagoval, pomyslel si, že elfové museli mít spoustu problémů s nestoudnými lidmi, co na ně měli spadeno kvůli jejich vzhledu.

„Nemáme s tvou vesnicí nic co do činění. Jen tě tam doprovodíme.”

„Vážně? Nemám žádné peníze, abych vám za to zaplatil...”

Feuille věděl, že Loren a Lapis byli dobrodruhové, neboť se stavili v gildě.

Jelikož to byli lidé, co přijímali zakázky a dostali za ně zaplaceno, předpokládal, že když ho vezmou do vesnice, budou po něm chtít peníze.

Loren si povzdechl, věděl, na co Feuille myslel.

„Nebudeme po tobě chtít peníze, takže se tím netrap.”

„T-takže je budete chtít po mých rodičích...?”

Loren si bezděky pomyslel: Aha.

Vzít si peníze od dítěte nebylo něco, na co by mohl být hrdý. Ale zavést ztracené dítě domů a obdržet odškodné mu nepřišlo jako špatný nápad.

Ale Loren potřásl hlavou a vyhnal tu myšlenku z hlavy.

„Neděláme zakázky, kdy za peníze dovedeme ztracené děti domů.”

„Takže...”

„Že jsme tě našli, muselo být něco víc než jen náhoda, takže to stejně dobře můžeme dotáhnout do konce. Vezmeme tě domů a nebudeme chtít peníze, takže se netrap.”

„Proč bys dělal něco takového...?”

Feuille vypadal překvapeně a zdálo se, že Lorenovi nevěřil. A Loren přemýšlel, jak by ho mohl přesvědčit. Ale pak si uvědomil, že toho nebylo třeba.

Pokud jejich nabídku přijme, dobře. Ale nedělalo by jim potíže, ani kdyby ji nepřijal.

I kdyby se s ním na okraji lesa rozloučili, nijak by jim to neublížilo.

Kdyby se vlastně rozloučili, bylo by to pro ně mnohem snazší. Ale zdráhal se nechat bezmocné dítě toulat se samo po lese, neboť mu přišlo, že by kvůli tomu v noci nespal.

„Není k tomu žádný důvod. Když už něco, pak...”

„Tento člověk je v nitru velmi dobrosrdečný,” přerušila Lapis Lorena.

Loren se užuž chtěl dohadovat, že nebyl dobrosrdečný, ale podle toho, co zrovna dělal, to tak vážně vypadalo. A tak když se na něj Lapis podívala a ptala se, jestli se mýlí, nemohl nic říct.

„Tak co kdybys ten jeho návrh přijal? Až se v bezpečí dostaneš domů, pokud mu to budeš chtít nějak splatit, myslím, že bys mu mohl dát něco na oplátku.”

„V-vážně?”

Po Lapisiných laskavých slovech to vypadalo, že se Feuilleovi ulevilo, a pak se přesunul z místa, kde stál, a posadil se na prázdnou postel.

Měl to být pokoj pro pět lidí, ale byly tu jenom tři postele, takže to Lorena mátlo. Rozhlédl se a spatřil dvě dlouhé pohovky a odhadoval, že bylo zamýšleno, že se také použijí jako postel.

Loren si pomyslel, že měli štěstí, že měli dost postelí pro každého. A Lapis mu řekla, jako kdyby si zrovna na něco vzpomněla: „Takže Lorene, naším plánem je najíst se, vyspat se a zítra jít do Černého lesa.”

„A co s tím?”

„Tenhle hostinec. Majitel řekl, že extra horká voda a ručníky jsou za poplatek, ne? Víš, ráda bych se umyla, než půjdu do postele...”

Loren si vzpomněl na to, co majitel řekl, zatímco Lapis si stěžovala na špatné služby.

„Totiž řekl, že to je navíc, ne? Voda a ručníky by měly být v ceně poplatku za pokoj,” řekl Loren a věděl, že ho paměť nešálila.

A Lapis se ho se zmateným výrazem zeptala na další věc: „Takže voda a ručníky navíc znamená, že nám nedají dost na jedno použití?”

Loren si pomyslel, že to nebyla pravda.

Bez ohledu na to, jak levný ten hostinec byl, poskytnou svým hostům dost horké vody na to, aby se umyli. A jelikož si pronajali pokoj pro pět lidí, nebude problém si objednat dost vody a ručníků pro pět lidí. A bylo těžké si představit, že by to jim třem nestačilo.

Pokud už by tu byl nějaký problém, pak to, že Loren a Feuille budou muset jít ven, zatímco se Lapis vykoupe. Ale to vlastně nebyl zase až tak velký problém.

„Mě stačí množství vody a ručníků pro jednoho člověka a Feuille toho pravděpodobně taky moc nepoužije, takže ty můžeš použít ten zbytek, víš?”

„Děkuju, ale... tak o čem to majitel mluvil, když se zmínil o tom množství navíc?”

„Nemám ponětí. Možná že někteří hosté používají hodně vody a ručníků? Nebo někteří vůbec nešetří?”

Loren to sice neřekl nahlas, ale chápal, že se majitel zmínil o extra, protože tím myslel něco úplně jiného.

To proto, že jeho společníky byli dívka jménem Lapis a chlapec jménem Feuille, co vypadal jako dívka.

Loren si myslel, že Lapis to pochytí, ale démoni to evidentně nechápali.

Loren odhadoval, že když byli zvyklí na koupání, prostě by se vykoupali, i kdyby se ocitli v situaci, kdy bylo třeba dokoupit vodu a ručníky navíc.

(Lorene, mohl bys mi vysvětlit, co tím myslel?)

Po tom hlase, co se mu ozval vzadu v mysli, jí téměř řekl, že měla ještě tak deset let na to, aby o tom věděla. Ale ten hlas patřil vědomí v jeho astrálu a byl to také Král Neživota a nemrtvý nejvyššího řádu.

Za pouhých deset let se nestane dospělou, takže si nebyl jistý, jestli by jí měl říkat, že je příliš brzy na to, aby to dítě jako ona vědělo. Nebo jestli by jí měl říct, že jí to vysvětlí, až bude dospělá.

(Lorene? Zeptala jsem se na něco špatného?)

Když Shayna spatřila, jak Loren zareagoval, začalo ji trápit, jestli udělala něco špatně. Ale když Loren zaslechl její hlas, nabyl klid a vyhnul se té otázce tím, že jí řekl, že to vysvětlí, až se mu bude chtít. A s tím se položil na postel.
-----------------------------------------------

~ A tak to dopadá, když o tom člověk moc přemýšlí. Sám se trápí, zatímco ostatní... jsou úplně v pohodě... ~

Hlavní stránka novely