DM - kapitola 251

Kapitola 251 – Muž v černém oděvu (2)

Tady Satou. Komunikace se v dávných dobách asi spoléhala na kouřové signály a poštovní holuby, že? Existovalo něco jako rychlí koně nebo kurýři, ale nebylo nic, co by zprávy přenášelo v reálném čase jako internet a emaily. Ačkoli na jiném světě existovala magie, nezdá se, že by byla tak široce rozšířená.



Vzal jsem dívky s technikou Mísení do obývacího pokoje.

„Znovu si to potvrdím. Jste připravené nechat si změnit jméno a žít jako jiný člověk?”

„„„Ano, pane.”””

Těch pět dívek jednohlasně souhlasilo.

„Tifalizo, dej těm pěti nová jména. Od této je to Ann, Beth, Chris, Debbie a Emily.”

Bylo tajemství, že jsem jejich jména vzal podle abecedy.

Jelikož Tifaliza spotřebovala veškerou svou magickou moc, když pojmenovala tři z nich, doplnil jsem jí ji Přenosem magické moci.

Pak jsem těch pět čerstvě přejmenovaných dívek vzal do skrýše, co jsem připravil v nejbližším městě od Labyrintového města jménem Furusau. Co se týkalo bývalých otrokyň Chris a Emily, musel jsem vykonat otravnou proceduru, kdy jsem z nich znovu udělal otrokyně a pak je osvobodil. Poté, co jsme ve městě Furusau tuto proceduru dokončili, Ann, Beth a Debbie také dostaly své ID. Při vydávání ID strážný trochu váhal, ale přiměl jsem ho si vzít stříbrňák, takže to šlo hladce.

„Takže teď vyrobte předměty napsané na tomto seznamu.”

„Ano, pane Kuro.”

Beth a Chris, co uměly číst, jsem dal štos receptů. Výměnou za to, že pokryju životní výdaje v této dočasné skrýši, mi vyrobí otravné materiály středního řádu. Jelikož bývalá otrokyně Emily měla techniku Šerm, dal jsem jí železný meč na sebeobranu.




Dál jsem vzal otroky do skrýše v tranzitním městě Kelton, co se nacházelo za městem Furusau. Skrýší tentokrát byla rozumně velká vila, ale jak se dalo čekat, 55 lidí se do ní naráz nevešlo. Takže jsem to vzal po 20 lidech. Zakryl jsem jim uši a zavázal oči, protože by bylo otravné nějak obhajovat tu magii bez zaříkávání.

Nechal jsem otroky čekat ve skrýši a zašel jsem do nejmenší otrokářské firmy.

„Je tu někdo!”

„Nemusíš křičet, slyším tě. Uši mám v pořádku.”

„Mám žádost.”

„Nech to na mě. Máme všechno dle tvého gusta, od blonďatých dívek s velkým poprsím až k malým holčičkám se stříbrnými vlasy. Pokud máš nějaké zvláštní choutky, řekni nám to předem. Naučíme je to.”

Zastavil jsem pomláceného otrokáře ve středním věku, co si vesele dělal reklamu.

„Mám 55 otroků, co přišli o svého pána. Chci, abys pomocí Úmluvy registroval mě jako jejich pána a pak 25 z nich osvobodil. Za veškeré ty procedury včetně nezbytných nákladů dostaneš odměnu, co takhle 20 zlatých?”

„Beru! Udělejme to. Jako kdybych takovou prácičku nechal ostatním.”

„Tak dobře, následuj mě.”

Otrokář nechal obchod na starost svému mladému učedníkovi, oblékl si plášť a vyšel z obchodu. Kočárem jsem ho vzal do skrýše. Zavázal jsem otrokáři oči jako v nějaké běžné zápletce. I kdyby se o tom místě dozvěděl, nebyl v tom žádný konkrétní problém, ale ani by nebylo dobré, kdyby se rozšířila nějaká podivná zkazka.

Jelikož otrokáři došla magická moc po použití Úmluvy u 15 lidí, dal jsem mu lektvar na obnovu many, nechal ho odpočinout a pak ho zase nechal pracovat. Během každé přestávky jsem otroky, co si prošli Úmluvou, odvedl zpět do Břečťanové vily a poté jsem přivedl novou skupinu.

Zdálo se, že otrokář měl své pochybnosti, ale zaslepily ho zlaťáky, co měl přímo před očima, a tak se neptal na zbytečné otázky. Držgrešle byli nejlepší.

Pak jsem otrokáři znovu zavázal oči a znovu ho zavedl zpět a dal mu těch slíbených 20 zlatých a také prvotřídní alkohol, co jsem koupil ve Furusau. Když otrokář přijímal ten alkohol, z nějakého důvodu mu zacukalo ve tváři. Určitě byl velmi unavený. Jdi se napít něčeho dobrého a pak měj pěkné sny.




Takže teď ohledně těch osvobozených otroků. Jelikož měli různé výrobní techniky, přemýšlel jsem, že bych na volné parcele ve městě postavil výrobní ubikace, které by byly zároveň také dílnami. Požádal jsem Porinu, co šla společně se zachráněnými průzkumníky, aby koupila tu volnou parcelu a aby tam postavili dočasné domky. Dokud se ty ubikace nepostaví, měli by zůstat v nějakém levném hostinci pro průzkumníky.

Kromě toho se 18 z 23 otroků, co měli pány, vrátili. Pánové měli právo na otroky, které zachránili z labyrintu, ale museli vyplatit odměnu průzkumníkům, co ty otroky v labyrintu zachránili. Což bylo to samé jako je koupit znovu. Pánové těch 18 lidí, co se vrátili, nechtěli tu odměnu vyplatit. Jejich pánem byla momentálně uvedená Porina.

Měl jsem v plánu ty navrácené a také ty neosvobozené otroky nechat pracovat buď v ubikacích jako učedníky, anebo se stát průzkumníky labyrintu. Měl jsem v úmyslu je požádat, aby se sami rozhodli.

V budoucnu bude jen náhodou, že já jako Satou, použiju tu prázdnou parcelu nedaleko výrobních ubikací k tréninku průzkumníků.




Abych získal Dřevěný štítek, kterého bylo třeba ke vstupu do labyrintu, šel jsem do Západní gildy.

„Rád bych se registroval v gildě. Normální registraci, prosím.”

„A-ano. Velmi se omlouvám, ale sundal by sis tu masku? A také mi řekni své jméno.”

„Ach, omlouvám se. Jmenuju se Kuro.”

Sundal jsem si černou masku, co mi zakrývala oči.

Technikou Břichomluvectví jsem si změnil hlas, aby zněl hrubě. Představil jsem si to jako hlas dabéra Togawy Mikaru.

„Tady je Dřevěný štítek—”

„Vysvětlování není třeba,” přerušil jsem gildovní slečnu, co mi dle manuálu hodlala podat vysvětlení. Jednou rukou jsem si vzal Dřevěný štítek a pak jsem odešel z gildy.

Jelikož dorazil vůz, co jezdil mezi Východní a Západní gildou, nasedl jsem na něj spolu s chlapci, co vypadali jako začínající průzkumníci. Zdálo se, že jednomu z chlapců přišlo moje vybavení nezvyklé, neboť se často otáčel. Ale druhý ho okřikl. Do vozu pak nastoupili tři průzkumníci ve středním věku, co vypadali jako veteráni, takže se místa zaplnila, a tak jsme vyrazili.

„Hej, kámo, ta zbraň je pistole, že?”

„Vyznáš se. Ano, je to stará pistole nabíjená ústím zvaná mušketa.”

„Přesně jak jsem si myslel, co? Viděl jsem ji ve vile správce v mém rodišti.”

Pistole nebyly v království Shiga nová zbraň. Bylo to spíš jako nástroj z doby před několika stovkami let. Zdálo se, že důvodem bylo to, že měla nízkou přesnost a že bylo těžké získat síru. Také existovaly pistolové nástroje jako magická pistole, co jsem měl, ale jelikož byly mnohem více oblíbené vojenské magické nástroje zvané Ohnivá hůlka a Blesková hůlka, i tento druh byl překonán.

„Jsi v pohodě používat takovou starožitnost?”

„To nic, žádný problém.”

Nelhal jsem. Průzkumníci ve středním věku se dál nevyptávali, možná to bylo proto, že existovalo mnoho různých průzkumníků. Ten chlapec, co se už nějakou dobu ohlížel, byl trochu nepříjemný. Pokud máš něco na jazyku, prostě to řekni.

„Chceš ode mě něco?”

„Hele hele, pokud jsi sám, co kdybys šel do labyrintu s námi? My jsme se taky zrovna dneska zaregistrovali.”

Co, to hledali společníka, co?

„Promiň. Už mám před labyrintem schůzku.”

„Aha, to je škoda.”

„Proto jsem řekl, aby ses neptal.”

Kdybych neměl něco na práci, nevadilo by mi s vámi jít, ale teď jsem nemohl, protože jsem musel transportovat ztracené loupežníky.

„Hoj hoj, není dneska před labyrintem celkem rušno?”

„Ach, je tu tolik mladých dívek, možná se ze střední části labyrintu vrátili nějací chlápci s Rudým železným štítkem? Když je tu takhle tolik dívek, pravděpodobně čekají na Karmínového mladého šlechtice.”

„Taky bych chtěl~”

Myslel jsem si, že bylo jen pár průzkumníků ve vysokém levelu, takže útočili na střední část labyrintu, co? Jedna dívka si mě všimla a pak to řekla svým kamarádkám.

„Pane Kuro!”

„Čekaly jsme na tebe, pane Kuro.”

Chlapci, co se mnou jeli ve voze, se chovali podivně a říkali: „Ech? Pane Kuro? Ech?”

Tak mě tak napadá, ten chlapec, co se nedokázal zklidnit, se jmenoval Kerou. Znělo to trochu podobně.

Nebylo třeba říkat, že ty dívky, co na mě volaly, byly osvobozené průzkumnice. Vůz kvůli okolostojícím lidem nemohl dál jet, a tak jsem v půlce vystoupil a vzal jsem všechny do labyrintu.

„Pane Kuro, celkem tu je 47 lidí. Provedli jsme všechny přípravy.”

Vedle mě stála velitelka, co měla u pasu stříbrný meč z mravenčího křídla.

47 lidí, bylo to jako vendetta. Přesunuli jsme se k teleportačnímu bodu, co jsme předem připravili, a pak jsem tam dívky zanechal a teleportoval jsem se na místo, kde byli ztracení loupežníci, abych je přesunul.




„Hyahha! Chlapi, pokud se na něj vrhneme všichni, vyhrajeme!”

„„„„HOOOOO!””””

Počet ztracených loupežníků klesl o 10 lidí. Zdálo se, že mezi sebou měli rozepři, kdo bude šéf. Ale tohle krveprolévání bylo příliš bez ohledu na to, jak jste se na to dívali.

Bez váhání jsem vytvořil několik vězení.

Jelikož jsem jim sebral zbraně, vrhli se na mě se zbraněmi vyrobenými z kamenů a nějakých kostí a také na mě stříleli kameny z věci, co vypadala jako prak.

Proč ty nápady a úsilí nevynaložíte na něco řádného?

Třemi Vzdálenými omráčeními jsem eliminoval ty kameny, co letěly s překvapivou přesnosti, spolu se ztracenými loupežníky. Neměli by být schopní vstát, neboť každého zasáhly tři koule. S tímhle by bylo pěkné, kdyby druhá skupina byla ticho a nedělala potíže, až pro ně přijdu.

Dva bývalé šéfy ztracených loupežníků jsem zabalil do látky. Přibalil jsem k nim i těch 10 mrtvých těl jejich kamarádů, co zabili. A použil jsem na to látku, co po mě hodili ztracení loupežníci, co na mě zrovna zaútočili.

Zemdlelé ztracené loupežníky jsem svázal do skupin po deseti a teleportoval je do první oblasti, kde čekaly průzkumnice. Pověřil jsem je, aby je probraly a vzaly za autoritami. Zdálo se, že se k těm ztraceným loupežníkům chovaly celkem drsně, ale když jsem zvážil jejich okolnosti, rozhodl jsem se předstírat, že jsem to neviděl. Hlavně dokud je nezabijí.

Zatímco jsem si obnovil magickou moc z magických mečů, pokračoval jsem v přesouvání 262 ztracených loupežníků včetně mrtvol. 38 lidí, co se nedopustili žádný hrdelních zločinů jako vražda, jsem nechal v dočasném vězení. Kdybych je vzal teď, chovali by se k nim jako k ostatním ztraceným loupežníkům.

Vezmu je s sebou, až později půjdu sira Sokela předat království.

-----------------------------------------------

 

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>