ICDS - kapitola 195

Kapitola 195 – Absolutní duše (7)

„Divné...”

Počet netvorů ve vzduchu se zvyšoval. Zoufale se nás snažili zastavit. I když se z obrovského tuňáka Aikana stal nemrtvý netvor s mocí strážce netknutou, nemohl dál volně mašírovat vpřed, neboť nám v cestě stálo tolik netvorů.

„Shine, Uruto je pryč?”

„Uruto je mrtvý.”

„Uruto...”

A když se navíc děti dozvěděly, že jejich kamarád zemřel, nálada i morálka se jim zhoršila. Plakaly v Renově, Lebuičině a mém objetí. Ačkoli v tak beznadějné situaci vydrželi takhle dlouho, když zjistili, že jejich kamarád, s kterým mluvili a s kterým se smáli, byl celou dobu červ, kvůli tomu šoku přišli o veškerou energii.

Jelikož jsem Renovi a Lebuik pravdu řekl už dřív, nebyli v šoku, ale zdálo se, že se trápili kvůli zesláblým dětem.

Měl jsem to udělat jinak?

Mohl jsem falešného Uruta snadno zabít, když se děti nedívaly. Ale neudělal jsem to, protože jsem z něj musel získat cenné informace. Jako třeba, jak jednali.

„Je mnohem větší šok, když někdo zmizí najednou. Jakmile jsme se vzbudili, naši kamarádi byli pryč. Jeden po druhém, bylo to děsivé.”

„Hm... Ale v našem případě to je trochu jiné.”

Daisy hned přišla na to, co jsem si myslel, a utěšila mě. Možná že se do ní mé myšlenky vlévaly, když jsem nedával pozor. Se suchým úsměvem jsem pozvedl kopí a jedním máchnutím sejmul tucty netvorů.

„Došli jsme daleko. Brzy bychom měli být schopni dovést děti do bezpečí.”

„Ohledně toho, něco tu...”

Daisy přišla ke mně a něco mi zašeptala do ucha. Bylo to celkem prosté.

„Ten technický bod, co mi zbývá. Pokud ho použiju, můžu s sebou vzít dva lidi. Na Zem... celkem šest lidí.”

Zakroutil jsem hlavou.

„Ne, to nestačí.”

„Jenom jednoho... se musíme vzdát.”

„Naštvu se, víš?”

„To možná bude... menší oběť. Nevíme, co přijde... Kang Shine, ty možná přežiješ, ale děti... možná všechny zemřou.”

Když jsem viděl Daisin vážný výraz, pinkl jsem ji do čela. S překvapeným výrazem ustoupila o pár kroků vzad. Při tom, jak byl Aikan velký, byla stále na stejné úrovni, i když udělala pár kroků dozadu.

„Neboj se. Nenechám žádné z nich zemřít.”

„Ale ty máš nadání... jenom na boj.”

„Mám elementály! Ren a Lebuik se také velmi snaží. A tak Daisy, prosím.”

„Tak dobře. Ty jsi gildmistr. Budu tvá přání respektovat.”

„Vím, že jsi mi přišla pomoct. Díky.”

„Zachránit naše světy. Máme úmluvu.”

„Správně, úmluvu.”

Po jejích slovech jsem se široce usmál. Možná to bylo tím, že jsem její nabídku odmítl, ale měla nadmuté tváře. Vypadala neuvěřitelně roztomile.

V naší nynější situaci jsem samozřejmě nemohl v poklidu zírat na Daisy. Nebe bylo prakticky plné netvorů, co na nás útočili ze všech stran.

„Aikanova tajná technika, Paprsek!”

„To se snažil předtím použít?!”

Když jsem se takhle v šoku zeptal, Aikan otevřel tlamu a nastřádal manu. Při té jeho nezměrné sací síle se netvoři, které to nasálo dovnitř, rozpadli kvůli vysoké hustotě many.

[Guaaaaaaaaaa!]

Brzy z tlamy vystřelil manovou vlnu, co byla tak silná, že by ovinula celou budovu. Trasa, kterou se ta manová vlna vydala, zářila jako bílá pláň.

Ale k našemu úleku se ta oblast vyčištěná manou za pouhých 20 sekund znovu zaplnila netvory. Neustále jich přicházelo víc a víc, jako kdyby to byl smysl jejich života. Zdálo se, že Daisy si myslela to samé.

„...Přichází víc... jsem unavená.”

„Nemůžeš použít ta chapadla?”

„Trny. Jednou denně.”

Pořád trvala na tom, že to byly trny. Zatímco Daisy trucovala, že se ani po Aikanově manové vlně nic nezměnilo, já přemýšlel o tom, co bych zmohl. Ohlédl jsem se zpět na Rena a Lebuik. Ren se soustředil na péči o děti, zatímco Lebuik se soustředila na sestřelování netvorů kuší. S tím mi na mysl najednou něco vytanulo.

„Haa, vážně jsem tohle nechtěl udělat, ale vypadá to, že nemám na vybranou...”

„Cože?”

„Je to trochu nechutné, takže zavřete oči. Čas giganta!”

Hra Nebeského boha naštěstí ještě stále zhruba 10 minut účinkovala. Ale předtím jsem použil Čas giganta. Kdybych to, co jsem měl na mysli, provedl bez této techniky, nemělo by to smysl.

Poté, co jsem použil Čas giganta, jsem zavřel oči a představil jsem si podobu, co jsem chtěl na sebe vzít. Jak jsem mnohokrát předtím trénoval, brzy jsem cítil, jak jsem se proměnil.

„Kyaaaa.”

Daisy to muselo nesmírně překvapit, neboť zaječela bez vykřičníku. Ale jelikož zaječela, znamenalo to, že transformace proběhla úspěšně. Otevřel jsem oči.

Zachvátila mě závrať kvůli tomu 360° zornému poli a téměř jsem se pozvracel.

„Cos to provedl?!” zeptala se mě Lebuik překvapeně, když se po tom Daisině zaječení obrátila.

Bez obalu jsem odpověděl: „Copak to nevidíš?”

„Ne! Proto se ptám! C-co je ta nechutná...”

Oči jsem měl mnohem výš než normálně. S pomocí Hry Nebeského boha jsem se proměnil na deseti metrového obra. Dokonce pro Aikana muselo být těžké mě nést. Ale i když jsem při této velikosti a se svými vysokými stavovými hodnotami dokázal volně pohybovat, boj by byl těžkopádnější než obvykle. Obrem jsem se samozřejmě nestal jen proto, abych takhle bojoval s netvory.

Přece jenom jsem si Časem giganta nezvětšil zbraň, paže nebo nohy, ale oči. Byl jsem vděčný, že všechno šlo tak, jak jsem si představoval.

„Všichni se podívejte sem! Pokud jsem, co chcete, pojďte!”

| Použil jsi Provokaci vysokého řádu! Všichni nepřátelé vůči tobě litě planou nenávistí a nepřátelstvím! |

Stálo za to tady takhle odolávat závrati a křičet. Ačkoli jim těla ovládali El Patiz, nakonec to byli stále netvoři. A ti byli vůči provokaci slabí. Neskryli se za většími netvory, aby se skryli před mýma Zlýma očima. Prostě se řítili vpřed s pronikavou krvežíznivostí. Jelikož jich samozřejmě bylo tolik, bezděky jsem se při pohledu na ně orosil.

Jen vteřinu poté k zemi spadlo nespočet balvanů.

„Pojďte! Pojďte!”

| Použil jsi Provokaci vysokého řádu! Všichni nepřátelé vůči tobě litě planou nenávistí a nepřátelstvím! |

Pršelo kamení. Někteří netvoři dokonce přišli o život, když je kamení zasáhlo.

„Pojďte!”

„Takže ten nechutný vzhled byl naschvál...!”

Předstíral jsem, že jsem Lebuik neslyšel. Stovky očí, co mi pokrývaly tělo, opakovaně mrkaly, zatímco se zaměřovaly na víc cílů.

„Tohle je kombinovaná moc mýtického Argose a Medúzy!”

Argoe, obr s tisíci očima, kterému Hera rozkázala, aby dohlédl na Io a zabil Herma. Celé tělo mu pokrývaly oči a tak neměl žádná slepá místa. Bylo to dokonalé vzezření pro mé Zlé oči!

„Pojďte! Zaútočte!” křičel jsem vítězoslavně a znovu jsem mrkl.

Netvoři, co se k nám přibližovali, se proměnili na kámen a přežili jenom netvoři s abnormálně vysokou odolností.

Lebuik pak mé vzezření okomentovala: „Oči všude po těle... hnus.”

„Stejně to nemůžu moc dlouho udržovat.”

To Zeus Hermovi rozkázal, aby Argose zabil. Jako majitel Diova pravého jména bylo trochu ironické, že jsem na sebe vzal Argovu podobu.

Netvorů na obloze viditelně ubylo. Než Čas giganta skončil a než začalo být obtížné, aby měly všechny oči stejný účinek, zbývalo jenom pár mocných netvorů.

[Gaoooooo!]

[Kuaaaaaaaaaa!]

Při tom řevu netvorů, co přišli o své kamarády a podřízené, jsem byl spokojený. A pak jsem se vrátil ke svému původnímu vzezření. Ačkoli Hra Nebeského boha měla trvat ještě pár dalších minut, skončila předčasně. Možná to bylo tím, že vzít na sebe Argovu podobu vyžadovalo víc energie. Nebo možná tím, že jsem tak posílil moc svých Zlých očí.

Jelikož jsem nicméně dosáhl požadovaného výsledku, byl jsem spokojený. Teď se zdálo, že jsme měli nějakou tu naději. Vydechl jsem si úlevou a vytáhl jsem z inventáře Manový lektvar.

„Aikane, vpřed. Všechno rozdrť.”

[Uoooooong!]

Vážně jich zbylo jen pár. Jak si to Daisy uvědomila, takhle Aikanovi rozkázala, udělala přitom skvělou pózu. Ačkoli byl Aikan nemrtvý, inteligentně odvětil řevem a vyrazil vpřed. Těch pár netvorů, co zůstalo, neměli proti Aikanovi šanci.

„Už jenom 5 km, Korunní princi!”

„Rene, uklidni se! Podívej se dopředu!”

„Kuk, jak se můžu uklidnit, Lebu... ik?”

Aaach, i když to byla obtížná cesta, jakmile dorazíme na pobřeží, všechno skončí... Ech?

„Jak se dalo čekat... je tam armáda.”

Samozřejmě že jsem to také tak nějak čekal. Nemyslel jsem si, že se nás pokusí zastavit jen pomocí netvorů. Ale zdálo se, že ta armáda, co stála na pobřeží jako pobřežní stráž, překvapila víc Rena a Lebuik než mě nebo Daisy.

„Jak se opovažují...?!”

„Dobrý bože...”

Vykřikli Ren a Lebuik. To tam někoho znali? Prohlédl jsem si zem. Ačkoli jich nebylo tolik jako netvorů, kterým jsme čelili na nebi, z vojáků sálal vytříbený duch a horlivá krvežíznivost. Jelikož většina z nich byli muži, vážně jsem neměl důvod na ně zírat. Přece jenom jsem si nemohl být jistý, jak silní jsou, dokud se s nimi neutkám.

Kromě armády jsem zaměřil pozornost... na velitele. Správně, síla armády byla vážně v rukou velitele. Podíval jsem se na muže, co stál vpředu. Zlaté vlasy jako lví hříva, hluboké vrásky na čele a zářivé zlaté zorničky. Pevné, silné svalnaté tělo a černočerné brnění.

A nakonec v rukách velký dvousečný meč.

Až příliš se podobal někomu, koho jsem znal. Vlastně měli téměř stejnou tvář. Bez ohledu na to, jak jsem byl zabedněný, nebylo těžké vymyslet, kdo to byl.

„Vaše... Veličenstvo...!”

„Kuuk, otče...!”

„...”

Poslední zkouška nás čekala na pobřeží. Nebyl to nikdo jiný než Hrdina světa Panan a nepřítel světa.

-----------------------------------------------

 ~ A příště velké finále... které se nám trochu protáhne, protože se autor neovládl. ~

~ Také posílám díky za kafe pro čtenáře Bori a Anonymní. ~

<Předchozí>...<Následující>