KY - kapitola 4

Kapitola 4 – Zotavení z šoku

To neblahé tušení, co Loren dřív cítil, se brzy stalo realitou.

Ale nebylo to přesně kvůli hlídce.

Když zaparkovali vůz po straně cesty, uvázali koně a najedli se ze zásob, všichni šli do svých stanů si odpočinout kromě Lorena, co seděl blízko ohně a držel hlídku.

Po chvilce slyšel, jak z jednoho stanu začaly pronikat hlasy. Ztuhl a sekundu mu trvalo, než pochopil, co to slyšel.

Ty hlasy vycházely ze stanu, kde měl spát Sarfe.

Z toho stanu, co se sám od sebe třásl, vycházely obscénní ženské hlasy.

Loren nebyl ten typ člověka, co by si užíval odposlouchávání, ale snadno dokázal odhadnout, co se uvnitř stanu dělo.

„No tak, jste uprostřed pole...”

Neměl žaludek na to, aby jim šel něco říct, a mohl tak akorát sedět vedle ohně a snažit se tu situaci strávit.

Zároveň si uvědomil, jak trapné bude jít žádat o výměnu hlídku.

Nemohl popřít možnost, že v tom budou pokračovat až do rána, ale další věc, co měl na mysli, bylo, že v okolí nebyla žádná voda.

Nikdo se zdravým rozumem by nepomyslel na to, aby si na takovémto místo začínal s něčím neslušným. Na mysl mu vytanulo, že možná na opláchnutí použijí vodu ze vzácných zásob.

Bylo velmi pravděpodobné, že uvnitř Sarfova stanu bude vlhko a zatuchlo.

Do rána ten pach z větší části vyprchá, ale při výměně hlídek tam pořád bude viset. Lorenovi se nechtělo do toho stanu strkat hlavu.

„Nemohl počkat na jinou dobu?”

Ještě horší bylo, že slyšel dva ženské hlasy.

To znamenalo, že ze tří dívek v Sarfeho družině byly dvě z nich se Sarfem v takovém vztahu.

Ačkoli rozeznal dva hlasy, nestrávil s nimi dost času na to, aby věděl, kdo přesně to je.

Byl si jistý, že jednou z nich byla ta zlodějka, a jeho ospalost zůstala v mezích díky tomu, že přemýšlel o něčem hloupém, jako kdo je ta druhá dívka.

Loren shlédl do ohně a pomyslel si, že to nebylo tak špatné.

Pokud by se ho někdo zeptal, jestli by dokázal usnout, odpověděl by, že pravděpodobně ne.

Když byl ještě žoldnéřem, hlídku s ním vždycky držel ještě někdo další.

Zrovna teď tu nikdo nebyl.

Sarfe a dívky se nepočítali.

Nestrávil s nimi dost času a až dokončí tuto zakázku, stejně od nich odejde.

V duchu byl roztěkaný, že to bylo poprvé, kdy trávil čas o samotě bez přátel po boku.

Hořce se usmál, když si vybavil předešlou noc.

Strávil ji ve velké místnosti v laciném hostinci s cizími lidmi, ale nedokázal se ponořit do hlubšího, zdravého spánku. Opakovaně se budil, až slunce začalo vycházet.

To vedlo k tomu, že na místo setkání vyrazil brzy, aniž by se zbavil své únavy.

Loren hodil do ohně suchou větev, jak přemýšlel o svém zdraví.

Nedostatek spánku a snížená výdrž.

Oboje mu nakonec zpomalí pohyby a rozhodování.

Nebylo to tak kritické, ale to nic neměnilo na tom, že Lorenovo tělo potřebovalo odpočinek.

Ale nedokázal se přimět k odpočinku.

Vyhýbal se myšlenkám, co se stalo jeho brachům v poslední bitvě, a na jeho tváři se objevilo zamračení, jak mu osamělost hlídky o samotě ty vzpomínky připomněla.

Pokud byli naživu, byla tu šance, že se znovu setkají, ale ta bitva byla tak příšerná, že ta možnost byla malá.

„No, pořád můžu doufat, že z toho někdo vyvázl jako já...”

„Děje se něco?”

Ačkoli ta slova utrousil nahlas, nečekal, že někdo bude poblíž, aby je zaslechl. Celý překvapený vstal a sáhl po meči.

„Omlouvám se, pokud jsem tě polekala. To jsem neměla v úmyslu.”

Ta dívka před ním na sobě měla oděv kněžky, panikařila a mávala před sebou rukama. Byla to Lapis, co měla spát ve svém stanu.

Loren si uvědomil, že to není nepřítel, a přestal sahat po zbrani. Ale nečekal, že jeden ze členů družiny, co měl spát, na něj promluví a věnoval Lapis tázavý pohled. Přemýšlel, proč tu byla.

„No, ehmmmmm... stan vedle mě... víš...”

Lapis odhadovala, že Loren byl zticha, protože chtěl, aby vysvětlila, proč vyšla ze svého stanu, a začala rozpačitým tónem vysvětlovat.

Jakmile Loren zaslechl těch prvních pár slov, okamžitě pochopil, o čem mluvila, a polevil v obezřetnosti.

Jinými slovy, Lapis se neúčastnila toho, co se dělo ve stanu.

Ačkoli byl Sarfeho stan z tlusté látky, co dokázala zabránit chladu, nestačilo to na to, aby zabránila pronikání zvuků.

Kdyby spala až do rána, nevěděla by o tom, ale kvůli svému štěstí se probudila uprostřed noci.

Ačkoli byla kněžka, co vyrostla v izolovaném prostředí, dokázala snadno odhadnout, co se ve stanu dělo, a usnout poté, co poslouchala ty hlasy, bylo nesmírně obtížné.

„Ehm, už nemůžu usnout... a...”

„Jo, chápu, co tím myslíš. Bohužel...” odpověděl Loren vyčerpaným tónem a Lapis mu na oplátku věnovala rozpačitý úsměv. A pak si z nějakého důvodu sedla vedle něj.

„Nevadí, když tady s tebou zůstanu, dokud nebudu zase ospalá... nebo... dokud se nezklidní?”

Jelikož už seděla, Loren akorát kývl hlavou, nebyl schopen říct ne.

Jelikož byli uprostřed pole, nebylo to tak, že by tu kolem bylo nějaké jiné místo, kde by se mohla usadit.

Bylo pro něj praktické s sebou mít někoho dalšího, protože to byl způsob, jak udržet ospalost v mezích. A kdyby šla někam jinam a něco se jí stalo, bylo by to na jeho triko, protože dobře nedržel hlídku.

„Vždycky jsou takoví? Být dobrodruhem není ta nejbezpečnější práce a chápu, že ta nejistota, jestli přežijí další den, to může navést tímhle směrem, ale stejně...”

„I když bych ráda řekla, že takoví nejsou, vlastně se to děje celkem často. Bylo by ode mě příliš sarkastické říct, že jsem ráda, že jsou zdraví?”

Loren od Lapis takovou odpověď nečekal.

Jako žoldnéř Loren nikdy neměl šanci osobně si promluvit s kněžkou.

Jelikož byl člověk, co zabíjel a bojoval v bitvách k živobytí, kněz, co sloužil bohu, byl v naprosto jiném světě. Lorenova představa kněze byla starý muž s obtížným výrazem, kterému jste museli zaplatit obrovskou sumu, abyste si ho mohli najmout.

Ta dívka kněžka vedle něj, co vzdychala a mluvila s tímto vulgárním sarkasmem, byla až příliš jiná, než co Loren čekal. A překvapilo ho, že kněží jako ona existovali.

„Chci po nich příliš, aby si na takové věci vybírali místo a čas? No, většina božího učení říká, abychom rodili a množili se, takže z tohoto pohledu hádám, že nedělají nic špatného.”

„Když už mluvíme o bozích, kolik toho je? Kterému že to bohu sloužíš?”

Žoldnéři nenáviděli, když se z nich někdo snažil dostat osobní informace.

Všichni žoldnéři měli vzpomínku nebo dvě, kterou nechtěli, aby druzí znali, a kvůli tomu si Loren dával pozor, aby se moc nevyptával.

Ale do východu slunce bylo stále daleko a z Lapis, co se zdála být přátelská a hovorná, měl pocit, že jí nebude vadit, když se zeptá. A navíc se zdálo, že ani Lapis nechtěla, aby konverzace ustala.

„Sloužím Kuhklu, bohu vědomostí. A taky bys měl o bozích mluvit v rodu životném a ne neživotném. Mě to nevadí, ale někteří kněží jsou na to hákliví, takže by sis měl dávat pozor.”

„Díky za varování. Celý život jsem byl žoldnéř, takže toho o takových věcech moc nevím.”

„Na to jsem zapomněla. Proč ses rozhodl stát dobrodruhem?”

Na Lorenově tváři se objevilo malé zamračení, ale měl pocit, že by bylo nefér, kdyby neodpověděl na její otázku, když ona na jeho odpověděla. Po krátkém tichu Loren nakonec odpověděl: „Ta skupina, s kterou jsem byl, už neexistuje.”

„Ach... promiň, že jsem se zeptala.”

„To nic. To se stává pořád.”

Ačkoli bylo celkem dost skupin, co prohlašovaly, že jsou neporazitelné, většina to očekávání nesplnila.

Většina žoldnéřských skupin zažije vítězství a porážky, dává a dostává ztráty a početně se rozšiřuje nebo zmenšuje.

Ale někdy smolná skupina utrpěla velkou ztrátu, z které se nedokáže zotavit.

Tentokrát to bylo jen to, že to byla Lorenova skupina, co si vytáhla černého petra.

„Přál bych si, abych si našel jinou skupinu, ke které bych se přidal, ale když jsem přišel do města, byl jsem více méně švorc a síla byla v podstatě to jediné, s čím jsem mohl pracovat, abych si vydělal peníze.”

„Aha... ehm, Lorene, že? Vypadáš celkem silně.”

Lapis padl pohled na velký meč vedle Lorena.

Byl to nesmírně opotřebovaný meč, co Loren používal velmi dlouho.

Neměl na sobě žádné ozdoby nebo ornamenty a jeho obrovská čepel byla dost dlouhá, aby Lorenovi sahala k hrudi. Jílec byl vyrobený pro úchop oběma rukama a kolem byla omotaná látka. A byl velmi těžký, jak jeho vzhled napovídal.

Lorenovi trvalo pár let, než jím byl schopen máchat k vlastní spokojenosti, a s neustálými opravami a zesilováním jej používal až do teď.

„Není ta čepel stejně široká jako můj pas?”

Loren si nebyl jistý, jestli naznačovala, že je čepel široká nebo že měla úzký pas, a tak levou rukou zvedl meč, aby to porovnal.

Materiál použitý na výrobu meče, od čepele až po jílec, byl čistý kov.

Lapis se rozšířily oči, když viděla, jak Loren jednou rukou snadno zvedl takový těžký předmět.

„Jsi schopný ho držet jednou rukou... to je neuvěřitelné.”

„Je dělaný tak, aby se držel oběma rukama, ale trénoval jsem s ním dost, abych ho byl schopen použít jednou i dvěma.”

Loren vstal a zabodl meč do země.

„Chceš to porovnat?”

„Dobře, tak uvidíme.”

Loren to myslel jako vtip, ale Lapis, co neměla nic jiného na práci, se zvedla a přitiskla záda k čepeli.

„Co myslíš? Mám užší pas, ne?”

Loren se podíval na čepel a pak na Lapisin pas.

Za šířkou čepele nebyla vidět žádná část jejího pasu.

Znamenalo to, že Lapis měla opravdu užší pas než čepel, jak řekla.

Když mu pohled mírně klesl, spatřil, že zpoza ostří vykukovala její prdelka. Ale nemohl říct, že by byla tlustá, protože to pro dívky jejího věku bylo přirozené.

„C-co myslíš? Já... jsem štíhlá, ne? Uch, n-nejsem?”

Kvůli Lorenově nedostatečné reakci Lapis začala panikařit.

Musela si to Lorenovo ticho vyložit jako známku laskavosti a začala být nervózní.

„Jo, jsi štíhlá. Můj meč je mnohem širší.”

„A-ano, samozřejmě. Není možné, aby to bylo obráceně.”

Ale tvoje prdelka nebyla.

Ačkoli mu ta myšlenka vytanula na mysli, zdržel se toho, aby to řekl nahlas. Mezitím Lapis nadmula hruď a pokračovala uklidněným tónem. Snažila se znít, jako kdyby ji to vůbec netrápilo.
-----------------------------------------------

~ Sice se tato kapitola tváří jinak, ale erotiku od příběhu rozhodně nečekejte... ~
~ V komentářích u předchozí kapitoly někdo celkem přesně odhadl, jak to s tou hlídkou nakonec dopadne... ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>