HK - kapitola 97

Kapitola 97 – Hlášení Luky Salonen Eskoly (3)

Devátý rok. Když jsme teď mohli komunikovat slovy, mohl jsem o Miruporon pochopit spoustu věcí.

Dozvěděl jsem se, že byla nečekaně hovorná. No, možná to bylo tím, že jsme byli „přátelé”. Zdálo se, že Miruporon lovila ve volných dnech. Dneska jsme mluvili o kočce, co Bergholmové chovali.

Kočičí srst byla evidentně jiná než psí nebo sobí. Mluvila o tom tak šťastně, a tak jsem se jí zeptal, jestli by chtěla chovat kočku. Miruporon potřásla hlavou. Řekla, že tady byli jenom rysi. Zdálo se, že ve městě byly toulavé kočky, ale tady kočky nemohly žít bez lidské pomoci, takže se tu nedaly najít.

A pak mě Miruporon o něco požádala. Zeptala se, jestli by se mohla dotknout mých vlasů, jelikož byly jemné jako kočičí srst.

Naštval jsem se a řekl jsem jí, aby moje vlasy nebrala jako kočičí srst, ale ona vypadala sklíčeně, a tak jsem jí obzvláště dovolil se jich dotknout.

Vypadala šťastná, když řekla, že je to lepší pocit než kočičí srst. Nemohl jsem si pomoct, a tak jsem jí řekl, že se jich může občas dotknout.

Desátý rok. Možná to bylo tím, že se mému staršímu bratrovi a jeho manželce narodilo dítě, ale otec na mě dotíral, abych se oženil.

Požadoval po mě, abych šel do přístavu prodat ryby z jezer a našel si manželku. Lidé v mém věku se už také všichni oženili nebo provdali. I když mi bylo přes dvacet, neměl jsem na ženění chuť.

Dneska jsem se se svým starým otcem nakonec znovu pohádal. Každý den jsem lovil zvířata a peníze z prodeje kožešin jsem dával domů. Co byl jeho problém! Cítil jsem, jak se ve mně vzdouval hněv.

Můj starší bratr měl trojčata. Dům byl v míru. Ale otec řekl, že to tak není. Neměl jsem ponětí, o čem to mluvil. Nakonec do toho musela zasáhnout matka a usmířit nás.

Jelikož byl skoro čas na setkání s Miruporon, nechal jsem otce v matčině péči.

Miruporon v tichosti čekala u vchodu do pevnosti. Měla košík, takže jsem se zeptal, co v něm bylo. Odpověděla, že udělala oběd. Myslím, na jídlo v lese. Podzimní les byl živě vybarvený.

Za pár dní na zemi napadla tenká vrstva sněhu. Nezbývalo nám mnoho dní, kdy bychom mohli chodit ven v piknikové náladě.

V lese jsme lovili zajíce, kachny a divoká prasata. Od každého dva. Malé kořisti jsme uložili do brašen a divočáky jsme vytáhli na saně. Pak jsme si udělali přestávku u řeky.

K jídlu byl rybí koláč a ovocná šťáva. Miruporon to udělala sama. Když jsem jí řekl, že to bylo výborné, vypadala potěšeně.

Potom jsme mluvili, dokud slunce nezačalo zapadat.

Miruporon řekla, že jsem dneska vypadal zesláble. Pravděpodobně to bylo tím, že jsem se pohádal s otcem. Jelikož by bylo zbytečné se otázce vyhýbat, protože by se vytrvale ptala, řekl jsem jí jenom to, že jsem se pohádal s otcem.

Najednou mě požádala o ruku, takže jsem k ní natáhl ruku.

Miruporon mi prsty začala psát něco na dlaně. Když jsem se zeptal, co to bylo, zamumlala „arafuni nid”. To znamenalo Pavoučí síť.

——Jak pavouk vytrvale splétá svou síť, tvé úsilí nakonec přinese ovoce a získáš uznání.

Řekla mi, že to bylo kouzlo, co v sobě mělo takové přání.

Ta slova mi doputovala do srdce. Když jsem si vyslechl Miruporon, uvědomil jsem si to. Uvědomil jsem si, že jsem chtěl nabýt uznání od otce.

Z nějakého důvodu se mi chtělo brečet.

Jedenáctý rok. Miruporonin otec byl známý jako mistr v lovu medvědů. Když ho požádáte, dokonce se o maso podělí. Na rozdíl od toho, co jeho vzezření naznačuje, to byl laskavý muž. Když se ta rodina přestěhovala do vesnice, včlenili se do okolí. Také to možná bylo díky Miruporonině laskavé matce.

Mezitím jsem já začal něco potají dělat. A to lovit medvěda, co žil v lese. No, samozřejmě zatím žádné výsledky. Pár škrábanců na stromech a výkalů s medvědí srstí, ale ve skutečnosti jsem ho nepotkal.

Jak můžu v lese narazit na medvěda, lámal jsem si frustrovaně hlavu.

Co se týkalo toho, proč jsem měl spadeno na medvěda, měl jsem v plánu Miruporon požádat o ruku. Pokud mě její otec neuzná, nebudu se s ní moct oženit.

Pokud získám úžasného medvěda, její otec ten sňatek přijme.

Měl jsem takový plán, takže jsem hledal příležitost k lovu medvěda.

Poslední dobou se mě ostatní muži z vesnice začali ptát na různé věci o Miruporon. Možná proto, že se s ní chtěli spřátelit. Samozřejmě jsem jim neposkytl žádné informace.

Pokud budu takhle otálet, někdo mi ji sebere. A tak jsem musel rychle ulovit medvěda.

Nebe ztmavlo. Teď jsem se musel vrátit. Moje rodina se o mě začne bát. Ale vítr vál vzácně do zad. Měl jsem pocit, jako kdyby mě les povzbuzoval.

Ozvěna listů mi přišla jiná než obvykle. Něco tu bylo.

Ještě chvilku, řekl jsem si, a pokračoval kupředu.

Pak jsem viděl, jak se v dálce něco blýskalo. Ty dva zdroje světla byly jako oheň. Ta silueta zvířete byla jasnější. Byl to bílý medvěd.

Slyšel jsem o něm zkazky, ale překvapilo mě, že vážně existoval. Bílý medvěd jiný než ti, co žili na ledu, mystická existence, pán lesa. Nebo tak se to povídalo v rodinných tradicích.

Povídalo se, že díky masu z bílého medvěda dům prospíval. Pokud ulovím toho bílého medvěda, můj sňatek bude přijat.

Zdálo se, že i ten medvěd si mě všiml. Najednou začal jednat nepřátelsky a rozběhl se ke mně.

Rychle jsem namířil puškou. Slabinami medvěda byly hlava, krk a hruď. Můj protivník sem mířil na všech čtyřech. První rána. Mířil jsem na úpatí krku. Medvěd se té střele na poslední chvíli vyhnul. Rychle jsem vyhodil prázdnou nábojnici a znovu zamířil. Zbývaly mi čtyři náboje. Do té doby ho musím vyřídit.

Bílý medvěd řval, jak se ke mně řítil. Prsty se mi chvěly strachem. Druhá rána. Zasáhl jsem nohu, ale jen trochu zpomalil. Do smrtelného zranění to mělo daleko.

Ten medvěd se rychle blížil. Byl velmi velký. Cítil jsem, jak ze mě lil pot.

Pokud uteču, rozhodně mě zabije. Jediný způsob, jak teď přežít, bylo toho medvěda zabít.

Třetí střela ho zasáhla do hlavy. Ale medvěd se nepřestal hýbat.

Medvědi měli silnou vrstvu tuku. I když kulka zasáhne životně důležitý bod, nemusí se přestat pohybovat. Vybavil jsem si, že to říkal dědeček Bergholm.

Proto byl lov medvědů nebezpečný.

Jsem hlupák. Dělat tohle, abych se oženil s ženou.

Pevně jsem zavřel oči a utěšil se.

Ale pak jsem najednou pomyslel na pavoučí hnízdo.

——Jak pavouk vytrvale splétá svou síť, tvé úsilí nakonec přinese ovoce a získáš uznání.

Když jsem pomyslel na tohle, začal jsem být překvapivě klidný. Nic mě neděsilo.

Když jsem otevřel oči, medvěd byl na zadních s jednou přední tlapou zvednutou vysoko do vzduchu a odhaloval své ostré drápy. Svůj životně důležitý bod, hruď, měl odhalenou, takže se mi vytočily koutky úst. Vypálil jsem dvě poslední nábojnice do jeho hrudi. Medvěd sebou trhl a velmi se zatřásl.

Jakmile jsem zkontroloval, že kulky zasáhly, otřásl mnou velký náraz.

Zorné pole mi potemnělo.




Probudil jsem se kvůli něčímu hlasu.

Někdo mi pevně svíral ruku, takže jsem cítil, že mě trochu bolely prsty. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem strop mého domu. Člověk vedle mě byla Miruporon. Její tvář byla v tragickém stavu, oteklá a zčervenalá od vzlykání.

Proč brečíš? Když jsem to řekl, vypadala velmi překvapeně. Pak začala nahlas brečet. Nechápal jsem to.

Lidé přišli dovnitř, jak zaslechli její hlasitý brek. Byli to moje a Miruporoniny rodiče.

Matka ke mně přiběhla. „Nechoď,” řekla.

Ne, jsem naživu!!

Zdálo se, že si myslela, že jsem umřel.

Když jsem se zeptal, co se stalo, zdálo se, že mě našli pod velkým bílým medvědem. Přesunuli mě ke mně domů a byl jsem tři dny v bezvědomí. Evidentně mě našel Miruporonin otec. Když mě donesl sem, řádně vzal i toho medvěda. No ano, bylo to jediné, co jsem mohl říct.

Na druhou stranu, když jsem otci upřímně řekl, že jsem byl v lese na lovu medvědů, otec mě uhodil. Vyhuboval mi, že jsem nevděčný syn. Otec i matka plakali. Padl jsem tváří na zem a omluvil jsem se, že jsem udělal něco bláhového. Otec mi řekl, že si mám dělat, co chci, a odešel z místnosti, aniž by řekl něco dalšího. Matka řekla, že je ráda, že jsem naživu. A taky mi řekla, abych otce nechal na ní.

Otcova reakce byla nejhorší možná, ale uvnitř jsem měl pocit zadostiučinění. Ačkoli bych se neodvážil to znovu udělat.

Miruporon se ke mně pevně tiskla a nepouštěla mě. I když jsem se svíjel a řekl, že tu jsou naši rodiče, nehnulo to s ní.

Miruporonini rodiče na nás tiše zírali. Sebral jsem odvahu a požádal jsem o Miruporoninu ruku ve sňatku.

Ta slova se k nim nedonesla, ale otec souhlasně kývl. Její matka vedle něj se vesele smála.

Když jsem se zeptal Miruporon, jestli to pochopili, začervenala se a řekl: „Pravděpodobně.”

A takhle byl náš sňatek přijat.

Dvanáctý rok. Po mnoha událostech jsem se mohl oženit s Miruporon. Můj otec ke svatbě rozvážně svolil. I matka vypadala šťastná. Dneska byl den oslavy.

Tchán mi dal něco v kožené brašně. Byla to kožešina z bílého medvěda, co tchán vždycky nosil. Pobídl mě, abych si ji oblékl. Přemýšlel jsem, jestli chtěl, abych si to vzal na oslavu. Bylo to něco, co se dlouho používalo, ale kožešina se nádherně leskla. Přemýšlel jsem, jestli to bylo vážně v pořádku, ale dál mě pobízel, abych si ji oblékl, a tak jsem to vděčně přijal.

Zúčastnil jsem se oslavy, zatímco jsem měl na sobě kožešinu z bílého medvěda.

Když mě zavedli na rezervované místo, všichni účastníci měli zvířecí masky, takže mě to překvapilo. Miruporon na sobě měla kožešinu z bílého medvěda, co jsem ulovil. Bylo to tak nějak trapné. Odněkud jsem slyšel, jak se někdo posmíval: „Hej, pár bílých medvědů!”

Ten, co se nám posmíval, byl lenní pán. Lenní pán a jeho manželka měli oděv z šedého vlka. Dokonce i děti měly vlčí kožešinu. Kde přesně ty kožešiny všichni vzali? Z toho divného pohledu jsem se rozesmál.

Miruporon ukázala na svou kamarádku. Aina a její manžel měli kožešinu z rysů. Pravděpodobně to sešili s jinými kožešinami. Pěkná práce, přemýšlel jsem udiveně.

Když jsem se podíval vedle sebe, Miruporon vypadala šťastně. To byl nejšťastnější den v mém životě. Taková byla vzpomínka na ten den.




Za pár let později.

——Ráno rodiny Rango začíná brzy. Každé ráno mě vzbudí má rozkošná manželka... ne.

——Hii?!

Člověk, co mnou silně zatřásl, aby mě probral, byl otec mé manželky, Teoporon Ponu Rango. Byl to záhadný muž, co měl horní půlku těla celý rok odhalenou.

Když jsem otevřel oči, natahoval ke mně kopí, což znamenalo, že bychom měli jít ven lovit. Když jsem byl čerstvě oženěný, mnohokrát jsem zaječel, když mi tchán stál se zbraní v ruce vedle postele. Za pár let po svatbě jsem si na to už zvykl.

Tchán si oblékl medvědí kožešinu, co visela u vchodu. Byla z kožešiny hnědého medvěda, co nedávno ulovil. Já jsem si natáhl kožešinový plášť, co visel vedle jeho. Zatímco jsem si nazouval boty, tchán mě s něžným pohledem v tichosti sledoval, jak si zavazuju tkaničky. Tento můj tchán byl celý rok bosý. A ani nikdy neměl omrzliny. Copak to měl jen za tělo, přemýšlel jsem.

Šli jsme ven spolu, ale mířili jsme na rozdílná místa. Tchán používal kopí, zatímco já lovil s puškou. Nedalo se nic dělat, protože jsme měli rozdílné metody. Důvodem nebylo jenom toto. Tchán měl spadeno na medvědy.

Nebylo to jen jednou nebo dvakrát, co mě vyděsilo, když jsem ho následoval na lov. Medvědi jsou nebezpeční, a přesto tchán ani trochu nezaváhal a zabil je jenom kopím.

Já jsem šel se psem hlouběji do zasněženého lesa.

Během dopoledne jsem chytil zajíce a dva bělokury. Když jsem se vrátil domů, tchán už skončil s opracováním velkého divočáka, co chytil.

Neměl jsem v plánu soupeřit se svým nadlidským tchánem. Ale i tak mě to stále rozčilovalo.

Jak jsem kořist, co jsem ulovil, uložil do nádoby a přesouval se ke skladišti k vyzrání, tchyně velmi čile vyběhla z domu.

„Vážný!” zakřičela, jak mě popadla za rukáv a snažila se mě odtáhnout dovnitř.

Tchyně se snažila ze všech sil naučit řeč, ale nedokázala se zlepšit na úroveň mé manželky. Mnohokrát jsem nechápal, co chtěla říct. Nejdřív ji požádám, aby se uklidnila, a vysvětlila, co je tak vážného.

Když tchyně popadla dech, řekl: „Dítě, brzy přijde.”

Když to tchán zaslechl okamžitě pustil kopí a zamířil dovnitř. Já běžel pro doktora.

Bylo před pracovní dobou, ale stejně jsem zaklepal. Doktor, co vykoukl, už takhle po ránu páchl po alkoholu. Bylo to to nejhorší.

Doktor vykoukl, zatímco si mnul oči. „Co~ se děje? Manželi z rodiny Poron,” řekl.

Komu říkáš manžel z rodiny Poron! Příjmení je Rango!

Když jsem mu řekl řádné příjmení, tentokrát mi řekl Lucaporon. Já jsem ve jméně „poron” neměl!! Ale pak jsem si uvědomil, že nebyl čas stěžovat si na takové věci.

Požádal jsem doktora, aby přišel k nám domů, protože se má co nevidět narodit dítě. Také jsem požádal ženy, co slíbily pomoc u porodu.

Díky mému zápolení, ne, díky úsilí mé manželky se narodilo zdravé dítě.

Poté, co všichni ostatní odešli, jsem jí jako povzbuzení řekl, že si vedla dobře. Moje manželka mi z nějakého důvodu řekla „děkuju”.

Když jsem se zeptal, proč mi děkovala, odpověděla, že to bylo proto, že byla tak šťastná. Dostal jsem nevysvětlitelný pocit a popadl jsem svou ženu za ruce.

Mé mladší já by si nedokázalo představit, že Miruporon a já budeme oslavovat narození dítěte jako pár, zatímco se budeme držet za ruce.

——Děkuju, Miruporon. Taky jsem šťastný.

Byl to okamžik, kdy jsem byl konečně upřímný.




Druhého dne tchán žádal lenního pána o laskavost.

Požádal lenního pána, aby pojmenoval novorozené dítě.

Lenní pán se mě potají zeptal: „Hej, Luco. Nevadí ti, že o tom rozhodnu já?” Řekl jsem mu, že mi to nevadí, když to tak řekl můj tchán.

Proč si my muži musíme šeptat potají, odpověděl jsem, jak jsem od sebe odstrčil toho netvorného lenního pána, co pořád vypadal mladě.

Netvorný lenní pán se zeptal: „Chtěl bys přece jenom něco-poron?”

Neptej se mě!! Přemýšlej normálně!!

Později lenní pán udělil našemu novorozenému dítěti jméno Mishka. V cizí zemi to evidentně znamenalo mládě.

Moje rodina byla šťastná, říkala, že to je dobré jméno. Já osobně jsem byl šťastný, že v tom jméně nebylo -poron.
--------------------------------------------------


~ A závěr Lucova hlášení... ~

~ Příště bude kapitola o Ritzově nevěře?! ~

<Předchozí>...<Následující>