KY - kapitola 3

Kapitola 3 – Odjezd a Nevíra

Druhého rána se Loren ukázal u východní brány. Měl svou zásobu jídla v malé plátěné tašce, svůj velký meč připnutý k zádům a na sobě své ošoupané kožené brnění.

Nebylo to moc, ale s tím se nedalo nic dělat, protože všechno musel nechat na bojišti a neměl žádné peníze, aby si koupil řádné vybavení.

Zdálo se, že přišel brzy, neboť neviděl Sarfeho, ani nikoho jiného z družiny.

A tak se rozhodl si trochu popovídat se strážemi, dokud zbytek družiny nepřijde.

Zatímco Loren mluvil se strážemi, konečně zjistil jméno města, ve kterém byl, což bylo Kapha.

Loren o tomto městě vůbec nic nevěděl.

Předpokládal, že to bylo město v nějaké zemi, ale jelikož žoldnéři nebyli omezení na jednu konkrétní zemi a jelikož se jen stěží dostal z bojiště, Loren neměl jak něco znát o Kaphě.

„Je to dobré město. Není tak dobré jako to hlavní, ale jídlo tu je dobré a lidi jsou vlídní. A navíc to je taky moje rodiště,” řekl mladý strážný.

Loren vážně nedokázal pochopit smysl nebo význam rodiště.

Co si Loren pamatoval, byl žoldnéř a přesouval se od bitvy k bitvě.

Člověk jako Loren, co nikdy nebyl schopen usadit se na jednom místě, si nedokázal pomoct a trochu tomu strážnému, co z hloubi srdce věřil, že Kapha je dobré město, záviděl.

Ale usadit se znamenalo skoncovat s žoldnéřstvím, což znamenalo vymyslet jiný způsob živobytí.

Pokud se jedna skupina rozpustila, mohlo to znamenat dvě věci. Buď se přidat k jiné skupině, nebo přestat být žoldnéřem a hledat si jinou práci.

Jak Loren přemýšlel, že být dobrodruhem v tomto městě a usadit se by nebylo příliš špatné, Sarfe a jeho družina se konečně ukázala.

Všichni měli na zádech plné tašky a v porovnání s Lorenem, co neměl nic než malou plátěnou brašnu, byli mnohem lépe vybavení.

„To jsou tvoji přátelé?”

Jasné a tolerantní chování stráže najednou mírně zkyslo.

Loren si myslel, že možná měl něco proti dobrodruhům, ale rychle tu myšlenku zahnal, protože to by znamenalo, že by k němu nebyl tak laskavý.

„Možná to je tím, že nevypadám jako dobrodruh,” pomyslel si Loren, jak odpověděl: „Spíš obchodní partneři. Přidal jsem se k nim jen na tuhle zakázku.”

„Nechci znít jako nenávistník, ale měl bys z té družiny odejít co možná nejdřív. Chlápek, co si do své družiny pozve bandu žen, není nikdy slušný.”

Loren si pomyslel, že možná prostě žárlil, ale nehodlal na to poukázat.

Rozpačitě se zasmál a vydal se k Sarfovi a dívkám, strážnému za sebou mávl.

„Čekal jsi dlouho?”

Loren potřásl hlavou.

Ačkoli se domluvili, že se setkají ráno, nebylo to tak, že by se dohodli na konkrétní hodině. Také při čekání získal od stráže informace.

Nepromarnil žádný čas, takže si nemyslel, že by si musel stěžovat.

„No, všichni jsme tu, tak pojďme. Jít celou cestu až tam bude otrava, tak si pronajmeme vůz.”

Členové družiny se Sarfem souhlasili, ale Loren se na místě zastavil.

Jelikož vesnice byla tři dny chůze odtud, myslel si, že tam půjdou po svých.

Když si koupil zásoby na pár dalších dnů a když strávil noc v nejlevnějším hostinci, co dokázal najít, neměl dost peněz, aby zaplatil za vůz.

Tímhle tempem bude muset jít po svých, zatímco ostatní pojedou vozem.

Zatímco debatoval, jestli by si měl půjčit peníze nebo běžet stejným tempem jako vůz, ucítil, jak mu do ruky vklouzlo pár mincí.

Lorena to překvapilo a podíval se vedle sebe. Vzhlížela na něj černovlasá dívka v oděvu kněze, měla prst u úst.

Ostatní byli příliš zaneprázdnění hledáním vozu a nevšimli si počínání kněze Lapis.

„Jsi v obtížné situaci, ne?”

Než mohl Loren něco říct, Lapis pokračovala s úsměvem na tváři: „Je to 10 měďáků. Mělo by to stačit na cestu do vesnice a zpět, tak to prosím použij.”

Loren se podíval na mince ve své ruce, pak se pohledem vrátil zpět k Lapis, věnoval jí zmatený pohled.

Lapis vystrčila jazyk a řekla Lorenovi: „Půjčím ti je, tak je použij.”

Pro Lorena bylo dobře, že nemusel nahlas říct, že nemá žádné peníze, ale půjčovat si peníze nebylo mezi žoldnéři normální.

Mezi žoldnéři to bylo nemoudré, protože to byla profese, kdy nikdo nevěděl, jestli bude druhého dne ještě naživu, aby ty peníze vrátil. Což vedlo k mnoha argumentům. Loren usoudil, že u dobrodruhů to možná bylo jiné.

„Pokud mi teď budeš dlužit jednu laskavost, později mi možná pomůžeš, abys mi to oplatil, takže to je vlastně taky taková investice.”

Loren nedokázal pochopit půjčku zdarma, ale zakládat počínání na propočtech a pečlivém úsudku, něco takového dělal.

Rozhodl se o tom přestat moc přemýšlet a rád její nabídku přijal. Dal si mince do kapsy a mírně k Lapis sklonil hlavu, vyjádřil svůj dík.

Lapis se usmála a řekla mu, aby se tím netrápil.

Jak od něj Lapis odešla, zaslechl, jak se hlasy Sarfeho a zbytku družiny blížily.

„Našli jsme vůz. Cesta do vesnice bude stát 5 měďáků.”

Byla to přesně půlka toho, co mu Lapis půjčila.

Jak Loren sáhl do kapsy a dal Sarfemu peníze, ulevilo se mu, že ze sebe nemusel dělat hlupáka.

„Nemůžu vám dost poděkovat. Chůze prostě zabere spoustu času a energie.”

Muž, co je vzal s sebou, byl rolník z vesnice, co přijel do města nakoupit zásoby.

Přijel do města s kožešinami a plodinami na prodej a koupil si jídlo a nástroje a měl se co nevidět vracet. Jelikož prodal většinu věcí, co přivezl, na voze měl spoustu místa. Rozhodl se těch 5 lidí vzít, aby si vydělal trochu víc.

„Vy jste dobrodruzi, co jdou do vesnice vybít ty gobliny, že? Tak bych vás tam měl vzít co možná nejrychleji.”

Loren měl pocit, že když to bylo takhle, měl by jim dát slevu, ale jelikož Sarfe a jeho družina mu už děkovali, potlačil to nutkání zkusit tu cenu změnit.

Ačkoli vůz byl rychlejší než chůze, koně, co vůz táhli, byli spíš silní než rychlí, takže nebyli tak rychlí jako váleční koně.

Ale bylo to dvakrát rychlejší než jít pěšky a rolník řekl, že když vyrazí ráno, stráví na cestě noc a do vesnice se dostanou v poledne druhého dne.

Zůstat ve voze den a půl nebylo snadné, ale Loren měl podobné zkušenosti ze svých žoldnéřských dob, a tak to nebylo to nejhorší.

Napadlo ho, že by zapředl hovor se Sarfem a pokusil se navázat mezi nimi nějaké to porozumění, ale kvůli zlodějce Naron a kouzelnici Oxy nedokázal najít příležitost.

Lapis celou dobu spala a rolník měl na pilno s řízením vozu, takže Loren nakonec sklonil hlavu mezi kolena, zavřel oči a jen čekal, až čas mine.

Jak slunce zapadalo a blížila se noc, vůz zastavil.

„Pro dnešek se tady utáboříme.”

Cestovat během noci obvykle nebyla ta správná volba.

Cesty byly celkem bezpečné, protože vojáci a dobrodruhové často vybíjeli netvory a zloděje (ty zločinecké) a dokud jste zůstali na cestě, nenaběhli jste si do velkých problémů. Ale stejně tu byla šance, že byste narazili na netvory nebo zloděje.

V noci byla vyšší šance, že k takové události dojde, takže v noci cestovali jenom lidé, co spěchali, ti, co si najali silné stráže, nebo hlupáci, co neznali rizika.

Rolník nebyl ani jedno z toho a Loren si myslel, že zůstanou v hostinci.

Pokud v hostinci nehodlali zůstat, znamenalo to, že budou tábořit venku. Když Loren pečlivě popřemýšlel o situaci, vzpomněl si, že neměl dost peněz na zaplacení pokoje.

Jediné peníze, co měl, byly ty mince, co mu Lapis ráno půjčila. A 5 měďáků bylo jen stěží dost na to, aby si pronajal stání ve stájích, takže by mu nezbyly žádné peníze na cestu zpět do města.

Kdyby na to došlo, musel by si půjčit víc peněz, takže se mu tak nějak ulevilo, že tábořili venku.

„Aaach, jsem tak unavená, že mě bolí zadek!”

„Přestaň si stěžovat. Musíme rozbít tábor, než se setmí.”

Naron a Oxy vystoupily z vozu, zatímco se nahlas bavily. Sarfe a rolník je sledovali se suchým úsměvem na tváři.

Byli uprostřed planiny, nebyly tu žádné stromy nebo opuštěné budovy, kde by mohli číhat netvoři nebo zloději, ale Loren se rozhlédl po tábořišti a zamračil se.

V situaci, kdy neměli ponětí, co by v jejich blízkosti mohlo číhat, na ně hlasité zvuky upozorňovaly. A rozdělat oheň bez žádného zákrytu znamenalo, že je bude vidět na míle daleko.

Přál si, aby se přesunuli do nějaké prolákliny s lepším zákrytem, ale o okolním terénu neměl žádné znalosti a nevěděl, jestli tu v okolí nějaké takové místo bylo.

Mohl akorát věřit, že Sarfe a rolník o okolí věděli víc, a snažit se dávat pozor na takové vpády.

Už teď se cítil otráveně, ale Sarfova další slova mu zasadila smrtelný úder.

„Dneska v noci budeme držet hlídku.”

„Tím myslíš... jen my dva?”

Včetně rolníka jich bylo šest. Pokud by vzali 3 hlídky v párech po 2, bylo by to pro všechny mnohem snazší. Loren si myslel, že měl zvláštní důvod, když chtěl, aby hlídku drželi jenom oni dva, ale Sarfeho odpověď byla překvapivá... naprosto jiným způsobem.

„No, bez spánku to je drsné, takže to budeme my dva.”

„Budeme mít na hlídce jen jednoho člověka?”

Bývalému žoldnéři jako Lorenovi ta slova zněla neuvěřitelně.

Samozřejmě neměli tolik dostupných lidí, takže Loren nečekal nic extra, ale v jeho žoldnéřské skupině bylo normální jednat v páru, ať už šlo o hlídkování nebo výzvědy.

Sólově jednali jenom tehdy, když byli sami nebo když bylo absolutně nutné se rozdělit a jednat nezávisle.

„Máš s tím problém? Velitel ti říká, abys to udělal, tak prostě zmlkni a udělej to!”

Zrovna chtěl Sarfemu vysvětlit nebezpečí držet hlídku o samotě, ale Naron viděla, že chtěl něco říct, a tak ho přerušila hlasitým, káravým tónem.

Oxy nic neřekla, ale musela si myslet to samé, protože Lorenovi věnovala chladný pohled.

Nezdálo se, že by to Lapis nějak zajímalo, vypadala ospale, i když spala celou dobu na voze. Mnula si oči a potlačovala zívání. Loren usoudil, že nemělo smysl se je snažit přesvědčovat.

„Dobrá. Ty a já. Kdo bude hlídkovat jako první?”

„Ty si můžeš vzít první hlídku. Mě se chce spát.”

Přemýšlel, jestli bylo v pohodě, aby se velitel družiny choval takhle, ale nic neřekl, neboť bylo jasné, že i kdyby se pokusil dohadovat, nikdo by nebyl na jeho straně.

„Dobrá. Vzbudím tě v půlce během noci.”

„To zní dobře.”

Sarfe mávl rukou, byl to signál, že konverzace skončila. Loren si nemohl pomoc a cítil jasnou nervozitu a hluboce si povzdechl.
-----------------------------------------------

~ Dojem z družiny vytrvale klesá! ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>