ICDS - kapitola 276

Kapitola 276 – Třetí série (1)

„...Ach.”

Licorice měla v ruce Čistě Černou Touhu, co se proměnila zpět do své podoby náramku, potrhanou Felixovu Lávovou pláštěnku a ostatní mé předměty. Když se mé tělo přestavovalo, zdálo se, že Čistě černá touha a ostatní mé předměty spadly. Licorice je naštěstí sesbírala.

Čistě černá touha měla účinek nezničitelnosti, takže jsem se o ni nemusel bát. Felixova lávová pláštěnka se mohla také automaticky opravit, pokud zůstal jediný kousíček. Ostatní vybavení bohužel...

Ugh, to všechny moje ostatní předměty došly zmaru? Na okamžik mi přeběhl mráz po zádech. Doufal jsem, že to nebyla pravda. Chytil jsem náramek, co mi Licorice hodila, a nasadil si ho.

V mžiku jsem cítil, jak se mi fyzické schopnosti zvýšily, zatímco mi tělo pokryl černý kov. Uuu, na holé kůži to studilo.

Nepatrně jsem klesl a otočil se na ty dvě dívky. Licorice mi dala zbytek mého vybavení zabalených do balíčku v pláštěnce. Od pohledu to vypadalo, že pláštěnka se dala zachránit, ale ostatní byl problém.

Předměty, co jsem získal nedávno, jako Čepel skrytá ve stínu, Trnový trůn a Ozvěnový prsten působily v pořádku. Naštěstí jejich schopnosti vydržely. Naopak po Zlaté slzičce nebo Ukazováku Masového golema nezůstala ani stopa. Bylo to vybavení nízkého řádu a ani hodnoty, co mi dávaly, na mě neměly takový vliv. Ale stejně jsem měl pocit, že jsem utrpěl ztrátu, neboť jsem je měl dlouho.

„Taková škoda.”

„Jo, taková... Na co se díváš?”

Zdálo se, že Licorice litovala něčeho jiného. Uvědomil jsem si, že měla pohled upřený na určitou mou část, a tak jsem ji plácl po hlavě. Přesně jako jsem nemohl vrátit čas a být znovu nahý, ani zničené vybavení se nedalo zvrátit. Jen jsem se musel postarat o to, co mi zůstalo.

„Hrdino, co se stalo?” zeptala se Lotte zastřeně.

Já jsem nesmírně prostě odpověděl: „Všechno kromě mě zmizelo.”

„...”

Lotte neměla slov. Suše jsem se usmál a otevřel jsem inventář. Správně, otevřel se. Musel. Magický nástroj vetřelců, ten fialový krystal, už na tomto světě nebyl. Vložil jsem veškeré vybavení a doplňky do inventáře a protáhl se. Jak jsem inventář zavřel, vlila se do mě obrovská moc.

Očividně to byla moc průzkumníka, co mi dala kobka a Sherafina.

„Co se stalo s mocí světa, Drahý manželi?”

„Také jsem ji nasál. Vzhledem k okolnostem jsem ji nedokázal izolovat. Ale stejně...”

Zavřel jsem oči. Jakmile Ellos zemřel, moc světa opustila jeho tělo. Okamžitě poté ji odmetl proud many a můj vír ji nakonec uvěznil.

Přesně takhle se přirozeně stala mou součástí.

Podařilo se mi zabránit tomu, aby se smísila s mocí světa, co jsem měl, ale když teď byla ve mně, neodejde tak snadno. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím jsem byl naštvanější. Ellos, tenhle mizera. Byl Hrdina a jako takový se použil jako sebevražedná bomba. Věděl jsem, že Baruellu miloval, ale tohle bylo příliš! A... a...!

„Aaaa, ksakru! Ten mizera!”

„Uklidni se, Drahý manželi, tvoje mana soptí.”

„Ach, správně. Promiň.”

Díky Licorici jsem se uklidnil. Během procesu přestavby mého těla od samého počátku se použilo vskutku obrovské množství many, ale to množství, co stále cirkulovalo mým tělem Perutovým okruhem, nebylo nic, nad čím by se mohl ohrnout nos. Zdálo se, že to bylo zhruba dvojnásobné množství, co jsem měl předtím...

„Sherafina už by mě teď měla prohlédnout, ne? Podíváme se.”

Poprvé po dlouhé době jsem otevřel své stavové okno.

| Jméno: Kang Shin |

| Rasa: člověk / Pohlaví: muž |

| Profese: Elementalista (vedlejší profese: Mixátor technik, Krotitel) |

| Titul: Bůh blesku |

| Řád: Platina 9 / Level: 81 |

| HP – 352.180/352.180 / MP – 497.590/497.590 |

| Síla – 539(+215) / Mrštnost – 572(+195) / Konstituce – 763(+71) |

| Inteligence – 144(+70) / Magie – 879(+185) |

| Charisma – 407(+130) / Štěstí – 182(+90) |

| Normální techniky – Bojové umění vysokého řádu (mistr – útočná moc, útočná rychlost +20%), Peruta: Šílený tajfun (Lv 8), Střelba z kuše vysokého řádu (Lv 2), Hněv větrného krále (Lv 5), Hrdinný úder vysokého řádu (Lv 5), Provokace vysokého řádu (Lv 9), Božská rychlost (mistr), Návrat (mistr), Perutův okruh (mistr), Dimenzionální cestování (Lv 5), Zdolání (Lv 7), Absolutní duše (Lv 7), Výměna zbraní (Lv 7), Uchvácení (Lv 5), Božská manifestace, Jízda, Zmlhovění, Dech smrti |

| Profesní techniky – Mistrovství ducha vysokého řádu (Lv 9), Duchovní aura vysokého řádu (Lv 9), Kontrola elementála vysokého řádu (Lv 9), Úmluva s elementálem vysokého řádu (Lv 9), Bouře bleskového kopí (Lv 7), Živelná čepel vysokého řádu (Lv 7), Živelná bouře vysokého řádu (Lv 8) |

| Techniky vedlejší profese – Obdařit technikou, Syntéza technik, Krocení (mistr), Duch sběratele, Duch mixátora, Duch krotitele (mistr) |

Když jsem si zkontroloval svůj stav, překvapeně jsem vykřikl. „Jů.”

Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Toto byl výsledek toho, že se ke skutečné síle mého těla přidala moc kobky. Nebylo jediné hodnoty, co se nezvýšila. Inteligence se zvýšila zhruba o 50, Štěstí a Charisma kolem 100, Síla a Mrštnost kolem 200 a Konstituce a Magie kolem 400. Jasně jsem viděl, které oblasti tato tělesná rekonstrukce posílila.

„Ne, zapomeňme na to. Jsou to jenom čísla.”

Nemohl jsem se přecenit jen kvůli hodnotám. Zavřel jsem stavové okno a odpřísáhl jsem si. Moc, co patřila jenom mě. Pokud jsem mohl použít moc kobky, s radostí ji použiju. Ale když jsem nemohl, musel jsem se spolehnout na svou vlastní moc, abych nepřítele porazil. Démonický lord rozhodně měl metodu, jak anulovat moc kobky.

„Dokonce změřila růst mých technik. To je ale strašlivá ženská.”

Podíval jsem se na mistrovsky zvládnutý Perutův okruh a usmál jsem se. Mohla něco říct, ale neřekla. Přišlo mi to celkem roztomilé.

„Drahý manželi, jsi v pořádku?”

„Ach, jo... S Ellosem je to jedno. Pojďme zpět, jsem vyčerpaný.”

„Zpět? Kam?”

Chvíli jsem přemýšlel a pak vyplivl: „Do říše.”

Po cestě zpět jsem si všimli pokles hustoty atmosférické many.

„Jů, konečně se tu dá dýchat!”

„Ano?”

Já jsem cítil, že to byla škoda. Zvlášť když uvážím, jak dobře jsem mohl manu ovládat. Jelikož jsem samozřejmě neměl v plánu žít na tomto světě, ten pocit netrval dlouho.

„Drahý manželi, jsi vážně strašlivý. To jsi vzal manu celého světa...?”

„Ne, pravděpodobně ne. Hustota many bude pravděpodobně zase stoupat, čím dále budeš od pohoří. Nakonec se to vyrovná a akorát nepatrně prořídne.”

„Drahý manželi, čekal jsi od samého začátku, že k tomu dojde? Od chvíle, co jsi vstoupil na svět Edias?”

„Pokud celý rozsah snížíš na pětinu toho, co se stalo, pak jo.”

Čekal jsem, že budu bojovat s nepřítelem světa a přísahal jsem si, že najdu Perutův pozůstatek. Měl jsem podezření, že se Ellos možná změnil, a měl jsem pocit, že znovu zesílím.

Všechno, co jsem čekal, že se stane, se stalo. Jen dalece výbušněji. A toto byl výsledek.

„Kdyby Ellos nenechal moc Kahara běsnit, magický nástroj by nevybuchl. A kdyby magický nástroj nevybuchl, Hazen by byl v pořádku a já bych takhle nezesílil.”

Kdyby Ellos neudělal to, co udělal, a já musel bojovat s Hazenem, musel bych použít Šivovo oko. Mohl jsem vyhrát? Nevěřil jsem si. Hazen byl mocný a dokonce měl i moc Boha zkázy Etose. I kdybych vyhrál, musel bych čelit obrovské oběti. I kdybych našel Perutův pozůstatek, možná bych Perutův okruh nevytáhl na úroveň mistra.

Tehdy jsem se naprosto oddal Perutově okruhu, v sázce byl můj život. Dávalo to smysl, neboť selhání by znamenalo smrt. Perutova mana se mnou naštěstí spolupracovala a mě se podařilo učinit víc než jen si naprosto osvojit Perutův okruh. Dosáhl jsem druhu evoluce.

„Drahý manželi, vážně ses změnil.”

„Jo, to ano.”

Souhlasně jsem přikývl. Nemohl jsem lhát. Přece jenom jsem se proměnil od hlavy až k patě.

„Vypadáš unaveně, Drahý manželi.”

„...Licorice.”

Zdálo se, že to nebylo to, co Licorice myslela. Mluvila o něčem jiném než mé vnější vzezření.

„Mě můžeš věřit. Dobře, Drahý manželi?”

S tím mě Licorice zezadu objala. V reakci na to jsem nic neřekl a prostě ji přijal. Zdálo se, že přirozená vůně jejího těla mě utěšila.

„Drahý manželi, jsi můj nejdražší člověk... Dobře?”

„Co ostatní succubové?”

„Hlupáčku, copak je teď čas o tom mluvit? Prostě přijmi, že jsi můj nejdražší člověk!”

No ano, moje otázka byla tak nějak hloupá. Ušklíbl jsem se a natáhl se dozadu, abych ji pohladil po vlasech.

„Díky, Licorice.”

[Netopýre... Teď není čas na flirtování.]

[Ptačí mozečku, tohle je ten nejlepší čas.]

„Samozřejmě věřím i tobě, Lotte.”

Jak jsem se druhou rukou natáhl a pohladil Lotte, pomyslel jsem na Ellose. Ellos, co přišel o Baruellu. Hazen, co nikdy nezvážil Ellosovy pocity. A já, co to tak nějak chápal, ale stejně mu nemohl odpustit.

Správně, například – jenom například – předpokládejme, že by zemřela Hwaya. Kdybych do toho mohl zatáhnout svého přítele a dojít pomsty, udělal bych to, co udělal on? Co kdyby zemřela Ludia? Co kdyby to byla Ye-Eun nebo Daisy? Co kdyby to byl otec, matka, Ren, Leon, Sumire, Lotte nebo Licorice?

Co kdyby zemřely Yua a Ina?

Když jsem o tom takhle popřemýšlel, zvedl jsem hlavu.

„Aha.”

Všichni to byli lidé, co jsem musel ochránit. Nemohl jsem obětovat nikoho z nich, abych pomstil někoho jiného. Dokonce ani Walkera ne.

Někteří pro mě možná byli důležitější než jiní. Přece jenom jsem byl jenom člověk. Nemohl jsem říct, že jsem na všechny myslel stejně. Ale i tak, pomstít se tím, že obětuji jejich životy. To jsem udělat nemohl.

Nakonec to bylo tohle.

Nebyl jsem člověk, koho Ellos musel chránit.

„Co... Co jsem si o Ellosovi myslel?”

Byli jsme vůbec přátelé?

Poprvé jsme se setkali na 5. podlaží kobky. Byl laskavý a dokonce i poté, co se jeho družina posunula, a já neměl na výběr a musel jsem zůstat na 5. podlaží, mě dál kontaktoval a povzbuzoval. Když jsme se setkali podruhé, naše pozice se vyměnily. A přesto se nijak nezměnilo to, jak jsme se k sobě chovali. Navzájem jsme se respektovali a doufali, že oba dokážeme ochránit svůj svět.

Když jsem teď o tom přemýšlel, to bylo celé.

Nesdíleli jsme spolu žádné zvláštní pouto. Ani jsme spolu nestrávili dost času, abychom si navzájem bezpodmínečně důvěřovali. A nejenom to, podezíral jsem ho a dával jsem si na něj pozor.

To bylo všechno, co mezi námi bylo.

„Drahý manželi, nemůžeš ochránit všechny, na které narazíš. Je ještě těžší se s nimi emočně spojit.”

„Jo, já vím... I když to vím...”

Když teď můj hněv ustoupil, zůstala akorát prázdnota. Cítil jsem se prázdný, jako kdybych nechtěl nic dělat. Chtěl jsem tento svět odvrhnout a prostě se vrátit na Zemi.

Ale to jsem nemohl udělat. Jen proto, že Ellos tento svět odvrhl, jsem já nemohl udělat to samé. Nemohl jsem všechny, co na tomto světě zápolili o přežití, uvrhnout do zoufalství kvůli dvěma nezodpovědným Hrdinům.

„Také potřebují naději. Také potřebují nového Hrdinu.”

„Jo.”

Vzhlédl jsem a prohlédl si naše okolí. Správně, nemohl jsem zůstat v depresi navždy. Hodlal jsem jim dát naději. Novou naději.

Místo Hrdiny, co zemřel, a Hrdiny, co opustil sám sebe a svůj svět, jsem musel stvořit nového Hrdinu se srdcem, co ochrání svůj svět. Možná to bude chvíli trvat, ale mělo by to být možné. Doufal jsem v to. Pokud někoho takového nenajdu, bude to konec tohoto světa. Tento svět měl před sebou přece jenom ještě absurdně dlouhou cestu.

Pomyslel jsem na to, co řekl Hazen. Vybavil jsem si jeho tvář plnou nenávisti, když řekl, že bude muset donekonečna bojovat s jinými světy, aby přežil.

Bylo snadné brát všechno za lež a zapomenout. Pro mé srdce to bylo i lepší.

Ale pokud měl pravdu...

Pokud to neskončí...

Pokud se otevře cesta na další svět a přijdou nepřátelé i poté, co porazíme Démonického lorda a všechny netvory...

Sevřel jsem pěsti.

„Licorice, přežijme až do konce.”

„Jo.”

„Do konce. Do konce konce.”

„Jo.”

„Za každou cenu...”

Viděl jsem palác říše. Teď bylo na čase zajít za kandidátem na nového Hrdinu.

-----------------------------------------------

~ Kdo bude kandidátem na nového Hrdinu, se dozvíme příště. A určitě už je i jasné, proč se tento blok kapitol jmenuje Třetí série... ~

<Předchozí>...<Následující>